Prosím, neptej se

Spěchám protivně přeplněnými konožskými ulicemi, funím jako nepříčetná slonice před kolapsem a to obrovské těžké břicho mě táhne k zemi, že mám co dělat, abych neztratila rovnováhu! Nikdy jsem nepochopila ty nesnesitelně rozjuchané maminy, které tvrdí, že těhotenství bylo nejkrásnějším obdobím jejich života. Je to hnus! Natéká mi snad úplně všechno – kotníky počínaje a mozkem konče, záda mě bolí určitě šestadvacet hodin denně a nevěřím, že chuť vymlátit z Shikamara duši mě ještě někdy přejde. Naštěstí už mi nebývá tak strašně zle, i když pravidelně v neděli se mi záhadně nevolnosti vracejí, to když jdeme k jeho matce na oběd a já si tak nemusím kazit chuť tím blivajzem, který Yoshino vydává za sváteční pokrm. Ale i tak si přeju, aby se to děcko umoudřilo a konečně vylezlo ven, ať si taky jeho tatík užije a pro změnu se s ním tahá on! Já mám svých devět měsíců už odkrouceno, tedy téměř...
Zahnu za roh a konečně mám na dohled cíl své cesty – nemocnici. Doufala jsem, že toto místo navštívím až koncem tohoto měsíce, ale on byl evidentně jiného názoru. Beztak si to pako jenom zadřelo třísku a nafouklo to do obřích rozměrů, jak už chlapi mívají ve zvyku. Pokud mě sem vážně žene jenom kvůli nějaké prkotině, tak ho zabiju! Konečně vcházím do vestibulu, kde je díky davům lidí úplně vydýchaný vzduch. V téhle vesnici jsou všechno padavky. To vážně musí s každou modřinou k medikovi? Rozhlédnu se a okamžitě toho zalituji.
„Temari!“ volá na mě ta vlezlá blonďatá kačena a mává rukou, abych ji náhodou nepřehlédla. No, přehlédla jsem, stane se. Je tu mnoho lidí a já mám jiné starosti, než si vyslechnout nejnovější plytké drby. Propletu se hloučkem simulantů a ztratím se jí z dohledu.
Po krátkém bloudění nepřehledně značenými dlouhými chodbami přicházím konečně k jeho pokoji. Beru za kliku, ale ta se mi vysmýkne z ruky a v otevřených dveřích na mě hledí známá bruneta – bývalá asistentka Páté Hokage.
„Temari-san,“ pozdraví mě zaraženě a já jí zdvořilost oplácím.
„Jak je na tom?“ zeptám se a přes její rameno hledím na muže, jenž odpočívá na lůžku.
„Má pohmožděných několik vnitřních orgánů.“
Zatrne mi v zádech. Nevím, jestli je to tím, že si už nutně potřebuju sednout nebo je to pocit viny, když jsem si škodolibě myslela, že jde jen o nějakou prkotinu.
„Jak je to vážné?“
„Dostane se z toho, rekonvalescence bude chtít samozřejmě svůj čas, ale neměl by mít žádné následky. Dali jsme mu něco na uklidnění a spánek, potřebuje odpočívat.“
„Samozřejmě,“ zamumlám úlevně, ale musím vědět ještě jedno. „Kdo mu to udělal?“
„Skupina nájemných nukeninů, kterou překvapil na cestě sem. Jednalo se o přeborníky v taijutsu. Ani nestihl vytáhnout svitky s loutkami.“
„Chápu.“ Kankurou se nikdy neuměl pořádně prát. Byl příliš samolibý a fixovaný na své loutkářské umění a tak považoval taijutsu za podřadné. Teď asi změní názor, když dostal přes hubu natolik, že skončil ve špitále. „Kde jsou teď?“
„Utekli.“
„Cože?“ nechápu to. Když je bratr tak zřízený, proč zdrhli dřív, než ho dodělali?
„Temari!“ zaslechnu další otravný hlas a obrátím se za tím zvukem. Drobná žena v léčitelském plášti a s růžovým přelivem na hlavě ke mně přibíhá a zastaví až těsně přede mnou. Naštěstí o krok ucouvne.
