Rozhodnout se Kap. 26.

Zapomněla, že by měla cítit únavu. Hnala se přes ulice, nevěděla kam, spoléhala, sám osud ji zavede k cíli.
Naposledy utřela mokrá místa pod unavenými a zarudlými očními víčky a rozběhla se ještě rychleji. Když minula krčmu, věnovala jí větší pozornost, neboť věděla, jak má rád Saihi alkohol. Přišlo jí to odporné, ale zvláštním způsobem tušila, že svůj mord půjde někam oslavit. Tato myšlenka jí probleskla hlavou jen na chvíli, nedokázala se moc soustředit.
Prozkoumala malá okna restaurace vprostřed vesnice, pojednou se jí tmavá silueta u baru zdála více než povědomá. Rozrazila dveře, na chvíli ztratily svou váhu a popřely tarasy, které jim bránily narazit do zdi. Ještě než se stačily vrátit zpátky k sobě, Kaira stanula u stoličky, na níž seděl zrzavý muž se saké v ruce. Nepotřebovala si svou pravdu nijak ověřovat, lehce mu podrazila jeho jedinou oporu, poroučejícího se k zemi jej chytla za rameno a přemístila na vhodnější místo.
Vybrala si cvičiště, kde kdysi trénovala se svým týmem, zde to znala nejvíc, tuhle výhodu si mile ráda zařídila, pochybovala, že by Saihi s její volbou jakkoli pohnul. Nechala ho u značky, která byla na menším holém místě bez trávy a sama ještě jednou změnila polohu do stínu lesa, jež ji kryl od pohledu na něj.
Saihi se snažil zapříst rozhovor dříve než by čekala, obvykle to byl on, kdo bedlivě čekal a pozoroval, ale jak se zdálo, žádná stránka, které ukázal, nebyla on.
„Vidíš, cos udělala?“ zaječel dost hlasitě, aby jej slyšela na těch několik metrů, „Mohla jsi mě to nechat dopít, puso, neříkal ti tatínek? Nevyprázdněné mužovy skleničky nevěští nic dobrého,“ usmál se, zatímco si mnul pocákané místo na tričku pod svým krkem. Kaira vystoupila zpoza stínů, neskrývaly ji tolik jako v noci, stále bylo hodně světlo, ale k soupeřovi poslala zprávu o své naprosté připravenosti na boj. Jak nad ním mohla prohrát… Vždyť i já ho srazila pouhým loktem… Temi…
Jemné pohlazení čepele po jeho tváři mu umožnilo zjistit, kam se rudovláska přemístila. Ještě dvakrát uhnul, než vytáhl svou obranu.
„Proti mně sis měl pořídit pancířovou helmu zmetku!“ procedila skrz zuby.
„Přece bys nepřišla o příležitost vidět celou mou tvář zblízka!“ zasmál se. V ruce mu ve chvilce volna od obrany spočinul široký svitek, okamžitě jej roztáhl do prostoru mezi ním a Kairou. Ona pokračovala, neboť neviděla důvod zastavit, sice svitky nebyly obyčejně používané jako štíty, ale po nové zkušenosti skočila po hlavě. Nepadal k zemi, takže nějaký vyšší účel mít musel. I když nešel Saihi vidět, stále věděla, že je nepřítel schovaný za popsaným papírem. Sekala do svitku jak mohla, ale neudělala na něm jediný škrábanec, avšak neztrácela tempo a ani bojovnost. Udělala vteřinovou pauzu a poté sekla oběma rukama naráz. Čtyři krásně pravidelné řezy uskutečnily pád obrany. Obrys zrzavých vlasů linoucí se mezi cáry papíru zmizel. Zatočila s kunaiem v ruce, aby jeho čepel získala jiný směr a otočila se o sto osmdesát stupňů, jako obvykle byla rychlejší a stačila ho vykopnout nohou do trávy. Zkontrolovala zbytky svitku za sebou a usoudila, že už by pro ni neměly být nebezpečné.
Pomalým krokem se k němu vydala, stále ležel na zemi po ráně do žeber.
„Jak jsi to udělala?! Vždyť to bylo neprostupné vlákno…“ ptal se sám sebe, ale doufal, že jeho otázku zachytne.
„Vstávej.“
„Ty totiž nejsi schopná zabít člověka, který se nebrání, toho, který s tebou není v souboji. Základní nováčkovská chyba, která se tu neodbourává…“ na chvíli musel pomlčet, nad čelem mu proletěl kunai z Kaiřiny ruky, zbystřil.
Zastavila se, přestože to k němu měla ještě daleko.
„Ale i přesto…“ zvedl se do sedu, „tvůj největší problém je…“ do dřepu, „Jsi stále ta malá ustrašená patnáctiletá holčička,“ stál.
Bum!! Takhle v Kaiře bouchla i poslední vůle ho nechat při životě o pár sekund navíc. Ne, ten by toho stačil říct až moc. Pozvedla hlavu od země a v jejích očích byly znovu na krajíčku slzy. Ani… Plesk, takhle se její ruka stačila střetnout s shurikenem u její hlavy. Dokázala jen mlhavě z takové nepřipravenosti na možného narušitele odhadnout jeho polohu, ale shuriken poslala okamžitě jako pozdrav zpět. Osoba dlouho nechtěla odkrýt svou identitu. Kaira nevěděla na koho se soustředit dříve, jít po vetřelci a vyklidit pole, nebo si pohlídat Saihiho a čekat. Nakonec se rozhodnout nemusela. Postava v černém plášti vystoupila zpoza jednoho z prvních stromů lesa, ještě chvíli napínala Kairu, neboť poznala podle pohybů, že jde o ženu. Když odhodila pokrývku z hlavy, zmizela, ale byl to stoprocentní Shunshin, následně se objevila u Saihiho.
„Jsem ráda, že jsi svou stranu potvrdila rovnou,“ poděkovala jí za to, že nemusela vyslovit takovou tu trapnou otázku v neuvěření.
„A já ráda, že už před tebou nemusím koktat a plazit se,“ řekla chladně a dala Saihimu pusu. Normálně by jí to přišlo nechutné, ale ne teď, bylo jí to jedno. I přesto zvrátila hlavu, aby se aspoň nemusela koukat, neboť už zase na ni přišla chvilka, kdy chtěla slza ukápnout bez jejího povolení.

