Kyuubiho jinchuuriki 4: Příští cíl?
Jiraiyu pohltil skutečný nefalšovaný strach jen opravdu málokdy. Ale když se tak stalo, nikdy na tu chvíli nezapomněl. Avšak tyto zážitky na něm nechaly stopu. Celý život si je pamatoval, do posledního detailu přesně věděl, co se kdy, kde a jak stalo. Byly přesně čtyři. Chvíle, které by nejraději zapomněl a pohřbil hluboko do minulosti. Poslední tři roky doufal, že ta čtvrtá byla poslední.
Jenomže jeho obavy se naplnily. Dnes přibyla pátá. A to ve chvíli kdy se nezastavitelně řítil proti Minatovi bez šance na zastavení. V domnění, že se za hradbou keřů schovává nepřítel, Jiraiya plnou rychlostí proti němu vyrazil. Jeho chyba může stát Minata zdraví, v horším případě i život.
Zavřel oči. Neschopen zastavit nebo jen změnit směr mohl jen doufat, že se v poslední chvíli stane zázrak a Minato nějak vyvázne bez úhony.
Kunai nemilosrně namířený k Minatově srdci se nebezpečně blížil k cíli. Zoufalému mistrovi proběhlo myslí nespočet obrazů. Každý z nich reprezentoval ty nejkrásnější chvíle, které spolu strávili.
V poslední chvíli ještě Jiraiya věřil, že se něco stane. Něco, co by Minata zachránilo. Jenomže naděje pohasla ve chvíli, kdy se tmavá chladná čepel vnořila do chlapcova těla. V té chvíli, jako kdyby pohasla všechna světla světa. Okolo byla tma. Chlad. Svět pohlcovala nicota.
Učitel zůstal nemě stát na žákovým tělem, neschopen čehokoli. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Namlouval si, že to musí být sen. Jen noční můra, ze které se ne a ne probudit. Cosi ho lámalo v pase, tříštilo mu hruď na kusy. Věděl, že pokud se ihned neprobere, zešílí. Padl na kolena do trávy. V bolesti, která ho zevnitř sžírala, doufal, že tenhle zlý sen brzy skončí.
A když se před ním tělo jeho učně začalo rozplývat, neudržel se a vydal ze sebe hlasitý zoufalý výkřik. Mezi prsty mu klouzala pára, v níž se Minato ztratil. Marně se ji snažil lapit. Jak se to mohlo stát?
Jako blesk z čisté oblohy. Mysl zatemněná zoufalstvím a strachem se náhle vyjasnila. Pokud se tělo rozplynulo, znamenalo to, že to nebyl pravý Minato. Byl to jen klon. Jeho žák se dokázal zachránit...
Jen co si tohle uvědomil, obtočily se okolo jeho krku dvě nevelké ruce schované v bílých rukávech s modrými proužky po stranách. Když pootočil hlavu, jeho pohled se setkal s očima, jejichž barvu jim mohlo závidět i samo nebe. A ten úsměv jasnější než slunce vymazal úplně všechen Jiraiyův strach.
„TY JEDEN IDIOTE!!!“ rozkřikl se Jiraiya a uštědřil mu jeden záhlavec. Minato překvapeně hekl a zavrávoral. Možná by se zase byl skácel na zem, kdyby ho Jiraiya láskyplně neobjal svým mohutným tělem. Pevně ho přitiskl k sobě, jako by ho už nikdy neměl pustit. „Pitomče,“ zabrblal šťastně. „Tohle mi už nedělej, nebo na tebe pošlu Kushinu,“ zasmál se.
Minato se jen usmíval. „Budu si to pamatovat. Omlouvám se, mistře,“ hlesl tiše a zabořil se do Jiraiyova oblečení. Popravdě i on měl pořádně nahnáno. Sotva se začal probírat, když tu spatřil, jak se na něj rychle řítí jeho vlastní učitel. V blízkém okolí nebyly žádné značky, ke kterým by se mohl teleportovat. Všechny zůstaly kdesi v místech, kde seděla u stromu svázaná Arisu. A Minatova technika ještě nebyla úplně dokonalá. Nedokázal se přemisťovat na delší vzdálenosti. Pak jediným řešením bylo Kawarimi. A naštěstí to stihl včas. Ale popravdě, také se mu pořádně sevřelo hrdlo.
