Zkouška ohněm VII. Který je ten pravý vítěz?

„Nechtěl sis to přiznat, co?” zachichotal se lišák pobaveně, když spatřil mou tvář. Zprvu možná nepochopil můj příchod, ale teď mu vše muselo být jasné.
„Tím přesně myslíš?” vytáhl jsem hlas až do mnou nepoužívaných výšek.
„Že se bez kontroly nad mou chakrou neobejdeš,” vyjasnil mi Kyuubi, přejel mě svýma jedovatýma očima, „nechce se ti se mnou bojovat.”
Bylo zbytečné odporovat, byl ve mně celý život, pamatoval si věci, které já nemohl, znal mě jako sebe samého. Nechtěl jsem s ním znovu měřit síly, a věděl jsem proč. Démon bude bojovat tvrdě o svou odvetu, ať jsem si to třeba nechtěl přiznat, měl jsem menší šance. Ale ty jeho oči, byly sice plné rudé barvy, jako by od krve, ale ten pocit moudrosti, když jsem se skrz ně díval, lákal k tomu, abych si jeho chakru vzal znovu. Tentokrát bezpochyby definitivně.
Pozvedl jsem hlavu. Pokaždé jsem se ve svém podvědomí zjevil jinak, jednou těsně u mříží, někdy na konci chodby. Dnes do pasu ponořený v šedé vodě, přestože bych měl být promrzlý na kost a zmáčený, nikdo by na mně nenašel důkaz o těchto zákonitostech.
Stoupl jsem si a za chvíli pomalu kráčel k pečeti po kolena v břečce připomínající tekutý odpad. Před lístkem popsaným znaky jsem se zarazil. Opravdu jsem to chtěl znovu pokoušet? Testovat štěstí proti tak mocnému tvorovi? Bez podpory, taktiky?
„Nejspíš ano,” zasmál jsem se, když jsem strhl jedinou zábranu mezi námi. Železo zaskřípělo, jak se brány od sebe odtrhujíc jen podruhé v životě, po dlouhé době zase od sebe odvracely. Zavřel jsem oči, aby mi je nevysušil náhlý vítr, který z klece vanul vysokou rychlostí.
Vždycky k boji připravený Kyuubi pro můj údiv nečinně ležel, zdál se být mrtvý. Démon na sebe nenechal dlouho čekat. Okamžitě jsem pochopil naprosto jiné obraty v jeho taktice.
Přestože jsem moc dobře věděl, do čeho jdu, cítil jsem se jako napoprvé. Stal jsem se vyzývatelem, první úder měl být můj. Kdo by ale praktikoval pravidla? Kyuubi toho byl živoucím důkazem.
Rozběhl se proti mě, země, jestli se tak tomu dalo říkat, se pod jeho váhou rozpadala, prostorem duněl tón jeho kroků jako hodiny, kterými se řídil celý svět. Zkušeně postavil přední tlapy vůči směru běhu a zbytek těla natočil do boku. Byl to jeden z těch bláznivých kousků. Věděl, co dělá, otočil se dřív, než bych to čekal. Díky tomu se jeho ocasy staly mnou nevítanou zbraní. Pustil z nich temnou chakru, která unikala mezi chlupy jako tekoucí pramínky potu. Mrštil sebou ještě víc. Chakra se oddělila od těla, já mohl pozorovat, jak ve vzduchu tato neuspořádaná síla zanikla a místo ní nastoupila geniální, novodobá technika jehlic. Ze začátku se to nezdálo, ale bylo jich tisíce. Pro mou smůlu nebyly ke kochání, nýbrž na mé zničení. Nemohl jsem ho chválit za jeho sílu, bylo by mě to nevhodné, přestože jsem k tomu měl pohnutky. Taková nádhera přece nemohla přijít nazmar. Svou chakru jsem poslal do nohou a nechal se za jejich pomoci vytáhnout až ke stropu. Řady jehel pokrývaly celý prostor mezi podlahou až místem, kde jsem byl já. Nebylo kam se schovat. Pár sekund mi zbývalo, než měla doletět první jehla. Potřeboval jsem ozkoušet jednu hypotézu. Buď bylo toto podvědomí pouhá projekce reality, nebo skutečnost. Pro můj nápad to bylo vcelku podstatné. Zjistit se to dalo jednoduše. Jestliže by to byla skutečnost, fungovaly by zbraně. A já si chtěl trošku zašermovat s katanami. Z brašny jsem vytáhl svitek z šedým pruhem. Byl bezpečetní, přestože se tvářil naopak. Šlo to! Přes ramena jsem v rychlosti přehodil černé, kožené popruhy, které držely zadní pouzdra a do nich zastrčil mé milované meče.