Vždyť je to vlastně jedno, může jich být klidně patnáct. Ruce nenápadně rychle dala k sobě a zamumlala pár pečetí.
„Vládcovo žezlo,“ zašeptala, avšak následující zvuk byl hlasitý a rychlý jako rána bičem. Kaira svou ruku nejdříve vztáhla nad sebe a potom rychlým pohybem, s nímž se snížila i ona, ji pustila do země, která se pod ní otevřela do hloubky jejího zápěstí. Když použiju tu zemní energii, mělo by to být silnější, že táto? Spoléhala na svou sílu a měla proč, nebyla slabá, avšak dva na jednu kunoichi i ji trošku zaskočilo.
Ti naproti ní poznali, že se něco děje, chtěli odstoupit, nepovedlo se jim to však. Kaira se znovu postavila a v ruce držela tyč z ohně, byla krátká, vypadalo to ale, že tohle nebude její finální forma. Kaira se trošku otřásla, jak poslala svou vlastní chakru do zbraně, aby jí dostatečně prodloužila. Tyč se svižně vydala kupředu, čím blíž byla dvojici, která na ni zamračeně čekala, tím více se zdála rudá a vřelejší. Plameny nechtěly držet jeden uspokojivý tvar, šlehaly proto všude okolo a tráva, i když byla metr od nich, byla místy sežehnutá na popel. Remino se trošku zděsila, co když se to stejné stane s nimi. Zatahala Saihiho za ruku v jasném gestu úprku, ve chvíli kdy to ale udělala, tyč ještě zrychlila a vytvořila kolem nich neprostupný oheň, který se jak nahoru tak dolů ve tvaru kopule roztahoval.