„Moment,“ vyhrkl Minato a vykroutil se z mistrova sevření. „Kde je Kushina? A co se vlastně stalo. Pamatuji si jen, jak se Gamabunta pustil do toho draka a pak...pak co?“
Jiraiya pokrčil rameny. „Ať je to jak chce, musíme ji najít. Doufej jen, že ji ten prcek nedostal, jinak máme pořádnej problém.“
„My ne,“ zavrčel Minato. „Jestli jí zkřiví jen vlas, bude mít on problém. A to hodně velkej.“
Přirozené lesní ticho narušovalo sotva znatelné popraskávání ohně. Ale právě to tichounké popraskávání bylo tím, co ji probralo z bezesné temnoty bezvědomí. Ležela na zádech, přikrytá teplou dekou. Přes jasné hvězdy nad její hlavou pomalu přecházela noční oblaka a střídavě je zakrývala a zase odhalovala. Kolik je hodin? Co je dnes za den?
Pootočila hlavu. A co spatřila? To snad ani není potřeba říkat. Minato seděl naproti ohni, rukama si svíral kolena a úkosem probodával Jiraiyu, který ho neustále pošťuchoval, vražedným pohlem. Jeden si z druhého každou chvíli utahoval, hádali se, neustále se popichovali. To byli zkrátka oni dva. Přinutilo ji to přemýšlet, jak by to všechno bylo, kdyby jeden z nich zemřel. Co by dělal ten druhý? To si snad ani nešlo představit.
Kdyby jen tušila, že dnes málem jeden toho druhého ztratil... Minato a Jiraiya se rozhodli, že o tomhle před ní pomlčí. Kdyby se o tom dozvěděla, nejprve by si pěkně podala mistra a Minato by přišel na řadu hned po něm. A ani jeden nechtěl být obětí Pálivé papričky ani za nic.
Minato právě ustál jednu z Jiraiyových přátelských ran do zad, když zavadil pohledem o Kushinu. Všiml si, že se probrala. Jiraiya stále pokračoval v hovoru, avšak Minato už ho dávno neslyšel. Oba se navzájem hypnotizovali. Utápěli se v pohledu toho druhého.
„Hrome, posloucháš mě vůbec?“ zavrčel Jiraiya. Párkrát do Minata dloubl loktem, než to vzdal a raději odešel pro další dřevo. Jen co zmizel za stromy, Minato se zvedl od ohně a pomalu přešel ke Kushině.
Klekl si vedle ní a velice opatrně si položil její hlavu do klína. Jako kdyby se bál, že by jí mohl pomačkat ty nádherné šarlatové dlouhé vlasy, které obdivoval již od té chvíle, co ji poprvé spatřil. Nikdy nezapomněl na ten její šťastný pohled, když jí pověděl, jak moc má rád její vlasy. Bylo to tu noc, co ji unesli ninjové z oblačné a on ji zachránil.
Po celou dobu v akademii se jí všichni kvůli jejím vlasům jen a jen smáli. Ovšem Minato byl toho názoru, že se jejím vlasům děti smály proto, že by se jim nelíbily, ale proto, že jí je záviděly. Však kdo by mohl být znechucený nádhernými, lesklými, zdravými a dlouhými vlasy s tak krásně jasnou rudou barvou, která připomínala nebe chvíli poté, co se slunce po dlouhém dni schovalo za obzor? Jasně že jenom blázen.
„Jak se cítíš?“ otázal se příjemně. „Pěkně jsi mu zavařila,“ pokračoval, když neodpovídala.
Kushina se zmohla jen na chabé kývnutí. Byla na dně jak fyzicky, tak i psychicky. Nemohla se skoro ani pohnout, jak ji bolelo tělo. Použila až příliš své síly. A možná, že kdyby nebylo démona uvnitř ní, mohlo ji to stát život. Řetězová bariéra nebyla technika, kterou by lehce zvládla. V jejím věku by ji ještě neměla vůbec používat.
Minato přejel prsty po její hebké ohnivé hřívě a najednou se zničehonic rozesmál. Kushina mu věnovala nedůvěřivý tázavý pohled říkající: co je tu k smíchu?
„Ty jsi tak neuvěřitelně hloupá! Vážně jen šílence by napadlo postavit se sám proti někomu, o kom víš, že by tě mohl ve vteřině skolit. Co tě to proboha napadlo?“ smál se.
