Kyuubiho jinchuuriki 3: Já zachránila tebe

Lesem se prodíralo cosi velkého. Větve se ohýbaly a praskaly. Zem se otřásala s každým krokem. Ptáci raději mizeli z dohledu. Velký a majestátní tvor se rozhlížel okolo sebe. Něco hledal. Nebo přesněji – někoho. Hrdě vztyčená hlava se otáčela sem a tam, zlaté oči těkaly z místa na místo.Citlivý nos větřil ve vzduchu.
„Támhle,“ ozval se čísi hlas z jejích zad.
„Vím.“ Obří žába otočila hlavu směrem, kterým ukazovala ruka žabího poustevníka a její oči spatřily tvora velkého, jako ona sama.
Gamabunta si odfrkl. „Vážně je tahle ještěrka tak nebezpečná, jak říkáš?“
Jiraiya si zhluboka povzdechl. Byla tahle žába vždycky tak tvrdohlavá a nafoukaná? Možná to byl „Velký žabí šéf“, ale i tak se pořád nemusel chovat tak svérázně. „Važ slova, milý příteli. Uvidíme, jak se budeš tvářit, až ti nakope zadek.“
„Byl bych moc rád, kdybys mě přestal podceňovat.“
Jiraiya neodpověděl. Gamabuntu nikdy nepodceňoval. Věděl moc dobře, jako Gamabunta sám, jaké jsou jeho šance proti nepříteli. Pokud proti němu vedl nějaké pochybovačné řeči, vždy to bylo jen zlomyslné popíchnutí. Kdyby věděl, že žabák nemá proti drakovi šanci, tak by ho ani nepovolával...samozřejmě.
„Jestli se mnou máš problém, tak...“
„Přestaň krafat a dej se do pohybu,“ přerušil ho Jiraiya rázně. Založil si ruce na prsou a neklidně pohlédl směrem k drakovi. Někde tam byl Minato s Kushinou. Neodpustil by si, kdyby se jim něco stalo.
Gamabunta si cosi zabručel pod vousy, přikrčil se k zemi a připravil se na skok. Svaly na jeho silných končetinách se napjaly a mocně těžké tělo vymrštily do vzduchu jako nic. Gamabunta jedním jediným skokem v klidu překonal vzdálenost, která ho dělila od draka.
Rudě světélkující drak na pohled vypadal děsivě a nebezpečně. Ostré drápy i tesáky, děsivé oči bez živého výrazu, tlama prohnutá ve strašidelném šklebu... Ve skutečnosti ale nebyl tak silný. Minato by s ním měl hodně práce, ale to jen díky jeho velikosti a destruktivní fyzické síle. O Kushině nemohla být ani řeč, ta se ho nesměla za žádnou cenu ani dotknout. A Jiraiya? Proč by se měl zbytečně vysilovat, když tu ještěrku za něj může vyřídit obří žába? Drak proti Gamabuntovi nezmohl nic. Byl jenom pečetící technika ze svitku. A s živým inteligentním tvorem z masa a kostí, stejné velikosti jako on, snad možná dokonce i větší...o tom nemělo cenu vůbec uvažovat.
Bylo to přesně tak, jak Jiraiya předpokládal. Žabí šéf draka rozmázl jako švába. Stačilo párkrát do něj pořádně fláknout a zachvíli po něm nezbylo nic. Poslední kopanec, který mu žabák uštědřil, jím projel skrz a pečetící drak se začal rozplývat. Jun jistě nečekal, že se proti jeho drakovi postaví obří žába.
„Neříkal jsi něco o tom, že mi ta ještěrka nakope zadek?“ ozval se pobaveně Gamabunta a přehodil si svou dýmku z jednoho koutku do druhého.
Jiraiya se jen spokojeně ušklíbl. „Dobrá práce,“ pochválil svého přítele jen o pár vteřin dříve, než zmizel v oblaku bílé páry. Hlava, na které Jiraiya právě stál zmizela a poustevník pod sebou najednou neměl nic, jen prázdno. Avšak to mu ani v nejmenším nevadilo. Udělal ve vzduchu přemet a ladně jako kočka dopadl do dřepu na zem.