„I ona je jako uživatelka zranitelná svou technikou, hoď na ni něco!“ zaječel jediný muž mezi ženami.
Remino jej poslechla, po Kaiře hodila první shuriken, který jí v brašně přišel pod ruku. Mířila na hlavu, avšak ona jí záklonem uhnula. Oheň se neustále zvedal a Kaira už začala pomalu hýkat soustředěním.
„Nemůžu dýchat,“ zachraptěla Remino a chytila se za hrdlo. Horko okolo nich bylo nepředstavitelné, pomalu už na svou nepřítelkyni neviděla, oheň zabral skoro celou její délku.
„Chjo,“ zavrtěl hlavou, tentokrát se o to musel postarat on.
„Kůň, had, drak, vůl, pták. Doton: Kostky.“
Dokončil pečetě a obě ruce položil na zem, kde je držel tak, jako by je chtěl nechat vytisknout. Okolí kolem nich se trošku zatřáslo, ale tento jev tu nesetrval moc dlouho. Místa půdy, která se střetávala s technikou Kairy, začala pukat na různé části, dokud nebylo jasné, že celá technika bude moci s jejím ohněm pohnout. Následující posuny byly tak nesmyslně rychlé, že je Kaira sotva stačila zaznamenat. Čtverce, které se znázornily po roztrhání, začaly stoupat vzhůru, tím braly i její techniku, která si na zemi vytvořila pevný bod své základny. Vyčnělé kostky se na sebe navzájem začaly vrstvit a měnit s těmi, které nebyly dotčené technikou ohně. Celá rudá zástěra, která ještě před chvílí oběma dělala potíže udělat další krok, se rozpadla. Všechny kostičky se tak systematicky a přitom rychle vracely na místo té druhé, že by si někdo řekl, patřily tam už předtím. Byla to nepochopitelná skládačka, která byla zaměněna, a přesto nezbyla na své původnosti. Kaira jen kulila oči. Tomuhle se nejspíš říká logika. Pochybuju, že by někdo používal jutsu, kterému nerozumí. Saihi, ty ses pro tohle… narodil.
Na chvíli se nechala unést a zapomněla, že sama v ruce drží stále žhavou zbraň. Remino k ní přiběhla a snažila se její nataženou ruku s tyčí srazit nohou k zemi. Kaira si jen mlhavě všimla jejího chodidla kolem svého zorného pole, avšak uhla jí a v otočce se ji pokusila praštit ohněm. Na maličkou drobnost ale zapomněla, na chvíli přestala vysílat ochranu na dlaň své ruky, aby se sama nespálila. S jekotem věc pustila, ještě než se mohl oheň dotknout země, vypařil se, stejně rychle jako byl stvořen. Zoufale chytila svou ruku, ale musela udělat něco s tou ženou proti ní. Vyskočila do vzduchu, kde se znovu otočila a napodobila její nedávný pokus na ni. Srazila ji k zemi a dopadla zpátky na své nohy. Za svými zády uslyšela další pohyb. S*kra!! Sklonila se dopředu, aby unikla kunaii, který by měl trčet z její páteře. Pozvedla jednu nohu a na druhé se částečně otočila. Tím na chviličku zaměstnala svého soupeře, neboť proti tomu výpadu se kunai použít nedá.
Fofrem vytáhla z brašny na jejím boku kus látky a přitiskla ho ke spálené kůži, nedívala se, jak je to vážné, nechtěla, ani ji to nezajímalo, nyní musela čelit proti dvěma naráz a zprovoznit svou ruku k držení kunaie. Ten do ruky také vpíchla okamžitě, aby jí hlídal záda, když se bude zaobírat Saihim. Svou lepší pravačkou si vzala sama železnou zbraň a tasila ji vůči muži.
Remino se již také zvedla, proto ji napodobila svou rukou za sebou.