Kushina se zmohla na chabý, ale upřímný úsměv. Neříkala nic. Jen se šťastně přitiskla ke chlapci, který pro ni byl celým světem, celým vesmírem. Tak ráda cítila jeho teplo, které ji laskavě objímalo, nádhernou vůni mladých jarních listů a jeho lehký dotyk polštářků prstů na její tváři. Ukolébavka jeho náručí ji zanedlouho odnesla daleko do říše snů, kde neexistovalo nic, jen oni dva...
Minato u ní setrval téměř celou noc. Seděl nad ní jako němý strážce, připraven ji ochránit kdykoli a před čímkoli. Oči se mu samy od sebe zavíraly, ale neuvěřitelně silná vůle ji chránit, jim v tom stále úspěšně bránila. Jiraiya k němu už několikrát přišel s nabídkou, že ho na hlídce vystřídá, avšak on odmítal. Ne kvůli svému mistrovi, ale kvůli sobě a Kushině. Věřil, že dokud bude u ní on, nic se jí nestane.
Jenže kdo by dokázal bdít celou noc po celodenní cestě zakončené nepříliš snadným soubojem proti nepřátelům? Ať Minato chtěl nebo nechtěl, nakonec se jeho oči zavřeli a on usnul, skloněn nad svou Pálivou papričkou.
Jiraiya, který doposud tiše seděl skrytý ve stínu na kraji tábora, se k němu tiše přiblížil. Opatrně a jemně svého žáka položil vedle Kushiny a přikryl ho teplou dekou až po bradu. Sám pak nad nimi přebral stráž, dokud se nebe na východě nezbarvilo do oranžova.
Minata probudil štípanec do ucha. Zprudka otevřel oči a ohnal se rukou kolem sebe. Jen těsně minula rozesmátý obličej rudovlasé kunoichi, která se nesmírně bavila tím, že mu oplatila to včerejší nepříliš příjemné probuzení.
Mladý ninja si promnul nebesky modré oči a rozespale se rozhlédl kolem sebe. Mysl se mu pomalu po pár hodinách spánku začala vyjasňovat. Když tak nějak pochopil, co se kolem něj děje, vystřelil z lůžka na zemi na nohy rychlostí blesku. „Já usnul?!“ vyprskl podrážděně. Šlehl pohledem po Jiraiyovi. Mistr mu viděl na očích plno výčitek, že ho nevzbudil. Jen pokrčil rameny, sklopil zrak a hleděl si svého.
Kushina tázavě naklonila hlavu na stranu. „Proč bys neusínal? Stalo se něco? Proč jste mě nevzbudili? Byli tu nepřátelé? Já bych je do jednoho nakopla-ttebane!“ chrlila ze sebe tak rychle, že ji Minato ani nestačil zastavit.
„Nic se nestalo, nikdo na nás neútočil,“ uklidňoval ji.
Kushina se zamračila. „Tak proč jsi nespal?“
Minato zrudl. „No...ehm...já přece spal...“
„Z tohohle se nevykroutíš. Dělej, vyklop to!“ rozkázala mu rázně, až před ní s respektem o krok ucouvl. Nic však neřekl. Ani sám nevěděl, proč chtěl být vzhůru a dávat na ni pozor. Prostě to tak bylo. A krom toho nebyl zvyklý mluvit o svých pocitech tak, jako o pocitech jiných.
Pálivá paprička ho chytila za mikinu a přitáhla si ho k sobě. „Ty nebudeš mluvit? Počkej, já to z tebe dostanu...“
Jiraiya dělal, že tam není. Přemýšlel o tom, proč každé ráno musí vypadat takhle. Ještě nikdy nezažil se svými dvěma žáky poklidné ráno, které by se obešlo bez věčného hašteření a Kushinina šikanování chudáka Minata. Ale snad to tak bylo dobře. Horší by bylo, kdyby spolu nemluvili. Žabí poustevník se opět pousmál. Dnes bylo krásné ráno.
„Co budeme dělat teď?“ otázala se Kushina mistra. „Jun někam zdrhnul i se svitky a my nemáme ani tušení, kde by mohl být. A o co mu vlastně jde?“
Jiraiya se zamyslel. „Po tom souboji s Arisu, Junem a Manzem jsme se toho moc nedozvěděli. Ale já myslím, že vím, co se tady děje.“
„Vážně?“ ozvalo se udiveným dvojhlasem.