Rozhlédl se kolem sebe. Čekal, že se každou chvíli odněkud vynoří Minato s Kushinou. Avšak kolem bylo ticho. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v okolí nacházel někdo jiný, než jen on sám. A to bylo špatně. Bílá obočí se v mžiku stáhla k sobě. Opatrně vstal. „Minato?!“ zavolal do lesního ticha. „Kushino?!“ Nic. Žádná odpověď. „Kde sakra můžou být?“ zauvažoval nahlas.
Možná odpověď mu přišla na mysl zanedlouho. Jeden z jeho žáků nepochybně svého soupeře porazil, ale nedalo se s jistotou říct, který. Arisu vypadala velmi nebezpečně, jenže to Minato také. Zato Jun vypadal tak nenápadně a bezbranně, až to Jiraiyovi začínalo být podezřelé. Ze začátku byl toho názoru, že pro Kushinu byl nejlepší soupeř. Ovšem byl opravdu takový, jak působil?
Jun mohl záměrně chtít bojovat s Kushinou. Pokud tomu bylo tak, všichni tři ninjové z listové se chytli do pasti. Čím více o tom Jiraiya přemýšlel, tím mu bylo vše jasnější.
Arisu nikdy nebyla velitelkou skupiny. Byla jen loutkou, za jejíž provázky tahal Jun. Černovlasý mladík byl z nich celou dobu ten nejnebezpečnější. Podle všeho ovládal mocné pečetící techniky. Člověk by snad mohl říct, že má ten chlapec nějakou spojitost s klanem Uzumaki.
Poté, co si tohle všechno uvědomil, dal si dohromady, co se ve skutečnosti stalo. Minato svého protivníka porazil, avšak Kushina ne. Jun ji vylákal k sobě, aby ji nakonec mohl zapečetit. Kushina si to včas uvědomila a stihla utéct, než se jí drak stačil dotknout. Naštěstí narazila na Minata. Společně pak nějakou chvíli drakovi odolávali. Jun pak ale spatřil Gamabuntu a věděl, že je po všem. Nechal draka na pospas obří žábě a dvojici, která nepozorně věnovala všechno svoje soustředění drakovi napadl. A pak už se vše mohlo odvíjet dál různými způsoby. Právě teď mohli někde spolu bojovat, mohl je zajmout a odvést a nebo dokonce zabít.
Věděl co udělá. Za každou cenu ty dva musel najít. A začal tím, že sledoval jejich stopy.

Jiraiyova analýza byla celkem přesná. Zatímco Minato vysvětloval Kushině plán, drak se k nim rychle blížil. Jun se tiše kradl lesem několik desítek kroků za drakem a pozorně sledoval své okolí. Všechny smysly napjaté. Nemohl mu uniknout zvuk praskajících stromů a syčící páry po jeho levé ruce.
Jun se odrazil od země a hbitě se dostal až na vrchní větve jednoho z okolních stromů. Odtud spatřil něco, co mu smazalo všechny jeho dosavadní naděje, že zapečetění jinchuuriki proběhne hladce a bez zbytečných komplikací. Obrovská oranžová žába byla jistě mnohem silnější než jeho drak. Pokud by se spolu putili do boje vítěz by byl jasný hned. Jun musel okamžitě jednat.
„...takže...je ti vše jasné?“ ujišťoval se Minato.
Kushina jen mávla rukou. „To by pochopilo i děcko. Já jsem připravená,“ pronesla a odhodlaně zatnula ruku, ve které ležel Minatův kunai, v pěst.
Minato se zazubil. „To rád slyším.“ Zvedl se a oprášil si kolena. „Yosh! Jdeme na to!“ zavelel.
„Rozkaz!“ bylo slyšet Kushinu chvilinku předtím, než se každý rozprchl opačným směrem, než ten druhý. Každý z nich v ruce svíral kunai, ke kterému byly přivázány oba konce tenkého ocelovégo lanka. Minatův plán byl jednoduchý, avšak s velkou šancí na úspěch. Minato s Kushinou několikrát obkroužili draka, každý z jedně strany, a postupně mu nohy svazovali lankem. Drak se po nich oháněl, ale marně. Ti dva byli rychlejší.
