Zkouška ohněm IX. Dobře odvedená práce
Upřímně řečeno, nevím, jak se říká šoku z šoku. Ale jinak se jednodušeji nedalo popsat, co mě postihlo. Vždycky jsem si myslel, že se mé končetiny brání automaticky, když jsem jim to nemohl rozkazovat. Bylo mylné mínění, že na mě v Oblačné tak moc útočili, až se to stalo mou součástí. Netuším jak, ale nejdřív mi to vtloukli do hlavy.
Ale dva roky absence udělaly své a já jsem byl najednou někdo jiný, přestože jsem měl stejnou tvář, bojoval totožnými zbraněmi, byl jsem někdo jiný. Podíval jsem se za sebe, do směru, kam byla ještě před chvílí stočená má záda. Ve stejnou chvíli mě Bora chytil za oblečení u krku a hodil mnou k nejbližší kamenné zdi. Sesunul jsem se podél zdi, a než jsem se stačil zorientovat, stál přede mnou s kunaiem v ruce. Strašně jsem si přál, abych v jeho postoji, či tváři, uviděl záchvěv pochybení, nad tím, co hodlá provést. Nic takového však nepřišlo, já bláhový jsem v něm neustále hledal kluka, kterým kdysi býval. Nenacházel jsem, a přesto doufal, i když šlo do tuhého. Pozvedl čepel k mé hrudi. Zasloužil jsem si to, ale ze své sobeckosti jsem zemřít nechtěl. Prostě bych to nedokázal. O něčem jsem snil, doufal jsem, že to byl život.
Ani přesně nevím, jak jsem uprchl, prostě se to stalo. Ruce se mi třepaly tak intenzivně, až jsem to cítil a bál se, jestli to nedělají ze strachu. Velmi rychle jsem mu stiskl zápěstí s kunaiem a otočil ho, až se pod náporem zkroutilo jeho celé tělo. Švihl po mně pohledem, možná očekával, že je konec, že se podvolím a vzdám. Vysvětlil bych mu to, ale on by nepochopil, věděl jsem to. Vstal jsem a uhnul hlavou jeho pěsti. Tou svou jsem mu chtěl dát ránu do břicha, ale též ustoupil. Nohama jsem skočil na zeď a odrazil se, nato jsem pustil jeho zápěstí a kotoulem ve vzduchu jej přeletěl. Vzal mě oběma rukama za kotník a poslal mě k zemi. Otočil jsem se a klouby na rukou se opřel o zem. Jednou končetinou odkopl jeho paži, načež jsem se vyprostil z jeho sevření. Nohy mi pod pískem podjížděly, ale já se odrazil a rozběhl se ke dveřím. Ještě se po mně natahoval, málem mě ještě jednou zadržel, kdybych neměl v krvi tak vysokou rychlost. Vytáhl jsem dva chakru vodící kunaie a poslal do nich větrný element. Sekl jsem před sebou, a poté ruce zkřížil před obličejem. Tvrdé dřevo jsem sice na tu dálku prolomil uprostřed, ale otvor pro své tělo jsem si musel udělat sám. Bora po mně ještě na poslední chvíli hodil shuriken. Proletěl jsem dveřmi a zbraň se mi bezostyšně zabodla do ramene.
Oči jsem měl zalité v slzách, přes něž jsem neviděl, a ani nic necítil. Třísky z ebenových dveří se mi zarývaly do kůže tak jednoduše, jako naostřené jehličky. Byla to jen setinka, přesto jsem o ní věděl mnohem víc, než o tolika těch následujících. Uprostřed techniky přemístění mě něco nečekaně koplo, nebylo to nic, co bych mohl nazvat hmotou, ale sílu to mělo stejnou. Naprosto jsem ztratil vědomí.
