Zkouška ohněm VIII. V temných chodbách

Stanul jsem před největší z plání. Nikdo z již přítomných neměl odvahu se ukázat, a já se tím prozatím řídil také. Zjištění, že dnes jsou dveře nejméně sto metrů od možnosti úkrytu, mě znepokojovala.
Přál jsem si, aby mé oči v dohledné době nepoznaly další probděnou noc. Černí nás stoprocentně potřebovali dostat až na úplné dno, jedině s takovým materiálem se dá pracovat. Už jen kvůli tomu mě poháněla touha vypadnout.

Viděl jsem je sice podruhé v životě, přesto mi ty dveře přišly neblaze okoukané. Dnes se koberečky seřadily podle symboliky barvy, žlutá byla nalevo, zatímco oponující zelená na konci. Něco to znamenalo, i když jsem to prozatím nepochopil.
Chvíli jsem skryt mezi listy stromu setrval. Napočítal jsem, kolik hráčů se dostavilo, pro mé štěstí jich mnoho nebylo. Celým lesem prolétl krátký vítr, který za sebou nesl mírný šum a zvednuté listí. Oznamovalo to, že se něco bude dít. Já se mohl již několikrát přesvědčit, jak přesná tato znamení byla. Uprostřed pláně se zjevil běžící ninja, nebylo těžké poznat do očí bijící nekvalitu Bunshin no jutsu, ale naprosto jistě šlo o nějaký záměr. Na chvíli jsem přestal sledovat pohyb ostatních zúčastněných. Z jiného místa vyletěla kouřová bomba, bezděčně mi její obsah zakryl výhled na klon, ale to důležité jsem zaznamenal. Dříve, než i poslední část těla zmizela v kouři, viděl jsem, jak se jeho kotník zvláštně zkroutil při odrazu od trávy. Něco na první pohled neviditelného mu tam vadilo. Plácl jsem se do čela, nechtěl jsem se radovat předčasně, přesto jsem doufal, že jsem na to přišel.

Zaváhal jsem, čehož jsem později litoval, nebylo to to jediné, také toho, že jsem si sobecky myslel na svoji jedinečnost ve svém zraku. Jak lehce jsem zapomínal na to, že jsem mezi těmi nejlepšími na širém světě. Všichni už dávno skočili do šedého dýmu. Následoval jsem je velmi obratně, frustrován tím, že jsem snad mezi posledními. Do mých nozder se okamžitě dostal prach, po němž následoval nával prudkého kašle. Nikdy se nepřišlo na to, proč jsem zrovna k tomuto náchylnější, než ke všemu jinému. Před ústa jsem si dal ruku a pokračoval v běhu. Mohl jsem jedině sázet na to, že jsem si dobře zapamatoval polohu jeho zaškobrtnutí, přestože to v tomto prostředí možná bylo k ničemu. Sáhl jsem hluboko do svého nitra, tam, kam jsem po celý život schovával jedinou věc, Kyuubiho chakru. Tato síla byla úzce spojená s přírodou, dokázal jsem vycítit cokoliv, co by do této krajiny nepatřilo. Poprvé za celou hru jsem pochopil, že pokud nebudu opatrný, dojde k mé smrti. Vytušil jsem to z okolí, všichni byli tak naštvaní, napružení, nepřirozeně chtiví až tyto pocity přecházely i na mne. Běžel jsem a nezastavoval se, tráva zde byla divně skosená, věřil jsem, že jsem blízko. Na mé pravé straně prolétlo něco černého, i když to bylo rychle pryč, věděl jsem, že je zle. Sotva jsem stačil stáhnout zpět rudou chakru, byl jsem napaden. Z šedé temnoty na mě vyskočila postava, než jsem se nadál, staly se dvě věci. Neznámý útočník nastavil mé tělo jako obranu před letícím shurikenem, který se tu objevil odnikud jako on, také jsme se najednou po sobě váleli a prali holými pěstmi jako desetiletí kluci. Mé levé rameno pulsovalo bolestí, přesto jsem ho odložil až na poslední místo v žebříčku důležitosti. Na mých žebrech klečel muž, o tolik let starší a mohutnější než já. Drtil mi žeberní kosti svými špičatými koleny a zjevně mu to nevadilo. Postavil se na nohy, vzal mě za ramena a plnou silou mnou hodil o zem. Moje hlava se odrazila od trávy jako čerstvě nafouknutý míček. Otřásla mnou těžká fáze šoku.
