Hlasy - 11/ Svatba beze svědků

1.
Sasuke se nedokázal dopídit správného výrazu, kterým by pojmenoval situaci mezi svojí manželkou a jejím otcem. Warashi se choval bodře; spokojeně si pochutnával na večeři a vyptával se na konožskou policii. Mirae se chovala… mrtvě, automaticky, když jim oběma podávala další misky s rýží a usedala po jeho boku. Nevyzařovala už žádnou obvyklou chladností, všechny hradby ledu se zbortily a zbyl jen prázdný obal.
Oči zíraly kamsi do neurčita. Na otázky odpovídala roztržitě a nepřítomně.
Když mu podávala další misku, rukáv jejího ozdobného oděvu se trochu vyhrnul a poodhalil její bílé zápěstí. Mělo být bílé, jemné tmavomodré modřinky však narušovaly jeho běžnou barvu. Sasuke se zarazil, ale Mirae si ničeho nevšímala, jen stáhla ruku zpět a usedla na své místo.
Warashi dál žvanil.
Sasuke nenápadně přesunul pozornost na svoji ženu. Běžně by si nevšiml, jenže při bedlivém pátrání v jejím obličeji se mu zdálo, že má levou tvář mírně zarudlou. Mirae postřehla jeho zkoumavý pohled a odvrátila se.
Teď už si byl jistý. Ta odporná hora masa před ním, ten pobuřující kecal v jeho vlastním domě je jen srab bijící dcery. Jenže Mirae už nebyla primárně Warashiho dcerou, ale Sasukeho manželkou.
Nenechá si sahat na své věci. Nenechá, myslel si, když se ukládal ke spánku na své části postele. Mirae stále ještě zůstávala v koupelně. Sledoval ji, zatímco přicházela k posteli v bílé košili jako přízrak, dlouhé vlasy spletené v copu a přehozené přes rameno jako tmavého hada. Odhrnula přikrývku na své polovině a ztěžka si sedla.
Sasukeho napadlo, zda si vůbec uvědomuje, že je s ním v pokoji. Natáhl ruku a dotkl se jejího ramene. Mirae ucukla, jako kdyby ji kousl a vyskočila ze sedu. Sasukeho ruka tak zůstala prázdně viset ve vzduchu. Teprve teď se mu zdálo, že si Mirae uvědomuje jeho přítomnost, protože kalné zraky se pokusily zaostřit na jeho tvář a ona si zděšeně přitiskla ruku na ústa.
„Omlouvám se,“ vykoktala a způsobně se uklonila.
Tentokrát si sedl Sasuke. „Co to s tebou je?“ zeptal se přímo. Uvědomoval si neomalenost své otázky, ale vzpomínka na její zápěstí byla příliš čerstvá. Ne, co to je s ním?
„Co prosím?“ Mirae vypadala nechápavě.
„Celý večer jsi duchem mimo. Není ti pořád ještě dobře?“
Potřásla hlavou, ale nepodívala se na něho. „Je mi skvěle, Tamaki-san přece říkal, že jsem už zcela v pořádku,“ odpověděla vyhýbavě.
„Ten si může říkat, co chce,“ odsekl Sasuke naštvaně. Vzpomínka na poučujícího doktora nebyla vřelá.
„Omlouvám se,“ uklonila se znovu a vklouzla do postele. „Přemýšlela jsem o zítřejším dnu, vaření a tak...,“ pokusila se o úsměv. Sasukemu se nelíbil.
„Nemusíš vařit, když nechceš, můžeš to přenechat pomocnici.“
„Ne, to ne,“ zavrtěla hlavou. „Otec je spokojený, že vařím.“
Její reakce nahrála Sasukemu do karet. „Dnes se zdál až moc spokojený,“ broukl tiše. Mirae nic neřekla. „Ublížil ti.“
„Cože?“ zasykla a naklonila se k němu. Oči mu dnes snad poprvé věnovaly svoji pozornost.
„Ublížil ti,“ zopakoval nadutě svoje mínění. „Všiml jsem si tvého zápěstí.“
Okamžitě zvedla pravou ruku a prozkoumala si jemnou kůži. Pak ji nechala pomalu klesnout. „Ah, zapomněla jsem, že jsem se dnes uhodila v kuchyni o skříňku. Modřiny se mi dělají velice snadno,“ pokusila se o vysvětlení a důrazně několikrát přikývla.
Sasukemu došla trpělivost. Popadl ji za prsty obou rukou a přitáhl si je blíž, pak už jen stačilo ruce otočit zápěstími vzhůru. Příliš se nebránila.
„Na obou ses uhodila? To je zvláštní,“ zavrčel a Mirae přitiskla rty k sobě. Pochopila, co pochopil on. Už se nevylže. „Až moc zvláštní, že připomínají otlaky prstů namísto úder o tvrdé dřevo. Nedělej ze mě blázna, Mirae,“ pustil ji znechuceně a ona si začala třít ruce o sebe.
„To bych si nikdy nedovolila,“ odpověděla a oči se jí znovu zamlžily; nezírala na něho, ale skrz něho. Sasukemu to neušlo. Ta modrá voda se proměnila na temné hlubiny, které ho nechtěly stáhnout, jen ho obcházely a nepočítaly s ním. Nikdo si nemohl dovolit nepočítat s Uchihou Sasukem. Ve vzteku ji přitiskl zády na matraci a vztyčil se nad ní. Takhle mu konečně nemohla utíkat, nemohla otáčet hlavou a skrývat reakce.
„Netuším, na co je zvyklý tvůj otec, ale pod střechou mého domu se bude chovat podle mých pravidel. Pokud na tebe ještě sáhne, okamžitě mi o tom řekneš, rozumíš?“ Modré oči plné údivu a pootevřená růžová ústa. Jeho panenka se znovu objevila. „Rozumíš?“ zdůraznil naléhavě a ona nepatrně přikývla.
