Rozhodnout se Kap. 25.

Ten úděs očí, náhle přicházející beznadějná jistota, že je konec.

Mohl to spatřit jen na setiny sekundy probodnuté, protože byla jiná a věděla, že než řekne poslední sbohem dýchajícímu světu, musí něco předat, budou to slova, neboť to jsou jediná, co stihne.
Nesměla to udělat se strachem, ne, protože takto Shinobi, i když v tichém boji, přesto boji, neumírá a ona nebyla výjimkou. Proto mu šílenou blaženost pokazila, když se na něj usmála.
„Vyřiď jí omluvu,“ odmlčela se, nebo ji spíš vlastní tělo neposlechlo, z jejích úst totiž s bublavým podtónem hledala cestu rudá krev, „Budu fandit a skandovat, až ti dá přes hubu, ať už to bude odkudkoliv,“ to již pronesla padajíc k zemi, i když však poražená, přesto a stále s nehynoucím úsměvem.
S tváří na zemi si dokázala udržet důstojnost. Bylo jí dovoleno rozloučit se s dýchajícím světem, neváhala ani vteřinu.

Uchechtl se. „To se ještě uvidí,“ pobídl ninju, který stál po jeho boku, aby přistoupil blíž. Vzal kus jeho oblečení a neváhavě látku odřízl. V ruce ji ledabyle seskládal, aby získal tloušťku. Pozvedl ruku s kunaiem, který byl potřísněn ještě teplou krví a otřel jej. Tímto se pro dnešek smyla jeho hanba, větší důvod neměl.
„S potěšením vyřídím.“

**********************************************************************

Krk krčit nemusel, avšak věděl, kdyby jeho vlasy nebyly spláclé bandážemi k hlavě, o kus těch svých blonďatých bodáků by přišel. Jakmile minul hlavu, jeho ruku zastavil a obrátil ji s kunaiem proti nepříteli.
Moc s ní však nepohnul, Gechi ji celou zatnul a proto Naruto tento manévr vzdal. Kousek odskočil, aby nabral dech. Soupeř ho sám neměl, vlastnil ale tolik odvahy, že se i bez něj vydal znovu proti němu.
Na zbraně je dobrý, pokud nemám díry v paměti, byl minule blbej na Taijutsu, uvidíme, jak se od minule zlepšil…
Doběhl těsně k němu, jako obranu uhnul na jednu ze stran a na oplátku se snížil do dřepu s nohou nataženou vůči těm jeho. Následující reakce byla velmi pohotová, vyskočil a chodidla srazil k sobě, chvíli strávil ve vzduchu. Zavčas se otočil, aby mohl čelit přímému Narutovu útoku bez nástrah a blafů.

Naruto zvolil to nejtvrdší Taijutsu, které uměl, nyní se nesoustředil na možné krytí, ne, protože jeho protivník měl co dělat se sílou jeho výpadů. Když mu uhnul po ráně své pěsti, změnil úmysl a vzal ho loktem, ne moc k pokukání, ale takhle se bojovalo, když nebyly jiné možnosti. Žádné krve ani jednomu neubylo, ale bylo to účinné.
V zápalu zuřivosti z utržené rány se po něm vrhl dřív, než by si Naruto pomyslel. Snažil se uskakovat všemožným kombinacím, avšak nevědě proč, on ho celkem stíhal, neměl chvilku klidu pro namyšlení dalšího kroku. Vytáhl svůj kunai, aby ho zastavil v dalším pokračování. Chvilka soupeřovy nepozornosti mu umožnila přiblížit se nebezpečně jeho tělu blíž s kunaiem v ruce. Tupým koncem zamířil na hlavu.
„Na to zapomeň! Mě do hlavy už nikdy netrefíš! Jednou ti to stačilo, ne?“ Ucítil, jak byla jeho ruka zastavena.
Do*rdele, kdy sakra poznám, že je to šance nebo ne? On mi to vždycky nějak vykryje!!
Další selhání jej rozhodilo, nenapadalo ho žádné pokračování s potenciálem. Proto reagoval na možné kroky spontánně, nesnažil se vytvářet si šance.
Jak držel jeho ruku, pustil ze své kunai a poté s ní nepřirozeně otočil přes svou hlavu, doufal, že Gechi nebude stačit reagovat. Svůj padající kunai chytil druhou volnou rukou. Když cítil, jak jej opožděně pouští, přitiskl svou zbraň více do dlaně a švihl v otočce dozadu.
Špička čepele se o něco zachytla, ale kůže, nebo snad něco hlubšího to nebylo. Jeho nepříteli totiž jen zničil oblečení, které mu volně plálo na břiše. Rozhořčenost zakrývat nedokázal. Je to blbý, ale jako by mě provázela smůla… Jo, je to blbý, nazývat něco smůla, když se jedná o cizí život. Povytáhl nepatrně obočí a vydal se proti němu s kunaiem v ruce, řezal do vzduchu přímo na jeho tělo.