Minato dokončil desáté kolečko o něco dřív, než Kushina. Když se na konci potkali, Minato už chtěl dát povel, aby společně ze všech sil zatáhli. Jenomže to by se to opět nesmělo zvrtnout.
Staly se dvě věci. Na draka těžce dopadla obří hrouda masa v podobě žáby. Minato už chtěl zavelet, když najednou ucítil prudkou bolest ve spánku a před očima se mu zatmělo. Kushina jen koutkem oka zahlédla, jak se jeho bezvládné tělo pomalu sesunulo k zemi. Naštěstí zareagovala včas a uskočila pryč z Junova dosahu.
Černovlasý chlapec na ni upíral zlé oči. „Nemám rád hady. A ty jsi had. Pořád mi vyklouzáváš z ruky. Ale tentokrát to bylo naposledy.“ Nasadil nebezpečný výraz, který odrážel v očích šílenství. Udělá všechno, aby mě – ne...kyuubiho – získal, pomyslela si. Pak její pohled sjel k bezvládnému Minatovi ležícímu u Junových nohou. „Ne...to ne...“ šeptla tiše. Minato se náhle stal snadným terčem. Jun by ho klidně mohl využít k tomu, aby získal Kushinu.
Jun sotva znatelně kývl hlavou. Dřepl si vedle bezmocného Minata a surově ho nadzvedl za kapuci. Prohlížel si ho. „Tohle štěně porazilo Arisu?“ povytáhl obočí s náznakem pobavení. „To mě podrž. A já si myslel, že jsem si vybral silného spojence,“ odfrkl si znechuceně a pustil Minatovu kapuci. Přestože ho nepustil z žádné velké výšky, i tak sebou velmi tvrdě praštil o zem, až Kushina tiše a naštvaně zasyčela.
Junovi ten tichý nenápadný zvuk neušel. Prohnul rty v nebezpečném úšklebku a upřel na Kushinu své jedovatě zelené oči, jako kdyby ji chtěl usmrtit jen pouhým pohledem. V jeho tváři zahlédla ten záblesk pochopení. „Tobě na něm hodně záleží, že ano?“
Kushina ztuhla. Poskytla mu teď skvělý nástroj, díky kterému může získat ji a následně Kyuubiho. Věděla jistě, že pokud by byl v sázce Minatův život, podlehla by. Ten zlatovlasý modroočko byl pro ni vším. Byl prvním, kdo skutečně ocenil její osobu, její existenci. Dal jí to nejdražší na světě: vřelou a hřejivou lásku, naději a porozumění. A pro to všechno byla ochotná se obětovat.
Udělala krok vpřed. Byla rozhodnutá udělat cokoli jen pro to, aby Jun nezkřivil Minatovi ani vlásek. Po celém těle se jí začal rozlévat vztek a touha udělat z toho dešťového ninji před sebou mastný flek na jednom z okolních stromů.
Jun vycenil zuby v dalším příšerném šklebu. Z rukávu mu do dlaně hladce vklouzla rukojeť kunaie. Vzápětí se jeho černé ostří objevilo pod Minatovým hrdlem a lehce se pohybovalo ze strany na stranu, jakoby naznačovalo řezání. Ostří stále a více tlačilo na kůži, až se objevil malý pramínek krve stékající pod Minatovu mikinu.
Kushina se začala třást. Tohle už na ni bylo trochu příliš. Teď už chtěla jen jednu jedinou věc: vidět toho deštivého ubožáka litovat, že se Minata vůbec dotkl. Její reakce byla zcela automatická a neštěstí pro ni to Jun ani trochu nečekal. Natáhla proti němu ruku a než stačil něco udělat, už mu na srdce mířil pekelně ostrý konec zlatého čakrového řetězu. Junovi nezbývalo nic jiného, než pustit Minata a rychle se dostat z Kushinina dosahu.