***
Já hlupák jsem si myslel, že pro mě něco skončilo, ba naopak, byl jsem v rozjíždějícím se začátku. Mé vysušené rty poznaly po delší době chuť vody, poté se ten pocit rozběhl po celé tváři. Probralo mě to velmi rychle. Zavrtěl jsem se a otevřel zalepené oči, rychle jsem si je promnul. Ani jsem se na ně nemusel podívat, abych věděl, že jsou ruce pokryté tenkou vrstvou krve. Bylo mi zvláštně dobře z toho, že je to jen má vlastní. Rozhlédl jsem se po zdroji mého probuzení. Nad mou hlavou stál kluk. Ruce měl v bok, čímž se zdál být mohutnější, ale nebyl. Do tváře mu nešlo vidět, neboť okolo hlavy se mu linuly paprsky slunce stejně jako svatozář. Zakryl jsem si výhled rukou a pokusil se vstát. Vysílené svaly pulsovaly a já s nimi. Krev jsem omytou neměl, ale všechny hluboké řezy a rány byly pečlivě ošetřené. Tuhle osobu jsem znal. Bylo to dobře, nebo špatně? Velmi okatě jsem váhal, nedokázal jsem na svém výrazu skrýt překvapení. Přede mnou stál číslo tři, ten moudrý pohled plný vědění bych poznal kdekoli a kdykoli. Byli jsme u sebe velmi blízko. Ve stejný čas, nejspíš i s myšlenkou jsme od sebe o krok ucouvli. Nebyly tu žádné dráty, či zdi, přesto jsem tušil, že to je, i když odlišný, další nástupce her a pokusů. Vadilo mi, že mě to vůbec napadlo, ale přesto jsem se zeptal.
„Můžeme odejít?“
Svěsil ruce. Odvážil se na úsměvné zvednutí jednoho koutku úst.
„To neurčuji já.“
Čekal jsem něco takového, ale naději jsem si prostě odepřít nemohl.
„Já stejně odejdu.“
„To říkají všichni,“ komentoval to okamžitě.
„Říkat to můžou, ale já to i udělám,“ otočil jsem se k němu zády, a tak můj hlas nebyl zřetelný. Pomaloučku jsem se mu vzdaloval.
„Když odejdeš, tak si tě najdou,“ zkoušel mě s jistotou v hlase.
Nemohl jsem zabránit lehkému uchechtnutí. Zase jsme proti sobě stáli čelem.
„Já se umím skrýt, umím se o sebe postarat,“ ujistil jsem ho skromně.
„Vím, že umíš Naruto Namikaze z Listové. Proto jsem si tě vybral.“ Udělal neobvyklou věc, celou dobu se vyhýbal mému pohledu, jako by čekal na tuhle chvíli, kdy může dát najevo, že on tady velí. Pozvedl hlavu a přistoupil ke mně o pár kroků.
Dostal jsem nechtěný tik v oku, tak takto mě porazil v Bílé místnosti. Půlka informací byla špatně, nebyl jsem z Listové, nebyl jsem Namikaze, v duchu jsem pochválil skvělou obranu mého podvědomí, které se nepodvolilo jeho Genjutsu. Přesto jsem se s touto svobodnou identitou tak sžil, že mi to přišlo jako zrada, jako prozrazení.
„Co jsi myslel tím, že sis mě vybral?“ pozdvihl jsem obočí.
„To se teprve dozvíš. Mám pro tebe úkol.“
„Nemám proč, nevyvolal jsi ve mně sebemenší zájem vůbec poslouchat, o co jde,“ našpulil jsem v naštvání rty, byla to naprostá ztráta času.
„Ohoho, zájem brzy mít budeš, nemusíš se bát. Mohl bys totiž rád vědět, že splnit ten úkol, jediná cesta, jak se zbavit výbušné pečeti na tvých zádech.“
Vyvaroval jsem se té trapné chvíle osahávání nebo zkoumání mých zad, uvěřil jsem mu okamžitě ve chvíli, kdy v ruce zamával papírkem, který jsem důvěrně znal. Nikdy jsem neměl dost času zjistit, jak techniku prolomit. Podle jeho pohledu jsem poznal, jak ironické to pro mě bylo. Musel si o mně zjistit tolik věcí, kolik kdy bylo možné. Bylo tolik jiných způsobů, jak si zařídit poslušnost, on přesto použil právě tohle. Proti znalci v pečetích použil jeho nejoblíbenější zbraň, kterou neumí zničit, skutečná ironie.