„Zhebni, h*jzle!“ nijak se netajil.
Nemohl jsem děkovat za to, jak se mnou zacházel, ale na něco jsem díky tomu přišel. Mým tvrdým dopadem jsem pod sebou ucítil jen tenkou vrstvu hlíny, pod níž se nejspíš skrýval kus železa a vysoce dunivý zvuk mi napověděl, že je to prázdný prostor. Ten agresor si pro svou smůlu zřejmě neuvědomil, že mnou praštil o poklop. Poklekl ke mně a začal těsnit můj krk mezi svými dlaněmi. Už tak jsem sotva dýchal, teď jsem bojoval o život. Přimhouřil jsem oči, jak usilovně jsem vysílal signály do svých nohou, co mají dělat. Jakmile se jedna z nich konečně vyšvihla a udeřila špičkou boty do protivníkova spánku, mohl jsem se na malý okamžik znovu nadechnout, neboť povolil sevření. Zpátky se sebral velmi rychle. Zakroutil hlavou a vytáhl kunai, aby ho zabodl přímo do mé zběsile se zvedající hrudi. Nestačil to však udělat, druhou nohou jsem mu podkopl kolena a on začal padat zpátky na mě. V rychlém pohybu se mi ostří zalesklo v ruce. Nebyl tlustý, přesto se svou těžkou váhou nabodl na mnou vztyčený kunai, jakmile padal. Přísahal bych, že jsem v neprostupném kouři spatřil andělíčky.
Naštěstí mě téměř dokonale vybroušené instinkty vrátily zpátky do stavu pohotovosti. Cítil jsem, že po mně teď půjde ten, který házel shuriken. Už jsem i viděl jeho černý stín v dýmu, když se přibližoval. Nechtěl jsem mu ale prokázat tu čest, aby viděl, že jsem předchozí souboj vyhrál. Přemístil jsem se pod železné víko poklopu bez zaujetí toho, co mě tam dole čeká.

Ocitl jsem se padajíc vzduchem skrz černočernou tmu. Nemohl jsem ani tušit, kam jsem se to přemístil, ale ztuchlý podzemní zvuk utvrdil mé domnění v tom, že jsem právě padal starou šachtou. Instinktivně jsem rozpřáhl ruce. Potají jsem doufal, že se zachytím něčeho pevného. Má pravá ruka se pořezala o ostré kameny dříve, než jsem ji stihl stáhnout zpět. Ale byl jsem ve vzduchu až moc dlouho, začínal jsem se bát, že se srazím se zemí velmi brzo. Znovu jsem chmátl do černa s přesvědčením, že se buď zachytím, nebo skonám. Palec jsem si rozsekl o něco, co podle hmatu připomínalo zrezlý hřebík. Zbytek prstů se obtočil kolem čtyřbokého dřevěného trámu. Zastavil jsem se, ale moje váha mě táhla dolů. Obratně jsem připojil i druhou ruku a mohl si v klidu oddechnout. Jeden problém vyřešen, spoustu dalších ještě zbývalo. Zhoupl jsem se, abych pro jistotu prozkoušel nosnost trámu, a i když mě moc nepřesvědčil, vyhoupl jsem se na něj. Na svém rameni jsem pocítil dotek stěny. Přestože jsem nic neviděl, vyvolalo to ve mně stísněný pocit. Nahmatal jsem ve zdi kámen. Škubnul jsem celým tělem, jakmile jsem se ho snažil od ostatních vyprostit. Málem jsem se díky tomu vydal stejným směrem jako on.
Kámen neletěl příliš dlouho, srovnal jsem na kládě nohy a nenuceně se spustil dolů. Ve chvíli jsem se ocitl po kolena v bahnité říčce. Bořil jsem se čím dál hlouběji. Naštvaně jsem před sebou máchl rukama, ale na nic jsem nenarazil, jen ten nesnesitelný chlad černočerné tmy, která mě doteď nepřestala obklopovat. Pokusil jsem se dostat pryč, vytáhnout nohy a zjistit, kde to vlastně jsem, ale ani jedno se nepovedlo.