Jakmile se vzdálil, Kushina neváhala ani vteřinu a přiskočila k Minatovi v bezvědomí. Jemně ho nadzvedla, jako kdyby byl z křehkého skla, které se každou chvíli může lehce rozbít na tisíc kousků. Ohlédla se za sebe, kde Jiraiya s Gamabuntou dávali co proto drakovi s pečetí. Otočila hlavu zpět. Mohla by začít Juna pronásledovat. Pokud by zmizel, byl by to problém. Podle všeho měl u sebe svitky, které měli shinobi z Listové získat zpět. Svitky, které našel Minato u Arisu byly falešné, tím pádem se dalo předpokládat, že budou u něj – u skutečného vůdce nepřátelské skupiny.
Opřela Minata zády o nejbližší strom a věnovala mu lehký polibek na čelo, než zmizela mezi stromy v Junových stopách.

Jiraiyu dovedlo hledání na místo, kde se před chvílí střetli Jun a Minato s Kushinou. Zamračil se. Jeho oči totiž zaznamenaly stébla trávy zbarvené kapkami krve. Jiraiya si dřepl a pozorně zkoumal zem před sebou. Podle zde zanechaných stop tu byli tři lidé: Jun, Minato a Kushina. Jun zřejmě jednoho z jeho žáků dostal a využil jako rukojmí. Co se ale stalo potom, se už dalo těžko říct.
Z uvažování ho vytrhlo tiché šustnutí, které dokázal sotva zaznamenat. Zvedl hlavu a zbystřil. Nepřítel? Dokázal určit směr, odkud se ten tichounký zvuk ozval. Mohl by se na nepřítele vrhnout hned teď, co nejrychleji, aby neměl šanci utéct. A vlastně to byl možná nejlepší nápad.
Přihlížejícího člověka by nejspíše zmátla Jiraiyova hbitost a rychlost, s jakou se dokázal vrhnout na nepřítele. Byl to jen mžik. Sice ani zdaleka neměl na svého žáka, ale i tak to bylo ohromující.
Jiraiya prorazil hradbu křoví, která ho dělila od toho, kdo způsobil to malé zašustění. Exploze malých větviček a listů žabímu poustevníkovi nachvíli zbránila ve výhledu. Ale když se před ním konečně objevil „zdroj“ toho drobného hluku, nestačil zírat.
Přímo naproti němu se o strom opíral Minato. Víčka se mu chvěla, jako by se každou chvíli měl probrat.
„Co to doháje...!?“ vyletělo z Jiraiy. Za žádnou cenu už nedokázal zastavit. Plnou rychlostí se kunaiem řítil proti svému milovanému studentovi. Bez šance na zastavení.

„Tak tady seš!“
Jun se překvapeně otočil a zachmuřil se. Nikdy ho nenapadlo, že by se za ním ten prcek pustil sám. A že by ho vůbec našel. Znovu a znovu ho překvapovala. I přestože byla jinchuuriki nejsilnějšího ocasého démona a patřila ke klanu Uzumaki... Byl si jistý, že stále ještě neukázala svou pravou sílu.
„Vážně jsi otravnější než ten nejotravnější hmyz,“ zavrčel. Celým tělem se otočil k ní. „Za čím stále jdeš? Chceš pomstít svýho kámoše, nebo získat zpátky ty svitky?“ otázal se nezaujatě.
Kushina pokrčila rameny a vesele se zazubila. „Možná...obojí?“
Její bezstarostná reakce Juna poněkud vyvedla z míry. A nejen to. Ke všemu ho tím ještě dokázala naštvat. On totiž neměl rád protivníky, kteří mu jasně dávali najevo, že se ho nebojí. A tu malou nicku před sebou začal přímo nenávidět. Dostane ji za každou cenu.
Souboj, který se mezi nimi odehrál předtím, bylo nic oproti tomu, co se chystalo teď. Jun usoudil, že je načase vysypat z rukávu pár technik. Už přibližně věděl, jak Kushina bojuje, zatímco ona o něm nevěděla téměř nic. Byl ve výhodě.