„Když funguje tohle,” přejel jsem jazykem svůj suchý spodní ret, „tak se nemusíš Kyuubi bát, že tvoje technika bude zapomenuta.”
Přestal jsem používat chakru, odlepil jsem se od pobytu na stropě. Volný pád mi poskytl ten zbytek času, který jsem ještě potřeboval. Odhalil jsem další svitek. Uchytil jsem jeho konec, vzal svůj kunai a v otočce jej přišpendlil ke zdi. Svým pohybem dolů jsem kus papíru natahoval.
Ani ne metr nad zemí jsem se prsty plné chakry znovu připojil ke zdi, a tím vynuloval prudkost dopadu. Vzal jsem do obou rukou katany, dlouho jsem s nimi nebojoval, uznal jsem tedy za vhodné, že toto byla dobrá příležitost v procvičení odrážení.
To, co se na mě řítilo, v podstatě nebyly jehly, možná se mi to tak z dálky jevilo, ale teď to vyšlo v omyl. Kyuubi by přece nemohl stvořit něco tak malého. Jehly byly dlouhými, tenkými zářícími kopími. Na podlaze jsem si očima určil pevný bod, to aby se mi při rychlých otáčkách nezamotala hlava. Kyuubi měl ohnivou podstatu chakry, proto jsem do svých mečů soustředil svou sekundární vodu. Zaujal jsem pozici. Nad hlavou mi vlála černá stuha a u nohou bílá. To určovalo světlo v místnosti, jestliže bylo jako teď zakouřené přítmí, musel jsem mít bílou v levé, abych o své slabší ruce lépe věděl.

Prostorem poprvé zazněl zvonivý zvuk oceli, ale byl trošku jiný, neboť na povrchu bojovala chakra s chakrou. Čekal jsem, že budou mít větší sílu, než normální hozené kunaie, ale Kyuubi se zjevně nesnažil. Znovu mě zkoušel, jako by mě neznal. Nehodlal jsem mu oplácet stejnou měrou, chtěl jsem to mít rychle za sebou. Intenzita po chvíli zmizela a já jsem mohl přerušit tempo pohybu. Kolem mě se v nepravidelném kruhu válely zbytky, připomínající, že vůbec nějaký útok byl, ale nakonec se vypařily i ty. Chakra se nemohla stát hmotnou navždy.
Rozhlédl jsem se, abych zkontroloval svitek. S radostí jsem mohl přiznat, že se povedlo. Technika pohltila tolik, kolik mohla. Svitek se sám znovu zapečetil a byl připraven na opětovné použití. Byla to mocná technika, ale Kyuubi ji špatně využil, možná to udělal naschvál, to mi bylo jedno, v duchu jsem se připravoval na vše.
Teď jsem byl na řadě já, jemu to však bylo jedno. Postavil se na zadní, zježil chlupy a věnoval mi vražedný pohled. Napjal tělo, a jakmile padal zpět na všechny čtyři, přidal sílu do úderu do země. Nejenže se zvedla hladina vody ve střední vlnu, otřásla se s ním i celá země. Na hlavu mi spadly kusy zvlhlé omítky, vyvedl mě z rovnováhy a počestoval vyceněnými zuby. Rozběhl se. Sebral jsem svitek a vydal se na útěk, protože jeho dlouhé nohy byly jen pár metrů od těch mých. Zřejmě byl jasně rozhodnut nenechat mi čas na vyvolání vlastní techniky, ale to se mu nesmělo povést.
Neměl jsem rozmístěné značky, tudíž mou oporou byl jedině úprk na krátkou vzdálenost. V rozích byl pospojovaný systém rour, to jsem si vytyčil jako cíl.