„Je to jen moje teorie, ale myslím, že od pravdy příliš daleko nebude. Takže zaprvé: víme, že ti ninjové chtěli Kushinu za svitky. Jejich pravým cílem je tedy pravděpodobně Kyuubi.“
„Jenomže přece museli vědět, že výměna nemůže uspět. Nakonec Kyuubi je pro vesnici mnohem důležitější než nějaké svitky,“ ozval se Minato. „Takže?“
„Takže tohle si zatím dejme stranou. Je tu ještě otázka, jak dokázali ty svitky získat. A odpověď je: dva z nich byli ninjové z Deštné a jeden z Listové. A teď kdo byl kdo?“
„Manzo byl z Deštné, používal deštník. A Arisu také, protože její kekkei-genkai patří k jednomu klanu z Deštné. Zbývá tedy Jun,“ odpověděl za něj bystrý Minato. „To on vzal ty svitky.“
„Dobrá, dobrá...“ přerušila je Kushina netrpělivě. „Teď mi vysvětlete, na co potřebují tu lišku-ttebane. K čemu jim byly ty svitky, když je stejně nikdy nemohli využít?“
„To se nedá s jistotou říct. Ale já osobně si myslím, že nikdy neměli v plánu ty svitky vyměnit za tebe,“ odpověděl mistr.
„COŽE?!“ vyprskla Kushina.
Minato jí položil ruku na rameno. „Přemýšlej přece. Každýmu pitomci by došlo, že nikdy nemůže vyměnit nějaký svitky za ocasého démona. Tu výměnu nabízeli, jen tak. Chtěli vědět jak zareagujeme.“
„Takže to znamená, že ty svitky nebyly jen odvedení pozornosti?“ zeptala se. Už jí to začalo docházet. Všechno se začínalo až nebezpečně točit okolo ní a kyuubiho. To nebylo dobré. Ani trošku.
„Ty svitky,“ začal Jiraiya vážně, „jsou klíčem k proniknutí do vesnice. Pokud by se dostaly do rukou nepřátel, napáchalo by to mnohé škody. K dobytí Listové by pak jen stačilo vojsko a rychlý překapivý útok. A kdyby dobyli Listovou...“
„...získali by kyuubiho,“ dokončila Kushina.
„Snaží se ho získat za každou cenu, všemi možnými způsoby. Je jim jedno, kdo kvůli tomu bude obětován,“ hlesl Minato a nesouhlasně vrtěl hlavou.
Kushina zuřivě zaťala ruku v pěst. „Tak potom...potom tedy musíme ty svitky dostat za každou cenu zpátky!“ prohlásila odhodlaně a v očích se jí nebezpečně zajiskřilo.
Minato a Jiraiya si vyměnili pohledy. Ani trochu ji nezajímalo, že pokud budou s Junem bojovat, ona bude v největším nebezpečí. Snadno ji ten chlap může chytit a unést, zapečetit, nebo z ní vytáhnout devítiocasou lišku přímo na místě. Kushina byla kunoichi plně oddaná své vesnici a pro dokončení mise by udělala cokoli, kromě toho, co by ohrozilo život jejích přátel. A sama o sebe se nikdy nestarala tolik jako o ostatní. Byl to vzácný jev, který se u současných dívek tolik často nevídal. Ale Kushina byla jiná. Klan Uzumaki možná byli hrubí neotesanci, ale jedno se jim muselo nechat: odhodlání, síla věřit a chránit ty, které milují. To bylo v krutém světě ninjů skutečné světlo naděje.
„Fajn,“ zazubil se Jiraiya. „Takže do toho.“ Vstal z nepříliš pohodlného sedu na tvrdé zemi a věnoval svým žákům jasný usměvavý pohled.
„Víte, kam se vydal?“ zajímal se Minato, zatímco se sbíral ze země, podobně jako Kushina. Lehce si oprášil kalhoty od prachu.