Kushina zaútočila první. Jun přesně tohle očekával. Kushina začala skládat pečetě. „Fuuton: Skinkyuu Gyaku!“ Malá rudovláska náhle připomínala jednoho z těch větrných draků, o kterých jí kdysi její maminka četla. Draci z té pohádkové knížky dokázali jediným máchnutím křídel vyvolat tornádo, jejich dech působil hurikány... Častokrát si představovala, jaké by to bylo být jednou z nich. Svobodně si létat po obloze, být pánem větru. Byla tolik šťastná, když ji před několika lety Jiraiya naučil pár větrných technik. Vrátilo ji to do doby, kdy ještě žila ve Vířivé a snila o létání po nebi.
Větrné střely plnou silou zasáhly Juna a odmrštily ho kamsi mezi stromy. Jenomže bylo by divné, kdyby to bylo tak snadné. Jun byl vůdcem, tím nejsilnějším ninjou ze své skupiny. Ovládal zapomenutou pečetící techniku. Ještě ani zdaleka nemohlo být po všem.
„Nejsi zase tak špatná,“ ozvalo se za jejími zády.
Kushina se prudce otočila a uskočila od něj pryč. Nikdy se nevyplácí pouštět si nepřátele za záda. Klon, blesklo jí hlavou. Ten, kterého zasáhla, byl jen klon. Skutečný Jun se jí zatím dostal za záda. „Kruci,“ ucedila skrze zaťaté zuby.
Znovu. „Fuuton: Shinkyuu Gyaku!“
Tentokrát ji Jun neklamal žádnými klony. Jen se střelám elegantně vyhnul. „Ale, ale...jestli to takhle půjde dál, začneš mě nudit,“ řekl nepříjemným přeslazeným hlasem a na závěr se sám sobě zasmál.
Kushina zaklela způsobem naprosto nevhodným pro jemné děvče. Ruce jí samy od sebe znovu začaly skládat pečetě. „Jak chceš. Fuuton: Reppushou!“ Tentokrát se větrný vír trefil. Narazil do Juna a rozplácl ho o široký kmen stromu, který za ním stál. Síla i rychlost víru byla větší, než u větrných střel. A navíc tohle Jun nečekal. Netušil, že Kushina umí používat větrné ninjutsu, jelikož v prvním souboji ho neukázala. Když potom na něj zaútočila větrnými střelami, mylně usoudil, že to bude její nejsilnější technika. Ani ho nenapadlo, že může mít ještě silnější.
„Výborně,“ hekl. „Konečně začíná být zábava.“ Se značnou námahou se odlepil od stromu, do kterého málem udělal díru. Pomačkané dřevo pevně sevřelo cíp jeho kabátu a on byl nucen ho odtrhnout. Myslí mu prolétlo, že za tohle ta holka zaplatí. Jeho milovaný kabát byl zmačkaný a potrhaný. Utvrdil se v tom, že tohle jí nechce odpustit.
„Konec hraní, prcku. Teď začne peklo!“ Kolem Juna začala proudit chakra. Tak temná a zlověstná, téměř by se dala srovnávat s chakrou Kyuubiho.
Kushina tušila, že pokud něco rychle neudělá, následující chvíle se jí nebudou příliš líbit. Vyrazila proti nepříteli. Do dlaní, které před sebou měla pevně spojené, začala hromadit obrovské množství chakry. Do tohohle útoku musí dát vše.
Junova chakra se pomalu začala tvarovat. Nabírala tvar velkých blanitých křídel na jeho zádech a velkého zubatého meče v jeho rukách. Náhle začal být cítit nepříjemným a velmi silným pachem krve. Kushina měla sto chutí se odvrátit, zacpat si nos, ale nemohla. Pokud by teď polevila, později by už bylo moc pozdě.
Zformovaná temná chakra dosáhla své kompletní formy jen o vteřinu dříve, než Kushina uvolnila zadržovanou sílu. Ze spojených dlaní vystřelilo několik chakrových řetězů. Avšak nemířily na Juna, nýbrž do země. Projely pevnou tvrdou zeminou jako nůž máslem, naprosto hladce, až Jun zamrkal překvapením. Kushina klekla na jedno koleno a přitiskla obě dlaně s řetězi k zemi. Zvedla hlavu. Věnovala Junovi chladný vítězoslavný úsměv, který říkal, že se právě dostal do úzkých.
