3 cesty – 21.

Hned poté

Spatřil obsah svitku, který mu byl původně utajen. A vše najednou dávalo perfektní smysl. Nenáviděl sám sebe za to, že o své sestře vůbec kdy pochyboval. Byl tak moc rád, že je zpátky a že je téměř zcela v pořádku. Ale stejně obsah svitku, nyní čitelný i pro jiné lidi než Nami, zněl stále příliš neuvěřitelně. Byl tam popsaný celý příběh, celý příběh Rikudou sennina. Nikki, jako v této době málo kdo, věděl kdo to Rikudou byl. V Akatsuki se to dozvěděl a hodně dlouho si myslel, že právě Nagato je reinkarnací tohoto legendárního člověka, ale nebylo tomu tak. To Naruto byl znovuzrozeným mudrcem a nyní byl neznámo, kde.
„Nami? Nami?“ Snažil se Nikki získat nějaké vysvětlení od své sestry přes její a mámin pláč.
Ale ty dvě se nedaly jen tak zastavit. Nami byla šťastná i nešťastná zároveň. Dokázala, že není blázen, našla Naruta, jak stálo v jejím svitku a byla dokonce vrácena i domů, ale její bratr Naruto jí stále unikal. Kushině se ulevilo, že se její dcera vrátila tak narychlo domů, ani jí nepřipadalo zvláštní, že se objevila s brekotem na jídelním stole.
„Mami! Nami!“ Řekl po chvilce Nikki, který netušil, co by měl cítit nebo dělat.
„Nikki?“ Vzpamatovala se jako první Nami, když jí došlo, že své okolí poznává ba dokonce, že je doma.
„Co se stalo?“ Zeptal se jednoduše.
„Naruto spadl z nebe, přechytračil mě a poslal mě domů. Mám vás oba pozdravovat,“ vychrlila ze sebe Nami, tak jak to dokáží pouze Uzumaki.
„Naruto?“ Divila se Kushina, která stále pokládala Naruta za ztraceného.
„Spadl z nebe?“ Byl stejně překvapen Nikki.
„Ano spadl z nebe nahý,“ potvrdila blesku rychle Nami.
„Ale jak?“ Nechápala Kushina.
Nikki přece říkal, že její nejstarší syn by měl být tím legendárním Mudrcem šesti cest a žít kdysi dávno v minulosti, ale její vlastní dcera viděla svého nahého bratra spadnout z nebe. Jak to bylo možné? Kushina se zarazila a přestala k smrti mačkat navrátivší se Nami. Nikki stále studoval svitek, ještě ho neměl ani zdaleka celý přečtený, obsahoval veliké množství informací. Nikki věděl, že Naruto je opravdu výjimečný člověk, ale že je až tak moc výjimečný si nedovedl představit. Celý ten systém reinkarnací, co byl ve svitku uveden, mohl klidně odrovnat mozek člověka. Byl to prostě zázrak.
Kushina si také všimla svitku, který Nikki studoval. Přešla vedle něj a jak se sluší a patří, tak četla ten svitek přes Nikkiho rameno. Ani si toho nevšiml a neupozornil svou matku, aby ve svých letech přestala dělat takové nevychovanosti. A Kushina valila oči ještě daleko více, než před chvílí, kdy se jí zčistajasna vrátila domů dcera. Bez váhání Nikkimu svitek sebrala a dala se do podrobného studování. Její syn byl v šoku z toho, jakou rychlostí mu byl svitek Rikudoua odebrán.
Nami stále seděla na stole a snažila si vše urovnat v hlavě. Ano opravdu její nejstarší bratr ji poslal zpátky domů a to okamžitě. Rozhlédla se kolem sebe a viděla své udivené rodinné příslušníky.
„Už jsem vám vyřídila pozdravy od Naruta?“ Zeptala se Nami, která si to v tento okamžik nemohla vybavit.
„Ano Nami,“ odpověděl jí Nikki, který přicházel rovněž k sobě.
„To je dobře,“ řekla Nami a škrábala se dolů ze stolu na zem a pak znovu na své místo, aby mohla dojíst jídlo, které její matka a bratr nestihli kvůli jejímu návratu na jídelní stůl v klidu dojíst.
„Je to všechno pravda? V tom svitku?“ Ptal se zvědavý Nikki, ale nijak o pravdivosti těch informací nepochyboval, spíše to chtěl slyšet z úst vlastní sestry.
„Musí, být. To místo tam opravdu bylo, přesně jak stojí ve svitku, až na to, že Naruto svým pádem ten domek zboural,“ řekla Nami mezi sousty.
„Takže i to o duších těch dvou?“ Zeptal se Nikki.
„Asi ano. Je to celkem romantické,“ dodala Nami a přežvykovala právě nabrané sousto.
Kushina se ve stejnou chvíli prokousala většinou příběhu o Mudrci šesti cest. Svitek, který četla, obsahoval stále i techniku, která přivedla jejího syna zpátky do současnosti, jak byla ráda. Strachovala se však stále o Naruta, dozvěděla se, že duše Mudrce je reinkarnována vždy v časech, kdy se má na světě objevit nějaká pohroma a právě vždy je to Mudrc, kdo ji zažehná. Mohla si jen domýšlet, že často i za cenu vlastního života.
A pak se také dozvěděla, že takový člověk, by se měl narodit jako jedináček, neměl by mít sourozence, ale tentokrát tomu bylo jinak. Ale jak do toho všeho zapadala její další dvě dítka? Co se mělo stát tentokrát, že se Mudrc, její syn Naruto narodil jako nejstarší z trojčat. Nami i Nikki se rovněž vymykali normálu. Její syn ovládal všech pět elementů, už téměř na mistrovské úrovni jouninů ve svých dvanácti letech, dále se podle všeho naučil i Minatovy techniky, které mu předal Naruto a Nami, množství její chakry bylo nekonečné. Ale co Naruto? Kushina neměla nejmenší ponětí, co všechno může její nejstarší syn dokázat.
„Cože?! Duše mudrcovy milované, se reinkarnuje společně s jeho duší?!“ Lekla se Kushina, protože očividně její syn měl předurčenou i svou budoucí partnerku.
Nikki na to přikyvoval, když se jeho matka vyděšeně dívala jeho směrem. Nami se přidala v přikyvování ke svému bratrovi.
„Ale…“ Nevěděla, co by měla říct.
„Musíme ji vypátrat,“ řekla po chvilce záludného uvažování Kushina a tvářila se opravdu hooodně podezřele.
Bylo jí úplně jedno, že to byl právě Naruto, kdo jako jediný ji dokáže identifikovat a to také až potom, co se události v jeho době dají do pohybu. Aby to mohla být ona, ta jediná, kdo Naruta doopravdy spatří, kdo uvidí až do jeho srdce a ponese s ním společně jeho trápení, aby mu jeho nelehký úděl ulehčila.

Sám, zcela sám se potuloval ve stínech, tam kde ani nejasnější světlo světa nemá přístup. Ale to byl jeho cíl. Nepotřeboval jakékoliv světlo, už dávno se ho zřekl. Šel vpřed a vyhýbal se neviditelným nástrahám, jako by věděl, kde se nacházejí. Pro normálního člověka by ta temnota, ta neschopnost cokoliv vidět byla nepředstavitelně skličující, jenže on se zde cítil příjemně, mohl být opět klidný. Nacházel se hluboko v podzemí, ale co zde pohledával, odpovědi? Ne, ty to nebyly, hledal něco, co zde dávno zanechal, co sám před sebou ukryl. Co to mohlo být, už ani on si to pořádně nepamatoval, nikdy o tom s nikým nemluvil ani na to nikdy nemyslel.
Náhle narazil na konec cesty, byla zavalená, nemohl pokračovat dále. Proč? Chvíli mu trvalo, než si vzpomenul, že on sám toto místo navěky věků uzavřel, před více jak desetiletím. Nakonec mu ani silný zával nevadil. Prošel pevným skalním povrchem jako už tolikrát předtím, jen na jiných místech. Za několik okamžiků se ocitl v podzemním komplexu, obří jeskyni, kde rovněž nebyla ani trocha denního světla. Vzduch zde byl odporný, zatuchlý, ale ani to mu nevadilo, dávno přestal dýchat. Přesto byl naživu.
Bylo zde ticho, jen občas mírné šramocení v některém ze vzdálených koutů. Cítil tu děsivou existenci, která se zde nacházela. Byl tady, on byl opravdu tady. Kdysi poražený, ale stále tady byl a hromadil okolo sebe padlé, aby se na nich mohl živit.
„Madara-sama?“ Zeptal se, když před něj dorazil.
Bez odpovědi. Ani on sám nečekal, že mu Madara odpoví, pak si opět vzpomenul na další věc, kterou chtěl zapomenout. Madara, ten opravdový Madara, ne on sám, kdo se za něj vydával, tady na tomto místě musel sedět již několik desetiletí a poslouchat pouze své myšlenky. Znovu to zašustilo v rozích. Věděl, že tam jsou, vždy tam byli, ale tentokrát mu to vadilo, protože Madara neodpovídal.
„Že by konečně i on umřel,“ řekl si nahlas pro sebe.
Uvažoval nahlas záměrně, právě proto, aby ho i ti ostatní mohli slyšet a děsit se, že jejich tvůrce zemřel. U krajů jeskyně to začalo více šramotit, museli se mezi sebou nějak domlouvat. Nevšímal si jich a šel rovnou k Madarovi, chtěl si ověřit, jestli je opravdu po smrti. Ano Madarův plán nevyšel, vše co naplánoval, jej zradilo, i ten kdo se za něj měl do jeho znovu povstání vydávat, jej zradil. Došel k desetiletími unavenému starci, nemohl mu nic udělat, teď už mu nemohl opravdu nic udělat. Možná mu kdysi vděčil za svůj život, ale jeho vlastní cíl se změnil.
„Madaro, setkal jsem se s opravdovým Mudrcem šesti cest, ty nejsi nic v porovnání s ním. Beru si to všechno, protože démoni. Hmpf. Démon, on ho vzal a zmizel,“ řekl starci.
„Cože?!“ Ozval se neuvěřitelně tichý suchý Madarův hlas.
„Řekl jsem snad, že jsem se setkal s opravdovým Rikudoem, ne? To my jsme dali Juubiho dohromady pro něj a on si pak jednoduše zmizel do minulosti,“ vysvětlil Madarův náhradník.
Prošel kolem starce a nahmatal jakousi nádobu. Nebyla to součást skalního masivu, působilo to moc opracovaně, protože vidět to nemohl.
„Nech!“ Zmohl se pouze starý Madara.
Nebylo mu to nic platné, jeho dvojník nádobu jedním rychlým úhozem rozbil v jediném místě a ve stejnou chvíli byl připravený na to, co má přijít. Věděl, co se nachází uvnitř a to bylo rozhodující pro jeho plán. K původnímu Juubimu se dostat nemohl, ale stále existoval záložní plán. To co bylo v té nádobě, nebyl to jeden démon, bylo jich tam neuvěřitelné množství. Ano byly to duše zemřelých shinobi, které se po jejich smrti zkazily, zkorumpovaly a staly se něčím jiným než lidskými dušemi, staly se démony. Na tomto místě se hromadily už dlouhou dobu, válek bylo více nežli dost a s tím i spousta mrtvých, ale bez této jedné obří nádoby, bez tohoto jednoho artefaktu, by se z duší umrlců nikdy démoni stát nemohli. Buď by je do sebe vstřebali v tomto světě až do nedávna existující démoni a nebo by ty duše, jednoduše přešly do dalšího světa. Ale kdysi dávno, v době Mudrce šesti cest, vznikl tento ‘Juubiho pohár‘, jak artefakt původní Madara pojmenoval. Bylo to cosi, tajemného, přesto vytvořeného lidskou rukou, aby to sloužilo démonovi. A ani Rikudou sennin o tom neměl nejmenší ponětí. Od jeho dob se zde nahromadilo dostatečné množství duší, aby zastoupily samotného Juubiho.
Strašlivé kvílení a úpění následovalo vzápětí. Ti démoni by se rozprchli různě do světa a to by byl pravděpodobně i konec všech jeho snah a ambicí, ale rychlým pohybem ruky a použitím své oční síly, ty démony do sebe vtáhl. V okamžiku je všechny do sebe chtěl vstřebat, ale zabralo mu to více nežli jen chvíli, ani on netušil, kolik démonů z lidských duší se uvnitř ukrývá. Rostla v něm síla i nenávist zároveň. Všechny ty výčitky, které daly démonům vzniknout, mu poletovaly myslí.
„NE!“ Zakřičel, když se odmítl vzdát sám sebe.
Nehodlal se nechat porazit těmi bezejmennými oběťmi nespočetných válek, které probíhaly od počátku časů. Ne! Jednoduše se nehodlal podvolit jejich nenávisti, on měl svůj vlastní plán, který hodlal uskutečnit. V tomto světě, kde nic neměl, žádnou minulost, ani jméno, takový svět mohl klidně lehnout popelem. Hodlal vytvořit nový svět a proto musel ten starý jít z cesty, proto potřeboval všechnu tu sílu. Démoni se vzpírali a ti silnější uvnitř něj pohlcovali ty slabší, ale i tak nad nimi držel kontrolu a nebyl roztrhán na milióny kusů.
Pak bylo ticho, ani ti v koutech nijak nešustli. Starý Madara těžce oddychoval – konečně umíral, sám, opuštěný a v temnotě. A on ztuhl, nemohl se pohnout, byl paralyzován. Získal nad démony vládu, ale oni se mu takto odvděčili. Proklínal je, že mu tak kazí plány, ale časem mělo jejich sevření povolit.