Tahle hra na kočku a myš byla nudná, jak pro mě, tak Kyuubiho. Problesknutím jsem ji ukončil. Pod svýma nohama jsem zase pro jednou neslyšel žbluňkat vodu a ocitl jsem se v díře mezi cihlami těsně nad jednou z rour.
„Kage bunshin no jutsu,” zašeptal jsem mezi své zdvižené prsty, neboť jsem chtěl zůstat aspoň pro chvíli utajen. Vytvořil jsem pouhé dva klony. Minule překvapil koulí v podání Bijuudamy, já si řekl, že se staré křivdy mají oplácet. Jednu mou kopii jsem poslal na zabavení Kyuubiho, aby to nebylo až tak podezřelé, přemístil se na místo vzdálenější od toho původního.
S druhým jsme čekali, až bude potvrzeno, že se první návnada vyrušila. Netrvalo dlouho, aby se tak stalo. Rozhodl jsem se pro dvojitou návnadu. S klonem, který zůstal, jsme sdíleli stejně velkou zásobu chakry, proto by pro až příliš pyšného démona mělo být obtížnější poznat originál. Kývl jsem a klon se volným pádem spustil dolů. Ještě jsem měl trošku času. Prokřupal jsem si prsty na pravé ruce, jak jsem dělal vždy, když jsem byl nejistý.
K mečům jsem připevnil cvočky, aby je síla gravitace nevytáhla z pouzdra, a tím poslala k zemi.
Vyskočil jsem z úkrytu, s chakrou na podrážkách se rozběhl po stropu. Musel jsem velmi potichu, přestože přehlušit Kyuubiho nekonečné dupání byl téměř nadlidský výkon. Pronásledoval mou kopii, přičemž na jeho tváři byl znatelný mírný úsměv, protože ho krůček po krůčku doháněl. Jejich počinu jsem se v duchu zasmál. Pravou dlaň jsem natáhl před sebe a soustředil do ní chakru. Toto jutsu mi bylo z nějakého důvodu nejbližší ze všech, dělal jsem ho automaticky, a ani jsem se na něj nemusel příliš soustředit. Uměl jsem ho od dítěte, proto jsem nevěděl, jak jsem ho naučil, tak jsem ho prozatím nepojmenoval.
Zářivá modrá koule rotující všemi směry zdobila mou ruku jen na chvíli, jakmile jsem doběhl nad pohybující se Kyuubiho hlavu, máchl jsem rukou s technikou směrem k nohám a udeřil do zdi. Zmizel jsem, protože jsem chtěl utéct před záchvěvem stavby celé místnosti. Koule bez mé kontroly nevydržela, vypařila se stejně rychle, jako vznikla.
Spojnice kruhovitého železa se již podruhé staly mým útočištěm, mezi nimi a zdmi byly mezery vyplněné špínou a pavučinami, to ale nevadilo, skryl jsem se tam lépe než dobře.
Slyšel jsem, jak masy sutin dopadaly na zem, ale žádný jiný zvuk. Došlo mi, že rány nemají normální intenzitu, Kyuubi musel tedy nějak nepříjemnost odstranit. Vykoukl jsem a zadusil se, když mi pavučiny omotaly obličej. Kyuubiho hlava byla skryta za obrovským flekem směsi fialové až černé. Kouli mi opětoval koulí, nebyl by to mocný démon, kdyby to nebylo mnohonásobně. Jako mi vysvětlení mi bylo, že vstřebal kusy sutin do své techniky. Jak jsem se posledně vyhnul Bijuudamě? Zavzpomínal jsem. Ten způsob se mi ani trochu nezamlouval, neměl jsem však čas přemýšlet, koule plná energie si již dávno razila cestu přímo ke mně. Opustil jsem skulinu společně se vším nepořádkem, který tam původně byl. Koule se pohybovala několik metrů nad zemí, a přesto v ní tvořila hlubokou brázdu, jež okamžitě plnila voda. Nemohl jsem před tím utéct, nýbrž riskovat střetnutí.