„Jsem důvěryhodná osoba, patřím k Černým.“
Oznámil to jako naprostou rutinu, nechápal jsem to, stál jsem tváří v tvář jednomu z mých věznitelů. Cítil jsem, jak přes mé čistě modré oči prolétl záblesk krvavě rudé, v krku jsem slyšel bublavé, odporné zvuky. Slíbil jsem si, že dnes této šaškárně plné krve bude konec.
„Víš, kdo jsem, znáš mé cíle, ale já chci na oplátku znát ty tvé,“ vyslovil jsem požadavek s jistotou v hlase. Zajímala mě jediná věc, byl by blázen, kdyby odpověděl, třebaže lží. Kdyby jen rozkázal, nepochyboval bych tolik o tom, že je Černý.
„Chci najít ninju, který dokáže vyhrát každý souboj a splnit jakýkoli úkol, tak prosté to je,“ odpověděl neváhavě.
Přesvědčil mě o tom, že mám proč to udělat, ale nevěděl jsem, jak to provedl, štvalo mě to. Pobídl jsem ho pozvednutím brady, aby pokračoval. Vytáhl ze své brašny svitek.
„Tohle musíš ukrást, je to jedno z nejvíce střežených tajemství Listové, nesmí o tobě ani vědět, natož tě přistihnout.“ Hodil mi svitek a začal se vzdalovat.
„Máš na to dnešek, za deset minut dvanáct tady, jestli neuspěješ, tak tu nebudu, a ty se nikam před smrtí neschováš.“
Přikývl jsem, nejenže to bylo těžké, ale jak teď už bylo zvykem, skoro nesplnitelné. Obrátil jsem tvář k slunci, které bylo vysoko na obzoru, muselo být kolem poledne. To bylo ale zatraceně málo času. Jak jsem se jen na to měl tak rychle připravit? Rozhlédl jsem se kolem sebe, z dáli uslyšel šum spádu nějaké vody, tušil jsem, kde jsem. Vydal jsem se k řece, abych si opláchl krvavé ruce. Neběžel jsem, věděl jsem, že bych si tím čas nenahnal, naopak musel jsem se naprosto uklidnit, abych vše pečlivě promyslel. Rudou barvu jsem si doslova vydrhnul z kůže, načež mi zčervenala právě ona, jak jsem ji dřel. Objevily se ranky po třískách, kterých tam ještě pár zůstalo. Oči se mi zvrátily vzhůru a já dobrovolně padl hlavou do vody, zavřel jsem oči a měl ji tam tak dlouho, dokud mi nezačal vadit nedostatek vzduchu. Prohrábl jsem si vlasy a propleskl tváře.
„Prober se, přemejšlej, přemejšlej…“ šeptal jsem si do dlaní, „co víš, co nevíš.“ Zasmál jsem se, takovým smíchem, který tu je pro lidi, co nechtějí brečet. Svlékl jsem si svrchní díl oblečení a do řeky bez okolků skočil. Voda byla úžasně studená, chvílemi mě nabádala zapomínat, že musím udělat, to co mi bylo určeno, okrást svou vlastní vesnici, přestože nebyla moje rodná, už jsem si ji přivlastnil. Byla to jen další zkouška a já věděl, že projdu, přestože se mi to hnusilo. Už jednou jsem se tam vloupal, chtěl jsem vyzkoušet svoje schopnosti, ne abych něco ukradnul. Povedlo se mi to, nikdo na to nepřišel, ale vyžadovalo to týdny příprav a teď jsem měl jen několik hodin. I když jsem měl přesně naplánovaný program, připadal jsem si svobodněji než v kleci.
Vytáhl jsem se zpátky na břeh a vzal si své poslední nezničené oblečení, které jsem měl s sebou. To ostatní a i jiné jsem dal na hromadu a s jasným cílem rozdělal oheň. Počkal jsem, abych měl jistotu, že mě nikdo nepozoroval a nenajde po mně žádné stopy. S nechutí na jazyku jsem se přemístil do svého bytu, kde jsem si vzal kopii svitku na odpečetění, který jsem použil už před tak dávnou dobou.