Sasuke spokojeně vydechl.
„Nemusíš mě přece chránit,“ ozvalo se tiše pod ním. Miraeiny oči teď hleděly jinak. Zkoumavě. Přímo na něho. I její hlas zněl odlišněji; méně sladce a méně vysoce. Zhrubl a zabalil se do spodních tónů.
„Samozřejmě že musím,“ odsekl, „slíbil jsem to.“
„Jistě,“ hlesla.
„A taky chci,“ dodal pomalu. Miraeina zmatenost byla stejně velká jako jeho.
„Proč?“ zeptala se; snad až příliš obezřetně, snad až příliš zvědavě.
Jenže Sasuke netušil. Netušil, co ho nutí objevovat v ní křehkost, které si dříve nebyl vědom. Bezradnost, která ho zpočátku obtěžovala a hlavně upřímnost, upřímnost v jejích nezkalených očí hledící do jeho. Jako by konečně viděl malý kousek ze své manželky.
A její pootevřená ústa, jak hluboce zneklidněně dýchala.
„Nevím, jsi prostě moje žena,“ vydechl a sklonil hlavu k její. Ovanula ho její vůně, když překonal vzdálenost mezi nimi a políbil ji na růžové rty.
Tentokrát neuhnul ani jeden z nich. Mirae by nevadilo ještě trochu času, ale uznávala, že jí ho dal Sasuke až příliš, oba si ho nechali až příliš a příliš jím plýtvali. Tohle se mělo stát už první noc a možná by Tamae byla volná i bez Miraeina šíleného plánu. Jenže Mirae pochybovala, že otci by stačila i hromada dětí a šťastný manžel po boku. Ne, Warashi se rozhodl ještě dřív, mnohem dřív, než jí o své úmluvě vůbec řekl. Jeho hra byla jen komedií pro pobavení.
Nemohla vinit Uchihu ani sebe, už v něm nedokázala vidět úhlavního nepřítele svého plánu. Plány se změnily; teď jsou pro změnu alespoň jednou v její opravdové režii. Zítra obstará rekvizity a pozítří hra započne.
Může vyhovět manželovi a jeho hladu, stejně jako své bláhové touze po pevných pažích a širokých ramenou.
Je to Sasuke. Teď může.
Odpověděla a Sasuke se k ní přitiskl celým tělem, kolenem se jí zaklínil mezi stehny. Když ucítil její prsty na své kůži, sípavě se nadechl.
Modrá se vpila do černé.

2.
Cesta do odlehlé části Listové vesnice byla jen ledabyle vysypaná pískem a kamením, vinoucí se mezi stromy a svažující se dolů z kopce. Neznalý se mohl lehce ztratit na špatně vyznačené odbočce vedoucí k čtvrti Yokote, zatímco by pokračoval zdánlivě hlavní trasou ke svému cíli. Hlavní pěšina, ta byla slepá, jak Mirae poučil klučík na ulici, když se ptala na cestu.
Dnes se ptát nemusela. Pevnými kroky se proplétala skrz stromy obsypané listím a úspěšně se vyhýbala keřům zasahujícím do pěšinky. Ke svému cíli mířila jistým krokem člověka, který svoji cestu už dobře zná.
Už ji jednou prošel.
Praxe je holt praxe, co?
Mirae se snažila postupovat co nejrychleji; soumrak, ve kterém se skrývala, se postupně měnil na tmu – a ona se ještě musela vrátit domů. Byla vděčná Sasukemu, že dnes svoji večeři spolykal poměrně ve spěchu a pak někam odešel. Mirae netušila kam, jeho pravý motiv ji ani příliš nezajímal. Zmizel a cesta byla volná. Jejich mlčenlivé chození kolem sebe ji znervózňovalo stejně jako otcovy nesmyslné řeči před svědky.
Ráno si ji Sasuke prohlížel až moc pozorně, to rozpaky odvracela hlavu. Nemluvil s ní, jen se k ní znovu na okamžik přitiskl jako na stvrzení jejich společné noci. Pak odešel a celý den ho neviděla, až u večeře. Netušila, co si myslí.
Netušila, co by si měla myslet sama. Otcovo přání se naplnilo – pozdě. Už nemělo ceny nad tím uvažovat. Zítra Warashi vydechne naposledy.
Kdy vydechne ona, neodvažuje se představovat.
Znovu se soustředila na cestu. Neděsila ji tolik možnost vrácení se domů pozdě, veškeré to prolézání mezi stromy v černočerné tmě. Děsilo ji, že by ji tentokrát mohl někdo poznat, zatímco se bude potulovat kolem krámku pochybné kořenářky. Tentokrát ji bába Kohane nečekala.
Tentokrát byla všechno improvizace a spěšně vymyšlený šílený plán.
Mirae vyšla na hlavní cestu ohraničenou z obou krajů malými domky a snažila se nenápadně dostat na konec jejich dlouhé řady. Bába Kohane žila až v tom posledním, odloučená od ruchu okolí i ostatních. Bylo jen málo lidí, kteří se k ní hlásili otevřeně, a velmi mnoho lidí, kteří ji vyhledávali tajně.
Soumrak však v této staré části vesnice už zahnal většinu lidí dovnitř k večeřím a povinnostem. Mirae tedy mohla nepozorovaně projít a zůstat nespatřena. Znechucena sama sebou odtáhla těžký závěs (už podruhé, zlatíčko!) a vešla. Těžká vůně bylin ji znovu obestoupila jako minule.
Bába v krámku byla. Nadějně se obrátila k potenciálnímu zákazníkovi, nadechla se a zmrzla v pohybu. Mirae jí věnovala chladný pohled tvrdých očí a zdvořilou poklonu.