Jiraiya povytáhl obočí a zadíval se na něj. „Poslouchal jsi vůbec? Podle všeho ten parchant má dohodu s Deštnou. Tak kam bude logicky mířit po svém neúspěchu?“
„Logicky do Deštné,“ odpověděl Minato. Už se nadechoval, aby něco ještě namítl, jenomže Jiraiya byl rychlejší: „Tak co tady řešíš? Tak kam budeme mít namířeno my, Minato?“
„No...do Deštné, ale...“
„Tak vidíš. My sledujeme Juna, který míří do Deštné. Tím pádem my také míříme do Deštné, tak je to. A co asi budeme dělat v Deštné?“
„Chytíme Juna, vezmeme mu svitky, případně zjistíme, co skutečně má v plánu a hurá zpátky domů,“ zabručel. „Jenomže sensei...“
„No vida! Konečně začínáš uvažovat. A kromě toho...“
„MISTŘE!“ ozval se Minato z plných plic. Neměl rád, když ho Jiraiya neustále přerušoval. A tak nějak měl neblahé podezření, že to dělá naschvál. Zaškaredil se a založil si ruce v bok. Jiraiya naklonil tázavě hlavu ke straně. „Víš, že bys mě neměl přerušovat?“
Minatovi poklesla ramena. „Kdo tady koho přerušuje?“ hlesl polohlasem. Potřásl hlavou a zase se narovnal. „No to je jedno. Chtěl jsem jen říct, že i když má nějakou spojitost s Deštnou, nemusí mířit zrovna tam. Ti dva mohli klidně mohli být nějací nukeninové, které Jun nabral někde cestou. A i kdyby ne, může mít svoji základnu úplně jinde.“
„Dobrá úvaha,“ kývl Jiraiya. „Ale i tak jdeme do Deštné. Když už nic jiného, můžeme se poohlédnout po nějakých užitečných informacích.“
Minato pokrčil rameny. To bylo asi nejrozumnější. Beztak už Juna jen tak nedohoní, má před nimi náskok minimálně jeden den a není to žádný začátečník. Klidně by mohl být označován za zločince třídy S.
Kushina si přehodila batoh přes záda a netrpělivě začala podupávat nohou. „Ještě dlouho se tady budeme vykecávat? Jsem zvědavá, jestli vyrazíme ještě dřív, než nastanou Vánoce,“ vrčela nedočkavě. Minatovi i Jiraiyovi svým vzhledem na chvíli připoměla prohnanou divokou lišku. Snad to i mělo co dočinění s Kyuubim v jejím těle. Byla to nevyzpytatelná potvůrka. Kdykoli se mohla vymknout kontrole a stačila pro to jedna jediná chybička.
Jiraiya s Minatem se rozpačitě zazubili. „Jasně, jasně, už jdeme,“ usmál se bělovlasý mistr a zvedl svůj batoh ze země.
Společně zamířili na západ směrem ke Skryté Deštné. Bylo jasno, jen pár obláčků sem tam nachvíli zastínilo slunce, ale bylo příjemně. Foukal mírný vánek odnášející zbytky vlhkosti v lese po včerejším lijáku. Tři ninjové už nepotřebovali teplé nepromokavé pláště, které nyní ležely na dnech jejich batohů. Putovali korunami stromů těsně vedle hlavní cesty. Po cestě sice už nikdo moc nechodil, ale stále se tu občas mohli vyskytnout obchodníci putující do Deštné a zpět. Jiraiya nechtěl zbytečně budit pozornost. Situace v Deštné nebyla příliš jasná. Tahle vesnice se před světem čím dál více uzavírala. Jako kdyby se měla v budoucnu stát centrem něčeho velkého.
V Jiraiyově životě hrála Deštná významnou roli. Bojoval s jejím vůdcem a jako jeden z mála, společně se svými dvěma přáteli, přežil a odměnou mu bylo dáno jméno Sannin. Nemohl ani zapomenout na trojici osiřelých dešťových dětí, které pár let vychovával. To drsné, chladné a nepřívětivé místo mělo v jeho čestné místo. Ale i přesto mu naskakovala husí kůže z pomyšlení, že se tam musí vrátit.
„Ehm...mistře?“ ozvala se opatrně Kushina.
Jiraiya zbystřil. Nechal své myšlenky rozplynout a pohlédl dívce do očí. Nebylo zvykem, aby ho oslovovala tak...s odstupem. „Co se děje?“
„Já jenom...něco mě napadlo.“
Jiraiya ji kývnutím pobídl, ať pokračuje. Kushina se na chvíli odmlčela a vyměnila si s Minatem nejistý pohled. Po jeho nepatrném kývnutí se však odhodlala a spustila: „Pamatujete na ten incident s tím chlapcem – Kiginarim – před dvěma roky?“
Mistr jen přikývl. Kdo by si to nepamatoval.