Procházel se krajinou, aniž by věděl kudy kam a nebo kde se nachází cíl jeho cesty, prostě šel. Neviditelná síla ho vedla a on si její přítomnost nijak neuvědomoval, jen šel. Pozoroval své okolí, krajina byla nádherná, dokonce se mu líbilo i to ticho, byl daleko od lidí a nikdo jej proto nemohl rušit v jeho myšlenkách, tedy skoro nikdo.
„Takže mě hodláš zas ignorovat?“ Zeptal se jej někdo v jeho hlavě.
„Promiň, úplně jsem na tebe zapomněl,“ odpověděl tulák.
„Zapomenout na mě? Jak si mohl!“ Řekl hlas hraným uražením.
„Ale odkdy jsi taková citlivka, Kuramo?“ Zeptal se svého vnitřního společníka.
Ticho, neodpověděl. Ale když byl takový tajnůstkář a dal se tak lehce urazit, jak se mohl divit, že s ním nikdo nekomunikuje. Nemohl trucovat napořád. Jednomu z těch dvou sdílející stejné tělo nebylo pochuti celou dobu pouze mlčet a zabírat se svými vlastními myšlenkami. Ten, jež kráčel, se zarazil, v hlavě se mu vynořila vzpomínka, byla jiná než ty které dosud míval na svůj předchozí život. Vše bylo daleko více nejasné, vše nepodstatné bylo nejasné, jen cíl cesty byl určitý.
I když už věděl, co má dělat, kam má směřovat, přesto neměl zcela radost, znamenalo to jediné i v jeho době se na svět hnala katastrofa, tak jak tomu vždy bývá, když se znovuzrodí. Vzduchem se nesl mrazivý pach předtuchy zkázy a ničení. Stále byl slabý a ještě několik let nedosáhne, kritického stavu, ale byl tady.
„Vypadá to, že nemám příliš mnoho času, co Kuramo?“ Zeptal se tulák loudající se světem.
„Mě se neptej, já zatím nic netuším. To ty jseš spasitel, já jenom démon, který ti nestojí ani za slovo,“ zněl stále uraženě.
„Pět let, nanejvýš šest. A tobě už jsem se několikrát omluvil Kuramo,“ říkal si spíš pro sebe svými myšlenkami, než aby to řekl tomu druhému přímo.
Opět mlčeli, byli rádi za přítomnost toho druhého, ale oba stejně paličatí a lehce urážlivý aby dokázali přiznat své pocity zcela upřímně. Budilo to v nich úsměvy, které zaháněly chmurné myšlenky budoucího nebezpečí. Rozhlédl se okolo sebe, aby našel cestu, na kterou byl veden svým předchozím matně neurčitým já. S úsměvem se vydal do hustě vypadajícího lesa, který byl přímo před ním. Už se blížil. Věděl to instinktivně. A opět žádný člověk, ani zvíře, které by rušilo jejich tiché putování.
V lese byla tma, sluneční světlo nemohlo proniknout hustým porostem všude okolo nich stejně jako nad jejich hlavami. Malé rostlinky dole na zemi musely být přízračné, protože jinak by zde nemohly růst. Vzduch byl čímsi prosinec. Bylo to mocné, opravdu velice mocné, mocnější než mladý poutník nebo démon v něm. Nebo jako oba dohromady. Ale nebáli se, nebylo to zlé.
„Co je to Naruto?“ Zeptal se démon, který po nějaké chvíli začínal být nejistým.
„Nevím přesně, co to je, ale už jme blízko,“ odpověděl mu mladík, spíše ještě dítě.
Najednou se prudce zarazil a zíral na zem. Naprosto nepřirozená přirozeně vypadající jáma nepředstavitelné hloubky, se otevírala v zemi přímo před jeho zraky. O jeden krok dále a spadl by tam a nebylo by pro něj nikdy záchrany. Jenže to co cítil, to co jej vedlo, to co si vybavoval ze svého minulého života, vedlo do hlubin. Byla to nějaká hra nebo zkouška, kterou musel napřed projít, to si nepamatoval. Zhluboka se nadechl, musel se naprosto uklidnit, přestat na okamžik existovat, aby zjistil pravdu.
„Nehodláš snad!“ Řekl vyděšený Kurama.
Ve stejnou chvíli stačil Narutovi jediný krok do kupředu a řítil se do hlubin. Vzduch kolem něj svištěl a hrál si zvesela, přesto divoce s jeho vlasy. Silou vlastní vůle se zastavil těsně předtím, než by tvrdě narazil na dno. Nebo mu možná někdo pomohl. Dole v jámě byla naprostá tma, padal dlouho, takže musel být i velice hluboko. Nic neviděl, ale za to věděl, co má dělat. Vytvořil chakru a soustředil ji před sebe. Okolo něj se rozzářily krystaly. Napůl průhledné krystaly, které vydávaly modrou záři a ta okamžitě ozářila celý podzemní jeskyní komplex.
Naruto se divil, jak je to tady rozlehlé, kdo by očekával, že v lese dole v jakési bezejmenné jámě bude něco tak dech beroucího. Byl na místě, kam se měl dostat. Vykročil vpřed, aby se mohl stát tím, kým už byl a kým se měl zase znovu být. Jemné světlo krystalů osvětlovalo jeho cestu vpřed. Byl tím úplně očarován a démon v něm zrovna tak. Šel stezkou, po které ho naváděly světla. Jako duch se před ním mihl stín a on věděl, že tou cestou má pokračovat dále, aby nezabloudil v přírodním labyrintu.
„Kolik, takových jako já tady kráčelo přede mnou?“ Ptal se sám sebe.
„Asi hodně, když je tady vyšlapaná stezka. Očividně nejsi ni moc zvláštního,“ nedopustil si jízlivou připomínku Kurama, který měl dost toho mlčení.
„Ty taky nejsi nic extra lišáku, démonů je na tomto světě více nežli dost, takže…“ Chtěl mu vrátit Naruto, ale toto téma nebylo pochuti ani jednomu z nich.
Bylo to tak dávno, tak moc dlouhou dobu, od období, kdy žil Taiyo a před ním bylo nespočet takových jako on a Naruto a přesto se asi jednomu z nich nepodařilo na světě nastolit mír, po kterém všichni prahli. Démoni se objevovali neustále a s nimi ještě daleko horší a více zkaženější lidé. Musel se zamyslet nad tím, jak se z toho jednou pro vždy dostat. Jenže pro něj bylo stále příliš brzy, aby mohl na takovou otázku nalézt odpověď.
Mlčky pokračoval dále. Měl chuť, opravdu moc chtěl s Kuramou mluvit, ale jak jen mohl. Ten démon nebyl zlý. Možná měl v sobě všechnu tu bolest, tu nenávist, ale nějakým způsobem s ní dokázal žít, možná to byla odpověď, ale tu by pak musel Naruto už dávno znát, protože i on sám dokázal s těmi temnými myšlenkami a pocity žít. A nebylo mu nijak zle, nebyl zlostný, byl šťastný, přesto mu odpověď unikala.
Pomalou chůzí plně ponořen ve svých myšlenkách se pohyboval kupředu po klikaté stezce podzemního přírodního paláce naváděn neviditelnou silou mysli a hluboko schovaných vzpomínek na předchozí život. Aniž by si to uvědomil, dorazil na místo, které bylo jeho osudem zas a znovu navštěvovat, aby zde vždy obnovil svou sílu v každém ze svých životů. V této době, právě v tuto chvíli to byl Uzumaki Naruto, kdo dorazil na místo určené jen a jen pro něj. Hlavou narazil do kamenu, spíše obrovského krystalu, který tvořil střed jeskyně. Zářil daleko jasnějším světlem než všechny ty malé kusy okolo. Naruto se do něj zadíval, jako by se díval do zrcadla, ten kámen cosi odrážel.
„Zdravím, tě můj nástupče,“ ozval se hlas z krystalického zrcadla.
„Ha?“ Zlekl se Naruto.
„Nebuď udiven. Tys, kdož dorazil do této svatyně, bez úhony, nemůžeš býti, prostým člověčím stvořením. Jak předpokládám, již známo ti jest. Já předkem jsem Tvým. A ty mne zříš, skrze čas do minulosti, abys nabyl vědomostí, jež podstatou jsou tvou,“ řekla ta stará postava v zrcadle.
„Co, kdo jsi?“ Zeptal se udivený Naruto protože takovou estrádu opravdu nečekal.
„Jsem minulosti pouhým obrazem, netuším, co díš. U všech bohů to bylo trapné, snad se z toho nebudu moc kroutit v hrobě,“ následovalo starým, ale pro Naruta známějším hlasem.
„Taiyo?“ Nechápal Naruto.
„Nejspíše ses skácel v křečích ze smíchu na zem, Naruto, ale ten začátek jsem slyšel úplně stejný, když jsem sem dorazil já, získat sílu,“ dal se do vysvětlovaní dědula Taiyo.
„To mi povídej,“ řekl Naruto.
„Pravděpodobně jsi mi něco říkal a já ti záměrně na to nechával čas, ale má se to tak, že opravdu netuším, co říkáš. To co vidíš, je jenom obraz, mne, který jsem tady pro tebe zanechal, aby ses mohl všemu naučit. Už je to dlouho co jsi mě viděl, co Naruto? Pro tebe je to alespoň tak pět let, možná více, než jsi sem dorazil, ne? Ale pro mne, to bylo dlouhé století. A teď, když se blíží můj čas v tomto životě, jsem zde, abych ti mohl předat všechny vědomosti. Tak pozorně poslouchej, protože to řeknu jen jednou. Jinak se budeš muset znovu dotknout zrcadla poslechnout si ten ponižující začátek, snad ses mi moc nesmál, že ne? Tak tedy…“ Začal Taiyo vše vysvětlovat Narutovi a ten pozorně poslouchal, aby si vše dobře zapamatoval.

Tam, kde se scházejí tři cesty

Rodinka seděla pospolu u stolu a jedli. Nebyla úplná, o otce a manžela přišli už velice dávno, ale jen díky němu dnes mohli společně šťastni a na živu. Stále měli prostřeno o jeden talíř více, ne že by čekali hosta, ale čekali na svého staršího bratra a prvorozeného syna. Přestože to byla trojčata. Ten, na kohož čekali, byl bůh ví kde, oni to nevěděli a ani neměli možnost to jakkoliv zjistit. Věděli, že je mimořádně silný, ale i tak se o něj strachovali, tak jak to v normálních rodinách už bývá.
„Čekali jsme už dost dlouho! A já jsem posledních šest let nedřel pro nic za nic. Zítra ho jdu hledat!“ Rozhodl se uprostřed jídla rudovlasý mladík.
„Nikki!“ Napomenula jej jeho matka.
„To si už říkal několikrát a vždy jsi byl do večera zase doma,“ utrousila jeho sestra.
„Ano! Protože jste na mě s mámou vždy použily MOJI přivolávací techniku!“ Rozčiloval se, až mu jídlo odlétávalo od úst.
„Tak to jsi ji neměl v první řadě vymýšlet,“ vrátila mu jeho sestra, na kterou ta přivolávací technika byla také několikrát použita, když se pokoušela o to samé, co nyní oznámil její bratr.
„Nebo jsi TY neměla potají utíkat, aby máma kvůli tobě nemusela být šílená strachy!“ Začal zvyšovat hlas Nikki, všechno ho v poslední době lehce naštvalo, protože takové dlouhé čekání, ho psychicky vysilovalo.
„Takže za to můžu za všechno JÁ nebo co?!“ Přidala se jeho sestra.
„Nami! Nikki! To by stačilo!“ Napomenula je jejich matka.
Ani jeden ze sourozenců se netvářil příliš nadšeně, ale svou mámu, kterou měli oba rádi, nehodlali neposlechnout.
„Nikki, myslíš to vážně?“ Zeptala se ho po chvilce Kushina.
„Ano mami. Jestli ho někdo zvládne najít, tak já,“ řekl sebevědomě.
„Nebo já,“ přidala se Nami.
„Ne Nami!“ řekl její bratr přespříliš rozkazovačným tónem, více než zamýšlel.
„Proč bych nemohla?! Za co mě máte?! To jsem posledních šest let nic nedělal, nebo co?!“ Rozkřičela se Nami.
„A já myslela, že pubertu už máte dávno za sebou,“ povzdychla si Kushina nad svými dětmi, které se chovaly čím dál tím hůře.
A její dítka se začaly bezdůvodně stydět. Nálada se v posledních několika týdnech zhoršovala. Aby taky ne, za necelá dva měsíce měla mít trojčata, osmnáct let, ale posledních pět let je slavili pouze dva z nich. A tentokrát už chtěli být pohromadě, když měli být jednou pro vždy plnoletí. Jejich matka na nich poznala, že přesně to je trápí, přece byla jejich matka, ne?
Kushina si zhluboka oddechla, nebylo jiného východiska než Nikkiho pustit, stejně by utekl, takže to rovnou vzdala. Podívala se na obě své přítomné děti a představovala si, jak asi vypadá Naruto, jako jediný z nich zdědil vlasy po otci.
„Musí se ti opravdu hodně podobat, Minato,“ vzpomínala Kushina na muže, kterého stále miluje, i když už nebyl mezi živými.
„Tak já půjdu taky, mami. Očividně na tobě vidím, že jsi rezignovala a Nikkiho pustíš do světa, takže já jdu taky,“ oznámila Nami.
„Nami?“ Divil se Nikki.
„Ale…“ Snažila se Kushina, které došlo, že jak se tváří její jediná dcera.