Očima tikala z jedné strany na druhou.
„Víš, je pozdě toho nechat, takže…“ jal lokty proti sobě.
„Není čas na kecy,“ doplnila jej podle sebe rudovláska, tím vyprovokovala útok ženy za ní. Otočila špičky svých noh proti ní, tušila to, ujížděly jim nervy úplně stejně. Její soupeřka sice v ruce zbraně neměla, ale Kaira to v těch svých nechtěla měnit, bůhví kdy se bude muset znovu otočit na jejího přítele. Remino se jí snažila podkopnout nohy, Kaira nadskočila a srazila nohy k sobě. Z druhé strany se ji v letu Saihi pokusil bodnout, za tuto laskavost mu přesně nastavila jako obranu svou zbraň, čepele se srazily a ani jeden nepřišel k úhoně. Kaira se pokusila zrychlit dopad, natáhla nohy, jestliže by se jí povedlo zasáhnout Remino do hrudi, měla by od ní na chvíli pokoj. Ona jí však nastavila ruku, aby mohla zachytit aspoň nějakou část jejího těla. Kaira okamžitě nohy stáhla a jako pozdrav jí ruku skopla směrem dolů špičkou své boty, potom její loket zachytila v rychlém sevření svých sandálů a celá sebou cukla, aby jí ruku nepříjemně vyvrátila, nebo zlomila.
Kaira těžce zafuněla, tolik reakcí nikdy v životě nestihla udělat za tak málo uběhlých sekund. S pokrčením kolen dopadla a zůstalu v postoji, v kterém začala, i když nyní byli oba soupeři před ní. Když Saihi přeskočil tělo chvějící se Remino na zemi, ještě více se přikrčila. Nebylo to proto, že by se snad bála, nikdy, z tohoto postoje mohla lépe vystartovat. Nyní se sice nechtěla zaobírat, proč přešel pád své spojenky, jako by tu vůbec nebyla, ale zarazilo ji to, bez ní by byl mrtvý. Věděl to.
Odněkud ze své výstroje vylosoval malý svitek, s přimhouřením oka jej rozbalil, poté věnoval zkoumavý pohled Kaiře.
„Když ty jsi na ty pečetě…“ Tahle věta se jí nelíbila. Nechtěla dostát tradice, nech soupeře dokončit, co započal. Hodila kunai, co držela ve své ruce, přímo na prostředek rozvitého svitku.
Malý kousek a byl by na cáry, jenže Saihi to čekal a pečetě si již začal předříkávat v duchu. Saihi odhodil věc, aby mohl chytit kunai, který úspěšně mířil na jeho hruď. Jakmile svitek dopadl na zem, objevil se bílý neprostupný kouř a z něj vyletěla velká masitá oranžová věc, jak po chvíli Kaira uznala, byl to tygr. Najednou ztratila jistotu ve svých nohou, které samy od sebe o krok ucouvly. Tygr zmerčil její osobu a zavrčel, když se zpětně podíval na Saihiho pro povolení, ukápla mu hladová slina. Zahrabal zadní nohou, jak hledal pevný bod pro start a vystartoval po nejisté rudovlásce. Po ní na místě kde stála, zbyl jenom chabý záblesk žluti. Tygr se vrhl i po tomto pozůstatku, nejspíš z něj inteligence divokého zvířete byla vymlácena poslušností. Kaira se objevila za zády Saihiho, neboť na něm neměla značku, nebylo problesknutí tak rychlé, proto ji stačil zaregistrovat, otočil se a kunai ji přiložil k hrdlu, to však ona počítala s jeho počínáním a svou zbraň měla již dávno namířenou proti jeho hrudníku. Jen on sám se šibalsky zasmál, jí to vtipné nepřišlo, navzájem si mohli odebrat životy v jediné sekundě.
„Odvolej to zvíře,“ vyslovila své jediné přání zřetelně a špičku zbraně přiblížila ještě kousek jeho srdci.
„Proč bych to dělal, puso?“ kunai přejel o její jemnou kůži, vytvořil menší rýhu, z které se nechalo vypustit trošičku krve, dotyčné to nevadilo, možná, že to ani nevěděla.
„Proč bych měl Rufouska odvolávat? Proč by tě neměl zabít?“ podíval se na ni a s šíleným úsměvem na rtech jí rukou zastrčil vlasy za ucho. Naklonila hlavu, neboť nevěřila tomu, že se jí dotkl.
„Protože dáváš svému mazlíčkovi odpornější jméno, než máš ty sám, aby se to tvé ztratilo, proto, protože jsi šílený a nikdo jiný nemusí kvůli tomu podstupovat nic navíc,“ s klidem a bezvýrazem ve tváři s kterým to řekla, to by nedokázal nikdo napodobit, také by to od nikoho nebolelo tolik jako od ní. Tohle bylo jediné, co on, mistr v přetvářce nikdy nedokázal napodobit, pravdu. Kunai přimáčkl ke krku trošku blíž.
„Ani náhodou.“ Pro ni byla odpověď dostatečná, byl čas na to, aby předvedla své umění v pečetích, protože to ubohé zvíře, na kterém byly známky ztýrání až do bezducha, nezabije. Uvězní jej a pak pustí.

***

Svou pozornost v bezpečí na stromě věnovala náplni své brašny. Hrneček Konohy jako případný dárek tu mám a že bych tu měla kus flákoty, tak to ne? Chjo, chjo… Jak ho nalákám? Vmžiku se objevila před tygrem. Věnovala mu jeden z těch úsměvů ‚tady jsem‘ a jak poslušně za ní běžel. Když se zvíře chytilo do sítě, spustila se pečeť, která provazy naplnila elektřinou, to znemožnila jeho jakýkoli další pohyb. Tygra uvěznila vprostřed lesa, kam až s ním zaběhla, do předem připravené pasti, ale už od začátku něco věděla. Přerušil náš boj, protože to ví, on to ví… To je má výhoda. Ví, že sám mě neporazí. Jsem si víc než jistá, že když tam přijdu, bude Remino stát po jeho boku, nebo bude někde schovaná… Použiju Hiraishin jen na okraj, chci vědět, kde je ta malá lhářka.