„Kanec, kůň, pes, had, tygr,” zašeptal jsem a v rychlosti před ústy dělal pečetě. Bylo načase použít zase něco časoprostorového. Prsty jsem dal k sobě, naopak zápěstí od sebe, palce schoval za hřbet dlaně. Zprostřed tohoto znaku začaly unikat do čtyř světových stran černé čáry, které se postupně tvarovaly v písmena. Vznikl kříž hlásající konec mého nebezpečí. Bijuudama narazila do mé pečetě, ta se pod jejím náporem nebezpečně prohnula až k mým prstům. Lehce jsem se dotkl jednoho znaku a pevně ustál vítr vznikající od střetu přede mnou. Zornice se mi šokovaně rozšířily, až téměř zakryly duhovku.
„Zatraceně,” zaklel jsem si pro sebe do prázdna. Dlaně jsem dal k sobě a skočil šipku dolů. Nebylo kam se přemístit, tohle mě zastihlo nepřipraveného.
Letěl jsem příliš dlouho.
Pečeť začala praskat jako sklo. Takovou sílu nemohla porazit, ale jak jsem to mohl nevědět? Rozpadla se ve stylu vitríny, do které vrazil míč, jediný rozdíl byl, že sklo nedopadlo na zem a tohle nebyla nevinná dětská hra. Stačilo, aby koule plná chakry narazila ve své poloviční síle, zbytek jsem naštěstí zneškodnil, a výsledek byl ve tvaru kráteru nekonečné temnoty. To, co tam mělo být, se rozletělo do všech stran.
Rychle, rychle.
„Suiton: Vodní stěny,” zakřičel jsem v rozrušení a skrčil se k zemi ve snaze nepřijít k úrazu. Svrškem obrany proletěl kámen s velkým průměrem, přičemž mě vyrušil v soustředění, neboť minul mou hlavu. Voda spadla a nechala mě nechráněného. Zavrtěl jsem hlavou a poslal chakru do nohou s otázkou, proč mě napadala jedna šílenost za druhou. Vyhoupl jsem se na jeden z letících balvanů, od něj se odrazil a vyskočil na další. Pro mé štěstí intenzita, s kterou padaly, ustala na minimum a já se po chvíli ocitl na milované zemi bez přebytku dechu. Mozkem se mi přehrál obrázek oranžového výhledu. Chlupatá příšera stála přímo nade mnou s tlapou vzpřaženou, aby mě mohla rozmáčknout jako odporného červa. Odskočil jsem, ale pro mou smůlu to nebyl tvor jednonohý. Ocitl jsem se válejíc se po zemi s myšlenkou, kam se zakutálím příště. Nohy s metrovými drápy a polštářky šedými od místního bordelu vypadaly jako kladivo, které má jediný cíl.

Zhmotnil jsem se pod Kyuubiho trupem. Musel jsem tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Postavil jsem se na nohy a do rukou vzal oba meče. Ani démon není vševědoucí, pod sebe nemohl vidět. Přiběhl jsem k jeho předním tlapám. Vybral jsem si cestu mezi nimi a sekl na obě strany zároveň. Moje oblečení po dlouhé době zase potřísnila krev zvířete. Nebyl to sice vlk, ale z nějakého mně neznámého důvodu uměl výt jako on. Padl na kolena.
Sám jsem byl pořezaný od jeho drápů dostatečně, abych ho nemusel litovat, bral jsem to jako zadostiučinění. Opřel jsem se o kolena, abych nabral dech. Připadal jsem si jako stará bába, za ty dva roky jsem změknul na tvrdost rozteklé želatiny.
Vysokorychlostní hojivost ran jsem měl od Kyuubiho, proto jsem se nemohl divit, že byl za chvíli fit. Rozhlédl jsem se po nějakém vodíku, co bych mohl použít za techniku. Většina vody se nyní soustředila do brázdy, takže jí teď bylo po kotníky. Připomnělo mi to mé zaujetí v to, jestli po té zdi alespoň něco zbylo. Stočil jsem hlavu a široce se usmál. Toto podvědomí bylo více než zajímavé. Existovala tu sice široká síť chodeb, ale jak jsem teď zjistil, to bylo tak všechno. Za zatuchlými stěnami totiž následovalo nic, černočerné nic, které nedokázala překonat ani Bijuudama. S meči v rukou jsem dokolečka pohnul zápěstími a katany zabodl před sebe. Dřepl jsem si a nezúčastněně zahlédl Kyuubiho krvelačný pohled plný nenávisti.