Teď už víš, Kohane, jaká stvůra ti sem vstoupila.
Bába prkenně poklonu opakovala. „Uchiha-san,“ vydechla přitom zděšeně.
Mirae nepatrně zacukalo v levém obočí podrážděním. Stále si nezvykla na to zvláštní pojmenování, kterým ji ostatní titulovali jen sporadicky, přestože Uchihou už byla téměř dva roky.
„Kohane-san,“ vrátila ji suše oslovení. „Jsem ráda, že jsem vás tu zastihla.“ Když si představovala ten moment, až ji bába uvidí, až ji pozná a zjistí, čeho si žádá; doufala v pevnost svého hlasu.
Pevný teď opravdu byl. Pevný a bez emocí. Vražda za vraždu. I kdyby jí tentokrát bohové neodpustili, ona sobě už ano. Konečně má v ruce trumf, kterým může sesadit tu prašivou krysu z piedestalu. Konečně se může Warashi válet v prachu a bude to ona, kdo po něm bude šlapat, bude ubližovat a rozhodovat o osudech jiných. Za všechna příkoří, za všechna nesnesitelná muka.
Tohle byla moc dospělosti, po které jako malá toužila. Nešlo o sílu a výšku, ale o možnost a rozum. Po dlouhých letech hladu a žízně přišlo vykoupení.
Je spásou pro dům Tokutaro. Rozhřešením nad hříšníkem.
Nadešel čas přijmout další roli.
Víš, že jsi vlastně zase nevěsta, miláčku? Zase bude jedna svatba.
„Čeho si paní žádá tentokrát?“ Bába moc dobře věděla, že musí být opatrná. Panička před ní nebyla žádná naivka. Svoji nebezpečnost dokázala pár dní po její první návštěvě. Kohane si z řečí po vesnici rychle slepila pravdu dohromady. A teď tu ta studená socha, kterou viditelně odmítal i vlastní manžel, stála podruhé. Děsila ji.
Mirae si byla vědoma své převahy.
Děsila ji.
„Chci vaše ujištění o diskrétnosti a mlčení. Tady,“ natáhla k bábě ruku s malým svazkem bankovek. To jediné nikdy nebyl problém. Peníze.
„Paní ví, že se na mě může spolehnout,“ poklonila se bába znovu a nejistě si přebrala peníze.
Klidně si zas můžeš vzít bílou. Ženichovi to nevadí. Smrťákovi nezáleží na barvách.
„Výborně.“ Mirae se rozhlížela po místnosti a pohledem přejížděla vystavené pytlíčky s kořením. Kdyby zdejší zahrady nebyly tak pečlivě střežené, dokázala by si vše potřebné sehnat sama. Nebylo by potřeba lézt sem podruhé a vnímat svoji vlastní zrůdnost. „Tentokrát chci sotorek. Máte ho?“
Pohled na Kohane a její šok ve tváři, který očekávala. Tahle bába chápe rychle. Přesto se snažila ještě o poslední zvrat.
„Nic takového bohužel -“
„Nelžete, Kohane-san. Nedělejte blázny z nás obou,“ zarazila ji Mirae chladně. Jeden blázen už tu je!
Bylo zvláštní smět na chvíli reagovat tak, jak opravdu chtěla.
Bába si stiskla nervozitou rty k sobě. „Mám tu listy sotorku,“ začala opatrně, ale Mirae ji znovu přerušila.
„Vy víte, že chci semena. Nejlépe na prášek.“
„To je velmi nebezpečné zboží, Uchiha-san.“ Koharu se mírně naklonila, jako by se snad chtěla schovat.
Mirae se div znechucením neušklíbla. Považovala tu babku za mnohem více odolnou; vždyť určitě nebyla jediná, kdo po ní chtěl nějaký jed. „Máte ta semena?“ zeptala se klidně.
Koharu pomalu přikývla. „Jsou už rozemletá. Musíte s nimi zacházet velmi obezřetně.“
„Znám všechna rizika.“
Opravdu? chtělo se bábě vyhrknout. Když sem ta maličká přišla poprvé, litovala ji. Litovala ji z pohledu neznalého, z pohledu matky, které nemůže mít svoje dítě s milovanou osobou a trpí za úmluvy starších. Jak bláhová byla její představa se dozvěděla vzápětí, až šikovnou medičku Sakuru postihl nenadálý potrat. Pak už bylo snadné poopravit si mínění o vypočítavém ledu.
Takhle kráska nemá city.
Tahle kráska umí jít přes mrtvoly a ona, Kohane, jí v tom pomáhá.
Třesoucí se rukou ustoupila do temnější části místnosti a sehnula se k nejspodnějšímu šupleti. Tam byly věci, které Kohane nerada prodávala. Některé z nich uměly v malých dávkách léčit, ve velkých zabíjet. Semena sotorku uměla vraždit i v nepatrném množství. Uchiha se vyznala. Našla malou plastovou krabičku a opatrně ji vyndala. Když se narovnala, všimla si, že žena na stůl položila další houf bankovek.
Jenže Kohane nestála o další peníze a obě to věděly.
Mirae se těmi penězi omlouvala za zavražděné dítě, ačkoliv si bába myslela, co chtěla; na tom nezáleželo. Záleželo jí na vlastním klidu.
Odhodlanou rukou si vzala od Kohane krabičku a uschovala ji v hlubokých kapsách svého oděvu.
Tohle jí nikdy neprojde.
„Jsou tam veškeré moje zásoby. Čtyřicet gramů,“ hlesla Kohane odevzdaně. Nemělo smyslu paničce odměřovat a odsypávat. Cítila to z ní.
Mirae přikývla. Obě myslely na totéž. Šedesát gramů celých semen by porazilo statného koně, trocha rozemletého prášku zabila člověka. Otázkou bylo jak rychle. Mirae teď měla v rukou jed stačící snad na celý Uchiha klan a Kohane si nad věcí myla ruce.