„Sakra," vjel jsem si do vlasů rozhořčením, „Sakra, sakra!" zatnul jsem pěsti a udeřil neviditelného panáka před sebou.
Složil jsem ruce na hruď, aby mě už nerozptylovaly. Zkousl jsem spodní ret a zapřemýšlel. Po chvíli jsem se podíval směrem, kde se měla nacházet má ledvinová brašna. Prohrabal jsem se jí až na úplně dno, a když jsem nahmatal svitek se speciálním vroubkovým označením, vytáhl jsem ho. Nenáviděl jsem ten pocit sleposti, jak se však ukázalo, zvládl jsem oheň ze svitku vyvolat i s omezenými smysly. Kus papíru se nenořil do bahna stejně jako já, naopak byl plovoucí, přestože nesl velký oheň. Ten osvětlil dosud nespatřený prostor. Stěny se zakrývaly stíny hrubě otesaných kamenů. Světlo neproniklo daleko do šachty, kterou jsem se sem dostal, přesto jsem viděl, odkud jsem skočil. Trám byl ještě mohutnější, než jsem si původně myslel, byl z tmavého ořechového dřeva, popraskání svědčilo o jeho stáří. Mě nohy se propadly ještě hlouběji, nebyl čas to tu očima zkoumat.
Přede mnou se nacházel další trám, menší, užší, nejkvalitnější, stejně se zdál být jako jediná naděje na mou záchranu. Zabořen po půl stehen jsem se po něm natáhl. Pro jednou se mi zase hodilo, že jsem byl ba svůj věk vysoký. Svaly na rukou a postranní na bocích se mi znatelně natahovaly, ale netrvalo to dlouho. Přitáhl jsem se, až jsem měl paže otočené okolo dřeva a znovu viděl konce svých nohou zbarvené do nehezké hnědé místy černé. Uslyšel jsem lámavý zvuk a zalekl jsem se. V poslední chvíli jsem se napjal a vyskočil na kamenný výčnělek nad trámem. Byl špičatý a trčel do prostoru jako můstek pro skokany. Dřevo poté okamžitě zmizelo mezi rychle se pohybujícím bahnem. Pletl jsem se, nebyla to žádná říčka, ale prvotřídní močál.
Na několika místech podivně bublal. Nechápal jsem, jak jsem si toho doposud nemohl všimnout. Dlaně se mi začaly podkluzovat pod vrstvou prachu, která celý vršek kamenu obklopovala. Rychle jsem na něj vyšvihl, odrazil a přemístil na jiný, jenž byl výš a podstatně větší. Otočil jsem se a rozhlédl. Přesně na druhé straně byl velký otvor, zjevně se táhl dál, protože se tam světlo z plamene nedostalo.
Povzdechl jsem si a svěsil ramena, kam jsem se to zatraceně dostal. Okamžitě mě poté napadlo, jak dlouho jsem tu už byl. Nevěděl jsem, či se mám bát, když mi do setkání u ohně zbývalo jen deset hodin, a já ani náhodou nevěděl, jak se vrátím zpět, nebo jestli vůbec.
Vytyčil jsem si cestičku plnou lezení, jinak to tu prostě nešlo. A nakonec jsem musel být rád za těch aspoň pár kamenných výčnělků, které mi to usnadnily.

Nakonec jsem se k cíli ve zdravý dostal, stálo to sice pár hlubších škrábanců, ale ty jsem nikdy nebral v potaz. Potichu jsem se plazil dírou až na její samý konec. Plánoval jsem se znovu přitáhnout, jako už několikrát, moje ruce se však propadly do temna. Sedl jsem si na okraj a nohama se snažil prozkoumávat prostor pode mnou. Cesta příkře pokračovala. Sklouzl jsem se po ní, když uviděl pár jasných očí někde v dáli temna. Přimhouřil jsem ty vlastní, zastavil se a zkoumal, jestli jsou lidské. Naštěstí nebyly. Po nich se otevřely ještě čtyři další. Zdálo se, že jsem narušil klidný spánek netopýrů. Tyto potvůrky byly neškodné, ale neblaze mě děsily, potvrzovaly totiž, že jsem již velmi hluboko. Jiná možnost nebyla, buď tam něco najdu a zazdím možnost se vrátit, nebo opominu tuhle jasnou šanci, že jsem našel cestu ven z těch šílených her. Nahoru jsem se vrátit nechtěl, bylo tedy rozhodnuto.