Gechi sotva stačil uskakovat, připravil se na nejhorší, ale i přesto nebyl dost dobrý, nebo se to tak aspoň zdálo, kluk proti němu vytvářel tempo boje, což mu vůbec nevyhovovalo. Měl silnou vůli a poháněcí vzpomínku, která ho nutila to teď a tady změnit. Pomstí se, za každou cenu. Poslal část své chakry do oběhu chodidel, to mu umožnilo se dostatečně rychle vzdálit.
Stále upřený pohledem na soupeři zpozoroval, že přestal útočit a zastavil se, ano, teď oba potřebovali nabrat dech. Přejížděl ho očima od hlavy až k patě, zkoumal ho, neustále. Při jejich prvním setkání vypadal jinak, měl přestrojení, proto si teď zvykal na jeho pravou podobu. Byl si více než jistý, že před ním stojí vrah jeho rodičů, kterého tehdy bezhlavě pronásledoval. To díky těm kunaiům, svůj vzhled tehdy mohl mít jakýkoli, ale byla to jeho zbraň, která potvrdila jeho domněnku, předtím to byl pouhý typ, podle technik, jež ho viděl používat.
Zvedl oči od země, neboť uslyšel zvuk, na který musel okamžitě reagovat. Nyní to nebyl on, kdo začal další kapitolu boje.

Už na to naprosto kašlal, ta ženská stejně věděla, že umí Hiraishin, nevěděl jak, ale prostě věděla. Potřeboval si jen na něm vytvořit značku a tohoto zápasu by byl konec, proto využil svou plnou rychlost. Z koruny stromů, kam se přemístil, vyhodil pár kunaiů. Nebyly ani nějak extra přesné, jen měly odvést pozornost. Avšak dotyčný na to reagoval jinak, než by předpokládal. Vytvořil zemní stěnu, která mu naprosto bránila přístup ze směru, kde se nacházel. Kunaie se do ní úspěšně zapíchly.
Tušil dobře, že bariéru bude držet tak dlouho, dokud mu zase nebude jeho osoba na očích. Proto se podřídil a objevil se před ním. Na tahu byl soupeř. Stěna spadla.

Čekal, kluk naproti něj nijak nereagoval, na jeho ústup. Každý další krok, který dělal, jej překvapoval víc a víc. Tak nestálého soupeře ještě neviděl, jednou byl zbrklý, podruhé rozvážný a teď zdržoval? Všiml si, jak pomalu otevírá pusu, vyslovená otázka však k němu dolehla až za dlouho.
„Proč jsi je zabil?“ zeptal se prostě a zasněně.
Povzdechl a pokrčil rameny.
„Řekl bych ti to, kdybych to udělal,“ nemělo smysl zapírat, že ten koho pronásledoval, byl on, viděl na něm, jak je o této pravdě přesvědčený. Nechápal však, jestli Shinobi od kterých ukradl ty svitky, byli jeho rodiče, když od nich odcházel, byli naživu. V tomhle musel mít prsty ještě někdo jiný.
Usmál se. „A já čekal, že aspoň tady uslyším pravdu.“ Nebylo to mířené na něj, ten kluk mluvil kamsi do větru.
Další pohyb mohl očekávat, byl proti němu, jak jinak. Připravil se s pěstmi vztaženými před jeho tělem. Však v půlce dálky, co ještě k němu musel Gechi překonat, zpomalil a začal tvořit pečetě. Tak, co to bude tentokrát? Snížil ramena.
Nečekaně rychle se k němu po zemi začalo blížit husté bahno. Pár metrů před ním se rozdělilo na dva proudy, které ho z obou stran oblehly, až se zase za ním spojily.