**********************************************************************

„Jak je na tom?“ Ta otázka byla tak prostá a předvídatelná, až se nad jeho počínáním musela pobaveně pousmát, protože věděla, co chce slyšet.
„Je připravený na poslední boj,“ cvičila si to dopředu.
„Má nějakou úhonu?“ Tohle ji pro změnu zarazilo, proč? Má snad starost? Po tolika letech?! Ne.
„Ano, proč Raikage-sama?“
„Ten kluk… Sabaku no Gaara, je to Jinchuuriki jednoocasého,“ pohled místo k oknu přetočil k ní, „Myslím, že změníme pravidla Yugito, prcek od teď může používat všechny techniky, které se mu zamanou. Ovšem stále mimo démona, to je jasné. Musí nad ním vyhrát, musí vyhrát všechno až do konce, připomeň mu to.“
„Ano.“ Měla se k odchodu, ale zastavil ji.
„Kdo řekl, že jsem skončil, Yugito?“ zeptal se zaraženě. Srazila nohy k sobě a ruce dala za záda, zavrtěla hlavou. Musela dělat hloupou.

**********************************************************************

Sotva odrazila vodní dělo, co na ni poslala Remino, musela čelit Saihiho kunaiům, pomalu se nedostávala ke vlastním útokům. Na něco přišla, musela nějak pořádně pozdržet kunoichi, než se bude moci plně věnovat svému cíli, zatím ale nepřišla na to jak. Doufala, že ji nápad trkne v pravou chvíli. Chakrové zásoby jí také protivníci ubírali dvojnásobným tempem, než by to bylo normálně, ještěže zdědila bojovnou talentovanou chakru po své matce. Řekla si, že potřebuje více zariskovat, otevřela obranu vůči Saihimu a zadupala technikami na Remino, která na Kaiřinu rychlost nebyla stavěná, zdálo se, že z té křehké chuděrky, kterou předváděla, byla část ona sama.
„Katon: Drakův řev.“
Ze svého hrdla vypustila na stranu Saihiho tolik plamene kolik mohla a vrhla se na druhou stranu za Remino. Už nepřemýšlela nad tím, jak by ji měla přechytračit, šla na ni se starými a dobrými pěstmi, které v případě její soupeřky fungovaly úžasně. Když se Kaiřiny klouby střetly s tváří její bývalé společnice, nevěděla proč, ale cítila pocit, který by mohla přirovnat k zadostiučinění. Pro jednou ale přes svou soupeřku musela prohnat svou techniku Pekla. Nechala se chytit do pasti a její krev se začala nepřiměřeně vařit, avšak stále ne smrtelně. Otočila se zpět na Saihiho, před kterým padala kamenná bariéra, kterou vytvořil, před její ohnivou technikou. Povzdechla si.

„Konečně, Saihi.“ Více se říkat nemuselo, aspoň ne z její strany.
„Katon: Ohnivá koule.“ Vyplivla techniku z úst a vydala se přímo za ní. Do jedné ruky si připravila kunai. Saihi neměl jinou možnost, než znovu použít vysokou kamennou bariéru, ta jediná ho byla schopná ochránit před ohněm. Nechala své jutsu narazit a sama se jej pokusila překvapit. Oběhla celou stěnu a ve výskoku před sebe dala kunai. Saihiho tělo bylo přikrčené u hlíny, která nyní splnila svůj účel a začala se rozpadat. Překvapila ho přítomnost rusovlásky, nevěděl, že jí stačí dech na to, co právě provádí. Jejímu ostří nastavil jeden ze svých chráničů na loktu a odskočil od ní. Je prostě až moc dobrá…