„Děkuji,“ uklonila se bábě a vyšla z místnosti. Jejich myšlenky se mimoděk v duchu setkaly potřetí; ať už se nikdy nevidí.

3.
Celý jeho den byl sledem špatných událostí. Nechtěl ji ráno opouštět, ani nechtěl mlčet, ale nedokázal ze sebe nic kloudného vymámit. Měl ji vedle sebe; krásnou, sladkou s ospalýma očima a rozcuchanými vlasy. Přesto však nevypadalo, že by chtěla, aby něco řekl.
Čekala, to možná ano, ale jen protože zřejmě měla, ne chtěla.
A tak nic neřekl, jen ji k sobě přitiskl.
Pak přišel ten blbý rozkaz a všechno šlo do kytek. Sasukeho nesmírně štvalo, že celou dobu po něm otec nic nechce; a teprve když by volno uvítal, musí okamžitě do služby. Vlastně mohl být ještě rád, že musí jen na ředitelství policie a ne za hranice.
Nechápal, jak mohl Itachi dopustit takový neskutečný bordel v administrativě, z kterého se vyklubal ještě větší konflikt mezi jednotlivými spolubojovníky. Jenže otcovo písmo svítilo na dálku a Sasuke si vzpomněl, že před pár dny musel Itachi na chvíli mimo vesnici. Proto se skřípěním zubů zasedl za stůl a jal se dávat tu příšernost dohromady.
Nevadilo mu pracovat, nevadilo mu pomáhat (na původce toho všeho se snažil nemyslet), vadilo mu však, že se ani nedostal na oběd domů. Alespoň brzký odchod na večeři si vynutil, jelikož pak zase musel poslušně naklusat zpět.
A zítra všechno znovu – to už však půjde i na ten zatracený oběd.
Ale to nejhorší nebyl otcova blbost ani nesmyslné papírování. To nejhorší bylo potkat Sakuru, když se vracel za soumraku domů.
Byla to jeho chyba, jak si později uvědomoval. Otravoval se v duchu s těmi pitomci od hlídky a nedával pozor; lehce tak přehlédl charakteristické růžové vlasy. Už nenosila rudou, měla na sobě jen nějaké nenápadné béžové šaty a v ruce nesla lehkou plátěnou tašku. Zarazili se oba.
Ještě ji od potratu neviděl. Tu zprávu mu tehdy zanesl uřícený Naruto, který se nerozpakoval zahrnovat ho detaily; třeba krví v klíně, se kterou se Sakura v noci vzbudila. Nebo jejími ukrutnými bolestmi a velkými slzami, které tuto bolest absolutně ignorovaly a řvaly za záchranu maličkého. Detailů bylo mnoho a Sasuke musel Naruta zastavit, jelikož i jemu samotnému se začalo dělat špatně.
Hlavně ze sebe.
A teď tu Sakura stála a dívala se na něho úplně jinak, než byl zvyklý. Její zelené oči nezářily štěstím ani touhu, její zelené oči nezářily vůbec. Jako by postrádaly vodu, jen vyprahle zíraly z šedého unaveného obličeje.
Na okamžik mu hlavou prolétla myšlenka na stejně mrtvé oči, ale zase rychle zmizela.
Sakura na něho chvíli hleděla, ale nevypadalo to, že by něco chtěla říct. Jen lehce kývla hlavou a zase vyšla.
„Sakuro! Počkej.“ Ještě dlouho potom nechápal, kde se to v něm vzalo.
Zastavila se, ale už se na něho nepodívala. Všiml si, že pohubla, stále to však bylo nic v porovnání s Miraeinými kostnatými rukami. A v tu chvíli si pomyslel, že začne zvracet.
„Omlouvám se,“ zachraptěl. „Promiň. Prostě promiň.“
Sakura se chvíli nehýbala, ale potom znovu krátce kývla hlavou. A když se na něho letmo otočila a věnovala mu prázdný pohled svých zelených očí, zamrazilo ho.
To bylo všechno. Odcházela. Pomalu se šourala vpřed a lehce pohupovala svojí plátěnou taškou.
Pod Sasukem se roztřásly nohy. O pár kroků ustoupil, až zády narazil na oprýskaný plot a přes látku své košile ucítil, jak se zpuchřelý lak zabodává do bavlny. A do jeho kůže.
Začal zhluboka oddechovat a snažil se z hlavy dostat Sakuřiny prázdné oči i Miraeiny vystupující žíly.
Tohle ne.
Tohle už přece ne.
Bylo mu zle. Obrazy se mu v mysli pletly jeden přes druhý, splývaly a řezaly a bodaly. Bodaly.
Bodaly.
Pravou rukou nahmatal starý plot a pevně omotal dlaň kolem dřeva. Jak správně počítal, zabolelo to a přivedlo ho to alespoň trochu k sobě.
Potřeboval jít pryč, okamžitě, hned. Vyrazil k domovu a snažil se myslet na ráno, na její klidné oči a její lesklé vlasy. Potřeboval ji. Potřeboval se ujistit, že i z pádu se může člověk vzpamatovat, že lze věci ještě slepit a uvést do pořádku.
Potřeboval. Ale když přišel domů, ona tam nebyla.

4.
Přejít zpět do centra vesnice bylo záležitostí třiceti minut, během kterých se Mirae snažila nemyslet na zítřek. Zítra Warashiho potká smrt a celá Tokutarova rodina začne za svými chladnými čely zběsile jásat.
Uznávala, že Warashi ze své smrti vyjde poměrně lehce; kdyby použila bolehlav, rostlina by mu postupně paralyzovala celé tělo, až by se za plného vědomí udusil – a nemohl se bránit. Tak si představovala dokonalý skon svého otce.