Po chvíli jsem narazil na další z mnoha překážek, opatrně jsem velký balvan ohmatal, jestli se dá obejít. Velmi úzká díra se táhla po jeho okraji. Sám sebe jsem překvapil, jak neváhavě jsem se jí snažil prolézt. Uvnitř byl štěrk, na kterém jsem ztratil kontrolu, kam kloužu. Ostré kamínky mi trhaly oblečení na zádech a částečně mi poškodily i ledvinovou brašnu, z níž mi vypadlo několik svitků a zbraní. Hekl jsem, když jsem se konečně zastavil nárazem do jiné ze stěn. Snad jsem si něco udělal se žebrem, že jsem musel chvíli jen ležet a dýchat. Ta příšerná tma mi lezla příšerně na nervy, znovu. Rozbolavělou hlavu ze zatuchlého vzduchu jsem si vypodložil dlaněmi. Byl jsem nejspíš v nějaké kapse, nebo jak to nazvat. Byla podlouhlá a velmi nízká, cítil jsem, jak se můj výdech zpátky vrací k mým ústům. Jakmile se vše ustálilo a já se uvolnil, uslyšel jsem tiché odkapávání vody.
Tak nechtěně mi to připomínalo plynoucí čas. Tohle místo, každý centimetr, kterým jsem prošel. Padala na mě tak těžká atmosféra, já jen doufal, že ji dokáži zvládnout.
Tma a nekontrolovatelně plynoucí život. To mi až moc něco připomínalo. Miliony chodeb, stejný počet studených kamenů, stejných ničím se neodlišujících kamenů. Nevím, co bych byl za člověka, kdyby mi tohle všechno nepřipomínalo vlastní život. Nenáviděl jsem se, za to, že mi ukápla slza, znovu po dlouhé době. V záblesku hněvu jsem kopl nohou pod sebou. Zarazil jsem se, něco se tam uvolnilo. Zdálo se, že má metafora neplatila, snad mi to dokázala, že vždy je možnost úniku. Pokračoval jsem tak, dokud se mé myšlenky plné lítosti sama sebe znovu neschovaly tam, odkud přišly. Proskočil jsem.
Zamotala se mi hlava a podlomily nohy, byla to výška. Nepříjemně mi křuplo v neprotažených kotnících a složil jsem se na zem. Zvedl jsem se do sedu a opřel se o zeď, když jsem se zarazil. Promnul jsem si oči, jestli snad nesním, samozřejmě, že mi to nemohlo pomoct, ale v tu citlivou chvilku mi to nedošlo. Jak jsem mohl vidět nějakou stěnu? Záhy se přes všechny mé různobarevné mžitky ukázalo, že je šero. Díky němu jsem mohl spatřit stíny obrysů. Podíval jsem se za původcem. Chtivěji, než jsem si dokázal přiznat, jsem zkoumal z dálky louči. Jediná, osamělá, jakoby tu čekala na mě. Plácl jsem se přes tvář, musel jsem přestat přemýšlet nad blbostmi, a to hned. Zaostřil jsem a uznal, že není až tak daleko, jak jsem si mohl původně myslet. Dřív, než jsem si to stačil uvědomit, běžel jsem k ní. Byla to jasná vize toho, že tu na mě něco čeká, ať už je to cokoliv. Prošlapoval jsem paty, po celé chodbě se táhl písek, který dával mým nohám zabrat. Ujelo mi to těsně před ní, jakmile jsem se snažil brzdit. Spadl jsem na zadek. Přímé světlo nasvítilo mé oblečení, které jsem neměl radši vidět. Sandály byly jako ožrané od krys. Pokožka neměla svou typickou barvu, na šlapkách obzvlášť. Trčely z ní vrstvy kůže, které vypadaly, jakoby je ze mě někdo systematicky strhával.