Zvedla se z kleku z dopadu a hledala další možnost útoku. Pomalu ji začaly dopalovat její neúspěchy, které se neustále opakovaly a nechtěly z toho kruhu vybočit, chtělo to zlom. Okamžitě se jej rozhodla uskutečnit. Poprvé sáhla do brašny, kterou měla na druhém boku, sice to nebyla poslední možnost, ale nerada ji používala, nerada kopírovala styl boje někoho druhého. Vytáhla tři speciální kunaie, které si rukou na chvíli přidržela před tváří. Dívala se skrz škvíry, jako by chtěla zjistit, kam je má poslat, ptala se jich.
Rozhodnuta byla hned. Dala si ruku za záda a nepatrně posunula nohu dozadu. Otočila se, tím získala švih, aby zbraně vyhodila, bylo to tak nepřehledné, ale házela postupně jednou rukou. Saihi ji napjatě pozoroval.
Jeden kunai byl zabodnutý, před jeho chodidly, další opodál více na pravé straně, jeden mířil přímo na něj, proto ho zachytil před svým tělem. Nepoznal, který vyhodila jako první a poslední. Nechtěla, abych věděl jejich pořadí, proč? A jak to udělala? Díval se na svou ruku, kunai obrátil špičkou zpět a bezmyšlenkovitě jej poslal zpět. Kunai ale narazil do prázdna, Kaira tam nebyla.
„Pozdě Saihi,“ ozvalo se za jeho zády.
„Nikdy není dost pozdě,“ řekl potichu a kopnul nohu do vzduchu. Náhle se tam zjevilo čísi tělo, ale ne na místě, kam byl směřován kop, vedle něj. Kaira nohu objala celými pažemi a poslala ji co největší silou k zemi.
Sotva, co se dokázala celá zjevit, byla sražena k zemi ona, hned vedle zrzka. Tohle byla Remino, žduchla ji po zádech, pokusila se ji ještě kopnout, ale Kaira byla vždycky ve zvedání rychlá. Chytla její nohu a strhla ji dolů. Remino zavrávorala, spadla ale na ruce, proto se také okamžitě vyšvihla. Kaira si doběhla pro jeden z kunaiů a postavila se Remino.
„Ne zlatíčko,“ nesouhlasila Remino, což dala najevo ránou pěstí na ruku, v níž Kaira držela kunai, „Budem se bít jako správný holky.“ Kopla ji do břicha. Rudovlasá kráska ucouvla, vyrazila jí dech. Teď zase nestíhala ona, ještě před chvílí použila tolik přemístění, že si ani neuvědomovala přesné číslo. Navíc kvůli téhle malé potvoře nedokázala svůj útok dokončit. Zrudly jí tváře, od holky jako byla ona, se nenechá uhodit, nikdy. Zuřivost jí dodala sílu.
„Tak fajn, jako správný holky.“ Prohazovala nohy jako oporu a posílala na soupeřku dlouhé kopy vzhůru. Ta pojednou její nohu zarazila loktem a sama zkusila nějaký útok. Kaira jí to však nedovolila, nohu částečně vrátila a znovu kopla, bylo to silnější než předtím, protože věděla, že zasáhne. Pohmoždila jí tím rameno. Postavila se na obě nohy a poslala do nich chakru, pro odraz.
Remino trošku poplašeně dala ruce před sebe a počkala, co se stane. Kaira je za ně chytla a zase pustila. Odběhla za Saihim. Remino měla zavřené oči, ale přesto nechápala, proč necítí bolest, to však ještě nevěděla, že na postarání se o soupeře Kaira bolest nepotřebuje. Pokusila se pohnout rukama, ale nešlo to, zůstaly přitisknuté k její hrudi. Vyvrátila oči, aby se podívala, co je v nepořádku, na místě, kde se jí Kaira dotkla, bylo několik malých znaků, uzavřených v kruhu. Proboha, ona mi je zapečetila. I tak se rozběhla, něco ji napadlo.

„Počítám s rychlým procesem, už mě to nudí…“ stál na nohou, přitom už se tolikrát v tento den válel po zemi, nechápala to, jak mohl být tak přihlouplý. Zvedla před sebe ukazováček, prst natáhla, jak mohla, aby byl dost zřetelný.
„Jedna věc Saihi,“ ruku povolně vrátila zpátky za záda, kde něco měla prohledat, „Znám tě moc dobře, až moc dobře, prokouknu už tvou jakoukoli přetvářku, ale tohle nechápu,“ popotáhla si, „Proč jsi šel za ní? To já tě kopla mezi nohy.“
„Protože tebe musím zabít sám, na ni jsem mohl někoho najmout. To, co jsi udělala, muselo být smazáno z mé křehké dušičky a tvoje bývalá kámoška nebyla k zahození,“ sjel ji pohledem, „Na tebe nemá, to je zřejmé.“ Její ramena se snížila. Nikdy. Nikdy Saihi.