Výraz ve tváři měla stejný, jako její bratr. Neměla v plánu se nechat odbýt nebo přemluvit, či dokonce si nechat zakázat vydat se hledat svého druhého bratra. A Kushina si znovu hluboce oddechla a rezignovala dnes podruhé, nic jiného jí stejně nezbývalo. Obě její dítka, nejspíše, ale všechny tři, musely být stejně tvrdohlavé. Taková paličatost se prostě dědila, jinak to ani možné nebylo.
„Co s váma dvěma nadělám, co?“ Ptala se Kushina do větru.
Nami s Nikkim se na sebe vítězoslavně usmáli, měli už v podstatě vyhráno. Tak museli být dnes na svou mámu hodní. Pěkně uklidili nádobí ze stolu, umyli ho, utřeli a schovali na příslušné místo. Po zbytek dne ji obskakovali ze všech stran. A že si Kushina uměla navymýšlet, když chtěla. Večer byli Nikki s Nami, tak utahaní, že rovnou padli do svých postelí a v tu ránu spali.
I když už byli v podstatě dospělí a měli ve svých pokojích jakési své soukromí, tak ani to jejich matce nezabránilo, aby je šla oba pořádně uložit, přikrýt a hlavně jim popřát štěstí a doufat, že se jim na jejich cestách nic nestane.
„Ochraňuj je Minato, ochraňuj je všechny tři, ať už je jejich cesty zavedou kamkoliv,“ modlila se za své děti Kushina.
Pak si šla také lehnout, nemělo cenu se trápit tím, co bylo stejně nevyhnutelné. Musela si připomenout, že jednoho dne by stejně z jejího domu odešli hledat své vlastní štěstí, někde ve světě.
Následujícího dne ráno, když vstala, ucítila, jak se v kuchyni pálí jakési jídlo, její dcera očividně vařila a co hůře pomáhal jí její bratr. Strachovala se o ně zase o něco více, i když tentokrát to bylo částečně i úsměvné. Neochotně vstala, protože si myslela, že kdyby zůstala v posteli, tak by její dítka ani nikam neodešla. Jenže se mohla mýlit, nechtěla riskovat, že by odešly bez rozloučení. Když vyšla ze své ložnice, viděla, že věci už měly sbaleny.
Nikki a Nami převelice rychle naservírovali, snídaní kterou spáchali. Kushina si pro sebe chvilku říkala, jestli je má za to, co vytvořili nechat zatknout, ale nechtěla mít ze svých dětí kriminálníky na útěku. S pomocí silné vůle skřoupala, co jí připravili, zapila litrem vody a pak už jí zbývalo je jen pustit do světa. Ani Nikkiho, ani Nami by její přemlouvání nezastavilo, tiše jim přála hodně štěstí a hlavně aby se jí už všichni tři vrátili v pořádku domů.
Její druhý syn – Nikki vyrazil jako první, hned po snídani. Netušil kam ho jeho cesta zavede. Rozhodl se, že půjde tam, kde si myslí, že by mohl být Naruto. A za chvíli zmizel z dohledu.
„Abych taky vyrazila, ne?“ Řekla Nami.
Popravdě se jí ani moc nechtělo odcházet. Už jednou cestovala sama a nebylo to moc pohodlné. Byla zvyklá na nějaké standarty z Vířivé a nepohodlí snášela o hodně hůře, než třeba její bratři. Ale prostě cítila, že musí vyrazit, nějaká neznámá síla ji táhla ven do světa. Štěstí jí bylo popřáno její matkou stejně jako před chvílí jejímu bratrovi, vyrazila.
Nami na rozdíl od svého bratra neměla v plánu se jen tak potulovat po světě. Zamířila rovnou do Listové, netušila, co tam najede, ale věděla, že přesně tam by měla jít a když si pospíší, tak by tam mohla během dvou dnů dorazit. Navíc v polovině cesty, by vesnice, o ní věděla z map, která nastudovala. Snad tam najde nocleh.
Najednou bylo ve Vířivé, tak nějak ticho. Ne smutno, ne truchlivo, či ponuro, prostě jednoduše ticho. Ale, co už, oni se zajisté zanedlouho v pořádku vrátí, Kushina tomu plně věřila.

Dva dny poté, co vyrazila z domova, přesně podle jejího plánu se blížila k branám Listové. Očividně se tam něco dělo, velká paráda byla všude. Lidí více nežli požehnaně a navíc i z různých skrytých vesnic. Doufala, že nějakým způsobem zapadne, ale o tom si mohla nechat jenom zdát. Jasná rudá barva jejích vlasů, znak její rodiny ji prozradil, navíc měla na sobě symboly jejího klanu, které byly zároveň znakem její vesnice. V tu chvíli okamžitě nastal zmatek všude okolo ní a hned se jí tvořila v davu lidí cestička rovnou k sídlu Hokageho.
Nami sice netušila, co se má dít. Nikdy by si nepomyslela, že by se kvůli ní mohly dít takové ciráty. Nakonec, ale stejně neměla na vybranou a musela jít vytvořenou cestou. Proč zrovna k Hokagemu, vůbec se jí tam nechtělo, chtěla jenom tak potají vklouznout do Listové, popovídat si s nějakými lidmi ve svém věku, třeba s bývalýma Narutovými spolužáky a tak a ne být zase skoro nošena na rukou. Když procházela davem a tak slyšela údivné a obdivné hlasy. Co se jenom mohlo dít? Nami neměla nejmenší ponětí, proč se lidé okolo ní chovají tak prazvláštně.
Zkoumala je svými pohledy a připadalo jí, že se jí snad bojí pohlédnout do tváře. Vážně byli všichni divní. Nevypadala nijak zvláštně, tím si byla naprosto jistá, přece věděla, jak vypadají její kamarádky, a ona nebyla žádný zázrak, ani v jednom směru, prostě normálně vypadající holka, takových jako ona viděla v davu spoustu. Ano, byla dcera hlavy skryté vesnice, ale jenom jedné malé naprosto skoro nevýznamné, ale lidé se jí tady v Listové pomalu, ale jistě začínali klanět a nejenom lidé z Listové, ale i z ostatních ninja vesnic. Stále slyšela obdivné hlasy na svou adresu, popisující její vlastní krásu, oděv jak z jiného světa, či její přenádherné karmínové vlasy, dlouhé skoro až po zem.
Takové, jakoby božské uctívání bylo téměř až děsivé. Nami nenápadně přidala do kroku, jen aby už byla z dosahu toho očividně šíleného davu, který si ji musel s někým splést. Během chvíle byla v budově Hokageho, okamžitě se před ní otevřely dveře, někdo je musel zevnitř otevřít, ale Nami nikoho neviděla, protože ti lidé se museli schválně zarazit do zdi, nic jiného nepřipadalo v úvahu, alespoň pro ně. Okamžitě u ní stál jakýsi človíček, očividně ne ninja. Byl pěkně oblečen a pravděpodobně i dobře vychován. Poklekl před Nami na zem a ona stále nechápala, co se to se všemi jenom může dít.
„Nami-sama,“ odvážil se odvážně oslovit, osobu, kterou měl provést touto budovou.
Nikdy v životě mu nebyl svěřen důležitější úkol, než doprovodit právě tuto postavu do jednací místnosti, kde na ni trpělivě vyčkávali několik hodin. Nami se nechtěla tvářit příliš překvapeně, ale moc se jí to nedařilo. Sice hodně krát ve svém životě slyšela toto zdvořilostní oslovení na svou adresu, ale myslela si, že je to výsadou pouze Vířivé, kde jsou členové klanu Uzumaki, až přespříliš uznávaní. V jiných vesnicích přece musela být úplně obyčejný člověk, ne?
„Ano,“ řekla, aby ten člověk mohl pokračovat dále.
„Dovolte mi Vás doprovodit, do zasedací místnosti,“ oznámil človíček a několikrát s hlubokými úklonami vstal zpět na své nohy, aby mohl učinit, co bylo jeho úkolem.
Dnes mu oznámili po obdržení zprávy z Vířivé, že právě on byl vybrán pro tak důležitý úkol. Začalo se mu ztěžka dýchat a strašně se mu potily ruce i nohy, byl nervózní jako nikdy v životě. Tak důležitou návštěvu ještě nikdy nedoprovázel. Ani všichni Kagové dohromady s feudálními pány by jej nerozhodili tak moc, jako ta kterou nyní doprovázel. Bál se na ni pohlédnout, stačil mu už pohled z dálky, aby s jistotou určil, že dnes doprovází nadpozemskou bytost. Znovu ztěžka polkl a musel se kontrolovat, jestli stále ještě dýchá. Naštěstí pro něj už byli skoro na místě. Celou dobu si hlídal své tempo, aby nebyl příliš pomalý nebo rychlý, musel se pohybovat konstantní rychlostí po celou dobu. Nami byla překvapená, že se lidé dokážou specializovat i na takové věci.
Ale Namiin průvodce byl daleko více překvapen, že ona se pohybuje naprosto bezchybně, bez jakéhokoliv zaváhání, potichu, jako by plula vzduchem. To jej utvrzovalo pouze v tom, co už věděl. Rychle a diskrétně naznačil, aby otevřeli dveře, ale ne příliš brzy, aby nemusela doprovázená osoba příliš dlouho jít, než spatří, co je uvnitř místnosti.
Když dorazila dovnitř, všichni Kagové povstali, otočili se k ní a hluboce se jí v úctě poklonili. Nami znovu neměla ponětí, co by měla dělat. Rovněž se jim mírně uklonila, načež se Kagové usadili na svá místa. Její průvodce s hlubokou úklonou naznačil, kde se nachází její místo. Přímo naproti dveřím, kam byla poslána se usadit, byl na několika stupíncích usazený jako by trůn.
„Co se tady s těma lidma jenom děje?“ Ptala se sama sebe potichu Nami, když procházela kolem Kagů na své místo.
Doufala, že jí nikdo neslyšel, protože by to mohlo způsobit ještě více zmatků, než které tady očividně panovaly. Sice ne příliš ochotně a s malou sebedůvěrou se konečně usadila na svůj trůn.
„Nami-sama,“ začal Hokage, který jako zástupce Listové měl mít první slova.
Nami byla pořád v šoku, proč ji zrovna Hokage oslovuje tak uctivě. Byl to Hokage a navíc byl o tolik starší, než ona. Ať už se tady dělo cokoliv, tak ona to potřebovala vědět.
„Hokage-dono, jestli se smím zeptat, co se zde děje?“ Odvážila se konečně Nami.
„Ale samozřejmě. Po dlouhém období dohad, se všech pět velkých národů dohodlo, že zde v Listové, rodišti Mudrce šesti cest – Uzumakiho Naruto, Vašeho bratra se bude každoročně pořádat oslava na počest JEHO narozenin a narozenin JEHO sourozenců,“ vysvětlil oficiálně Třetí Hokage a zdál se být, se sebou spokojen.
Bylo zřejmé, odkud fouká vítr ve chvíli, když byl Naruto zmíněn jako mudrc šesti cest. Nami se nad tím musela pousmát, protože naposledy, co ho viděla, se potácel z oblaku prachu zcela nahý a rozhodně nevypadal, jako všemi uctívaný Rikudou. Každopádně vše nyní bylo jasné, nejenom Naruto, ale i jeho rodinní příslušníci byli očividně považováni za něco více než obyčejné lidi. Tento koncept se jí moc nezamlouval. Zrovna ONA měla být považována za něco nadpozemského, z té myšlenky jí přeběhl mráz po zádech. Mohla by si na to lehce zvyknout, kdyby chtěla a kdyby jí to tak neděsilo.
Pro Nami se objevil další problém. Měla v plánu se ubytovat v nějakém hotelu v Listové, ale to teď nepřipadalo v úvahu, po tom všem, co se dneska přihodilo a to v jaké pozici se ocitla. Bylo jasné, že ji ubytují u někoho významnějšího v Listové. Zbytek dne poslouchala návrhy všech Kagů jak oslavit narozeniny, podle nich jejího božského bratra. Téměř jakoukoliv hloupost musela schválit ona a formálnosti zabraly nejvíce času z celého jednání. Navíc, Naruta v podstatě moc neznala, ale nemohl být povahově zase tak moc odlišný, od ní Nikkiho nebo třeba jejich mámy, to prostě nemohl. Čili Nami rozhodovala většinou podle toho, co by se líbilo jí.
Po celém dni rozhodování a poslouchání dohadování Kagů byla opravdu unavená, ale pořád nevěděla, kde bude spát, snad nemusela sedět až do rána na tomhle trůně, to by bylo příšerné. Jednání pomalu končilo a Nami netrpělivě čekala, kdo si jí přijde vyzvednout a doprovodit do místa, kde by měla být ubytovaná. Musel to být někdo, kdo tam bydlí, někdo kdo má jakési vychování, tak to bývalo v některých významnějších ninja klanech. Také očekávala, že to bude někdo v jejím věku, pravděpodobně rovněž dívka. Kdosi zaklepal na dveře.
„Ach pravda, je čas,“ řekl Hokage a formálněji než formálně ukončil zasedání.
Místnost byla vyklizena, tedy až na Hokageho, Nami a jak ona očekávala tak i nově příchozího člověka.
„Poprvé v životě, je mi to mé reprezentativní vychování, co mi od mala tloukli do hlavy, k něčemu,“ pomyslela si Nami a ani si nechtěla představovat, jak by se ztrapnila, kdyby byla úplný buran.
„Nami-sama, dovolte, abych Vám představil Váš doprovod z klanu Hyuuga, kde jsme si pro Vás dovolili připravit ubytování,“ oznámil Hokage a dívka vstoupila dále do místnosti a jak se to pravděpodobně stalo zvykem, klaněla se před Nami a bála se jí pohlédnout do tváře.
„Ráda uvítám ubytování ve Vašem domě,“ řekla Nami a jak byla, unavená bylo jí naprosto jedno, jestli zklame něčí očekávání.