Stalo se to před dvěma lety v Listové. Uchiha Kiginari byl patnáctiletý nadaný a tichý chlapec, génius přes oční techniky. Nijak výrazně se neprojevoval, každý ho bral jako součást vesnice. Žil sám s matkou v malém domku na okraji čtvrti Uchihů. Kiginari spolehlivě plnil mise, stejně jako většina chuuninů v Listové, normálně se bavil s ostatními, smál se, přátelil se s mnoha svými vrstevníky. A nikoho by ani ve snu nenapadlo, co se s ním děje, jakmile se ocitne sám ve stínu.
Kiginari podplatil několik geninů, aby pro něj získali několik nejmenovaných knih ze zapovězené knihovny v hokageho domě. Tyto knihy sepsané Prvním, byly plné návodů, jak ovládat sílu všech ocasých démonů. A tak se stalo, že Kiginari po té síle začal toužit. Celé dny a noci studoval, aby se dozvěděl co nejvíc o ocasých démonech, až se rozhodl, že začne jednat a tu sílu pro sebe získá.
Nejsnadnějším cílem byl logicky démon, který patřil Listové – Kyuubi. Devítiocasá liška však byla zapečetěna v těle jinchuuriki Uzumaki Kushiny.
Toho dne se v Listové konal festival. Kiginari si počkal, až se bude Kushina sama večer vracet domů. V jedné z temných ulic ji přepadl a pokusil se na ni použít pečetící techniku. Naštěstí ale Minato nebyl daleko. Společně s Jiraiyou přiběhli právě včas a Kushinu se jim podařilo zachránit. Kiginari byl odsouzený k několika rokům ve vězení. Zavřeli ho, ale po půl roce uprchl a už ho nikdy nikdo nespatřil.
„Víte, tek kluk mi ho trochu připomínal. A ta pečetící technika – já věděla, že už jsem ji někde viděla. Moc si z toho večera nepamatuju, ale vím, že nebyla tak dokonalá, jako tahle současná.“
„Já se ani nedivím, že si nic nepamatuješ. Motala jsi se ještě ráno,“ popíchl ji Minato a Kushina po něm šlehla pohledem. Tohle si s ním ještě vyřídí. A Minato měl takový neblahý pocit, že ho trest za tenhle vtípek nemine.
„Máš pravdu. Taky jsem toho prcka v něm viděl. Jenomže Jun má zelené oči a Kiginari je přeci měl černé, stejně jako všichni Uchihové,“ namítl a znovu věnoval Kushině tázavý pohled. Věděl, že jeho námitku jistě něčím vyvrátí. Avšak nebyla to Kushina, ale Minato, kdo to udělal.
„Poté, co utekl z vězení, se mělo za to, že zemřel. Jeho oko totiž našli nabodnuté na kůlu na bojišti v zemi Země, kde se odehrál boj mezi Oblačnou a Kamennou. Podle všeho se do toho boje zapletl a zabili ho. Ale co když to bylo úplně jinak? Dnes není těžké si transplantovat oči.“
„Fajn,“ přikývl Jiraiya. „A teď mi řekni, proč by si místo sharinganu implantoval nějaký obyčejný očiska, který můžou zabíjet leda svojí nechutně výraznou barvou?“
Na to neměli Kushina s Minatem odpověď. A nebo naopak jich měli příliš mnoho. Bylo tu spoustu možností. Mohl o oči přijít v té bitvě, mohl je někomu dát a také to mohlo být ještě úplně jinak. Kdo ví, co se doopravdy stalo.
Pokud by Jun skutečně byl Kiginari, jednoduše by to vysvětlovalo, proč jde po Kyuubim. Ale zajít tak daleko, jako bylo zničení jeho rodné vesnice? Něco tu ještě nehrálo. Všechny dílky ještě nebyly na svém místě, čehož si všichni tři byli vědomi. Bylo tu plno nezodpovězených otázek: Proč spolupracuje zrovna s Deštnou? Co se stalo s jeho sharinganem (pokud skutečně byl Uchihou Kiginarim)? Jde jenom po Kyuubim nebo i po ostatních démonech?
Jiraiya doufal, že na některé najdou odpovědi právě ve Skryté Deštné. Tušil, že pro to, aby pronikli do vesnice, budou potřebovat převlek. Těžko by je dovnitř bez problémů pustili jako shinobi z jiné vesnice. Deštná byla až příliš nedůvěřivá k ostatním zemím a jejich vesnicím, k Pětce především.
Kushina se nadechla. „Víte Jiraiyo-sensei...já...mám z Kiginariho strach-ttebane,“ přiznala se trochu rozpačitě se pohledem sklopeným k zemi.