Jenže spánkový rozvrh otce se mohl posunout a ona už by nedokázala vypočítat, kdy bude bezpečně ležet ve své posteli bez pomoci. Bude klidně spát, zatímco by mu bolehlav paralyzoval nohy, břicho, hruď, a on by si ničeho nevšiml. Probudil by se až s prvním znemožněným nadechnutím. Nechtěná paralýza za přítomnosti svědků by všechny plány pokazila, Listová měla dobré mediky.
Sotorek byl účinnější. Působil pomalu, ale zaručeně; otci bude zle a ona dohlédne, aby si pro jistotu vzal další dávku. Do dalšího rána by mělo být po všem.
Pozítří by se všichni měli probudit do mnohem šťastnějšího světa.
Vetřít se do uchihovské čtvrti už nenápadně nemusela, vešla klidně hlavní branou a jemnými úklonami odpovídala na obdržené pozdravy.
Čekal na ni, tiše vyčkával opřený o čelo postele, předstírající čtení knihy. Nezvedl oči, když vstoupila, jen mírně sevřel desky, až mu zbělely klouby.
Nesnažil se ji zastavit, a tak přešla ke dveřím koupelny. Tiše vstoupila do malého prostoru a zavřela za sebou dveře. Svlékla ze sebe denní šaty, pečlivě je srovnala a osprchovala se; dlouho si užívala, jak na ni dopadá horká voda, než ji musela zastavit. Krabičku ponechala v kapse složených věcí, nechtěla s ní neopatrně manipulovat, dokud nenastane čas. Na její oblečení nikdo nesahá.
Na její tajemství ještě nemůže nikdo přijít.
Když vešla, odložil svoji knihu a zabodl do ní oči. „Jdeš pozdě. Kdes sakra byla?!“
Mirae se smířlivě pousmála a jemně pokynula hlavou k oknu. Neměl šanci ji dostat. Připravila si odpověď ještě dřív, než opustila dům. „Byla jsem na procházce, jak mi Tamaki-san doporučil,“ pronesla klidně. „Trochu jsem zapomněla na čas, a když jsem se vracela, podařilo se mi zabloudit.“
Sasuke se ušklíbl a odložil knihu na stolek. „Už jsi v Listové dva roky a bloudíš tu?“ vstal z postele.
Nepohnula se, jen vyčkávala. Tušila, že dnešní večer bude mít po včerejším nějakou dohru. Ráno vyměnila ložní prádlo. Teď záleží jen na manželovi před ní, co bude dál. Třeba nebyl spokojený, třeba se mu nelíbila, třeba Sakura byla lepší, třeba…
Bavíš mě, děvče.
Vlastně bylo jedno, co si myslel a co byl. Mirae zjistila, že pokud si najde další náhradu, ji nic už asi bolet nebude. Zítra končí divadlo. Manžel si může najít kohokoliv a Warashi už se nesmí smát.
„Stále jsem na mnoha místech nebyla.“
Ráda by se začala spíš smát sama.
„Vesnice je velmi rozlehlá a neustále se rozšiřuje. Ale nakonec jsem si našla cestu zpátky, jen už jsem to nestihla za světla,“ sklonila mírně hlavu a doufala, že to vypadá dostatečně kajícně. Stačilo se dál ptát, odpovědi měla připravené.
Mám tady seznam, stačí jen najít správnou lajnu a můžu začít číst. Táákže?
Jenže Sasuke se neptal, Sasuke jen konstatoval. „Mohlo se ti něco stát.“
A na to ona připravená nebyla. Prudce zvedla hlavu a podívala se mu očí, spontánně, aniž by zakryla své vlastní reakce. Proč jí sakra pořád musel bourat její obranu, proč se staral, proč se snažil?
Jo, jdi se vycpat, Uchihátko.
„Co by se mi stávalo,“ pokusila se lehce zasmát a došla k posteli. „Vždyť tu vládne takový mír -“
„Jsi v shinobi vesnici, uvědomuješ si to vůbec?“ přerušil ji chladně, obešel postel a došel až k ní. „A jsi moje žena, našla by se spousta lidí, co by ti mohla a chtěla ublížit.“
„Ah…“
„Tyhle Tamakiho procházky jsou úplně na hlavu,“ pokračoval tvrdohlavě, „nemůžeš se tu potulovat sama. Kde byl sakra Kazuna? Nemá chodit s tebou?“
Kazunu jí přidělili po první procházce, kdy se její osamělé toulání nelíbilo ze stejných důvodů Itachimu. Tehdy si Sasuke po bezpečnosti ani nevzdychl. Ale to se změnilo.
Včera se něco změnilo a Mirae to z něho cítila.
„On měl něco na práci a já mu řekla, že to zvládnu sama,“ vysvětlila tiše. Vlastně ani nebylo až tak těžké mladíka přesvědčit, když na něho za plotem čekala jeho milá. „Jen jsem špatně odbočila a pak se trochu ztratila, ale nikdo se mě nepokusil přepadnout ani nic tomu podobného,“ uklidňovala ho. „A na chvíli jsem si odpočinula na lavičce v parku, neodhadla jsem čas. Omlouvám se.“
„Nemáš se za co omlouvat, krucinál,“ vyštěkl. Tyhle její omluvy nesnášel, protože je vždycky pronášela příliš lehce a distancovaně; snad jako by ani žádnou vinu necítila. Navíc tohle byla jeho chyba, už od začátku to byla jeho chyba, když si neuvědomil, že by se neměla toulat sama a jeho bratr dokázal zareagovat mnohem pohotověji. K čertu s dokonalým Itachim!
K čertu s ním samým i s ní, že s ním tolik mává. Hmátl po ní a přitiskl si ji k tělu.
Neměl ji potřebovat, ale potřeboval.