Měla v plánu se pořádně umýt a pak si jít lehnout a spát. Po ničem netoužila více než po spánku, možná kromě změny polohy, protože celý, celičký den tady musela sedět. To nemohlo být ani zdravé. Po uvedení jejího doprovodu odešel i Hokage pryč. Nami se zvedla a kráčela k té osobě, co ji měla zavést do svého domu se ubytovat.
„Ahoj, já jsem Uzumaki Nami, těší mě,“ představila se Nami a doufala, že tato dívka v jejím věku nebude brát věci příliš formálně.
O klanu Hyuuga věděla, byl to jeden z předních klanů v Listové, jeden z nejbohatších a také ten nejvíce uctívající tradice. A stejně doufala, že ta holka, bude trochu uvolněnější. Dívka z rodiny Hyuuga byla pravděpodobně v šoku, jak se jí Nami představila, nevěděla, co si o tom má myslet, protože nic takového nečekala.
„Musela jsi být ve stejném ročníku jako Naruto, ne?“ Zeptala se jí Nami.
„Ano, byla jsem ve stejné třídě, jako Rikudou-sama,“ odvážila se konečně rozmluvit prozatím bezejmenná dívka.
„Když jsi s ním tedy byla ve třídě, připadal ti jako Rikudou nebo nějak lépe než jakýkoliv jiný člověk? Určitě nepatřil mezi nejbystřejší studenty, to můj druhý bratr je génius,“ řekla Nami.
„Naruto-kun, se ale vždy snažil více nežli ostatní!“ Řekla už jasnějším hlasem dívka.
„Tak, Naruto-kun, že on se ti líbil, nebo možná pořád ještě…“ Uvažovala nahlas Nami, o tom co bylo zjevné, když byl její doprovod rudý ve tváři.
Nějak neměla to srdce říkat, této dívce, že Narutova láska už je předem určená, protože ve skutečnosti, není přece jen tak obyčejný člověk. Po chvilce ticha vyrazili směrem k dívčině domu. Nami se stále nedozvěděla dívčino jméno, takže i kdyby se jí chtěla na něco zeptat, tak nemohla. Hyuuga, dobře věděla, jaký význam má toto příjmení, něco jí na tom jakoby nesedělo. Přišlo jí to povědomé. Nami uvažovala nad tím, jakými způsoby se dá toto jméno napsat. Po chvilce jí v hlavě vyskočily znaky, které už kdysi četla. Byly hodně zastaralé, také pocházely ze starého textu, ale v současnosti se daly vyložit dvěma způsoby. Jeden se podobal jménu jejího bratra Nikkiho a druhým způsobem se to četlo právě Hyuuga. Byla to při nejmenším pozoruhodná náhoda.
„Předtím jsi na to očividně v rozrušení zapomněla, ale mohla bys mi říct celé své jméno?“ Zeptala se Nami, když dokončila svou teorii v hlavě.
„Hyuuga Hinata,“ znovu se musela osmělit její doprovodná síla.
Nami poté mlčela a stejným způsobem se snažila rozebrat i její jméno. Nemohla to být ani náhoda, co se jí v hlavě podobnými starými symboly podařilo zapsat. Jenže to jméno už znala, z jednoho svitku, který jí kdysi připravil o rozum, o očích její rodiny a zároveň to byl svitek sepsaný původním Rikudou senninem, jehož jméno bylo shodou okolností bylo psáno právě těmi znaky, které Nami viděla jako přepsané jméno Hyuugy Hinaty.
„To nemůže být náhoda, jak jde o bráchu, tak to určitě nemůže být náhoda,“ řekla Nami.
Hinata mlčela, protože nebylo zřejmé, jestli tím Uzumaki Nami myslela něco na ni, nebo si jen tak povídala pro sebe. Raději se do toho nechtěla nijak hlouběji zamotat.

Čas strávený na cestě utíkal rychle a mu nezbývalo mnoho dní a bude se muset vrátit domů. Přece jen ho jeho matka pustila do světa s podmínkou, že se domů vrátí na své narozeniny. Každým dnem byl dál a dál, ale svého bratra opravdu najít nemohl, zkoušel ho hledat naprosto všude. Ale jeho nikde nebylo, jako by se vypařil. To už předtím sice udělal, že si zmizel do minulosti, ale tentokrát byl určitě někde tady, v přítomnosti, cítil to. Avšak pátrání nepřinášelo žádné výsledky.
Jediné, co se dozvěděl a nevěděli to opravdu jen ve Vířivé, že celosvětově je jeho bratr uctívaný skoro jako bůh. Jak se taková věc rozkřikla, tak rychle, byl to doslova zázrak. Jednoznačně mu to však ulehčovalo pátrání, protože, kdyby se někde objevil všemi opěvovaný Rikudou sennin, tak by se tam okamžitě vydal. Všichni v jeho existenci věřili a přitom ho ještě doopravdy neviděl. Nikki sám byl zvědavý, jak se jeho bratr za těch šest let změnil. Nikki sám dost vyrostl, byl o něco vyšší než Nami, ale stále se s Nami sobě hodně podobali. Už kolikrát si říkal, že je to jako by on s Nami byli jednovaječná dvojčata a Naruto prostě nějak navíc, nebo naopak. Ledas, co si za svůj život nastudoval, ale nikde v knihách se nepsalo, že by něco takového mohlo být možné, na druhou stranu zatím nikde nenašel jednoznačné ne.
„Ha. Kdyby to tak bylo, tak by Naru-nii, nemohl být člověk,“ řekl si Nikki.
Zarazil se. Někdo se k němu blížil. Jak mu maminka přikázala a jak jako poslušný synek slíbil, tak se hodlal vrátit v pořádku domů zcela bez úhony. Když se dostal do nějakého města nebo skryté ninja vesnice, tak ho tam oslavovali, jako bratra božského Rikudoua, takže byl maximálně ohmataný od zvědavých rukou, ale nikdo se mu neopovážil zkřivit byť jediný vlásek. Teď byl ale uprostřed lesa a někdo byl už téměř u něj. Maskovali si, zaručeně jej chtěli překvapit, necítil od nich žádné zlé úmysly, ale to mohli maskovat stejně jako chakru. Vyčkával, co se stane. Zastavili se v místech, kde na něj mohli vidět a on na ně, byli tři.
Ale i kdyby ho sledovali sebepozorněji, tak nemohli poznat, že Nikki už měl dávno složené pečetě na destruktivní techniku. Nastalo naprosté ticho, ti, kdo se blížili, vyčkávali na správnou chvíli. Nikki už ale nechtěl čekat, co se bude dít. Praštil oběma dlaněmi do země. A kusy horniny kruhově od něj začaly vyskakovat do vzduchu. Sledovatelé byli vyvedeni z míry a vyhozeni vysoko do vzduchu. Nikki slyšel, jak šíleně řvou, pravděpodobně se lekli více nežli on. Snažili se ve vzduchu otočit a také se jim to podařilo, teď už jen přistát přímo před tím, kdo je poslal létat.
Tři postavy přistály přímo před Nikkim. Dvě zcela hladce, jen poslední z nich dopadl poněkud tvrději.
„Konan? Nagato? Yahiko?“ Divil se, kdo to byl, když poslední zmiňovaný ztěžka škrábal na nohy.
„Jsi to opravdu ty Nikki?“ Divila se Konan, když ani jeden nemohli Nikkiho poznat.
„Jsem,“ řekl nadšeně.
Nečekal, že by kteréhokoliv z těchto tří ještě někdy potkal. Nikdy na ně nemohl zapomenout, vděčil jim za to, že byl vůbec naživu, že se o něj tak dlouho starali a že ho ochraňovali, jenže potom, co se rozpadla Akatsuki, po tom co jeho starší bratr zmizel v minulosti, se někam schovali a nebylo možné je nijak vypátrat.
„Vyrostl jsi,“ řekla dojatě Konan.
„To jo, ale kde jste se proboha jenom ztratili, šest let jsem o vás neslyšel!“ Řekl tak trochu naštvaně a přesto rád Nikki, když šel k nim.
„Hledali jsme Madaru,“ oznámil Nagato.
„A?“ Chtěl vědět Nikki, jestli dopadli člověka, který jim všem způsobil tolik trápení a strachu.
„Zatím jsme ho nenašli,“ řekl zklamaně Nagato.
Dobrá nálada ze shledání se okamžitě vypařila.
„Nemá cenu se s ním trápit. Naru-nii se o něho určitě postará, kdyby bylo třeba,“ řekl Nikki znovu s úsměvem.
„Ha?“ Divili se ti tři.
„Nemá být tvůj bratr v minulosti?“ Zeptal se Nagato.
„Je pravda, že se o něm v několika vesnicích mluvilo jako o Rikudoovi, ale taky říkali, že by měl být někde v tomto čase, jak je to možné?“ Zeptal se Yahiko, kterého cestování časem očividně fascinovalo.
„Naruto není ten, kdo vymyslel ninjutsu, to byl Rikudou kdysi dávno. Ano Naru-nii cestoval časem a podle všeho také bojoval s Juubim v té době, ale pak ho tehdejší Mudrc Šesti cest poslal zase zpátky, moje sestra se s Narutem po jeho návratu osobně setkala,“ vysvětlil jim Nikki.
„Ty máš sestru?“ Divili se všichni tři.
„Ano mám, jmenuje se Nami, Uzumaki Nami z Vířivé,“ zubil se Nikki.
„To je ale dcera vůdce skryté Vířivé! To by znamenalo…“ Divil se Nagato a Konan s Yahikem společně s ním.
„Ano a Uzumaki Kushina je moje máma,“ pokračoval v překvapování Nikki.
Nikki těm třem úplně vzal slova z jazyků a nechal je tam oněmělé stát v úžasu. Musel se nad nimi zasmát. Cítil, že mu s nimi stejně dobře, jako v době před Madarou. Všechny špatné myšlenky na něj byly rázem pryč. Zase to byl ten malý Nikki, který žije se třemi ninji, kteří ho milují jako vlastního. Jaké by to asi bylo, kdyby se u nich Madara nikdy neobjevil, hodně krát se na to ptal sám sebe. Ale Nikkiho snem, cílem bylo vždy najít svou rodinu, takže by možná právě teď také hledal Naruta nebo Nami a mámu.
Cosi odporně hnusného se vyvalilo, daleko od nich, ale oni to cítili, jen díky tomu, že to bylo nepředstavitelně silné. Chvíli to stálo na místě a rostlo na své odpornosti a síle. Netušili, co to mělo znamenat, ale určitě to nemohlo být nic dobrého, ať to bylo cokoliv.
„Co je to?“ Zeptala se jako první Konan.
Nagato s Nikkim se na sebe podívali. Sice ani oni nevěděli, co by to mohlo být, ale připadalo jim, že tak nějak tuší, co se chystá. Měli pocit, že to znají, ale zároveň neměli nejmenší ponětí co je to.
„Musíme spěchat, rychle za tím!“ Zavelel pohotově Nagato a všichni čtyři se dali do pronásledování.
Najednou se to dalo do pohybu, rychlostí to odpovídalo silnému shinobimu, ale to oni čtyři byli také. Jen je udivovalo, na jakou vzdálenost dokázali chakru té věci cítit, člověk to být určitě nemohl a jak Nagato v zápětí potvrdil, tak to nebyl ani jeden ze známých démonů.
„Jseš si opravdu jistý Nagato, že to není ani jeden z démonů? Protože oni necestovali společně s Narutem do minulosti, zůstali tady,“ připomněl mu Nikki.
„Ne jsem si jistý, navíc my tři jsme současné démony potkali osobně, proto známe jejich chakru,“ odpověděl Nagato a stále spěchali, aby jim to neuniklo příliš daleko.
Konan a Yahiko Nagatovo tvrzení o démonech odkývali, protože to byla pravda pravdoucí. To co pronásledovali, si jich nevšímalo, byli za to rádi, protože nechtěli být nepříjemně z nenadání přepadeni něčím, o čem nic nevěděli. Jediné, co poznali, že to stvoření, co hodně vzdáleně svou chakrou připomínalo démona, nemělo v plánu jen tak zastavit.

V momentě, kdy ucítil, že to co má v tomto životě překonat a porazit, se klube ven na svět. Měl jakousi předtuchu, kam přesně to zamíří, kam bude zlo směřováno tentokrát. Nedalo se nic dělat, musel se vyškrábat ven z podzemního komplexu, kam dobrovolně před šesti lety skočil. Vlastně to nebyl vůbec problém, udělal to jako vždy, prostě vylétl ven a pak pokračoval dál v cestě po svých.
Měl namířeno do svého rodiště a také zároveň na místo, kterému říkal domov, samotného ho zajímalo, jestli to místo bude schopný tak nazvat, až se tam dostane. Naposledy byl mezi lidmi, před šesti lety. V podstatě to bylo méně let, ale bylo to vždy v noci, když šel někde krást oblečení. Naposledy to bylo před rokem. Opravdu vypadal, jako nějaký divoch, který právě vylezl ze své jeskyně, ale on jím ve své podstatě byl, jen trochu zvláštní případ divocha, tak trochu spasitel světa před zlem, ale nijak mu to nestouplo do hlavy. Těšil, se až zase uvidí svou rodinu, mámu, sourozence a taky ostatní lidi, které už tak dlouho neviděl. Vlasy měl dlouhé až skoro na zem, šest let si je neměl čím zkracovat, byť byl shinobi, tak byl naprosto neozbrojený.
„Víš, že vypadáš děsně, že ano?“ Zeptal se mladíka jeho démon.
„Nepovídej, víš, jaký to bude šok, až se uvidím v zrcadle?“ Odpověděl mu.
