Milovaný snílek

Ticho v kuchyni narušovalo jen nepatrné klepání prstů o stůl. V místnosti seděly dvě ženy. Dlouhovlasá blondýnka a starší černovláska. Atmosféra byla více než ponurá.
„Vaše ruce, jsou ještě více poraněné než minulý týden,“ konstatovala po chvíli blondýnka.
Černovláska zabloudila pohledem na své dlaně a pořádně si je prohlédla.
„Přestala jsem to vnímat, všechno už to probíhá moc dlouho,“ pozvedla oči, aby se mohla dívčině zadívat do obličeje. „Předpokládám, že mi neneseš dobré zprávy, proto tak mlčíš.“
Blondýnka těžce polkla a mlčky přitakala. Její výraz by se dal popsat jako výraz toho největšího zklamání.
„Omlouvám se, ale ani já, ani můj klan vám nejsme schopni nikterak pomoci. Opravdu jsem se snažila. Bůh je mi svědkem, že jsem se opravdu snažila, ale tohle je mimo naše zkušenosti a opravdu jsme se s něčím takovým ještě nesetkali,“ posmutněle si povzdechla.
„A co váš klan? Nemohl by někdo pomoci? Přeci jen je to rodová záležitost.“
„Bohužel, to není možné. Jsme posledními žijícími členy. A já sama se s něčím takovým potýkala ve svém dětství, nikdy jsem ale nestála na opačné straně barikády. Ten, kdo mě dokázal zarazit, byl můj otec a ten zemřel už před dlouhou dobou.“
„Chápu…“
„Ještě si nejsem úplně jistá, co udělám, ale každopádně to budu muset zarazit. Její talent přesáhl všechny meze, její podvědomí přetváří sny ve skutečnost, nejsou to iluze jaké známe. Pokud by její moc rostla tímhle tempem dál, za pár let by mohla způsobit katastrofu. Prozatím je její limit tenhle dům a tak to raky musí zůstat,“ odsekla rázně.
„Kurenai-sensei, vážně je to tak zlé? Je to přece ještě dítě, nedělá to schválně. Co chcete dělat?“
„Ino. Vím, že se snažíš pomoct, ale sama víš, jak to dopadlo. Veškeré pokusy o kontrolu jejího podvědomí dopadly katastrofou. Pokud nebude jiná cesta, udělám, co budu muset!“
„Kurenai-sensei! To přece nemůžete! To nemůžete myslet vážně!“ drobná blondýnka zrudla v obličeji vztekem, dokonce se jí začaly lesknout oči.
„Vždyť je to skoro stejné jako smrt! Je to vaše dítě, pro Krista pána! Neříkejte mi, že jste se rozhodla…“ ani nedokončila větu, nemusela, černovlásčin výraz mluvil sám za sebe.
Kurenai posmutněla a sklopila oči, zadívala se do země a mlčela. Bolelo to, tolik to bolelo. Nemohla nic, jen doufat, že nebude muset zajít tak daleko.
„Kde vůbec je? Není nebezpečné ji takhle pouště bez dozoru?“ strachovala se Ino.
„Dnes je první den Akademie, dnes se to rozhodne. Je to vnímavá dívčina, všechen ten strach, smutek, osamění. Absence otce. To vše na ní dolehne, a pokud to nebudu schopna zastavit, udělám, co budu muset.“ pronesla tiše. Hlas se jí chvěl.
Dál už nemluvily. Jen mlčky seděly a sem tam si jedna či druhá usrkla čaje. Až skřípnutí dveří přimělo obě ženy začít vnímat realitu.
„Mami! Jsem doma!“ Oznámil dětský hlásek.
Ve dveřích stála Mirai, nemohlo ji být více než šest let. Na tváři úsměv od ucha k uchu, neposlušné vlasy stáhnuté gumičkou. Těžko věřit tomu, že tohle škvrně bylo schopno ve svých snech zabíjet.
„Oh!“ zarazila se, když spatřila Ino a lehce se uklonila. „Dobrý den, Ino-san.“
Blondýnka si ji přeměřila pohledem a lehce se usmála. Pořád to nechápala.