„Co to sakra?“ když jsem si na to vzpomněl, „To pošahaný bahno! Dole musela být nějaká blbá žíravina,“ slyšel jsem znovu svůj hlas po dlouhé době.
Musel to být jeden z těch, který na nějakou dobu poničí nervy varující mozek pomocí bolesti. Pohledem jsem sjel blíže k pasu. Roztáhly se mi zornice. Křečovitě jsem si prohlábl vlasy rukama, které se nekontrolovatelně třepaly. Z mých kalhot se stal jeden hnusný cár hadru. Z dárku od mé milované mámy… Nikdy jsem nebyl typ, co by je držel neporušené v šuplíku a utíral z tak emocionální věci prach, kdykoli by na ně sedl, to ne. Tyhle byly k boji, k jejich vyhrávání. Stejně jednou musely padnout, ale já doufal, že jinak, naprosto jinak. Celé mé oblečení bylo na vyhození, ale já to jaksi nechtěl udělat. Sám jsem to nechápal, moc dobře jsem věděl, co přesně by mi na to řekla. Bezděčně jsem se usmál, až moc přesně jsem to věděl. Jenže já to jednoduše nemohl udělat. Skoro vše jsem svlékl, ošetřil rány a dal si nové náhradní. To staré zapečetil.
Popadl jsem louči a rozběhl se. Rudo-žlutý plamen za mnou vlál jako plášť a já se místy i bál, že se mou horlivou rychlostí uhasí. Troufal jsem si odhadovat, že jsem již za sebou měl delší trasu než dva kilometry a stále se nic nového objevilo. Obrovské zklamání a zároveň i beznaděj nastala, když jsem dorazil na konec, do slepé uličky. Bylo to zataraseno úmyslně, mohutná stěna byla odlita z šedého betonu. Přitiskl jsem k ní ucho a pokusil se něco zaslechnout. Sotva jsem se toho dotkl, všechno se kolem mě zachvělo.

Překážka se okamžitě rozpadla na kusy a v kruhovitém tvaru se i začala trhat zem kolem mě. Vše proběhlo tak rychle, že jsem nestihl nijak zareagovat. Spadl jsem společně se všemi těmi sutinami do prostoru, který jsem neznal. Mé oči zachvátilo bílé světlo, linulo se odkudsi nade mnou. Vytáhl jsem kunai s vlascem, hodil jeho čepel a drát obmotal kolem ruky. Zavěsil jsem se o to jako opice, a přestože to škrtilo mou ruku přímo nesnesitelně, bylo to pomalu to jediné, co jsem mohl udělat namísto smrti. Od zápěstí nahoru mi začala modrat a po chvíli i fialovět. Houpal jsem se u kamenné stěny jako na liáně a přemýšlel, jak se z toho dostat. Zamrazilo mi celým tělem. U mého ucha zazněl zvuk zkříženého ostří kunaiů. Přímo přede mnou se jeden z nich zapíchl, druhý spadl někam dolů. Skoro jsem se nemohl pohnout, stalo se to ve chvíli, kdy jsem se soustředil jen sám na sebe, jak se to jen ale mohlo stát? Co jsem to dělal za hlouposti?! Odrazil jsem se a otočil se, abych zjistil, co se vlastně událo, a tím se dostal z nesnesitelného transu. Ani jsem nevěděl, co jsem vlastně viděl.