Neprotestovala. Nikdy neprotestovala, jak si hořce uvědomil.
Sevřel ji ještě pevněji a nadechl se její vůně.

Jeho teplé dlaně byly kontrastem oproti jejím ledově studeným, chvějícím se. Bylo zvláštní, když se jí tak dotýkal; nejprve jako by se mohla roztříštit, a potom odhodlaněji, majetnicky. Nebála se, když ji strhával na postel, nebo z ní svlékal šaty. Neměl ve zvyku ženám bezdůvodně fyzicky ubližovat, přídavkem ještě jí – a očekávaná bolest tu byla už včera, kdy jí i přes její odhodlanost unikl tichý sykot. A on přestal, přes veškerou svoji nedočkavost na chvíli přestal a strnul, aby jí neublížil, aby si zvykla a díval se jí přitom do očí, což v ní vyvolalo prazvláštní, zcela neznámý pocit.
Dnes byl mnohem klidnější, rozechvělost, kterou z něho včera cítila, zmizela a on se více ovládal. Zmizela však i jistá něžnost, pokud tomu tak mohla říkat, a dostavil se dravý hlad. Ovládal se, to ano, ale o to více věděl, kam zacílit a jak.
Mirae vyhnala z hlavy veškeré myšlenky na Kohane i na zítřejší den, veškeré své duchy a přízraky, aby vyhověla své touze po… Ano, musela si přiznat, alespoň na chvíli cítit oporu, nebýt tak sama otloukaná větrem a špiněna prachem.
Už včera ji udivil zvláštní pocit naplněnosti, který s ním získala, přestože bolest byla veliká. Tušila, že by byla větší s přítomností Okady a jeho masitým šunkám podobných rukou na ní. Tenhle pocit byl tak zvláštní, že se donutila vymazat si ho z hlavy, připadal jí nebezpečný. V jeho náruči se však znovu vrátil a ona se nebránila, když jí zakláněl hlavu a dýchal na krk.
Byla noc a noc skrývá. Až slunce vystoupí na obzor, bude čas zbavovat se tyrana a hodiny začnou odtikávat. Další noc přijde rozhřešení. Pro tuhle noc už není nad čím přemýšlet, nad čím dumat a čemu se bránit. A tak se nebránila, když se nad ní nahnul, ani když se jí nad ránem podruhé vklínil mezi stehna.

5.
Ráno ji zastihlo s prvním rozbřeskem. Bylo zvláštní nadechnout se nevyvětraného vzduchu pokoje a vědět, že dnes je ten den – den změny v klanu Tokutaro.
Den smrti krále.
Vstala; velmi tiše se zvedla z postele a neohlédla se po klidně oddechujícím manželovi v bílých pokrývkách, jen rychle přešla do koupelny. Vymazala si z hlavy všechny vzpomínky na noc, zatímco se pečlivě oblékala a krabičku sotorku přendala do nynější kapsy. Splnila povinnost. Teď je potřeba přejít k dalšímu kroku na seznamu a to je všechno. Prosté. Jednoduché.
Ulevující.
Nesmí nad tím přemýšlet. Nesmí.
Postavila na čaje a vybrala tři kalíšky. Sasuke pil každé ráno zelený čaj, proto se mu časem přizpůsobila. Naopak otec zelený čaj nesnášel a k snídani pil černý a chladnější, má tedy mnohem větší klid, než měla u Sakury. Tehdy se bála, aby kalíšky nezaměnila – nikomu by se nic nestalo a ona by už zřejmě nedostala druhou možnost.
Obě konvice s vařícím čajem byly připravené, stačilo jen přes sítko nalít obsah do kalíšků. Začala s černým, poté oba zelené. Do misky s nízkou hladinou studené vody vložila otcův šálek s čajem a počkala, dokud trochu neztratil na teplotě. Nemohla dát prášek do horké vody, nad šedesát stupňů se jeho jedovatost ztrácela.
Mezitím rychle pracovala na jídle. Otcovo tamagoyaki muselo vypadat bezchybně.
Z konce domu uslyšela vrzání parket, Sasuke tedy už vstal také. Rychle naaranžovala misky s jídlem na stůl a přešla k čaji.
Vyndat kalíšek ze studené vody, otřít jej a položit na pracovní plochu. Ze šuplíku vyndat lžičku, vedle připravit plastikový sáček a vyjít na světlo s jedem. Opatrně, velmi opatrně otevřít krabičku, nabrat špetku červeného prášku a vhodit jej do šálku. Zamíchat čajem, zatímco v levé ruce drží otevřenou krabičku. Lžičku pak odhodit do sáčku a krabičku zavřít.
Nedýchat, vůbec nedýchat a hýbat se pomalu.
Mirae si jednotlivé pokyny v hlavě promítala po celou dobu oblékání. Zavřená krabička se teď znovu nalézala v její kapse. Sáček se lžičkou zabalila a vyhodila do koše.
Sotorek je jedovatý vdechnutím i stykem s poraněnou kůží.
Rostlina hodná jejího otce. Potlesk pro Warashiho, prosím!

Při prvním Warashiho napití skoro nedýchala, jen napjatě pozorovala otcova ústa a tělem se jí rozlévala hrůza i teplo zároveň.
Vraždí svého otce. A líbí se ti to. Vraždí Warashiho přímo před jeho ostřížíma očima i před cvičenýma očima Sasukeho a nikdo nic neví.
Obelstila je všechny.
Při Warashiho polknutí měla chuť vyskočit a dát se do zběsilého tance. Je volná, Tamae je volná!
Mirae je volná!
Otcovo suché odkašlání ji vrátilo zpět do přítomnosti. Je osm hodin ráno. Má před sebou ještě celý den i celou děsuplnou noc.
A pak teprve budou všechny volné.