Minato se zazubil. „Páni, to se často nevidí, že bys přiznala, že máš strach.“
„Sklapni!“ štěkla na něj Kushina. „Tohle je zvláštní strach. Tomu ty nerozumíš,“ odfrkla si a ohrnula nos.
Žlutý blesk se musel zasmát. Tohle byla ta Pálivá paprička, kterou znal. Věčné zapírání jejích skutečných pocitů, za které se styděla, bylo její specialitou.
„To není žádná ostuda,“ mrkl na ni povzbudivě poustevník. „Je přirozené, že z něj budeš mít strach. Napadl tě a ty víš, že kdyby se mu podařilo tě získat, zemřeš, protože z tebe jistojistě vytáhne Kyuubiho.“
Kushina se oklepala. „O tom mi ani nemluvte, mistře,“ zavrčela. „Ta liška mi jen přidělává starosti. Ach jo, kdybych to jen nebyla já, do koho ji museli zapečetit.“
„Kdybys to nebyla ty, dostal by Kyuubiho někdo jiný. Někdo, kdo není tak silný jako ty, by Kyuubiho nemusel udržet a uzdě. A všem by nám pak zbyla jen zničená vesnice,“ namítl Jiraiya ostrým tónem, který jasně říkal, že o tomhle už se nehodlá bavit. Mezi nimi to bylo zakázané téma. Naneštěstí by Kushina nebyla Kushinou, kdyby si na svého nájemníka čas od času nepostěžovala, za což ji od Jiraiy vysluhovala pokárání. Minato její stížnosti naopak poslouchal. Nebránil se jim. Věřil, že když se Kushina dostatečně vypovídá, bude na chvíli zase klid.
„Mistře?“ ozvala se opět Kushina.
„Hm...co zase?“
„Jak se chcete dostat do Deštné?“
Jiraiya se pousmál. Tuhle otázku očekával. A odpověď na ni znal velmi dobře: „Řeknu ti to asi takhle: blbě.“
No...tentokrát to byl takový odpočinkový díl Nejhorší je, že při dílech, jako je tenhle, se rozepíšu, inspirace plnej kotel, ale když se pustím do textu, kde má někdo s někým bojovat, v hlavě mám vymetýno A přitom já mám bitky ráda ^^
No nevadí Přeji pěkné počtení
Dobré to bylo, i když jak píšeš, odpočinkové. To nevadí. Sám používám tyto pomalejší sekvence pro zpomalení tempa po bojových scénách. Když se vrátím k tomu, jak píšeš, že jakmile má nastat boj, máš v hlavě vymeteno. Já občas taky. Tohle nechce lámat přes koleno. Zastav, ujasni si, co tam chceš mít a pak si to přehraj v hlavě. Klidně několikrát, hraj si s tím. Pusť si nějakou muziku, která v tobě vybudí bojechtivost a dej tomu volný průběh. Možná budeš pŕekvapená/ý kam tě příběh zavedw. Pak to jen učesej a uhlaď. Takhle to dělám já a zatím (dle reakcí čtenářů) úspěšně.
hele nerad otavuju, ale jaksi by to chtělo pokračovat
moje skromná první série http://147.32.8.168/?q=node/113044
oblíbení autoři:
Alalka
Baruto
SakuraAngel95
Camelia
Mystia
Kondrakar
Gohan35
Gagar
NekdoKohoNeznas
Vlkoberan
Lefthandedpower
"Savior, conqueror, hero, villain. You are all things, Revan… and yet you are nothing. In the end, you belong to neither the light nor the darkness. You will forever stand alone."
―Darth Malak to Revan
"The Dark Lord Revan is dead. I am a servant of the light now."
Pardon, já jsem sem zapomněla hodit odkaz na další díl. Jinak už je hotovej
http://mystia.blog.cz/
http://mystia-ice.deviantart.com/
jako vždy moc moc dobré těším se dál... na to, co nás čeká
moje skromná první série http://147.32.8.168/?q=node/113044
oblíbení autoři:
Alalka
Baruto
SakuraAngel95
Camelia
Mystia
Kondrakar
Gohan35
Gagar
NekdoKohoNeznas
Vlkoberan
Lefthandedpower
"Savior, conqueror, hero, villain. You are all things, Revan… and yet you are nothing. In the end, you belong to neither the light nor the darkness. You will forever stand alone."
―Darth Malak to Revan
"The Dark Lord Revan is dead. I am a servant of the light now."
Super!