Ohromný prostor, jenž tvořil jen beton a obrovská bílá svítilna nad vším. Pod mýma nohama se rozkládám labyrint, složitý, snad ani nevyřešitelný. Snad jsem se ho lekl, jak jsem zapomněl dýchat. Měl několik kilometrů, skoro jako naše… Došlo mi to, bylo to další hrací pole pro hru, ale já vypadal, že nejsem hráč. Podle toho se aspoň tvářil ninja na vrcholu jedné z krajových zdí. Zamžoural jsem na něj a pochopil, že je to žena. Nedivil jsem se, že mě to prve nenapadlo, byla by první, kterou jsem tu potkal. Ale ne, nadcenil jsem mužskou účast až příliš, byla to mladá holka. Bílé kimono s rudými lemy a zapínáním měla s dlouhými rukávy do půli lýtek dlouhé s rozstřižením až po oba boky, které odhalovaly její štíhlé nohy schované za černými legíny. Obličej i vlasy měla pečlivě zahalený, z dálky to nebylo pořádně vidět, ale jevilo se to také černou barvou. V ruce držela naprosto stejný kunai, který se zabodl do zdi. Byl speciální jako ty moje, určitě to nebyla amatérka, její kunaie měly jednu stranu čepele vroubkovanou a druhou přesně, rovně naostřenou. Z toho, co držela v ruce, odkapávala rudá krev a já si poníženě uvědomil, že mě zachránila.
V jejím postoji se zračilo hluboké zklamání, ale vytratilo se stejně rychle, jako se nechalo vidět. To ještě víc přidalo mému nepochopení, proč by mě jen chtěla živého? Neznal jsem ji a bylo prakticky nemožné, aby ona znala mne. Evidentně mnou hluboce pohrdala, Přimhouřil jsem oči a snažil se jí i přes tu obrovskou dálku pohlédnout do obličeje. Nejspíš si toho všimla, načež skočila zpátky mezi zdi. Ani jsem jí nestačil poděkovat.
Do této hry jsem nepatřil, narušil jsem ji.

Zapomněl jsem na ni, přestože byla ta největší otázka ze všech, nemluvě o tom, jaký jsem z ní měl zvláštní, nepopsatelný pocit. Možná, že vyjadřoval to, jak nádherná byla.
Podíval jsem se pod sebe, byl tam muž, jevil se jako ten, kterého porazila. Pod ním se rozprostírala velká skvrna krve, profesionálně mu podřízla hrdlo. Odrazil jsem se nohama od stěny a pustil jsem se vlákna. Vyletěl jsem velmi vysoko a v okamžiku, kdy jsem se začal podvolovat pádem dolů gravitaci, jsem hodil označený kunai zpět do díry, odkud jsem sem přišel. Dopad by byl smrtelný, odhadl jsem, kdy bude zbraň na správném místě a přemístil se za ní. Díkybohu tu neplatila stejná přemisťování bariéra jako nahoře. Zpět na nohou jsem se cítil velmi dobře. Ani na sekundu jsem neváhal, když jsem se vydal k místu, odkud vanul jiný vzduch, než jaký jsem cítil již několik hodin. Byl to nový svět, nepostavitelné, nebylo snad možné, abych si zde nemohl připouštět, že jsem v podzemí, přesto se tak stalo. Hlas v mé hlavě zněl více než šíleně, když se ozval, že by si rád tuto hru zahrál. Ještěže se hned ztratil, a já se sám mohl považovat za blázna, vždyť se tu lidé zabíjeli… Ve strachu jsem v hanbě ucouvl o několik kroků, jak bláhové byly mé myšlenky, až jsem se musel stydět. Už jsem se tam nepodíval, nechtěl jsem vědět, co se tam děje.