„Já myslel spíše na ostatní lidi,“ řekl démon.
„To je pravda, alespoň nezapáchám, v jeskyni bylo naštěstí jezero,“ řekl si pro sebe mládenec.
„Stejně sis vždycky stěžoval, že voda byla ledová,“ ušklíbl se démon.
„Jen co dorazím do listové, dám si horkou koupel,“ sliboval si.
„Ale to budeš muset nejdříve začít vypadat jako člověk,“ podotkl démon.
„Dneska máš zas kecavou, co?“ Konstatoval mladík.
„To si piš, nemůžu se dočkat, až uvidím normální sluneční svit a ne to otravné namodralé světlo těch krystalů,“ stěžoval si démon.
„To já taky,“ řekl mladík a nořil se ven z hustého porostu.
Okamžitě ho oslepila plná záře slunečního svitu. Takovou sílu opravdu tak brzo nečekal. Musel si jednou rukou stínit své zraky, aby z toho jasu neoslepl.
„No jo šest let v díře, jako krtek, bude chvíli trvat, než si tvoje oči přivyknou dennímu světlu,“ poznamenal démon.
„Zníš skoro jako by, jsi mi to záviděl, chceš se vyměnit?“ Dopálil se mladík.
„Ne děkuji, mě je fajn tady,“ musel odmítnout lákavou nabídku démon.
Mladík si povzdychl, z nejstrašnějšího démona, kterým býval se stal nejukecanějším démonem a to mu kolikrát ztěžovalo život. Naštěstí už s ním byl natolik dlouho, že si na jeho prupovídky zvykl. Bylo dobré odreagovat se před tím, než nadejte rozhodující bitva, bitva o budoucnost světa a jeho život, protože zlo na tomto světě existovalo. Znovu plně otevřel oči a tentokrát ho už světlo neoslepilo, mohl pokračovat ke svému cíli. Sám se zasmál nad tím, jaké pozdvižení asi doma způsobí, až uvidí, jaký otrhanec si to mašíruje do slavné Listové vesnice.
Za několik dní se to dokonce i dozvěděl. Jedinou starost mu však dělalo to, že hrozba, kterou měl překonat, se právě probudila a mířila rovnou do Listové, kde on právě dorazil. Vzpomínal na boj s Juubim, který zažil v minulosti, ta chakra, ta síla se mu podobala. Dozajisté se muselo jednat o silného démona, pravděpodobně silnějšího démona než toho, co v něm dřímal. To znamenalo jediné, něco se na konceptu několika silných démonů pokazilo a někde potají mimo jejich dosah vznikali noví démoni a ti tvořili tuto jednu odpornou existenci.
„Už ho taky cítíš, ne Kuramo?“ Zeptal se blond mladík.
„Ano, cítím,“ přiznal démon.
„Tak vidíš jenom s šestiletým zpožděním,“ řekl pobaveně.
„No jestli to budeš brát takhle, tak se vážně bojím o budoucnost toho světa. Nesmíš být moc namyšlený Naruto,“ varoval ho démon s dobrým úmyslem.
„Já vím Kuramo. Pravděpodobně nějakým způsobem v boji ještě zesílí, takhle by to bylo moc jednoduché,“ řekl Naruto.
„Jako mluvit do dubu,“ řekl mimoděk lišák a kroutil hlavu nad svým společníkem.
Hrozba se blížila, to bylo zcela zřejmé. Naruto odhadoval, že by to k Listové mohlo dorazit během dvou a půl dní. Čili měl více nežli dosti času, pořádně si doma odpočinout a udělat ze sebe zase znovu člověka. Jenže v Listové bylo pozdvižení, větší než si dokázal představit. Neuvěřitelné množství lidí, kteří byli úplně všude, motali se kolem dokola a stěží se vyhýbali ostatním z hustého davu. Naruto uvažoval, kde se v Listové mohlo vzít tolik lidí. Už na první pohled šlo poznat, že se nejedná pouze obyvatele Listové. Byli zde Lidé i z jiných skrytých vesnic a spousty dalších míst z celého světa. Naruto, jak měl ve zvyku, tak se chtěl dostat domů zcela nepozorovaně, ale bylo tomu jinak než před šesti lety, strážci byli dokonce i pozorní na to, kdo vcházel a vycházel z vesnice a Naruto byl udiven, jak to mohou všechno stíhat.
„Ty jseš kdo? A tu chceš?“ Zeptal se ho s jistým opovržením v hlase jeden z nich.
Ano, Naruto opravdu vypadal, hodně bídně. Vlasy dlouhé a po několika dnech, cestování, kdy si je neměl kde umýt, byly taky rovněž mastné. Oblečení měl na hadry ještě předtím, než vůbec vyrazil a taky na něm plandalo, protože to nebyla zrovna jeho velikost. Bylo určeno pro o dost širší, ale kratší jedince. Oblečení mu bylo zároveň krátké, protože na poměry země ohně, měl i nevšedních více než sto osmdesát centimetrů výšky.
„Já v Listové žiju,“ řekl Naruto po pravdě, tedy po pravdě před šesti lety, kdy tak nějak zmizel z povrchu zemského.
„To ti tak budeme věřit!“ Osopil se na něj hlídač u brány.
Co měl dělat. Neměl jak prokázat svou totožnost a opravdu netušil, že toto, co se zde tak horlivě chystá je vlastně na oslavu jeho narozenin. Kdyby jen tak ti lidé viděli, jak jejich opěvovaný Mudrc, právě v tuto chvíli vypadá, nevěřili by, že je to on. Naruto uvažoval, že by mohl použít svou a otcovu přemisťovací techniku, ale bylo to dávno, co byl ve svém bytě a jak viděl, kolik je zde lidí, tak bylo jasné, že jeho věci už dávno někam uklidili a nebo rozprodali a on nechtěl skončit v nějakém skladu, kde byly jeho kunaie se skokovými značkami jistojistě umístěny.
„Nedali mi na výběr, poletím,“ řekl si pro sebe Naruto, když obcházel hradby Listové a vybíral si nejvhodnější místo ke startu.
Byla to jedna ze schopností, které se naučil, létat na své chakře, to uměl opravdu jenom on na světě. Naneštěstí tím spustil poplach v Listové, senzibilové omdlévali z jeho mohutné silné chakry, takže celá Listová byla během několika málo chvil v plné pohotovosti, včetně slavnostní rady Kagů s Nami, které měla jejich rozhovorů plné zuby. Narutovi až pozdě došlo, jak moc silnou se jeho chakra vlastně stala, nikdy ji neotestoval v tak velkém rozsahu jako nyní mezi tolika lidmi. Nechtěl nikomu ublížit, ale na to už bylo očividně pozdě. Kagové s Nami stáli na střeše sídla Hokageho a dívali se, jak kdosi se silnou chakrou přelétává přes hradby. Naruto hledal místo, kde by mohl přistát, ale kolem něj začalo lítat spoustu shurikenu, kunaií, technik, nějaké boty a málem ho srazila jedna pánev na smažení, ale on se všemu úspěšně vyhýbal. Jen jaksi neviděl místo k přistání, kde by jej okamžitě neukamenovali.
„Odveďte Nami-sama do bezpečí, postarám se o něj,“ ohlásil hrdě Hokage a doufal, že to nebude mít nějaký vliv na průběh festivalu.
„Mně? Do bezpečí?“ Nechápala Nami.
Zatím netušila, o koho se jedná, ale jako jediná věděla, jak ten člověk dokáže létat vzduchem. Tu techniku, spíše schopnost dokázala bez problému identifikovat. Sama se tomu asi před rokem naučila, z jednoho starého svitku doma ve Vířivé. Ona jediná se to mohla naučit, protože to vyžadovalo mít abnormální množství chakry, na popření zemské tíže.
„Nami-sama?“ Nechápali zděšení Kagové.
Ani nechtěli domýšlet, co by se jim všem stalo, kdyby se JÍ, setře Mudrce šesti cest něco STALO. Nechtěli svého, až přehnaně božsky uctívaného Rikudoua nijak rozhněvat.
„Sledujte a učte se,“ řekla pohotově Nami.
A s rotací ve spirále se rovněž vznesla na oblohu a rovnou, k tomu podezřelému člověku, který si tam už nějakou chvíli poletoval. Kagové poprvé pocítili plný rozsah chakry svojí Nami-sama. Měla silnou chakru, ale hlavní bylo její množství, nikdo z nich a ani všichni dohromady nedokázali určit její plný rozsah.
Všemu možnému vyhýbající se Naruto ucítil známou chakru, ano byla to určitě jeho sestřička, ale byl překvapen, jak velké množství chakry jeho sestra vlastní. Kdyby nepodstoupil svůj Mudrcovský trénink, nikdy by se k takovému množství normálním způsobem ani nepřiblížil. Ale jeho sestra, to byl zcela jiný případ. Měla tolik chakry jako on, ne-li daleko více, protože Kurama mu cosi říkal o tom, že si najednou začal připadat nicotný v porovnání s Narutovou sestrou, ale to Naruto moc nevnímal a uhýbal kuchyňskému náčiní, protože kunaie a shurikeny už před chvilkou došly. Musel přistávání vzdát. Nami se blížila a očividně Naruta nepoznávala, protože se ho chtěla velice rychle zbavit, to Naruto poznal z její chakry a taky neměl v podstatě, kde přistát. Takže, když to nešlo dolů, tak to muselo jít opačným směrem. Naruto vzlétl ještě výše, ale to už ho doháněla Nami.
Bez sebemenšího zaváhání zaútočila na Naruta bez znalosti toho, že je to její vlastní bratr. Jeho chakra se změnila a Nami byla přímo bojechtivá, poté, co tak dlouho jenom vysedávala a poslouchala hloupé dohady Kagů. Než Naruto, stihl cokoliv říct, prohnala se kolem něho Nami s ohnivou chakrovou čepelí. Stihl jen taktak uhnout, aby mu nevzplály stále dlouhé vlasy. Kagové jen s pochvalným údivem pozorovali ten vzdušný souboj. Narutovi se nijak nechtělo bojovat s vlastní sestrou, ale ona ho prostě nechtěla nechat promluvit a tak pořád uhýbal jejím výpadům.
„Nami!“ Pokusil se znovu už zoufalý Naruto, ale jeho sestra byla stále nadšená z boje, ani její vlastní jméno jí nedokázalo vytrhnout z bojové euforie.
Nebylo zbytí, musela následovat terapie šokem. Naruto dokonale viděl všechny rychlé pohyby své sestry. Nahrál vše, tak, aby to vypadalo, že už ho Nami dostala, jenže v poslední chvíli se objevil za ní a držel ji za hlavu. Nami z toho byla v opravdu v šoku, nikdy v životě, ještě nikdy v životě se jí nestalo, že by se jí někdo tak rychle dokázal dostat za záda.
„Nami-sama! Nami-sama!“ Ozývaly se zoufale zezdola, výkřiky všech, kteří to byli schopni vidět.
„Musela ses hodně nudit, když si tak moc chtěla bojovat,“ řekl ten, co ji držel za hlavu.
Nijak ji nesvíral, ani jiným způsobem neubližoval, jenom ji prostě držel vzadu za hlavu. Hlas moc nepoznávala, ale svým způsobem se podobal hlasům jejích bratří. Byl to spíše Narutův hlas, ale zas dospělý stejně jako ten Nikkiho a pak jí to došlo, kdo ten blonďatý otrhanec musel být.
„Jsi to opravdu ty Naruto?“ Byla udivena a dojata Nami, která tomu nechtěla věřit.
„Ano,“ řekl milým hlasem.
Nami se mu okamžitě chtěla vrhnout kolem krku, ale když uviděla, jak špinavý je a v čem, že je to oblečený, tak se toho nápadu okamžitě vzdala.
„Takhle vypadá ten Rikudou, kterému tady všichni připravují oslavu narozenin?“ Zeptala se Nami a zároveň uvedla Naruta do současné situace a důvodu, proč se v Listové nachází tolik lidí.
„Asi, docela velké zklamání, co?“ Řekl Naruto bez sebedůvěry.
„Přímo ohromné,“ dodala Nami.
Ti, co sledovali boj, tajili své dechy a srdce jim chvílemi přestávaly bít. Něco se muselo stát, že tam jen tak naproti sobě poletují a nic nedělají. Něco špatné se určitě muselo stát, myslili si všichni. Stále ale věřili na záchranu, v podobě vyšší moci, v podobě Mudrce šesti cest. Jenže to byl právě on, koho měli za hrozbu, jaká ironie.
„Co teď s tím,“ uvažoval Naruto.
„Musíme jim zahrát divadýlko. Normálně tě porazím a ty prostě zmizíš pryč a až se dáš do pořádku, tak se vrátíš jako Rikudou hodný svých fanatických obdivovatelů,“ navrhla Nami.
Narutovi, ale bylo hned jasné, že se nemá kde dát do slušného stavu a hlavně nemá za co a Nami mu tady vysoko nad hlavami všech určitě nemohla podávat peníze.
„Mám lepší nápad,“ ušklíbl se Naruto.
Rychle jako střela vylétl ještě výše, až do mraků, kde definitivně zmizel všem z dohledu. Nami se okamžitě dopálila, že její bratr odmítl její prostý, přesto nejgeniálnější nápad a letěl si někam vysoko do pryč. Ve chvilce zmizela v oblacích i ona. Naruta nikde neviděla, protože viditelnost byla nulová, za to pocítila, že její bratr začal využívat svou chakru v plném rozsahu, byl skoro na její úrovni, jak se dalo očekávat, ale Nami se svým množstvím chakry byla opravdové monstrum a ani oslavovaný Rikudou by se jí při plné síle nerovnal. Hned na to se jeho chakra rozdělila na dvě. Nami tušila, co pravděpodobně její bratr zamýšlí, ale raději doufala, že tomu tak není. Znamenalo by to absolutní konec jejích budoucích klidných dní. Pořád by byla všude obdivována, jako nějaká božská figura a tomu se Nami chtěla vyhnout.