Mohlo se zdát, že se dlouhou chvíli nic neudálo, to však nebyla pravda. Technika byla připravena, jen bránícímu se nechtělo utéci a útočícímu začít. Boj zamrzl na bodě mrazu, bylo otázkou, kdo ho z těch dvou prorazí, kdo bude netrpělivější.
Jakmile začal mnout rukama, všechny pomyslné sázky přešly na zahaleného kluka.
„Nemáme celý den,“ konstatoval s mírným pozdvižením brady, „takže si mě prohlédni a buď zabij, nebo si nech hlavu postrčit k zemi.“
Žádná odpověď žádána nebyla. Naruto se z toho hnusného hnědého kruhu rozhodl vypadnout. Obyčejné přemístění by mělo stačit… Udělal nepatrný pohyb a pokusil se zmizet, avšak byl zastaven. Obrovským tlakem byl vymrštěn na jednu ze stran, nevěděl na kterou. Rána byla mířena na jeho hruď, na malý okamžik ucítil, jako by jeho srdce nárazem přestalo chvíli fungovat a teď slyšel každý tlukot.
Nuceně zavřel oči, ale musel zjistit, co se kolem něj děje. Všechno se odehrálo tak rychle. Uviděl svůj let, který měl za cíl zeď za jeho zády.
Vzpamatoval se rychle, jako bod dopadu nastavil nohy a jako na gumě se od nich odrazil. Ocitl se zase na místě, odkud chtěl vypadnout, vprostřed kruhu, který se zdál být nehybný. Byl si však nyní jistý, že v momentu přemístění ruka vytvořená ze zeminy a bahna, vystartovala proti němu a vyhodila jej na již připravené kladivo v podobě zdi, ještě tvrdší než jej odrazila. Zbyl by z něj mastný flek, neskrývavě a nahlas si oddechl, věděl však, nebylo dobojováno. Byl jsem hloupej, mohlo mi být jasný, že se celou dobu na něco připravoval… Podíval se na něj, oddechoval a před svým tělem držel znak hada. Nebo improvizoval?!
Uvnitř si to nechtěl přiznat, ale ten kluk byl na jeho nynější dostupné úrovni. Zdálo se, že dostává ty nejhorší možné soupeře a to nebyl ani ve finále. Gechi sklopil ruce, vypadalo to, že to nechtěl, ale nedokázal techniku déle udržet. Šlo na něm vidět zklamání ze sebe sama. Stejný pocit však měl i Naruto, podcenil jej a dostal solidní ránu, po které mu doteď zběsile pulsovala hruď.
Jeho pohled znovu spočinul na hlavě Raikageho, dělal z jeho soubojů představení. To by bylo všechno až moc jednoduché, že?! Zaťal obě pěsti a skousl spodní ret, musel se podřídit. Jako vždycky.