„Co to-?!“
Kushininy řetězy se vynořily ze země v pravidelných odstupech okolo Juna. Vytřelily k nebi a poté zase spadly zpět pod zem. Vytvořily tak jakousi řetězovou kopuli, pod níž zůstal černovlasý mladík uvězněn.
„Řetězová bariéra. Kdysi jsem viděla, jak ji dělá moje matka. Vždycky jsem to také chtěla umět, ale maminka mě to nechtěla naučit. Říkala, že na to musím přijít sama. A jak vidíš, právě jsem na to přišla,“ zaubila se šťastně.
Řetězová bariéra byla u každého jejího uživatele úplně jiná. Byla jinak silná a účinná, měla jiný tvar a dokonce i jinou funkci. Některá chránila, některá věznila, některá obojí. Umění stvořit řetězovou bariéru se nedalo naučit. Každý, kdo ji chtěl používat, musel sám přijít na to, jak ji vytvořit.
Jun zaskřípal zuby. Rozpřáhl se a vší silou zevnitř uděřil do bariéry. Mohl by do ní bušit sto let a bylo by mu to k ničemu. A on si to velmi brzy uvědomil. „Co jsi sakra zač?“ oslovil drobnou rudovlásku. Nemohla přece ovládat takovou techniku, jako byla řetězová bariéra bez sebemenších problémů. Dokonce ani s takovou zásobou chakry.
„Já jsem Uzumaki Kushina, dattebane!“
Jun už do konce života nikdy nezapoměl tenhle obraz. Klečící kunoichi z Listové, vlající rudé vlasy a především ty ledově modré oči plné nenávisti; nenávisti k němu.
Jun o krok ucouvl. Nebál se. Byla to přirozená reakce. Tohle děvče rozhodně nebylo obyčejné. Za svůj život už Kushina dokázala ulpět v paměti mnoha lidem. Komu se dostala do hlavy, ten už na ni nikdy nemohl zapomenout.
Deštný ninja začal přemýšlet. Mohl by nechat zmizet zformovanou chakru a následně se dostat z bariéry pryč díky jedné ze svých technik. Ale potom by mu už nezbyla žádná síla. Nemohl by s Kushinou bojovat. Jenomže když zůstane tady uvnitř, tak...tak co? Odsud nic nezmohl. Nedokázal beriéru zničit. Sice mohl počkat, až té holce dojdou síly a ona bude nucena řetězovou bariéru zrušit, ale tlačil ho čas. Proto se rozhodl pro první možnost.
Utvořil několik pečetí a následně se celý vnitřek bariéry zahalil hustou černou mlhovinou, která měla za úkol odvést Kushininu pozornost. Velice úspěšně. Zatímco prováděl techniku, která ho měla přenést mimo bariéru, kouř přinutil Kushinu přemýšlet nad tím, co Jun chystá. Musel už pochopit, že bariéru prorazit nemůže. O co se tedy pokouší?
Kushina soustředěně hleděla do temné mlhy a snažila se Juna uvnitř zahlédnout. Ale marně. Mlha byla tak hustá, že neměla šanci prohlédnout skrz a na druhou stranu: Jun už zmizel. Přenesl se přibližně padesát metrů od bariéry. Poté se otočil a dal se na ústup. Sám sobě si však přísahal, že ji brzy dostane. Nebude ji šetřit. Nakonec z ní toho zatraceného démona vymlátí.
Kushina nehybně setrvávala na místě, dokud se mlha úplně netozptýlila. Nějakou chvíli ještě zírala do prázdné bariéry, než jí došlo, že Jun se skutečně nějakým způsobem dostal ven. Jak, to už ten den nezjistila. Vlastně ten den nezjistila už vůbec nic. Bariéra ji stála všechny její síly. Tělo ji přestalo poslouchat.
Dívka se složila na zem. Stěží dokázala udržet víčka otevřená. Od jejích šarlatových vlasů, rozprostřených okolo její hlavy jako paprsky, se odráželo oranžové zapadající slunce, které konečně vykouklo mezi mraky. „Minato, zachránila jsem tě. Konečně jsem já jednou zachránila tebe,“ zaradovala se tiše, než upadla do tichého bezvědomí.