„Sakuro...“ oslovím ji odměřeně, protože mě zdržuje od rozhovoru s ošetřovatelkou mého bratra.
„Co tady děláš?“ zeptá se úplně pitomě. Co asi?!
„Přišla jsem za svým bratrem a teď dovol,“ obracím se zpět k Shizune.
„Ale Shikamaru...“
„Je na misi,“ dokončím otráveně její větu, ale mám pocit, že je něco špatně. Je na misi... Ne, nemůže být, vždyť Ino, která odešla s ním, jsem potkala ve vestibulu! Šokovaně na ni pohlédnu, ale Sakura už je na odchodu a jen mi posunkem ruky naznačuje, abych ji následovala. Roztřásly se mi nohy. Už si opravdu musím sednout!
„Sakuro, počkej!“ slyším se přiškrceně křičet a pokusím se rozeběhnout za ní, i když spíše klopýtám. Následuju ji stále více do útrob chórem páchnoucího špitálu a začínám mít pocit, že tady nemám co dělat. Zahnu za roh a vidím ji mizet v dvoukřídlých dveřích na jejichž levé polovině je zcela výmluvné sdělení – Nepovolaným vstup zakázán. Ani nezpomalím a energicky rozrazím obě křídla, abych ji spatřila stát na konci nedlouhé chodby. Udýchaně se k ní doplazím a napadá mě spousta peprných výrazů, ale předběhne mě.
„Je mi to líto,“ hlesne a otevře mi dveře místnosti, před kterou stojíme.
Vejdu. Uvnitř zbytečně velké stroze vykachlíkované místnosti stojí lůžko napojené na absurdní počet hadiček a přístrojů. Ne, ne to lůžko, to ze smrtelně bledého muže ležícího na něm vedou hadičky a dráty. Z mého muže. Vynechala mi srdce – obě. Nohy, které se mi cestou sem podlamovaly únavou, zdřevění a odmítají se pohnout byť jen o píď blíže. Zaslechnu, jak se za mými zády zavírají dveře a spíš podvědomě cítím, jak se Sakura postaví vedle mě.
„Podle hlášení Ino se právě vraceli z mise, když narazili...“
Vnímám její tichý monotónní projev jen zpola. Nedokážu z mysli vyfiltrovat to protivné kakofonické kapání několika kapaček, které vhání do žil mého manžela léky, jenž ho určitě udrží při životě.
„...zachránil Kankurouvi život. Dali jsme mu utišující léky, morfium...“
Odněkud se do mé mysli prodere i pípání. Jistě vychází z monitoru nad jeho postelí, ale proč jsem ho předtím neslyšela? Při každém pípnutí, které přichází absurdně nepravidelně s sebou škubnu. Ale mnohem víc s sebou trhnu, když ucítím na svém rameni Sakuřin soucitný dotek a nechápavě zírám, jak odchází z místnosti. Proč odchází? Proč něco neudělá? Proč se mu nevěnuje?! Horečně se snažím vybavit si její poslední slova a zamrazí mě. Těch pět slov, které nikdy nechcete slyšet od medika, pět prokletých slov, které vezmou vaši naději a zadupají ji o dvě patra níže. Pět slov – Dělali jsme, co jsme mohli.
Šokovaně pohlédnu zpět na muže, jehož hrudník se zvedá tak neuvěřitelně nenápadně, až mám strach dýchat také. Nechápu to. Vždyť je v něm pořád život, tak na co si ta růžová husa hraje? Dělali jsme, co jsme mohli... Tak proč neuděláte víc?! Mám chuť rozeběhnout se za ní a přitáhnout ji za tu cukrovou vatu, kterou má místo účesu, ale mé nohy se ani nepohnou. Vím, že je to k ničemu a mé umírající srdce jen kope kolem sebe. Vím to, ale jak mu mám zabránit, aby bojovalo? Mám to prostě vzdát tak jako oni? Shikamaru mě často provokoval tím, že on je ten chytrý a já ta silná. Nehorázně mě to vytáčelo a nikdy bych to nepřiznala, ale měl pravdu. Jenomže najednou se mi té síly nedostává. Kde ji mám dál brát? Myslím, že jsem ji vždycky kradla jemu. Ale teď...