Hledal rukou ledvinové pouzdro, upřímně se zhrozil nad jeho prázdnotou, bez kunaiů mu moc dalších možností nezbývalo. Meče jsou na nic, kunaiů málo, techniky pořádné žádné, jen základní klaunské oblbovačky, co se učí na akademiích… Ty prokoukne… Rozhlédl se po okolí. Nahmatal špičky svých zbraní a v duchu je spočítal. Čtyři, s*kra… Jeho zkoumavé oči pohlédly na zem nedaleko nynější polohy Gechiho.
Ten úsměv, co se znenadání vykouzlil na jeho maskované tváři, patřil jen pro jeho uspokojení. Všechno, nebo nic. Jedna sázka, jedno vítězství, nebo věčná prohra. Přesvědčeně v malém momentu vytáhl tři kunie a rozhodil je souměrně do blízkosti Gechiho nohou.
To by mělo stačit… Nesmí na můj úmysl přijít, jinak jsem skončil. Přemístil se ke kunaii, co byl od něj nejdál a vmžiku odskočil od země, aby mohl začít svůj útok s dobrým tempem. Rukou přistál na trávě a pokusil se ho nohou srazit, kop byl dobře provedený, avšak nepřítel stačil zavčas uhnout.
Naruto přimhouřil oči a silou se odrazil do vzduchu, kde udělal kotoul ke kunaii, kam předtím problesknul. Sotva dopadl a zase se vydal naproti Gechimu. Metr před ním se přemístil za jeho záda a vzal jej pěstí směrem na páteř. Soupeř se takticky sklonil, aby mu ruka letěla do vzduchu, místo do jeho těla. Gechi se snížil rukama k zemi u své hlavy, aby neztratil rovnováhu pro svůj kop na hruď Naruta.
Ustoupil, avšak ho noha kousek nadzvedla z pevné země, zasáhl jej špičkou boty, to mu částečně vyrazilo dech. Dost času si nyní Hachi nabral, nabízela se mu více než jedna možnost. Pro Naruta si však vybral tu nejhorší a nejkrutější.
Vytáhl ukradený kunai a ve spěšném odrazu pomocí chakry ho bodl do vnější části stehna. Okamžitě vytřískla krev, zasáhl dost přesně, bylo to přímo doprostřed svalu.
Kunai okamžitě zase vytáhl, nechtěl o něj přijít, tušil, že ještě stále není ani nebude konec, avšak vítěznému úšklebku se neubránil.

Naruto se přemístil. Zasažen vlastní zbraní taková ostuda… Teprve teď šly slyšet udivené povzdechy z tribun, předcházející bitva byla totiž téměř očím nepozorovatelná.
Linoucí se rudá krev z ochablé nohy všechny nabudila k většímu sledování, protože se konečně stal nějaký zlom.
Ale já neselhal… Ránu nechal, jak byla, i na nejzákladnější ošetření neměl čas. Už nemohl běhat, proto se musel spolehnout jen na své Hiraishin no Jutsu. Jeho cíl byly znovu soupeřova nebráněná záda. Jakmile se tam objevil, nechtěl jej udeřit. Jen mu lehounce poklepal klouby na rameno. Gechi se mrštně otočil, očekávající, že uvidí toho, kdo si z něj dělá takovou srandu.
Tak tuhle klaunskou šarádu asi neznáš… Tvoje blbost… Své přemístění trochu pozdržel, proto spočinul na místě, kam předtím byl mířený Gechiho pohled a žduchnul ho loktem dopředu. Ztratil rovnováhu, avšak přesto, když znovu probleskl před jeho tvář, stačil ho skopnout ke hromadě hlíny, z jeho předešlé techniky bariéry.
Naruto dopadl na vyvýšeninu poraněnou nohou, bolestí zatnul zuby, pomalu ale jistě se to nedalo vydržet. Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém… Přemístil se ke kunaii, který tem hodil ještě před necelými deseti minutami. Sebral ho ze země a rovně jej hodil proti Gechimu.
Bez živlů to budu muset udělat takhle, au… Změnil působiště na hromadu hlíny, vpustil do ní chakru ze své ruky a tím odkryl hlubokou vrstvu, pod níž ležely jeho kunaie. Jeden sebral, a když byl Gechi v nekontrolovatelném pohybu před kunaiem, který na něj hodil, okamžitě byl u jeho těla a železo vrazil do jeho boku.
Náraz, který poté provedl loktem do jeho krku, jej úspěšně srazil k zemi. Použil Hiraishin do bezpečné vzdálenosti od padlého, aby sám nabral dech.