Prostě tu musel být nějaký skrytý východ. Zbývaly mi pouhé tři hodiny, díky čemuž se pro mě každá uběhnutá minuta stala nesnesitelnou paranoiou. Obešel jsem obě zdi a prozkoumal každý výčnělek, ale vše se zdálo naprosto přirozené. Nakonec jsem usoudil, že nezbylo nic jiného, než to tu vyhodit do vzduchu. Když už s tím někdo začal, měl bych to dokončit. Nechtěl jsem to dělat na víckrát, výbušniny jsem dal před strany rovnoměrně a spojil. Ustoupil jsem o spoustu metrů, mělo to mít velkou sílu. Ukazováček s prostředníčkem jsem přiložil k ústům a vyslovil tiché kai. Zvuk výbuchu byl tak rychlý a krátký, že ho mé uši zaznamenaly jen jako své vlastní chvilkové selhání. Až jsem si byl jistý, že vše ustalo, začal jsem odhrnovat cestu. Množství kamenů bylo velké a viditelnost sotva nulová, ale přesto jsem hluboko v sobě cítil úspěch. Uprostřed dýmu se mi zjevila ohněm osvětlená tajná místnost. Vchod do ní byl vytesaný, milé ozvláštnění stálého podzemního stereotypu. Doufal jsem, že nikdo z labyrintu nemá stejnou cestu jako já, přestože jsem neměl tušení, jestli měl více obyvatel než zahalenou dívku. V samém čele místnosti jak jinak než čtyři temně vyhlížející dveře, za nimi žádné pokračování, jen barevné koberečky před nimi. Pomalu jsem se svezl na zem a objal si pažemi nohy. Vzal jsem pár z větších kamínků a hodil je před každý práh. Nic podezřelého se nestalo. Byl bych rád, kdyby ano. Musela to být další z časoprostorových technik, ležela přede mnou volba, do kterých vstoupit. Nepřemýšlel jsem o tom, že tří ze čtyř možností mohou znamenat smrt, to jsem riskoval nesčetněkrát jen cestou sem. Jen do kterých jít… Zbývalo tak málo času. Byly naprosto stejné, jen ty barvy koberců, byl to klíč, který jsem nedokázal celou dobu rozlousknout. Jak jsem si pamatoval, nahoře měly úplně stejné pořadí, troufal bych si odhadnout, že se i nacházely přesně pod sebou. Bůhví, jak hluboko jsem se dostal. Vstal jsem a rukama přejel hladké rámy. Učinil jsem rozhodnutí, bezmyšlenkovitě jsem přešel přes modrý koberec, který mi tak nápadně připomínal chakru démona mé matky.

Až ostudně jsem se bál, celou dobu jsem měl zavřené oči a uspokojoval se s návykem vidění naprosté tmy. Uslyšel jsem však hlukot zkřížených kunaiů a děs nahánějící vůni lidské krve. Znaky boje, to mi připomnělo, že jsem stále mezi živými.
Stál tam kluk, prezentující se spíš jako muž, s nečistě pošpiněnou zbraní, před sebou se ztrácející padlou oběť, ale to jsem jen hádal. Vyrušil jsem ho, nečekal mě. Stál ke mně zády. Byl to nepřítel, nebo pravý opak?
Strnul jsem až do posledního svalu, když se ke mně otočily chladné oči dávného přítele. Jako bych neviděl, pohled jsem celou dobu věnoval jemu, přesto jsem se díval skrz.
„Boro,“ šeptl jsem mírně, nevěřil jsem, neměl jsem ho přece už nikdy potkat. V tu chvíli jsem rychle zapomněl, neuvědomil si to nejdůležitější.
„Ty," uvědomil si. Obrátil se ke mně čelem.
„Už na to sílu mám,“ odpověděl na nevyslovenou otázku odměřeně, „nemusíš se bát, už nikdy se nebudeš držet zpět, se mnou ne.“
Zmohutněl, ale jinak, než jsem si mohl myslet podle toho kluka, kterého jsem údajně znal. Vypracoval svaly, zbavil se baculaté tváře, i tak mu zůstal výrazný nos, podle něhož jsem jej poznal. Změnil vše, co jen trošku poukazovalo na starého Boru. Měl jsem jednoduše vědět, co bude následovat, že plní sliby stejně náležitě jako já.
Já vůbec něvěděl, co se dělo...
Skočil na mě se svou novou sílou, kterou jsem vůbec neznal. Uštědřil mi tvrdou ránu do čelisti a ocitl jsem se na zemi. Nedokázal jsem říct, jak moc jsem to nechtěl. Dva roky staré vzpomínky vyplavaly napovrch. Ten ninja přísahal, že zemřu. Snad si i v hloubi duše přál, aby to bylo jeho vlastní rukou, což dával bezprostředně najevo. Bez důsledků mě mlátil, protože já se nebránil jen napůl. Snad jsem mohl i za to, že se z něj stalo tohle.
„Odpusť mi to!“ řekl jsem polohlasně, když jsem se nedobrovolně kousl do jazyka.
„Bestiím, jako jsi ty, se neodpouští, nikdy! Nikdy!! Jak jen může něco jako ty žít!“