Byla u něj, dřív než by na to byla sama připravená. Jeho chlípnou tvář, která sotva byla ve stejné úrovni jako její, vzala loktem. Nyní pouze mířili na tváře. On zvolil pěst, z místa, kde se ještě před chvílí nacházely oči, zůstalo pár kapek od náhlého úklonu. Vzala jeho ruku a sama se pod ní skrčeně protočila. Vyhodila mu rameno, zaraženě ustoupil, ale ona ho nechtěla nechat.
„Kam utíkáš vrahu? Kdybys na ni byl sám, taky bys ustoupil?! Zbabělče!!“ zařvala, ruce srazila k sobě, „Katon: Drakova hlava!!“ Teplo, která zaplnilo vzduch všude okolo, mu dalo tušit, že od této ženy se utéct nedá. Chytil si ruku, aby se s ní nedalo nijak pohnout a uhnul hlavě z ohně a kouře, která určitě byla silnější, než všechny koule, které na něj zatím stačila poslat.
Technika tedy měla po Saihiho úprku špatný směr, ale to ničemu nevadilo. Hlava se na svůj cíl otočila, nepokračovala v cestě, ale ze své žhavé tlamy vypustila ten nejrudší oheň, který kdy Saihi viděl. Tomu uhnout nedokázal, bylo to tak rychlé, že to pomalu ani nezaregistroval. Začal hořet, ječel, opravdu ječel. Není to chlap, natož ninja. S pohrdáním se otočila, nevěděla proč, ale necítila úlevu, možná proto, že…
„Není mrtvý!! Ty kr*vo jedna!!“ otočila se ve chvíli, kdy uslyšela příšerné zařvání, ale byl tu jeden problém, nebylo lidské. Reflexně dala ruce nad svou hlavu, dalo by se říci, že dobře udělala. Zvíře, které se snažila ubránit před smrtí, se jí nyní zakouslo do ruky. Teď si zařvala ona, ruka jí pod tíhou tygra spadla s ním. Neměla na vybranou, vzala kunai, pro nějž se už předtím natahovala a bodla bestii do srdce. Nechutně mu zabředlo v krku, když tygr naposledy vydechl.
„Pusť mě!“ Na jeho zubech, za které tahala, nalezla vlastní krev. Její ruka vypadala příšerně, sotva se držela při sobě. Ještě vteřinka a ta část by nepatřila jí, ale chřtánu zvířete.
„Proboha,“ slzy se jí vlily do očí, jestli s tím nic okamžitě neprovede, přijde o ni, prostě to věděla. Zdálo se jí, že jediného, čeho měla dostatek, byla krev, neboť ta jí opouštěla neustále. Zatmívalo se jí před očima, chtěla omdlít, ale potřebovala zůstat při sobě. Tihle dva by ji tu totiž nechali vykrvácet. S tou největší námahou, jakou kdy pocítila, se vyzvedla na nohy. Nedokázala stát vzpřímeně, půlka těla jí padala dolů. Třásla se, i přesto následujících pět minut viděla a slyšela celkem zřetelně.

„… ten prcek mě s ní měl tehdy nechat, aspoň bych to měl za sebou,“ Saihi ležel na zemi, „Já věděl, že prohraju, jen jsem chtěl vědět, že zrovna tahle ženská si mě bude pamatovat. Řekni Raikagemu, co se stalo a že ten kluk má zatraceně dobrý geny,“ usmál se, sám pro sebe, „Uteč Remino, za tuhle akcičku od něj žádný prachy nedostaneš.“
Viděla jak je půlka těla Saihiho spálená do masa, tohle nemohl přežít, byl konec.
Už neslyšela žádný hlas, jen slyšela něco dunícího v jejích uších. Zamžourala očima, bylo to dupání nohou, nohou Remino, běžela proti ní. Chtěla ji poslat tam, kam ona před chvílí jejího kámoše. Nevěděla jak, ale ta žena se zbavila pečetě jak u tygra, tak na svých rukou, musela se to naučit pro případ, že se s ní střetne.