Tak tohle byla moje maximálka v tomhle stavu, kolikátý to je souboj po sobě? Nohu měl opřenou o špičku černých sandálů, nehýbal se, ale každý věděl, že by ji za sebou vláčel jako nezbytnou přítěž. Krví již měl pokryté naprosto celé kalhoty. Na místech, kde sice vteřiny, ale přesto byl, byly malé rudé kapičky.
Rána potřebovala zaškrtit a to rychle. Ale když to udělám, bude naprosto nepoužitelná… Je kaput nebo ne?! Zkontroloval jeho stav, snažil se zvedat, ale moc mu to nešlo. Neměl takovou výdrž. Po chvíli byl v lehkém předklonu, proto se mohli všichni pozorující pokochat jeho zraněním. Bylo vážné. Omlouvám se, nedal jsi mi na výběr. Zabil bys mě… I tak si však prohrál ve chvíli, kdy jsi zapomněl na rozsah mého přemisťování, nedával si pozor na všechny možnosti, zapomněl jsi na kunaie pod tvou vlastní technikou a taky možná na to, že bude těžké vyhrát… A to musím přiznat z obou stran, bylo obtížné nad tebou vyhrát, ale vstáváš…
Čekal, že uslyší nějaký rozsudek publika, ale bylo hrobové ticho. Aspoň byl rád, že netleskají, to by bylo nechutné.
Viděl, jak vzpřímil své tělo a chytl se za krvácející bok.

Stanul před ním a spatřil úděs v jeho očích.
„Měl bys vyhrát. Omlouvám se, ale já to tehdy nebyl, pronásledoval jsi špatného, hledej dál. Pokud nevyhraju, tak zemřu já, promiň, ale už nevstávej.“ Svou rukou ho mírně popostrčil k zemi. Dopadl tvrdě. Když se vzpamatoval, věnoval mu menší úsměv.
„Nevím proč, ale pořád ti nechci věřit,“ odsekl rázně.
„Já taky nevím proč, nevím, proč nevycházím se spoustou lidí, co jsem jim udělal. Některé věci nemáš zjistit, ale tohle ti garantuju, já ještě v životě nezabil, tak mě k tomu neponoukej.“ Pokrčil kolena do kleku a prudce vytáhl kunai z jeho rány. Zakašlal.
„Jsi divný a prolhaný.“
Švihl po něm chladným pohledem. Pro sebe se bláznovsky zasmál.

„Ano jsem, když nemůžu být nikdy sám sebou.“ Mluvil v hádankách, ale jen pár lidí znalo odpověď. Vlastně jen jeden. Stále si musel připomínat, proč tu je, tentokrát to bylo nutné nahlas. Pozvedl mu hlavu a udělal stisk, takový jakým ho umlčel naposledy, už to bylo potřeba. Víčka okamžitě spadla a on jeho hlavu položil na zem.
„Tak už to s*kra konečně odpískejte!“ upozornil na sebe. Bylo mu vyhověno.
Taky bylo načase, začaly se projevovat následky použití chakry. V pravé ruce mu začala naprosto vřít krev a hrozně rychle rudla, schoval si ji do kapsy, aby nešlo nic vidět a přemístil se za roh. Zase opožděně… Do této chvíle Kyuubiho hojící chakra ten nápor udržela, ale teď to bolí jak čert.
Aby hlínu, pod kterou byly zasypané kunaie, mohl odkrýt bez pomocí živlů a v nadměrné rychlosti, musel použít velký objem chakry. Ruka bez následků neunese vypuštění tak hrubé síly, která se obvykle používá jen pro ty nejsilnější techniky. Chakrové obvody to nadlouho nezvládnou, proto to muselo být použito v jen naprostém okamžiku. Chakra sama o sobě vybuchla a tím odhrnula přebytečnou zeminu. Chakrové body na jeho pravé ruce se na to musely nadmíru otevřít, aby takovou syrovou sílu mohly vypustit, proto jak se teď ruka léčila, vydávala bolest, aby se vše vrátilo do normálu. Tak malý nepodstatný trik a stojí mě tak hodně… Jak já mám rád vítr a vodu!

Podíval se na svou nohu, nevypadala moc vábně. Byla v kritickém stavu, pokud s ní okamžitě něco neprovede, nemůže nastoupit do dalšího boje. Jako spása z nebes uslyšel větu, která ho částečně zachránila.
„Z důvodů zničeného bitevního pole je vyhlášená hodinová pauza, aby se vše připravilo na finále mezi Sabaku no Gaarou a Kanjim Radage, děkujeme za pochopení.“
„Děkuju!“ řekl si sám pro sebe a přitom se díval do zdi. Vytáhl z pouzdra bezejmennou lahvičku a pevně ji stiskl, půlka byla pryč. Strašně s ní plýtvám, ale teď je stav nouze. To bude fakt super… Čtyři kapky jsem ještě v životě nepoužil… Kyuubi! Proč s*kra neděláš, co máš!! Věděl, co ho čeká, přesto odhodlaně odkapal do hluboké rány čtyři kapky žluté tekutiny.

