Rodinné trampoty učitele Kankura

5:59
Toto hlásil oficiálně můj budík – Ještě skoro za tmy, den se začal zkracovat kvůli období pouštních bouří. To byla naše zima. – ve tvaru loutky Karasu, který jsem měl nastavený přesně na šestou, abych nezaspal na svůj přelomový den. Den, kdy budu schopen naučit novou generaci něco užitečného a snad, aby se poučili ze starých chyb a nedělali nové, ještě strašnější…
Uvidíme, co nám budoucnost přinese. Zaměřil jsem se proto na nadcházející den.
Třísk – bum – třísk – bum – bác – třísk – plesk – třísk!!
„Kdo…? Co…?“ vykoktal jsem ze sebe, když jsem se šokem probudil s kunaiem v jedné ruce a v druhé chrakrové vlákno mé loutky Karasu.
Třísk – bum – třísk – bum – bác – třísk – plesk – třísk!!
Tříííííííííííísk!!
Takový rambajs by vzbudil i mrtvolu, naštěstí bydlím sám, otočím hlavu a co nevidím. Můj budík tříská na činely jako vyšinutý, když skončí, pronese: „Ohayo gosaimasu!“
Pak mi dojde, kdo takhle včera, asi, vylepšil můj budík. Ušklíbnu se, kunai dám opět takticky pod polštář, zruším vlákno, vylezu z postele, pořádně protáhnu svaly po noci plné převalování. Nemohl jsem zkrátka usnout z toho nadšení, že mě bráška vybral jako třídního pro novou generaci ninjů. Cením si té pocty, i když mám nejasný pocit, proč jsem byl vybrán. Nikdo jiný tu pozici nechtěl…
Ranní hygiena je půl zdraví, vydatná snídaně posílí mého ducha o několik řádů. Počítám, že to budu potřebovat. Hodně.
Namísto svého tradičního oblečení, kukličky a malovátek, jsem zvolil tradičnější úbor učitelů. Ninja obuv, pískové kalhoty s pouzdry na zbraně, tílko téže barvy a vestu tmavšího odstínu. Sčesal jsem si vlasy podobně, jak je nosí brácha. Čelenku jsem umístil na čelo. Podíval jsem se do zrcadla, zda jsem hotov. Chyběly jen mé svitky s loutkami. Moje nezbytná součást. Bez nich nikam nevycházím. Teď to bylo perfektní.
Zamkl jsem na jeden západ. Klíče od bytu jsem si uložil do jednoho pouzdra u vesty.
6:40
Nejvyšší čas vyrazit. Nasadil jsem neutrální výraz, abych tak skryl očekávání z věcí dnešních.
Cestou mi hlavou běžela jen jedna myšlenka. Bude to v pořádku. Nic se nestane. Děcka budou fajn.
Potkával jsem spoustu shinobi, kteří vedli své ratolesti na Akademii. Někteří byli nadšení, jiní zase otrávení, další se vzpouzeli. Nic se nezměnilo, pomyslel jsem si. I my byli takoví.
Můj pohled upoutal hnědovlasý klučina, suverénně si vykračoval k Akademii. Počkat…! Není to…? Včera přece vyrazili. To je nesmysl, Shikadai je v Konoze.
Než jsem vstoupil na půdu Akademie, potkal jsem Bakiho. Mého mentora, který nám pomohl přežít jedno temné období.
„Ahoj, takže vybrali tebe?“ zeptal se.
„Zdravím, sensei. Ano, Kazekage-sama mě osobně doporučil vedení Akademie.“
„Toho senseie si nech, sám si teď jedním z nás.“ Usmál se na mě. Divím se, že mě poznal. Také jsem mu to hned řekl.
„I bez té hučky jsi k poznání. Máš přece svitky.“ Poukázal na můj poznávací symbol.
„No jo, na ty pořád zapomínám.“
„Bylo milé tě potkat, musím běžet, mám ještě něco na vyřízení,“ loučil se se mnou.
„Jasně, taky už musím do třídy. Na viděnou.“ Zamávali jsme si a za pár vteřin byl ten tam.
6:55
Na to, že byl první den, bylo zde podezřelé ticho, u těch starších a zkušenějších studentů se očekávalo, že půjdou těm mladším příkladem vzorného ninji.
Přišel jsem k oněm dveřím, které hlásaly:

Musel jsem si to oznámení přečíst třikrát. Nemohl jsem uvěřit, že je to moje jméno. Tak hezky se to četlo. Vstoupil jsem, třída byla zatím napůl prázdná. Zbývala ještě půl hodinka do začátku. Byl jsem tu první zástupce učitelského sboru.