„Nikdy Remino, nikdy.“ Řekla, když byla ještě dostatek metrů před ní, ale ona ji neposlechla. Naposledy se její hruď vzdula proti té její, kunai, co držela v ruce, sevřela pevněji, její tělo to dělalo samo, mysl byla odříznuta, pouze se dívala jako divák, i tak okraje vidění byly bílé, už se moc dlouho vzhůru neudrží. Rudovlasá uhla pouhým úkrokem do strany, Remino ji přeletěla, ale něco ji zarazilo, byl to kunai zabodnutý v jejím břiše. Kaira ji neudržela, její ruka byla slabá, pustila svou zbraň. Remino padla na kunai, tím se zarazil do jejího těla ještě víc. Okamžitá smrt na ni dolehla.
Stále se ale nevědělo, jestli se připojí i třetí osoba, na místě, kde již bylo prolito tolik krve. To, aby je nenásledovala, musela by začít dýchat, jenže ona to neudělala. Zbledla a padla s očima otevřenýma.

**********************************************************************

„Raikage-sama?“ byla netrpělivá, už totiž slyšela potlesk.
„Je to jednoduché Yugito, trest za tvého syna připadne tobě a to tak, že tu nebudeš na zkoušky jouninů, na které je Kanji nominován, ať už vyhraje nebo ne, všimli si, že je na jiné úrovni, než ostatní, proto jej chtějí poslat na tuto zkoušku. Chci, abys ho jako svého ehm… nemusela vodit za ručičku, zvládne to sám i proti dospělým, tam také žádné omezení mít nebude jako teď.“
Stála jako přikovaná, neukázal ani polovinu toho, co umí a už ho posílají na ty nejtěžší zkoušky všech dob. Navíc bez ní, nevěděla, jestli se udrží, aby nevypěnila už tady.
„K tvé misi tohle. Chci, abys našla, co nejvíce Akatsuki úkrytů a popřípadě je zničila, pozoruj je, jejich pohyby, všechno hlas, umíš se pohybovat neslyšně a nenápadně jako kočka, využij toho Yugito!“
„Vše?!“ na divení neměla čas.
„Co je s tebou, můžeš jít, ale nebuď tak roztěkaná!!“ řekl podrážděně. Zarazila se a sjela jej pohledem.
„Jdu říct svému synovi, že se může bránit, dřív než ho zabije jeden z nás.“ Ve stínu místnosti zmizela.

Poznámky: 

Zdravím všechny čtenáře!! To budou omluvy, to budou děkování… Kdo chce, počtěte si .

Prvně ta omluva

Tak za 1.: Ta pauza je hrozná a já se za ni strašně moc omlouvám… První týden mi vůbec nešlo namyslet, jak to mám napsat, jsem v období povídky, kde bych neměla nasekat chyby, jinak budu solidně v háji, ale tak co už no . Jak si vždycky říkávám… To se zvládne . Další tři dny jsem neměla přístup k počítači s českou klávesnicí a vůbec k počítači, psaní ručně na papír zabírá moc času a navíc už vůbec nestíhá mé myšlenkové pochody, které jsou místy vážně ultrarychlé . No a zbytek jsem se měla ráda s čajíčkama s medíčkem, práškama na hlavu a šátkem kolem krku. To jen tak pro usmání

Děkuji...

Za 2.: Asi takhle, svoje poznámky jsem do vydání opravovala celkem třikrát. Neboť jsem chtěla poděkovat nejdřív sedmi lidičkám za hodnocení u poslední kapitoly, potom jich bylo najednou osm, no a teď devět a ještě s komentářem!! Takže děkuji devíti nejúžasnějším lidičkám na světě, že ohodnotili mou povídku!! Děkuji NaruSaku4Ever, že prolomila bez komentářovou jízdu, která mi dosti neblaze ležela na mysli . Nechápu ty, kdo si dává mou povídku do oblíbených, ale můžu vám garantovat, já to nejsem , děkuji, děkuji, nevím, kdo jsi, ale děkuji!! No a už vůbec se nebudu rozepisovat nad tím, že od vás zatím dostávám neustále plný počet!! (Buď to za to stojí, nebo máte slitování nad chudáčkama, kteří potřebují povzbudit, je to jedno, beru obojí ) Děkujííí, ať nejsem taky jen pořád ta o něco žadonící, že?

Hvězdičky v textu

Odskoky mezi textem
*** 3 hvězdičky jsou minuty až hodiny
**** 4 hvězdičky je den až dny
***** 5 hvězdiček je neurčitě dlouhá doba (roky)
********************************************************************** nejdelší řada je změna osoby a místa odehrávání děje, čas odlišný od sebe navzájem není daný
Kapiš to?

Doufám, že s dalším dílem dříve. Slepí, neboť jste určitě neviděli hrubky atd., žádné nesrovnalosti tam také určitě nejsou , tak ahoj .