„Jáuu… S*kra, s*kra, s*kra!!“ mlátil pěstí do země, v bolesti zaklonil hlavu a snažil se do mysli vnutit nějaké hezčí místo, než je tohle.
Ze směru vchodu do arény k němu běžela nějaká žena. Poznal ji.
„Haló! Tady je! Nosítka!“ Naruto přimhouřil jedno oko, aby se podíval, jak je žena daleko. Tys mi tady vážně chyběla, bábo! S nějakýma nosítkama běž do háje! Jakmile k němu Tsunade přiběhla, byl pryč.

Ocitl se v záři světla, nepřirozeně zkrabatil obličej. Když uviděl siluetu jehly, nahlas a strojeně si povzdechl.
„Ty taky?!“ zeptal se s trhavým dechem upřímně zklamaný.
„Máš to pěkně hnusný, musíme to zašít, kolik sis do toho dal?“ zeptala se jako by doplňovala nemocniční kartu.
„Čtyři, pět bych fakt nedal…“ ani nedokázal pořádně dokončit větu, jak byl zadýchaný. Vytřeštila oči.
„A to jsi ještě neomdlel?!“
„Ne, mami. Cítím všechno a jsem při sobě až moc…“
„Stáhnu ti to, připrav se, máme jen hodinu na to tě dát do kupy,“ oznámila.
„Já vím.“ Chytl se za okraje postele tak, že mu klouby na rukách bělely. Jau, jau, jau. Se sebezapřením zatnul zuby.

**********************************************************************

„Kakashi! Kakashi!“ Jakmile ho uviděla, musela mu to okamžitě říct, i když s ním měla tolik rozporů, musela to někomu říct, komukoli.
„Ten kluk! Kanji Radage, nejspíš je to můj bratr! Nevím to jistě ale on, on umí…“
Něco nebylo v pořádku, ale ona si toho všimla až teď, tolik byla zaneprázdněná tou jedinou myšlenkou. Její šťastný úsměv se vypařil. Kakashi stál ve světle, proto viděla jeho siluetu pouze v tmavých barvách čerstvě zapadajícího slunce. Přistoupila k němu v obavách pomalým krokem. Jeho pohled byl prázdný, ne tak čtivý jako obvykle. Vzala ho za ruce, které měl vztažené před sebou.

„Co tu…“ zděsila se, něco bylo v jeho dlaních, lepkavého, vlhkého. Svou potřísněnou ruku vztáhla na světlo. Srdce se jí na malý okamžik zastavilo, spatřila chladně rudou krev. Okamžitě pátrala po bodné ráně na Kakashiho těle, nic však nenašla, nadešla ta horší možnost. Sice nic nevěděla, ale najednou jí ukápla osamocená slza. Spadla na její rudé ruce, které nyní ladily s jejími vlasy.
„Kakashi,“ mluvila pomalu, snad si neuvědomovala vážnost této chvíle, „čí je to…“ hlas se jí zasekl, „čí je to krev?“ Chvíli zůstala stát s pusou pootevřenou, dokud se k jejím uším nedostala odpověď.
„Tem…“ nedořekl, ani nemusel. Její oči se s pláčem opozdily, to neuvěření, které ji postihlo v této chvíli, bylo ještě více k neuvěření.
„Kdo…“ znovu jí hlas zůstal v hrdle, ale uvědomila si, že tato otázka nemusí být vyslovena.
Odstoupila od strnulé postavy bez stínu a vydala se k východu, zapomněla na vše, vše bylo odpuštěno, neboť slzy jí tekly a tekly.

„Nedožije se zítřka.“ Prstem, na němž byla krev, sjela po zdi a vytvořila čáru kolmou k zemi.
„Slibuji.“ Rozběhla se, za ní plápolaly jen vlasy a slané kapky slz, které pustila z očí. Protože vše bylo odpuštěno.