Přistihnu se, jak pomalu couvám, až se zády opřu o zeď a tváří se přitisknu k chladivé kachličce. Zavřu oči. Nic z toho... píp ...není... píp ...pravda. Netuším, jak dlouho už tam tak stojím. Minuty? Hodiny? Ale celou tu dobu mi v hlavě zní - Zachránil Kakurouvi život. Ta věta mě pronásleduje. Nemůžu ji dostat z hlavy, jako by do mého mozku zapustila trnité jedovaté kořeny. A i když vím, že se za to nejspíš budu později nenávidět, teď si přeju, aby to nedělal. Aby měl zpoždění, byl zbabělec nebo prostě byl jenom tradičně moc líný na to, aby zachraňoval tu egoistickou prd*l. Raději bych oplakávala bratra než otce sv... Kousnu se do rtu. Syknu bolestí a nechám chuťové pohárky nasáknout měděnou pachuť. Nesmím takhle přemýšlet, ne když to může slyšet. Obejmu si nesnesitelně velké břicho, jako bych snad dítěti uvnitř chtěla znemožnit sledovat dění venku. Musím ho chránit, jsem jeho matka! A jeho otec... Neubráním se tomu. Jak mám nemyslet na nemyslitelné, zvláště když to pronikavé pípání do mě ryje jako rezavý hřebík?! Ten nervy drásající pištivý zvuk. Vzhlédnu, ale přes náhle zamlžený pohled si můžu jen domýšlet, co se skutečně děje. Několik bílých postav a růžová skvrna se z dokořán otevřených dveří kvapně blíží k lůžku, kde ještě před chvílí odpočívala má láska. Nehodlám tomu přihlížet. Nakonec si stejně jen vyslechnu – Dělali jsme, co jsme mohli. Tak proč tu frašku ještě sledovat?
Vyklopýtám z místnosti a namáhavě se opřu o protější zeď. Nejsem schopná pořádně se nadechnout a mozek, jenž ještě před chvílí zahlcovaly všemožné myšlenky najednou zhasl. Cítím kolem sebe jen temno, prázdno a chlad. Třesu se a nedokážu to zastavit. Mám chuť někoho praštit. Mám chuť praštit jeho. Jak mě tu mohl nechat? Prostě jen tak...? A co jeho sliby? Shikamaru, ty hajzle! Zatímco mi v uších doznívá téměř nelidský křik, o kterém jsem tak nějak přesvědčená, že byl můj, i když tomu vlastně nevěřím, omámeně sleduju svou ruku uvězněnou ve zdi a ani si neuvědomuji, že bych do ní praštila. Rozhodně ne tak, až se několik cihel vydrolilo na rádoby sterilně čistou podlahu. Cítím horkou krev, která mi vytéká z rozbitých kloubů a na kratičký slastný okamžik si vychutnávám tu palčivou fyzickou bolest.
„Temari...?“
Ztuhnu. Co tady do haj... Jak sem mohla...? Proč?! Pomalu otáčím hlavu k ženě, která stojí v otevřených dvoukřídlých dveřích a zírá na mě očima, ze kterých slzy bolestně vyplavují naději. Její jediný syn, jediné dítě. Neumím si to představit. Nechci si to představovat. Nebudu! Nemám v úmyslu se dál zabývat jejím utrpením, na to nemám dost sil, ne když se kvůli ní teď musím snažit potlačit veškerý žal. Proč se, sakra, nemůžu sesypat jako každá normální nicka v téhle prokleté vesnici? Ale to už ke mně přibíhá tříletý capart, který se pustil Yoshininy sukně a natahuje ke mně své drobounké ručičky. Vezmu jej do náruče i přes kopající protesty toho tvorečka v mé děloze a přivinu ho k sobě. Jeho vlásky opojně voní nevědomostí a láska, s jakou mě objímá, konejší mou rozedranou duši. Na nespravedlivě krátkou dobu přitiskne svou hedvábně jemnou tvářičku k mé a pak se odtáhne. Upíná na mě ta svá absurdně velká temně smaragdová kukadla a mě dochází, co přijde. Vyloženě cítím ve vzduchu otázku, jejíž odpověď nebudu schopná nikdy vyslovit.
„Proč pláčeš, kaasan?“