Sasukemu přišla Mirae u společné snídaně mírně napjatá, ale s podivem i mnohem klidnější a uvolněnější. S Warashim se těžko stolovalo, to musel uznat. Jejich společná jídla po celý jeho pobyt zde byly nuceným fiaskem, do kterého Warashi mnoho přispíval, Sasuke se snažil zdvořile odpovídat a Mirae tiše přizvukovala.
Nechtěl s ním mluvit, pořád mu ještě vřela krev v žilách.
Vsadil by se, že ani Mirae si pak z jejich nesmyslných rozhovorů nic nepamatovala. Řeči jejího otce byly zdvořilostního rázu vyjadřující se o kráse vesnice, ptající se na poměry vesnice a znovu vůdce vesnice. Warashi nemohl pochopit, že Listovou může vést žena.
Sasuke nemohl pochopit, proč tedy do Listové provdal svoji dceru. Tokutaro ji však prodal klanu, ne vesnici, připomněl si hned vzápětí trpce.
Druhým jeho oblíbeným tématem byl klan. Poměry v klanu, obchod s ostatními rodinami, Uchihové a jejich policie. Při tom Warashimu svítila ocelová očka a Sasuke znechuceně odpovídal.
Mirae dělala křoví a úzkostlivě dolévala čaj.
Dnes z ní však její obvyklou úzkost necítil, což si však uvědomil až po té, co její otec vypil svůj první kalíšek čaje a ona se náhle uvolnila.
Ta změna byla hmatatelná. Miraeiny oči byly celou dobu sklopené a hlavou jemně přikyvovala jejich obvyklé rozpravě, když se však Warashiho ruce dostaly do blízkého okolí jeho černého čaje, Mirae zbystřila a napjala se.
Sasuke si pomyslel, že jí záleží na dokonalosti připraveného nápoje. Dobrý čaj a Warashiho dobrý den.
Tokutaro svůj kalíšek vypil na dvakrát. Poprvé a Mirae se napjala, podruhé a Mirae roztála.
Sasuke se natáhl po svém čaji.
Ano, Warashi bude mít dobrý den.

6.
Nejradši by mu vrazila kuchyňský nůž do těla a ukončila celé to stupidní divadlo, divadlo, které bude muset hrát celý den, asistovat hlavnímu protagonistovi a tajit velikost jeho role.
Ať se peče, ať se škvaří!
Bodnout, jednou, dvakrát, bodnout do toho nenáviděného těla chladný plát ocele – prošlo by ostří něčím tak tvrdým, dušinko? - a skončit; oba dva v jedné chvíli, v jednom dechu. Vykašlat se na Sasukeho a přímo před jeho očima, jasně a viditelně, zabít tu odpornou krysu sedící klidně na měkkých polštářích za jídelním stolem.
Vypadněte, Uchihové, a ty do zbraně, Warashi! Héj! Stejně už seš mrtvola!
Holčička v její hlavě vřískala na všechny strany a Mirae se pokoušela uklidnit mysl. Pohled na chladnoucí čaj, pohled na tmavé kmeny stromů za oknem, pohled na bílou praskající zeď. Všední předměty a hluboké nádechy, to bylo ono, to dokázalo procpat pár prstů mezi stahující se okovy a její mozek, vynutit si ještě trochu místa.
Nemůže sakra udělat chybu! První dávku už má otec v sobě. Ještě celý den, možná kousek noci. Snad jen tohle a mělo by celé dějství skončit. Doba před svítáním by měla vnést klid do mnoha míst.
Jedním z těch míst bude i její duše, říkala si Mirae chvějivě. Mír duši a domům, lidem a životům, všechno bude v pořádku a přestane čas diktatury.
To si jen namlouváš, zlatíčko. Kdo jednou vědomě zabije, zabíjí i dál. Klidně jenom sebe, roky a roky.
„Ještě čaj?“ dotkla se rukou konvice a tázavě se zahleděla na otce. Hlas, její hlas prostý všech vykalkulovaných umělotin, prost veškeré sladkosti a výšky, jen tichý, jemný a unavený hlas donutil Sasukeho podívat se na Mirae dřív, než to zvládl Warashi. Nevšimla si toho. Vyčkávavě sledovala otce, až jí věnuje pozornost a zamítavě zavrtí hlavou. Teprve potom jednoduše přikývla a stáhla ruku zpět.
Nad stolem zavládlo ticho.
Dnes se Miare nesnažila tupě konverzovat o počasí a zahradě, prostě seděla a mlčela.
Warashi dál žvýkal svoji omeletu.
Sasuke byl rád, že s ním nemusí komunikovat a lhostejně se věnoval své snídani.
Občas mrkl po své ženě, ale Miraeiny oči se už neodlepily od jejího talíře. Pohled na hodiny mu ukázal pár minut po půl deváté. Snídaně s Warashim trvala necelých čtyřicet minut, ale Sasukemu to přišlo jako nekonečné chvíle zbytečně ztraceného času. Sám by se zvládnul nasnídat za několik minut, sedm nejvíce, a šel by si po svých. Jenže po Warashiho výstupu s Mirae nechtěl svoji ženu nechávat s tím nechutným tyranem samotnou.
Odejde, až odejde on.
Tyran však už nechtěl dál řešit prosperitu klanu, ani vyzvídat o vojenských silách. Jeho zvednutí bylo rázné a překvapivé. „Dnes se bohužel musím věnovat obchodním záležitostem, to víte, milý zeti, obchod ani na návštěvě nepočká,“ zasmál se Warashi bodře, přičemž na něho dokázal Sasuke jen bezvýrazně zírat.
Mirae se při otcových slovech schoulila ještě více do sebe.
„Ne, to nepočká,“ odpověděl Sasuke nuceně a spíš než tchána si všímal dřevěného rámu dveří kdesi za jeho hlavou. „Ať se vám daří,“ vydoloval ze sebe těžce.