Jakmile mě spatřili, ztichli a způsobně se posadili.
Popošel jsem ke katedře, kde na mě už čekala prezenční listina a další potřebné dokumenty.
Posadil jsem se a začal jsem je podepisovat jak svým, tak jmény svých svěřenců. Než jsem ty papíry vyplnil, uběhl ten čas.
7:29
Teď už byla třída plná. Učitelé s mým bráškou v popředí zde byli také.
„Zdravím mladí studenti, než vás předám do rukou vašeho schopného učitele,“ brácha se otočil ke mně, poklonil jsem jen hlavu. „A on s vámi vyplní dokumenty řádného studenta, nechte mě promluvit pár slov na začátek.“ Nikdo nic nenamítal. Ještě, aby jo. I když při Gaarově řeči jsem dával pozor, tak mě zase zaujal onen klučina, co si tak sebejistě nakráčel na Akademii, který mi byl něčím povědomý. Hlavně tím, jak se ošíval a koukal neustále na dveře, jakoby očekával někoho, kdo ty dveře vyrazí větrným tornádem…
„Vzpomínám si, jak jsem kdysi seděl na vašem místě a poslouchal proslov svého otce, Kazekageho, který vůbec nebyl optimistický. Nebýt Uzumaki Naruta, nestál bych tu dnes. Byl bych úplně jinde…“ Gaara se musel zastavit, podle jeho ramen jsem poznal jak ho pohltily emoce, rychle je však ovládl. Pak pokračoval: „Jak jistě víte historie nebyla nikdy hezká, ovšem dnešním dnem doufáme, že se dnešní mír a spojenectví udrží na dlouhou dobu, v tom nám jistě pomůžete udržet stávající situaci. Není to lehké, co také je. pevně věřím, že se mezi vámi najde jeden, co mě nahradí v mé funkci a bude stejně jako já promlouvat k dalším pokračovatelům. Tak jako se to děje dnes ve všech shinobi vesnicích. Vytvořte ještě lepší svět, než jsme my mohli. Mějte na paměti, že cesta, kterou jste teď započali bude trnitá, místy těžká. Jen nikdy nezapomeňte jednu věc. Na přátelé. To oni jsou vaše síla, vaše odhodlání se nevzdat.“
Moc dobře si pamatuju jaké to tehdy bylo, leč jsem na něho tak pyšný. Byl jsem dojatý, až jsem měl chuť ho obejmout. Ovládl jsem se, nehodilo se to tady projevovat sourozenecké city.
„Tím jsem skončil, předávám vás do rukou mého bratra, buďte na něj hodní a on bude na vás, jinak si nepřejte vidět, co umí s loutkami, když se naštve.“ Mrkl s lehkým naznačením úsměvu na všechny studenty.
No bezva, povzdychl jsem si.
Gaara odešel, učitelé taktéž. Rozešli se do svých tříd.
Super! Co mám jako teď říct? Ahoj, jsem váš tyran? Blesklo mi hlavou těsně předtím, než se dveře vevalily z pantů a do třídy se přihnalo tornádo s řevem. „Shikadaaaaaaaii!“
„Co zas?“ neudržel jsem.
„Ty se ještě ptáš?“ vylítla na mě blonďatá máma, hned jsem poznal Temari.
„Ano, tohle je moje třída a moje dveře,“ upozornil jsem ji.
„Bývaly! Kde je?“ udeřila na mě razantně.
„Kdo?“ ptal jsem se blbě.
„Shikadai, byli jsme skoro v Konoze, když ten výtečník zdrhnul!“ pár slov jí vždycky stačily. I pro milované osoby. Poznala, že jsem malinko zkoprněl a letmo se podíval tím směrem, kde seděl onen klučina… Temari se jala prohledávat celou třídu. Nebyl tady.
„Říkal jsem ti to,“ řekl jsem opatrně.
„Ale byl tu! To mi nevymluvíš!“ Poznala, že tady neuspěje, sebrala se a odešla. Demonstrativně dupla na dveře. „Shikadaiiii!“
Opět jsem si povzdychl. Zmučeně jsem s třídou vyplnil dokumenty, seznámil je s několika pravidly, dal jim seznam, co budou potřebovat a poslal je domů. Nic jiného mi nezbývalo.
Nahlásil jsem rozbité dveře.
Snídaně byla spotřebována. Moje nálada na bodu mrazu. Co jsem komu udělal, že mi tohle provedl hned první den?