Pozdě. Kolem ní prolétl obrovskou rychlostí Naruto, přesněji jeho klok. Lidé to mohli zezdola pozorovat. Byli nadšeni, protože zřejmý vetřelec byl sražen k zemi hned poté, co jejich Nami-sama vlétla za ním do oblak.
„Naruto!“ Křikla na svého bratra, ale pozdě, už bylo pozdě.
Celý oblak se rozzářil namodralým světlem a vzduch byl prosycen chakrou, mocného Mudrce – Naruta. Ti dole to cítili. Chakra byla trochu jiná, než měla jejich Nami-sama, ale byla tak nějak ještě více božská, ta nadpozemská přítomnost z ní úplně sálala.
Krátce poté, co mrak zmodral, byl rozehnán silou tlaku na všechny světové strany. Sice ty, kdo byli v místě mraku, rozpoznali jen ti s nejlepším zrakem, ale oni oba společně začali klesat. Vetřelec se už vzpamatoval a mířil si to znovu rovnou k nim.
„Tvař se nenuceně Nami,“ řekl se širokým úsměvem opravdový Naruto, který na sebe použil techniku přeměny, aby vypadal, tak jak si jej lidé pravděpodobně představovali. Jeho klon s jeho skutečným vzhledem se řítil k Nami s Narutem. Bylo, ale zcela jasné, že klon nemá mít sebemenší šanci. Naruto se ohnal po svém klonu holí, kterou měl u sebe a klon byl odhozen daleko do dálky. To byl konec souboje.
„Výborně, Naruto! Tohle ti opravdu nikdy nezapomenu!“ Řekla ironicky uražená Nami.
„Copak Nami?“ Zeptal se Naruto.
„Ti lidé tam dole, tě uznávají jako boha Naruto, společně s tebou i tvou rodinu. Nedokážeš si ani představit, jaké je to peklo, poslouchat celé dny jen to jejich podlézání. Chacha, ale teď si to užiješ TY, já raději zmizím domů,“ ušklíbla se na něj Nami, když jí došlo, že odtud může brzo odejít.
A rozhodně nehodlala Narutovi říct, koho objevila, právě tady v Listové. Prozatím to bylo jen a jen její tajemství. On na to pravděpodobně přijde sám, ale toto byla její pomsta za budoucí trable.
„Naruto, nebeský krok je opravdu schopnost Mudrce šesti cest?“ Zeptala se po chvilce uklidněná Nami, když společně se svým bratrem slétávali pomalu z oblohy.
„Nebeský krok? Myslíš tohle létání?“ Zeptal se Naruto.
„Ano přesně to,“ řekla Nami.
„Naučil jsem se to v rámci, Mudrcovské síly, ale že by to bylo omezeno na mě, tak jak vidím, tak očividně není,“ a díval se na Nami, která rovněž letěla na své chakře.
„Tak kdo to má vědět, když ne ty?“ Zeptala se Nami nechápavě.
„Možná nějaký ten Mudrc z šesti cest,“ řekl nevinně tichým hláskem Naruto.
„A to je v této době, asi kdo?“ Ptala se znovu vytočená Nami.
„Mudrc z šesti cest se jmenoval Taiyo Nikko a nikdo jiný. Já mám pouze stejnou sílu jako on a v podstatě mám i stejnou duši, ale to je jedno,“ poučil svou neznalou sestru Naruto.
Naruto se vymlouval a Nami kroutila hlavou nad tím, jak moc dobře mu to šlo. Už jim chyběl jen kousek k tomu, aby mohli přistát přímo u všech naprosto vyjevených Kagů, kteří čekali na ‘boží‘ zásah.
„Rikudou-sama!“ Otírali si o zem své obličeje všichni Kagové.
Naruto na ně nechápavě valil oči, co to mělo jako být? Dokonce i stařík Třetí Hokage se klaněl před někým jako Naruto, nedávalo mu to vůbec smysl.
„Já ti to říkala,“ šeptla na Naruta jeho sestra a v duchu se mu posmívala.
„Co blázníte! Vstávejte!“ Řekl Naruto.
„Rikudou-sama?“ Nerozuměli mu Kagové.
„Netuším, za co mě pokládáte, ale já jsem člověk úplně stejně jako Vy. Pravda jest, že jsem získal sílu. Ale ta síla má sloužit úplně všem a všechny chránit, já ji pouze zprostředkovávám,“ snažil se jim vysvětlit Naruto, ale jaksi mu v hlavě uvízla jediná slova, která během svých let výcviku tu a tam byl nucen si poslechnout.
Ta zvláštní a trochu trapná stará mluva se v něm usadila a proto Kagové byli stále skálopevně přesvědčeni, že Uzumaki Naruto, čili Rikudou sennin – Mudrc šesti cest, musí být minimálně Božím zjevením, zde na Zemi. Naruto pravděpodobně nyní dostal sebe a svou rodinu do spousty budoucích nepříjemných situací, kdy se k nim lidé modlí a podobně. Pro tuto chvíli musel vzdát svou snahu přesvědčit vůdce skrytých vesnic, že je jenom obyčejný skoro osmnáctiletý kluk.
Okamžitě následovalo spoustu až nepříjemných procedur, kterými museli Naruto i Nami projít. Jak moc se mladý Mudrc těšil, až se dostane někde, kde bude moci doopravdy zkulturnit a nebude muset udržovat svou přeměněnou podobu. Ještě dlouho s ním Kagové diskutovali o různých věcech. Jediné, co se dalo z jejich neustálého překřikování pochytit, bylo něco o oslavě jeho narozenin. Jenže Naruto měl daleko jiné plány na své narozeniny a to kolik lidí bylo zde ve vesnici mu v tom vůbec nepomáhalo.
Soudobá hrozba zániku světa, měla dorazit právě v den jeho narozenin, ale nedostal možnost tady nikoho varovat. Chtěl, ale nemohl. Zajisté by mu lidé nebránili, aby splnil své poslání, ale mohli by se mu do toho nějak přimotat a vše zkomplikovat. Naruto si vše nechával pro sebe.
Konečně byl večer a unavený Naruto se svou stejně unavenou sestrou se vlekli skrze Listovou. Nami vedla, ale už si neuvědomovala, že jediné místo, které v Listové doopravdy znala, bylo tam, kde byla ubytována a také místo, kam nechtěla Naruta kvůli své drobné pomstě dovést. Jenže únava byla tak značná, že její mozek úplně vypnul a zapomněl na pomstu. Nebylo se tedy čemu divit, že se lekla, když dorazili do hlavního domu klanu Hyuuga v Listové. Až v tu chvíli Nami došlo, že sem opravdu Naruta zavést nechtěla.
„Nami-sama,“ ozval se známý hlas.
Situace byla kritická, Nami nechtěla svému bratrovi vůbec, ale vůbec ulehčit pátrání po jeho osudové ženě, jenže se jí to tak nějak podařilo. Minimálně Nami si myslela, že je to ona. Naruto se společně s Nami otočil za hlasem, který kupodivu vycházel zpoza nich. Ona zmiňovaná osoba, zrovna dorazila domů, jen několik vteřin po Narutovi s Nami.
„Na…Na… Rikudou-sama?“ Divila se ona mladá žena, když uviděla a okamžitě poznala člověka, který doprovází Nami k místu jejího dočasného ubytování v Listové.
„Hinata?“ Divil se Naruto, že právě na tuto dívku narazil.
Ona pro něj byla záhadná. V době, kdy jím ještě všichni opovrhovali, ona byla jediná, kdo se o Naruta zajímal. Samozřejmě nikdy to nedala najevo a pokaždé se skrývala, jenže Naruto nebyl ani obyčejné dítě, byl jinchuuriki a tak věděl o dost více věcí, než dával svému okolí najevo.
Nyní však ta dívka vypadala jinak, než si ji pamatoval, samozřejmě dospěla, jenže to nebylo vše. Naruto cítil ještě i něco jiného, něco zdaleka jiného, sám tomu pořádně nerozuměl, ale bylo to naprosto a zcela jasné. Nechal Nami stát na místě přešel těch několik metrů k Hinatě.
„Našel jsem tě,“ řekl dojatě radostně.
Ve chvilce co ji opět po letech spatřil, ne co ji poprvé v životě viděl doopravdy, mu došlo, kým pro něj je. Věděl to on a pravděpodobně i ona, ale ona to musela vědět již dříve, protože jinak si to nedokázal vysvětlit.
„Promiň, že jsem tě nechal tak dlouho čekat,“ řekl Naruto láskyplně a konečně po tolika letech ji mohl znovu obejmout ve fyzické podobě.
„Děkuji,“ odpověděla mu a to jen potvrzovalo fakt, že Hinata musela vědět celou tu dobu, kým je ona a co pro ni Naruto doopravdy znamená.
„To jako vážně?“ Zeptala se Nami, když zpozorovala, že ti dva očividně celou dobu čekali jeden na druhého.
Nedostalo se jí odpovědi. Naruto s Hinatou byli úplně v jiném světě a nevnímali nic a nikoho okolo sebe. Jak jednoduché si bylo myslet, že ta kterou miluje mu ve všech jeho i jejích životech, spadne úplně bez jakékoliv snahy rovnou do náruče. Opak byl pravdou, aby mohl být s ženou, kterou vždy miloval, miluje a bude milovat i v příštích životech musel zachránit celý svět. Nelehký jest jeho úděl.
Naruto se však musel od ní na chvíli odloučit. Pořád a stále, byl ten zarostený, oškubaný a potrhaný navíc unavený pololesní a skoro divý muž a potřeboval se dát do civilizovaného stavu. Tudíž zanechal svou milovanou setru se svou milovanou ženou, stát v údivu a vypařil se do svého někdejšího bytu. K jeho překvapení bylo vše, přesně tam kde to zanechal. Povzdychl si, přece to byl jen Rikudouúv byt, haha. Tak nějak tajně doufal, že zde nalezne i oblečení na svou současnou velikost a opravdu se nemýlil. Jak to bylo možné, netušil a ani se v tomto bytě nenacházel nikdo, kdo by mu to mohl osvětlit. Všechno bylo nové, ale pak ucítil ne svým čichem, ale spíš dalším smyslem nebo intuicí povědomou vůni.
„Kdo jiný, než ona,“ povzdechl si.
S radostí se vrhl do koupelny, kde se po opravdu dlouhé době mohl umýt v teplé vodě, jaká to slast pro celé jeho tělo. Zkrátil si vlasy do podoby, kterou měl, když se přeměnil a bojoval sám se svým klonem. A hned na to zalehl a spal, byl unavený a musel nabrat sílu na příchod jeho zkoušky ohněm.
Následující dny před oslavou jeho narozenin, byly dokonale hektické a psychicky vysilující, protože, protože Kagové s ním v jednom kuse něco projednávali a mu šla hlava kolem z toho, co si dokázali navymýšlet. Ale vydržel, nepodlehl, protože jeho opravdovým nepřítelem nebyli oni. Do jednacího sálu se rozrazily dveře a v nich Nami. Sice byla zbavena povinností se těch zbytečných jednání účastnit, ale teď tady byla kvůli něčemu úplně jinému. I ona, Narutova sestra, konečně ucítila cosi zlověstného ve vzduchu. Nedokázala to nijak přesně popsat, ale věděla, že je to opravdu moc špatné. Jediný, kdo mohl pomoci, byl její bratr. Naruto vstal ze svého trůnu a vydal se k Nami, nebylo třeba zbytečných slov.
„Stejně by ses přidala, co?“ Zeptal se Naruto na úplně zbytečnou otázku, když procházel kolem Nami.
„Jistě že,“ ušklíbla se a i když měla strach, tak se těšila na boj.
Ona jediná z trojčat, byla ta, kdo doopravdy toužil po boji. Jakýmsi způsobem jí to bavilo a dokázalo naplno rozbušit její srdce. Naruto měl o ni kvůli tomu starost, ale nemohl se svou sestrou nic dělat. Mladý Mudrc se rovněž usmál a společně se sestrou vyrazili do boje. Vyběhli na střechu budovy, společně vzlétli a zmizeli v dáli. V Listové netušili, co se stalo.
Opravdu nedaleko Listové, to na něj čekalo. Ne, bylo tomu naopak, slétl na zem v doprovodu s Nami několik desítek kilometrů od Listové. Zde na tomto místě, se chystala odehrát rozhodující bitva o osud tohoto světa v této době. A za chvíli to bylo tam.
Naruto tu podobu znal, ne znal člověka, co takto vypadal. Byl to ten falešný Madara, který ho před šesti lety zajal. Démon v něm byl rozrušen daleko stejně, ale Naruto ho uklidnil vlídnými slovy. Kurama uvěřil a hodlal propůjčit Narutovi svou sílu, kdyby to mu bylo třeba, i když pravděpodobně nebude.
„TY!“ Řekl falešný Madara na Naruta, když ho i po letech dokázal poznat.
„Je to dlouho,“ řekl Naruto mile muži, který mu způsobil hodně žalu a bolesti a ne jen jemu.
Ale po tak dlouhé době mu dokázal odpustit, jediné co jej mrzelo, že tento muž teď představoval hrozbu pro svět. Naruto si myslel, že bude muset porazit nějakého podobného démona, jako byl Juubi, kdysi v minulosti, ale v tomto svém životě stanul proti, živému člověkovi, bylo to o hodně jiné.