Každý by si mohl myslet, že vchod do tajné skrýše bude přes Hokageho kancelář, ve které on je sám neustále, a proto je nejlépe střežená ze všech. Ano, mohl by si to myslet každý, vchod však vedl tajným poklopem u monumentu Kagů. Pohybovalo se tam málo lidí, proto byl každý člověk pro strážícího ninji podezřelý. Do chodby se dostat nebylo až tak těžké, mohl jsem použít úplně stejnou taktiku jako minule. Za nejbližším rohem jsem vyvolal tolik klonů, kterému se dalo říkat dav. Tato mise musela být samozřejmě bez obětí, neinvazivní, jinak by se samozřejmě přišlo okamžitě na to, že tam někdo byl. Zabít hlídající ninji by bylo snad ještě jednodušší, ale stejně bych to kategoricky neudělal. Každý z klonů změnil podobu na nějakého normálního civilistu, a až jsem si všechno zkontroloval, připojil jsem se k nim se svým vlastním krytím v podobě malého dítěte. Mohlo to začít.
Vystoupili jsme zpoza rohu, dohromady jsme vypadali jako ztracení turisti. Já jsem se krčil kdesi uprostřed, abych mohl být naprosto nespatřen. Bylo tu několik velmi dobře krytých vyhlídek, ale já jsem o všech dobře věděl, takže neměli šanci. Skupina se na chvíli zastavila a hrála zmatené, udělali jsme to tak precizně, že kdybych strážil já, možná bych nepojal žádné podezření. Otevřel jsem poklop, přičemž jsem poničil trochu země, poslední, co vím, bylo, že klony po mě zametly všechny stopy. Všechno zatím probíhalo až příliš hladce, muselo přijít zadostiučinění, a to brzo. Byly tam schody, ale nemohl jsem si dovolit po nich kráčet až dolů. Nepřetržitě tu chodily hlídky. Ušel jsem jich jen pár, a poté se chakrou přidržel kamenného stropu. Připlížil jsem se až k rohovému spoji s hlavní chodbou. Vše bylo pečlivě osvětlené, díky tomu jsem viděl do velké dálky. Ve všech skrýších ostatních vesnic byla bludiště, tady byli naštěstí tak chytří, že ho zrušili a zazdili. Kolikrát já jsem ho překonal ve Skryté Oblačné, i když ho neustále měnili, jednoduše bylo neúčinné. S opačného směru, kterým jsem se měl vydat, naštěstí právě přicházel hlídač. Skryl jsem se na skoseném stropu a nechal jej přejít. Jakmile jsem si byl jistý, vydal jsem se za ním. Hloupé od Listových naopak bylo, že je neučili, aby se jednou za čas dívali za sebe. Snad spoléhali na toho dalšího, co chodil za nimi. Tak jsme došli až k obrovským železným dveřím. Vytáhl jsem svitek a připravil ho na použití. Podíval jsem se na hodinky, neměl jsem ani deset minut. Ninja se otočil a vydal se zase zpět. Lehce jsem seskočil, netroufal jsem se ani nadechnout. Pergamen jsem přilnul k železu a zkontroloval znaky okolo rámů. Byly malinko pozměněné. Nebyl to problém, ale obrovským nepřítelem se stal čas. Vyhrabal jsem tužku a začal přepisovat. Naštěstí všechny hlukové efekty pohlcovala má pečeť, jinak bych to mohl rovnou zabalit. Nečekal jsem, až se otevřou celé, vecpal jsem