„Suiton-Fuuton: Zahrada zrcadel.”
Voda stoupala až do dvoumetrových výšek, což znamenalo démonova kolena. Na vrcholcích sloupů vody se dělaly špičky, přestože to nevypadalo nebezpečně,věděl jsem, jak Kyuubi cítí, že to není vše. Byl však dost daleko, abych si byl jistý, že s tím nic nesvede. Vzal jsem znovu obě katany a napjal před sebe paže. Mezera mezi nimi se začala plnit rotujícím vírem. Obě zbraně jsem pomaloučku oddaloval, a tím zvětšoval průměr. Brzy byl dost veliký. Udělal jsem otočku o sto osmdesát stupňů pozorujíc, jak se ode mě živel odpoutal a zaplnil svým chladem celou místnost.
Na poslední chvíli voda pečlivěji obklopila Kyuubiho tělo a nyní zamrzla nadobro. Opravdu to vypadalo jako zahrada zrcadel, tohle bylo něco, v čem jsem krásu a dokonalost spatřoval já. Od lišákovi tlamy začala stoupat pára. Věděl, že to tak na dlouho nebude. Zpod ledu stoupala rudá chakra, která chlad oteplovala jako nic. Byla stejně horlivá a zbrklá jako Kyuubiho mysl, když bojoval se mnou. Bylo mu jedno, že se pořeže, vyběhl mi vstříc, i když se jeho kůže trhala o ostré ledové krápníky. Zastrčil jsem katany a vytáhl kunaie na každý prst jeden. U svých rtů démon vytvořil několik verzí malých Bijuudam, ale tisíckrát rychleji, než tu poslední. Pár dolů, několik nahoru, ale nejvíc směřujících přímo na mě. Neměl jsem šanci to zvládnout. Jeho chystanou palbu jsem opětoval svými kunaii, ale ne tak, aby zasáhly cíl, stejně by se jim to nepovedlo. Lemovaly ho jako kruhový rám. Přemístil jsem se k jednomu a zabodl ho do svalu pojícího pravou přední končetinu s hřbetem. Ani to s ním nehnulo, naštval jsem se a probleskl k dalšímu. Znal mě, jako kdybych byl součást jeho těla. Předpovídal, že můj další cíl bude u šlapky levé zadní nohy. Až nemožně ve světě s nějakými pravidly se zastavil, obrátil a skousl mé tělo jako žvýkací bonbón. Snad se ze mě stala pára, nevím, ale bylo to stejně pravděpodobné, jakože vyhraji. To už jsem nezjistil. Já prohrál.

Čekal jsem, až se ke mně navrátí myšlenky mé neúspěšné kopie, ale já ani nepředpokládal, že by to zvládl bez pomoci originálu. Kyuubiho jsem označeného měl, nyní byla sekunda, kdy jsem to mohl dokončit. Dlaň jsem měl pokreslenou znaky. Když jsem se přemístil ke kunaii, pouze jsem se dotkl démonova bezchybného kožichu. Celá pečeť se rozprostírala jako síť. Můj protivník si toho nevšiml, dokud nezačal vysychat podobenstvím zapšklé stařenky. Na poslední chvíli se mu naježily chlupy zlosti, ale nebyly pro mne hrozbou.
„Fuuton: Větrná kosa.”
Přívaly síly zatlačily zvíře zpátky do klece, podruhé poraženého krále ocasých. Dokázal jsem si představit jeho potupu. Brány snad už navždycky naposledy zaskřípaly, uvrhly celu do temna a já ji zapečetil krouživým pohybem na břichu, jako jediné to dokazovalo, že jsme spjati. Možná mě neviděl, ale já se i přesto uklonil. Ne důstojně, v potrhaném oblečení od krve jak své, tak jeho, kdo by na to ale hleděl, vážil jsem si ho.