První se do boje vrhla Nami, naprosto dokonale nerozvážně. Byť to byla její podstata, že jí dokázal boj tak fascinovat, tak také měla zároveň nejmenší bojové zkušeno ze všech tří. Znovu vytasila svou ohnivou chakrovou čepel a těla proti rovně stojícímu nepříteli.
„Ne Nami! To je…“ Snažil se cosi říci Naruto, ale jeho slova zanikla v ohlušující ráně, která následovala.
Nami stála v místě, kde stál maskovaný Madara, v kráteru, který vytvořila její technika. Naruto se ani nedivil, že jeho vlastní sestra má takovou destruktivní sílu. Přeci jen její chakra se dosti podobala, jinému než lidskému stvoření. To, ale Naruta netrápilo. Problémem bylo, kde byl Madara. Někde tady byl, jeho přítomnost nezmizela.
„Co, to?“ Divila se Nami, když si byla jistá, že zasáhla cíl a přesto očividně minula.
Naruto si pamatoval schopnosti tohoto Madary, společně s démoní silou se z něj stal opravdu nebezpečný nepřítel a boj s ním nebude vůbec jednoduchý. Nami rovněž cítila jeho přítomnost, čekala, ze kterého směru se objeví. Ze země pod ní se prudce vynořila nehmotná ruka a v zápětí se zhmotnila, aby Nami stáhla za sebou. Okolo nami se objevovalo víření. Naruto tuto schopnost před šesti lety také zpozoroval, Madara se chystal přenést Nami někam jinam. Udělal znovu, to co udělal v souboji s Nami, když se objevil před dvěma dny v Listové. Bleskovým přemístěním se objevil u Nami a ve stejnou chvíli byl zase zpět na svém původním místě společně se svou sestrou.
Naruta udivovalo, že Nami byla schopná pozorovat Madarův útok, a kdyby uměla nějakou proti techniku, dokázala by i zareagovat. Napadlo ho, že museli zdědit jen to nejlepších od svých rodičů. Pousmál se. Madara vyskočil ze země a pokračoval v pozorování svého nepřítele.
„Opravdu si se zlepšil, ale pořád se mi nechce věřit, že tě tady znovu vidím,“ pronesl naštvaně maskovaný Madara.
Myslel si, že právě Naruto byl ten Mudrc šesti cest, kdysi dávno v minulosti, ale on byla zase tady zpět, ale v daleko lepší kondici a s větší silou než si ho pamatoval.
„Já jsem si tehdy taky nemyslel, že se někdy budu moci vrátit. Vděčím za to Mudrci ze šesti cest. Mému předchozímu já,“ vysvětlil Naruto.
„Hmmm,“ pochopil Madara.
Madara vyskočil rovnou proti Narutovi a Nami. Nami se v ten okamžik ocitla vysoko ve vzduch nad celou to bitvou. Ve stejnou chvíli se ti dva na zemi srazili. Okolo nich všude byly jiskry a blesky, vzduch praskal, protože ani jeden se nedržel zpátky. Nebylo třeba. Protichůdné síly zapůsobily a vyústily v ohromnou explozi. Půda, země stromy, vzduch, vše, co bylo v dosahu, bylo zničeno. V blízkosti těch dvou zem zesklovatěla. Nami byla opravdu vděčná svému bratrovi, že ji poslal do vzduchu, tohle by opravdu nepřežila ani ona. Pomalu slétávala na zem, za chvilku se do ní opřela silná vlna vzduchu způsobená výbuchem.
Naruto okamžitě odskočil od maskovaného muže. Opět stáli proti sobě a odhadovali, co ten druhý udělá, aby mohli vymyslet protiútok. Nami nad nimi zpozorovala v lese pohyb, okamžitě věděla, o koho se jedná. Nabrala na rychlosti a řítila se přímo proti Madarovi. Nevytvořila svou plamennou chakrovou čepel, ale sama se stala ohnivým kopím, které se řítí vstříc svému cíli. Naruto to pozoroval a pozoroval to také Madara. Něco malého proletělo, kolem maskovaného Madary. Jeho oči tu věc sotva postřehly. Hned se u té věci objevil člověk a útočil na Madaru obyčejným kopnutím. Ten maskovaný neměl sebemenší problém, tento nečekaný výpad vykrýt, byla to chyba. Člověk zmizel stejně rychle, jako se objevil a místo něho zasáhla v plné rychlosti volného pádu Nami.
Madara byl probodnut její napřaženou rukou a rána byla v tu ránu vypálena jejím plamenem. Ruka prošla skrz, ale její nepřítel si z toho očividně nic nedělal. Napřáhl ruku, aby sám zasáhl Nami svými pařáty. V tu ránu byl odkopnut někam daleko pryč. Naruto stál u vyděšené Nami. Poznal techniku svého otce, ale nebyla to Nami, kdo ji použil. Ano dokázala rychle ragovat, to si Naruto uvědomoval, ale stále to bylo oproti Madarovi pomalé. Podíval se směrem k lesu, ze kterého vybíhal Nikki s úděsem v očích. Nami na tom byla podobně.
„Tohle není nějaký obyčejný nepřítel, ale to už víte,“ pronesl Naruto a bleskurychle se objevil u Madary.
Byl z toho překvapen a Naruto také, protože Madara byl schopen normálního boje i dírou v břiše. Rána se mu rychle hojila.
„Jak jinak,“ pomyslel si Naruto a nepochyboval o silách démonů, co byli v jeho nepříteli.
S Madarou s vyměňovali jednu ránu za druhou. Byť jejich souboj vypadal, jako úplně obyčejná šarvátka mezi ninji nebylo tomu tak. Každá rána způsobovala otřesy půdy a silné poryvy větru. Vše proběhlo rychle, že jen Nami s Nikkim byli schopni pozorovat, co se dělo. Vzdálili se od Nami s Nikkim a od těch, co s Nikkim dorazili. Naruto se v ruce zjevila jeho hůl, ale ve stejnou chvíli prošla skrze Madaru. Už znovu využíval své prostupnosti. Naruto poslal hůl skrze svého nepřítele, ta se zarazila do země, ale Naruto už byl zachycen protivníkem, svíral mu hrdlo. Maskovaný Madara zpozoroval jeho letmý usměv a sevřel prázdný vzduch. Naruto stál jednou nohou na holi a balancoval. V ruce mu rotovala koule chakry. Tato prostá technika, se prokázala být tou nejvíce spolehlivou v jakékoliv situaci. Madara však nevstřebal démonickou sílu nadarmo. Sám vytvořil něco podobného, jen větších rozměrů a tmavozelené barvy. Znovu se jejich síly střetly a bylo to stejné, jako poprvé, tentokrát však zkáza postihla větší oblast. Nikki, přemístil sebe Nami a všechny své přítomné společníky pryč od toho, aby je nic nezasáhlo.
Každý další útok začínal nabírat na síle. Naruto poznal, že Madara se teprve učí, jak používat tak ohromnou sílu. Musel se s ním vypořádat dříve, než plně pochopí rozsah svých sil. Znovu se střetli a zase zničili kus země pod svýma nohama. Ale tak jak boj probíhal doposud, tak by mohli klidně bojovat na věky a nic by se nevyřešilo, jen by vše podlehlo nepředstavitelné destrukci. Naruto nebyl člověk, který by si přál vše zničit a proto ani nechtěl používat nejničivější schopnosti své síly. Snažil se vymyslet jinou cestu.
V tom okamžiku démoní chakra zaplála okolo falešného Madary. Démoni v něm běsnili, až nyní poznali, co se nachází v Narutovi. Kurama na ně rovněž vrčel, ale nesnažil se ze zoufalství převzít nad Narutem kontrolu. Věděl, že by je to oba ohrozilo a stejně by to bylo zbytečné. Ale démoni v Madarovi to nevěděli a snažili se ho ovládnout.
„Už jsem vás přece zkrotil! Šest let mi to trvalo! Haaa!“ Řval nahlas maskovaný.
Marně. Nebyl jako Naruto, neměl tu sílu tvořit zázraky. Byl geniální, byl silný, jenže tolik myslí, které v sobě měl, tolik démonů nemohl v prudkém boji udržet na uzdě. Šíleli a navzájem se užírali. Ti, kteří běsnění přežili, zesílili pozřením, ostatních, tak jako kdysi Juubi. Madara celou tu dobu bojoval jen s Narutem. Ale už to nebyl ten destruktivní boj. Pomalu ubíral na síle, jak nad ním začínali přebírat nadvládu démoni. Naruto prozřel svým zvláštním zrakem skrze nebohého muže, který byť byl jeho nepřítelem, tak si nezasloužil takto trpět.
Démonická síla explodovala a i Naruto byl odražen daleko pryč. Toto, toto musela být jeho pravá zkouška, zdali dokáže ochránit svět, problém byl však ten, že démon, co se zde rodil, musel být stejně silný jako Juubi. Naruto to poznal a věděl, že je to moc špatné, protože ani Taiyo nedokázal Juubiho porazit sám. Nejprve bylo vše nejasné, ale démon už převzal kontrolu nad Madarou a rozhodl se přenést bitvu do nových rozměrů. Naruto se přemístil ke svým sourozencům. Teď to byli jedině oni, kdo mu mohl pomoci zastavit toto monstrum. Konečně znal důvod, proč měl sourozence, i když podle Mudrce z šesti cest – Taiyoua Nikko, žádné sourozence mít neměl. V tom to celé bylo, nemusel bojovat sám. Smál se sám sobě, že mu trvalo tak dlouho přijít na ten důvod.
„Nikki, Nami, toto je NÁŠ nepřítel,“ řekl Naruto s radostí i obavami v hlase.
„Něco menšího by tam nebylo?“ Zeptal se Nikki, který se po předchozím ohrožení života vlastní sestry necítil zrovna sebejistě.
„Kousek podle mého gusta!“ Řekla Nami a nebýt Naruta, který jí zastavil, šla by bojovat zcela sama.
Podívali se na sebe, a byť nevěděli Naruta předlouho, tak se dokázali dokonale sehrát. Byli přece trojčata. Naruto se objevil přímo před démonovými zraky a znovu udeřil svou holí. Na rozdíl od Juubiho tento démon měl oči dvě, ani jedno nevypadalo jako Narutův Rinnegan, ale to se mohlo kdykoliv změnit. Podařilo se mu jen trochu prorazit démonovu hrubou kůži. Démon se po Narutovi nenávistně ohnal, ale jeho pohyb byl zastaven vysokými stěnami. Narutův bratr, ale nepřestal jen u toho, musel démona ještě více znehybnit. Země pod ním se propadla a zemina se rychle smíchala s vodou, to vše byli Nikkiho techniky. Kde se vzala, tu se vzala, u spodku démona se objevila Nami a ohnivou technikou nepředstavitelných rozměrů zapekla Nikkiho bahno. Naruto toho zatím moc nenadělal, ale když už měl démona pěkně znehybněného, přemístil Nami k Nikkimu, zatnul ruku v pěst, švihl jí dolů a neviditelná síla přitlačila démona k zemi. Démon zaúpěl, ještě se úplně nerozhodlo, který z démonů zůstane poslední.
A pak Naruto neslyšel v démonovi žádné hlasy, jen ten falešného Madary. I když se zdálo, že už v podstatě vyhráli, tak se opravdový démon teprve rozehříval. Ale ani na jednom ze sourozenců nebylo znát žádné známky únavy.
„TY! TO JSEŠ TY!“ Řval na celé kolo démon.
Už bylo jasné, kdo ten vnitřní souboj vyhrál. Naruto sice stále cítil slabou přítomnost Madary, ale netušil, jak dlouho ještě vydrží, musel démona rychle porazit. Démonův hlas zněl strašidelně, ale Naruto usoudil, že tohoto démona musí pravděpodobně nějak znát, protože si ho v podstatě neměl démon s kým splést.
„To TY můžeš za mou smrt, jak to že ještě žiješ, když jsi ji ani nedokázal ochránit!“ Zuřil démon na celé kolo.
Naruto se snažil uvědomit si, komu může ten hlas patřit. Ano patřil démonovi, ale i tento démon, musel být kdysi člověkem a ani nemohl být šílený, protože jako jediný si byl schopný zachovat svou osobnost a své vzpomínky. Nikki plánoval, co má dál udělat, Nami byla připravena kdykoliv vyrazit. Rozhodla se, že příště použije na toho démona všechnu svou sílu, jinak ho totiž nedokážou porazit. Nikki přemýšlel nad něčím podobným.
„Karyu, kvůli tobě umřela stejně jako JÁ!“ Řval stále démon na Naruta.
Naruto vyvalil oči, jen jediný člověk, znal to jméno, jen jediný člověk zemřel dříve a nevěděl, proto, že Karyu byla úplně v pořádku, že žila dlouhý život. Jen jediný člověk, kvůli tomu mohl mít tak silné výčitky, že se stal démonem.
„Keibi,“ řekl Naruto.
Démon, ale už nereagoval. Vyprostil se ze sevření Narutovy síly a začal ještě více běsnit ještě více nežli před chvílí. Naruto určitě věděl, že jej půjde porazit i jiným způsobem nežli destrukcí, ale to jej bude muset nejdříve přivést k rozumu. Ale jak uklidnit, nebezpečného démona? To šlo pouze silou. Naruto se rozhodl pro praxí ověřenou taktiku. Okolo něj zaplála Kuramova chakra. Nikki s Nami byli okamžitě u Naruta, on si je tam přemístil.
„Co chystáš Naru-nii?“ Ptal se Nikki.
„Oslabím ho, pak ho spoutejte vším, co máte,“ řekl Naruto svým sourozencům.