se hned, jakmile jsem mohl. Zachvátila mne černočerná tma. Byl to veliký sklad, papíry, zbraně, a tak velké věci, že by si nikdo nemyslel je strkat pod zem. Hned na počátku jednoho z regálů stála vysoká socha prvního Hokage, vedle něj další a následoval jeho nástupce. To tu minule nebylo. Přeběhl mi mráz po zádech. Zapomněl jsem si připomenout jednu velice důležitou věc, tohle se prostě nedá vykrást bez toho, aby si vás někdo všiml. I pro toho nejrychlejšího na světě bylo to, co jsem měl k dispozici, málo času. Bleskurychle jsem zhasnul, zavřel dveře, a tím se tu uvěznil. Jenže nikdy bych to neudělal, kdybych z chodby neslyšel ten dusot nohou. Na moment jsem zpanikařil, zběsile otáčel hlavou po možném úkrytu. Myslím, že tohle byla ta nejšílenější věc, která mě kdy napadla, a stejně jsem věděl, že já často velice rád překonávám. Doběhl jsem k soše prvního Kage a udělal tam přemisťovací značku na zemi. Poté hodil do uličky mezi regály dva speciální kunaie, až se začaly poroučet k zemi, probleskl jsem k jednomu z nich, chytil druhý a hodil ho ještě jednou do dáli. Zpátky s jedním v ruce jsem se přemístil k otesanému kamenu. Položil jsem na něj dlaň a přemístil ho k hozené zbrani. Už otevírali dveře, za chvíli jsem mohl být mrtvý muž. Už jen ta myšlenka mě nutila dělat nadlidské výkony. Složil jsem pečetě Henge a proměnil se v tu sochu.
„Já vám říkám, že tu nikdo být nemůže,“ zazněl místností neznámý hlas. Dveře byly dokořán a propustily sem tady často nevídané světlo.
„To říkáte vždycky,“ konstatoval Shinobi s Kekkei Genkai, kterého jsem znal už druhým rokem. To bylo ono, proč to byl nesplnitelný úkol. Mohli jste je jen utvrdit v tom, že se spletli, ale pokaždé měli tušení, že tu někdo je, vždy nahoře strážil člověk s očním dědictvím Kekkei Genkai. Protentokrát Kakashi, kterého jsem ani náhodou nečekal.
„Máte povinnost to tu prohlédnout, tak to udělejte!“ zvýšil hlas někdo úplně jiný.
Člověk se vydal přímo ke mně. V ruce držel nějakou senzorovou výbušninu, sám jsem se divil, jak zvýšili kvalitu vybavení, ale ještě víc toho, že tu zemřu, kdesi v podzemí…
Neviděl jsem tam, nejspíš to mělo hledat živé osoby, ale ke mně plyn nedosáhl, muž to hodil až příliš daleko a pravou sochu Hokageho snad naschvál neviděl. Kakashi stál na prahu a vypadal, že mě pozoruje, přestože to nemohla být pravda, věděl jsem, že cítí hrozbu, ale nebyl člověk, který něco podniká bez důkazů. Pravděpodobně tu takové poplachy byly až příliš časté.
„Je tu čisto,“ prohlásil muž a poplácal mě po kamenné noze, když kolem procházel.
„Nejsem si tak jistý,“ oponoval Kakashi.
„Ale senseii, jaktože zase nejdete zpátky na své místo a nečekáte další možné opovržence s knížkou Icha Icha v ruce?“ zasmál se.
„Protože další díly už nevycházejí,“ snažil se ho zdržet sensei.
„Tak přejděte na jiný žánr poučné literatury,“ odsekl.