Warashi se usmál a Mirae se stále ještě nepohnula, jen tiše hypnotizovala talíř. Tentokrát ji Sasuke v duchu neprovolával za hloupou. Počkal, až se za tchánem zavřou dveře, a vnořil se k jejímu mlčení.
Mlčet s ní bylo jiné, než mlčet třeba se Sakurou. O té věděl, že by toho ráda spoustu řekla, ale nedovolí si, hned by odešel nebo ji případně setřel. Příliš ho nezajímalo, co Sakura nosí v hlavě.
U Mirae ho to rovněž většinou nezajímalo, jenže teď cítil, že by si toho neměli mnoho co říct; že Warashi byl sice odporný padouch a násilník, ale byl také jejich pevnějším pojítkem. Nebylo třeba na něho plýtvat slovy, snad se ani jimi nedal popsat. Stačilo mlčet a vědět.
Tušit, opravil se v duchu. Tušit, protože nevěděl, proč dnes před otcem nemluví o svých banalitách jako obvykle, proč jen zírá a on z ní cítí strach, ovšem mnohem odlišnější od toho prvotního, provázejícího Warashiho příjezd.
Tušit, což Sasukeho provokovalo, protože Sasuke vždycky raději věděl a vždycky raději měl své věci pod kontrolou. Jenže když s ní spal poprvé, došlo mu, že ani tak ji nezískává celou.
Mirae se nabídla, ochotně a otevřeně, ale jenom fyzicky.
Ryze osobního neřekla nic.
Ženy po tom s ním vždycky chtěly mluvit, pletly páté přes deváté a žvatlaly o svých naivních snech (kterých byl součástí), o své budoucnosti (té byl také součástí) a všem možném, dokud je nezarazil. Chtěl mlčet.
Mirae mlčela. A Sasukeho poprvé napadlo, jak absurdní celá ta věc se ženami je a kolik by toho dokázal obětovat, jen aby se jí alespoň tehdy do té její zatracené hlavy dostal.
Jako by se jeho žena probudila z transu; vstala a začala sklízet špinavé nádobí. Sasuke se rozvážně zvedl a došel za ní až ke kuchyňské lince, kam všechny věci odložila.
Vycítila ho za sebou a ztuhla, paže svěsila podél těla.
Objal ji; byla tak teplá a její teplo volalo, lákalo, objal ji a zabořil nos do voňavých, pečlivě učesaných vlasů, aby si z paměti vymazal Warashiho ostrý pach i dávno zmizelý Sakuřin třešňový parfém. Žádný chlad a led, jen teplá a voňavá žena, mlčící žena, provokující žena.
Nadechli se oba ve stejnou chvíli.
Bylo zvláštní cítit jeho objetí, paže, které nechtějí ubližovat, ale jen držet, držet něco, co zoufale chtějí. Ani za ty dvě noci si ještě na ten pocit nezvykla. Sasuke hrající svoji lhostejnost a Sasuke bezradně prohrávající ve hře o… city?
Tohle se Mirae nesnažila zodpovědět. Připadalo jí, že už nic hezkého nelze cítit. Tamae. Tamae a kouzlo jejího jména znamenalo ještě trochu prudší zabušení srdce.
Umírá. Umírá spolu s nenáviděným otcem a pro oba jim kope hrob, do kterého dnešní noci spadnou. Pak bude následovat peklo dostávající hranice spolu s nimi.
Bojí se, tohle je si ještě ochotná přiznat. Bojí se toho, až se tam dostane a bude věčně zírat do otcových šedých očích šklebících se v brutálním úsměšku. Vyhrál jsem. Vždycky vyhraju!
Vzlyk, který si nemohla dovolit, snad vzlyk procházející jejím tělem ji donutil se obrátit v manželových pažích, přitisknout se k jeho tělu a zamaskovat svoji opravdovou slabost.
Zab ho, doraž ho, ať nemusím já!
Zab ho, zab ho, ať nemusíme my!
Co ještě pramení z potřebných úkonů a co se ukrajuje z jejího podvědomí?
Ani v teple jeho náruče bolest nepolevovala, naopak se stupňovala. Mirae třeštila hlava.

Poznámky: 

Sotorek

nebo soterek je reálná a velice zajímavá asijská rostlina; kupříkladu její listy a kořeny jedovaté nejsou, chutnají sladce a říká se jim indiánská lékořice. Pokud se červené semeno poruší, je člověku smrtelně jedovaté v malé dávce. Upřímně přesně nevím, jak prášek chutná a jak rychle/příznakově by to přesně šlo; kdybych tvořila knihu, zeptala bych se odborníka na bližší info, ale v rámci ffky psané na odreagování jsem si to přizpůsobila. Tak snad mi to odpustíte

Svatba beze svědků odkazuje jak k těm intimnostem v ložnici xD, tak i k té druhé (pomyslné) Mirae se Smrťákem. Snad to bylo pochopitelné.
Toriry byla tak neskutečně super a Hlasy se jí prý tolik líbily (jééj! ^^), že nakreslila neuvěřitelné krásný FA Mirae! Oficiální verzi najdete tady a já doufám, že se nebude zlobit, když ukážu i náčrtek (prý náčrtek, já takhle "črtat", jsem v sedmém nebi!), který jsem si dala do administrativy galerie na blogu (takže se k němu nejde jinak dostat a funguje jen přes tento odkaz - tamten mi už nešel - nikde není sdílen; doufám, že nevadí, Toriry, oba jsou totiž nádherné a bylo mi líto ten druhý neukázat). Děkuju moc ještě jednou! Je to ocenění autorovy tvorby, které jsem nikdy nečekala A sem je dávám, abyste se mohli pokochat, určitě koukněte ^^