Velice rychle se venku objevila devítiocasá liška a už s odhodláním tvořila černou chakrovou kouli. Pak zmizela z démonova dohledu, aby se objevila nad ním a vyslala svůj útok proti němu. Hned nato zmizela úplně. Naruto popadl svoje sourozence a i Nikkiho společníky a objevili se hned vedle čehosi obrovského hliněného, co prorazilo oblaka.
„Co to je?!“ Lekla se Nami.
„Něco, co nerad používám,“ přiznal Naruto.
Situace byla podobná tomu, jak to bylo kdysi dávno. Černá chakrová koule byla zaražena do běsnícího démona obřím padajícím meteoritem. Naruto si byl skoro jist výsledkem, jen jej mrzelo, že to musel udělat právě takto. Všichni se rychle objevili na zemi. Démon se musel spoutat k zemi, dokud se nemohl hýbat, ale byla chyba, že se k němu přiblížili. Démon nebyl ani zdaleka tak zraněn, jak Naruto očekával. Všechny by je na místě zabil, ale Naruto je opět všechny ochránil. Démon-Keibi, by je rozplácl, ale jakési namodralé světlo, zastavila jeho tlapu.
Nagato, Konana s Yahikem nemuseli čekat na ničí rozkaz a okamžitě se klidili z tohoto místa. Nikdy nebyli zbabělci, ale tento boj nebyl jejich, ani pro ně. Jen tam překáželi.
„Musíme to odrazit!“ Řekl Nikki.
Lehce se to řeklo, ale tlak byl nepředstavitelný. Naruto byl postupně zarážen do země.
„Teď máte šanci, ho oslabit, dokud ho držím!“ Řekl Naruto.
Nečekali na další pobízení. Nami vyletěla nad démona, jako střela a Nikki se přemístil k jednomu ze svých vlastních teleportačních kunaií. Keibi jim nevěnoval žádnou pozornost, byl úplně upnut na Naruta. To jim nahrávalo do karet. Společně s Nami mohli použít pečetící techniku, ta jediná mohla démona nějakou dobu udržet při zemi a dát tak prostor jejich bratrovi něco udělat. Technika to byla silný a mohli použít jen oni dva, Nami obstarávala chakru, Nikki zase oblast techniky, společně se pak oba museli nepředstavitelně soustředit, aby jim ohromná technika neunikla.
Vše bylo připraveno. Naruto byl opravdu rád, že má sourozence, sám by neměl nikdy šanci a nejspíše ani odhodlání, dále s tímto démonem bojovat. Démon, byl tentokrát opravdu přiražen k zemi a ať už se zmítal jakkoliv silně, tak mu to nebylo nic platné. Naruto s vypětím všech svých sil odrazil jeho hnátu a objevil se přímo mezi démonovýma očima. Tentokrát nemohl zklamat. Roztočil rychle svou hůl, aby pak v jednom momentě udeřila do démonova čela.
„Karyu byla v pořádku! Přežila a byla šťastná s mužem, kterého milovala! Tak se vzpamatuj KEIBI!“ Pronesl po úderu Naruto.
Démon se opět ztišil. Buď to bylo Narutovou ránou nebo jeho slovy. Nikki a Nami mohli na chvíli vydechnout. Démonovi se začala do jeho očí vracet příčetnost, už neviděl rudě.
„Opravdu?“ Zeptal se pro jistotu.
„Opravdu Keibi,“ usmál se Naruto.
Démon-Keibi mu věřil, šlo to na něm poznat. Byť už se stal démonem, tak jeho duše nyní došla pokoje, mohl jít pryč, už nemusel být démonem. A tak se obří démon, který převzal kontrolu nad falešným Madarou začal rozpadat zase na drobné démony, z jedné lidské duše. Utíkali všude možně do světa, ale to Naruto nemohl nechat jen tak. Byť byl vysílený ze souboje a jeho sourozenci zrovna tak, tak musel s těmito démony něco udělat. Neslyšel jejich hlasy a mrzelo ho to, protože tak už nikdy nemohli dojít pokoje, zapomněli, kým byli a zbyla v nich pouze zloba.
Musel tedy použít další ze svých schopností, tu kterou používal vždy nejraději. Mohl něco nového stvořit, něco jedinečného a unikátního. Soustředil se a hledal tu správnou podobu, kterou mají tito beztvaří démoni dostat. Také musel nalézt pro ně něco dalšího, musel jim dát mysl, to chtěl udělat. Démoni se sráželi dohromady na jednom místě a nabývali tvaru, nepatrnému oproti své předchozí podoby.
„Co je to?“ Divili se Nikki s Nami, když viděli, že jejich bratr, Rikudou-sennin cosi tvoří.
Už to nebyli jen zlostní démoni, vmíchalo se mezi ně cosi světlého a postupně je to všechny přebarvovalo. Muselo to být vše Narutovo dílo. Pak to slétlo na zem a Naruto se k tomu vydal. Nami a Nikki taktéž, protože byli zvědaví. Naruto došel na místo a přiložil na tu prozatím beztvarou hmotu ruku.
„Jméno tvé budiž, Karyu, nositelka neskonalé víry v lidské pokolení, ale i přísný soudce pro ty, kdož by chtěli uškodit,“ pronesl Naruto, až přespříliš vážně.
Nami s Nikki uviděli ve světle, jakoby lidský úsměv a pak to odlétlo někam daleko pryč, a už toho také více nebylo.
„Co to bylo?“ Zeptal se Nikki.
„Zase si tak divně mluvil,“ smála se Nami Narutovi.
On se na své mladší sourozence jenom usmál a to jim jako odpověď muselo stačit. Nedaleko od nich se kdosi pohnul. Byl to ten šílený muž, co na svět vypustil nebezpečné zlo, který kdysi dávno způsobil Nikkimu nepředstavitelnou bolest a hlavně strach. Ani on sám netušil, co to do něj vjelo, ale toužil toho muže zabít. Poprvé v životě něco takového cítil. I když teď maskovaný Madara vypadal hrozně a pravděpodobně se ani nemohl bránit, tak Nikki tomu všemu chtěl učinit konec. Tak se rozhodl a už stál u muže s kunaií v ruce, aby ukončil jeho i své trápení. Ale byl zastaven Narutovou rukou.
„Ale, on…“ Snažil se nějak ospravedlnit Nikki.
„Ale, on zapomněl, kdo je, už dávno na to zapomněl,“ řekl Naruto.
Nami také dobíhala k místu, kde stáli oba její bratři. A slyšela Narutovu větu, také viděla, jak předtím Nikki se snaží toho muže zabít, co se dělo? Démona přece porazili, ne?
„Cože?“ Divili se Nami s Nikkim.
„Zapomněl, kdo doopravdy je. Možná protože už jednou zemřel, možná za to může něco jiného,“ stále mluvil tajemně Naruto.
Sehnul se k vyčerpanému Madarovi, položil mu dlaň na břicho. Maskovaným mužem projela nesnesitelná bolest. Svíjel se v bolestech a křičel. Po chvilce přestal a jenom ztěžka oddychoval, byl vyčerpaný ještě více, nežli před chvílí.
„Co jsi mi to udělal?“ Zeptal se Madara.
„Vrátil to, co ti chybělo, myslím, že už si můžeš sundat tu masku, už jí není potřeba,“ řekl laskavě Naruto.
Nikki ztěžka polkl, jaká tvář se skrývá pod maskou, které ho terorizovalo podstatnou část jeho života, co za člověka se pod ní mohlo jen skrývat. Konečně měl možnost se to dozvědět. Byl netrpělivý.
„Nikki, Nami, dopravte sem mámu, pomocí té techniky, co přivolává všechno, co má na sobě tátovu, teleportační značku,“ řekl Naruto svým sourozencům.
Netušili, proč to po nich chce, ale neviděli důvod, proč by to nemohli udělat. Nikki vytáhl z kapsy svitek s technikou, společně s Nami přiložil ruce na rozprostřený papír a po několika okamžicích, kdy na místě svitku objevovalo harampádí, se tam také objevila jejich máma.
„…si to ale pěkně odskáčou, kde jenom…“ Zarazila se, když uviděla, že už nesedí doma a zlobí se na své děti, která i když slíbily, že budou na své narozeniny doma, tak nebyli.
„Ahoj, mami,“ řekl všichni tři sborově.
„Nami, Nikki… Naruto!“ Nevěřila Kushina svým očím, že je vidí všechny tři pohromadě.
Pak se zadívala na muže s maskou, který seděl vedle Naruta na zemi. Byla připravena bojovat, protože podle popisu to musel být ten Madara, který terorizoval Nikkiho, když byl ještě v Deštné.
„Uklidni se mami,“ řekl Naruto.
Kusnina překvapivě poslechla. Naruto se opravdu moc podobal Minatovi, přesně jak si myslela, že bude vypadat. Usmála se nad svými myšlenkami. Naruto přiložil maskovanému svou dlaň na hlavu. Ten v masce se jen cukl, jak mu přeskočilo v hlavě. Cítil, tam snad blesk? Netušil. Ale pak byl schopen vzpomenout si na všechny důležité věci, co se dělo. Jeho oči kmitaly z jedné osoby na druhou. Tři mladí lidé. Rudovlasá žena. Tu ženu znal.
„Kushina?“ Zeptal se překvapeně.
Něco mu vadilo ve výhledu. Měl na obličeji masku, proč? A kdo byli ti tři další? Znal je? Byli povědomí? Kdo byli? Kushina? Znal ji. Maska mu bránila. Rychle a trochu neobratně si ji začal sundávat. Cítil vítr, tak dlouho ho už necítil. Maska byla dole a společně s ní i technika, která ho držela jako vězně ve zmateném světě, zatím, co jeho tělem kráčel snad někdo cizí.
Kushina nechtěla věřit vlastním očím, Muž, který měj ještě před chvílí masku na obličeji, jedno rudé oko a kratší černé vlasy vypadal nyní úplně jinak. Znalo ho, znala toho muže a nikdy nedoufala, že by ho mohla vidět znovu naživu. Co se dělo? Nami, ani její bratr Nikki nerozuměli, co se s Madarou stalo. Jeho vlasy byly najednou blond, rudé oko zmizelo kdoví kam a na břiše se mu objevila hrůzostrašná kruhová jizva. Jeho tvář připomínala tu Nikkiho a účes a barva vlasů zase současného Naruta.
„Kdo jsou tito mladí lidé, Kushino?“ Zeptal se jejich mámy jakýsi muž zcela normálně.
„Ty, žiješ! Minato!“ Vrhla se mu Kushina kolem krku, bolelo ho celé tělo, ale žena kterou miloval, byla očividně strašně moc ráda, že ho opět vidí, co měl jenom dělat.
„Bude trochu těžké vysvětlit, co se stalo, ale ve zkratce, jsi přišel o posledních osmnáct let, života, tati,“ řekl Naruto.
„Haaaa?!“ Nechápala naprosto Nami a Nikki zrovna tak.
Jeho otec byl celou tu dobu, kdo jej děsil, to nebylo možné, to prostě nebylo možné. Vždyť ani neměl to rudé oko, co jej tak děsilo, ani tu masku, tohle určitě nebyl tan Madara, o kterém se mu zdávaly noční můry, tohle byl podle všeho jeho otec Namikaze Minato.
Minato se díval na ty tři mladé lidi. Stále nevěděl, kdo jsou, přesto už teď je měl rád, ne on je miloval celým svým srdce, stejně jako jeho žena Kushina. Postupně si vzpomínal na události před osmnácti lety. Tehdy už také byla tma, tehdy také byla jasná obloha, jen on bojoval marný souboj. A pak vzal svého nejstaršího syna a udělal z něj věznitele pro liščího démona, který útočil na jeho vesnici.
„Vy tři jste…“ Snažil se Minato.
„Naruto,“ řekl Naruto.
„Nami,“ usmála se Nami.
„Nikki,“ brečel Nikki, ani nevěděl proč.
Všichni tři, jako malé děti se vrhli na své už objímající se rodiče. Hodlali si tuto rodinou chvilku užít, jak jen mohli a nikdy ji nezapomenout.
„Asi byste chtěli být chvíli spolu, ale tady to není nejvhodnější místo,“ řekl Naruto.
Museli uznat, že to byla pravda pravdoucí, ale jak málo stačilo, aby se ocitli v Listové, přímo uprostřed oslav. Po boji byli sice všichni unaveni, ale tento večer si chtěli užít všichni pohromadě.
“V Listové se budou hodně divit, až najdou místo boje!“ Křikla Nami přes hlušící dav.
A pak viděla, že se ocitli na střeše budovy Hokageho, takže je všichni viděli. Byla na Naruta naštvaná daleko více než před chvílí nebo kdy jindy. Zase z nich, tentokrát z celé rodinky dělal zase, kdo ví co.
„Narutooo!“ Řvala Naštvaná Nami a dav se k ní přidal, protože si mysleli, že slavnostně zvolává jméno svého skorobožského bratra.
Pak to Nami definitivně vzdala, nehodlala si kazit náladu na svých vlastních narozeninách. Dnes jim přece bylo osmnáct a vše už mohlo být jen dobré. Jásající davy byly udiveny ve chvíli, kdy se Minatovi konečně podařilo postavit na nohy a oni spatřili svého čtvrtého Hokageho. Bylo už naprosto jedno, jak nemožné to bylo, Naruto byl Rikudou a to vše vysvětlovalo. V koutě Narutova zorného pole se objevila dívka, přesně ta na kterou tak dlouho čekal. Nehodlal se s ní vytratit pryč, ona už dávno byla součástí jeho života a on součástí toho jejího a toto byla rodinná oslava, ona sem mezi ně patřila. Už bylo jen a jen dobře, napořád do budoucna, žádné smutky, žádné hrozby. Pro ně všechny, už jen šťastná rodina.
„Toť jest konec pradávného příběhu,“
…
„Karyu,“

Konec.