Kakashi po něm střelil znepřáteleným pohledem, i já jsem věděl, že takoví lidé nepatří do stráže pokladů vesnice, ale zjevně někde pracovat museli. Sensei vycouval pozadu, věděl, že tu je vetřelec a já bych mu rád dal za pravdu, kdyby mi nešlo o život. Světlo znovu zmizelo a já se ho neodvážil obnovovat. Mé podezření opravdu padlo na sochu, kterou jsem přemístil. Všichni ji pohledem prozkoumali. Muselo se s ní něco dít ještě před mou návštěvou. Svou pravou podobu jsem měl radši než tou, za kterou jsem se na chvíli vydával. Milerád jsem se k ní vrátil. Přemístil jsem se ke Kagemu a vrátil ho na jeho místo. V batohu jsem záhadným způsobem objevil baterku a začal si sochu prohlížet zezadu. Z opačného směru by už přece na něco přišli. Rozsáhlým hýbáním se vytvořila prasklina jeho spodní části, vyzkoušel jsem to. Poklepal jsem klouby a zjistil, že je část dutá. Podle svitku co mi dal trojka, jsem měl ukrást krabičku, celkem malou jako obyčejná šperkovnice. Rukama jsem odlámal tenké vrstvy pískovce a s neskrývanou radostí přišel na to, že už je dneska pro mě menší pravděpodobnost smrti. Krabičku z obyčejného dřeva přelepenou pásy pečetí jako vánoční dárek jsem zachoval do svitků, hned poté se vydal na zpáteční cestu. Znovu jsem vzal odpečeťující svitek a přiložil je k chladným železným dveřím. Nechal jsem je kousek otevřít a vyčkával, dokud se nevzdálí hlídač. Jako pavouk jsem doputoval po zdi až ke schodům. Odtamtud už končilo nemožné přemisťování z povrchu zemského pod zem a naopak. Přemístil jsem se do svého bytu a nabral ještě poslední oblečení, které mi zbylo, poté přivítala mou návštěvu značka za branami vesnice. Řekl jsem si, že to dojdu pěšky, zbývala mi necelá hodina a já mohl přemýšlet nad tím, jestli nesu napospas nepříteli něco, co může zničit můj domov.
Na místo jsem dorazil načas. Po chvíli se přede mnou za noční tmy zjevil i číslo tři.
„Mám to,“ oznámil jsem unaveně.
„Já vím,“ zasmál se, jako by to bylo samozřejmé.
„Tak proč tu ještě stále jsi? Chceš to? Na!“ hodil jsem po něm krabici, „Sundej to ze mě a nech mě jít!“ požadoval jsem.
Krabici položil na zem a kopl mi ji zpátky.
„Otevři to.“
„Jsou na tom pečetě.“
„Ty už dávno neplatí,“ zamračil se zklamáním, že jsem to nevěděl. Jenže mě to ani trochu nezajímalo, měl jsem her, zkoušek, akcí o život po krk a dával jsem to dostatečně najevo. S povzdechem jsem se sklonil a pečetě roztrhal. Prudce jsem zvedl víko. Měsíc mi studeným bílým světlem posvítil na tlustý balíček bankovek. Vzpřímil jsem se.
„Co to má jako znamenat?“
Pousmál se a přešel až ke mně.
„U nás se za čistě provedenou práci platí, odteď jsem tvůj průvodce, říkej mi sensei.“ Nastavil mi pravici.
Já nevím, co čekal, že udělám.
Ano, ještě žiju, tomu, komu to vadí, ať se s tím smíří rychle. Psát budu a ještě hodně dlouho budu. Jen s tím časem to je u mě vážně na nic. Omlouvám se a zároveň si neskutečně vážím těch, kteří se mnou stále drží a čtou mé texty...
Můžu poprosit o hodnocení? Je to ta jediná možnost, jak vím, že moje slátaninky ještě pořád někdo čte. Děkuji.
Příště
Chceš hodnocení? Tady ho máš! 5/5. Prozatím! Jen menší čitatelova poznámka... Strácím se. Nemyslím tím že to máš zamotané, to né ( I když občas mám pocit že balancuješ na hraně.) ale... Si pro mě docela náročné čtení. Připomíná mi to serial Lost. Hodně záhad. Velmi hodně záhad. Ze kterých de divákovi mráz po zádech... Jinak řečeno, ještě pořád, po devíti dílech, mi nedošlo kde to Naruto vlastně je. A jestli to vůbec je Naruto...Hm. Máš talent na drama. Těším se na další díl.
Můj sen je sen a ten kdo tvrdí, že sny jsou od toho, aby se plnily, tak ten lže víc, než samotné peklo.
Tuto větu vytvořila camelia, v povídce Když andělé pláčou.Proto mé uznání.
Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.
Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zase bude králem.