„Utíkej si hrát do svého pokoje, Mirai, pak za tebou přijdu a všechno mi o svém prvním dni povyprávíš, ano?“ Pobídla Kurenai svou holčičku plná falešného nadšení, pouze Ino pociťovala tu skrytou hořkost v hlase.
Malá Mirai spokojeně přitakala a s roztaženými pažemi odletěla z kuchyně jako by byla letadlo.
Obě ženy si povzdechly.
„Nechám vás už o samotě, skutečně si jste jistá, že nemám zůstat přes noc s vámi? Třeba bych mohla nějak pomoci,“ nabízela se. Byla to poslední šance něco změnit.
„Jsi hodná, ale nemohu tím ohrozit někoho dalšího. Tohle je rodová záležitost, jak jsi sama řekla a tak to taky skončí.“
„Rozumím. Ale, prosím vás, nedělejte to. Snažně vás prosím.“ S těmito slovy se zvedla a při odchodu Kurenai položila ruku na rameno.
„Budu na vás myslet.“
Kurenai zmáčkla Ininu dlaň a vděčně přitakala, doprovodila ji až ke dveřím a po poslední výměně pohledů za ní i za celým světem zavřela dveře. Teď už to bylo jenom na ní samotné. Na maličký moment dovolila svému smutku, aby převzal kontrolu. Sesunula se po dveřích až k zemi a z očí ji začaly kanout slzy. Nesměla to dávat najevo! Musela být silná!
Otřela si vlhký obličej, párkrát se zhluboka nadechla a vyskočila na nohy. Nahodila lehký úsměv a šla za Mirai do pokoje, tak jak slíbila. Chtěla slyšet vše, i když věděla, že to nemá sebemenší význam. Důležité bylo jen to, co se její holčičce odehrávalo v hlavě a to zůstávalo skryté.

Mirai seděla na posteli a spokojeně si hrála s plyšovými zvířátky. Pobrblávala si nejrůznější průpovídky a užívala si chvilky pro sebe.
„Tak jaký byl tvůj první den na Akademii?“ Ozvalo se směrem od dveří. Kurenai stála na prahu pokoje, donesla své dcerce něco na zub. Na nic nečekala, došla až k posteli a usadila se hned vedle Mirai.
„Bylo to docela fajn…“ Nechtěla se o tom bavit. Dobrá nálada najednou zmizela, ale i tak si neustále pohrávala s plyšáky a dělala, že se nic nestalo.
„Tady máš sladké rýžové kuličky, pak si je spapej.“ Odložila misku s mlsáním na noční stolek. Chytila Mirai za stehna a otočila si ji k sobě. „Tak povídej! Nenech mě hádat. Bylo to super? Co učitelé? A už máš plno kamarádů?“ Nevěřila, kolik falešného zájmu musela vynaložit, aby zněla nadšeně a zapáleně.
„Etoo… Bylo to fajn! Učitel byl hodný, ostatní děti taky. Učili jsme se malovat znak Konohy a pak jsme si šli hrát na hřiště. Ale pak…“ Sklopila oči, posmutněla. Pohledem se snažila najít na prostěradle něco, čím by mohla změnit tok konverzace.
„No co? Jen to řekni, nikdo ti hlavu neutrhne.“ Konejšila ji Kurenai s lehkým úsměvem na rtech.
Mirai chvíli mlčela. Nechtěla o tom mluvit. Asi neměla na výběr. Pozvedla tvář, v tu chvíli by se nikdo v Kurenai krve nedořezal. Její dítko mělo obličej zkřivený smutkem, velká tmavá očiska zalitá slzami.
„Pro všechny si pak přišli rodiče a pro některé jen tatínci. Jen tatínci!“ Zopakovala mezi potahováním. Tolik jí to bolelo.
Kurenai přestala s falešným úsměvem a přivinula si dceru na hruď. Objala ji a hladila po zádech.
„Neplakej, ty za to nemůžeš. Já vím, že ti chybí, nám oběma chybí, ale musíme být silné.“ Konejšila ji. Na stehnech cítila horké slzy své maličké. „Neboj, ono to časem přebolí.“
Mirai se nezmohla na žádnou odpověď, jen vzlykala a tiskla se k matce, chtěla s ní splynout. Stát se jedním tělem a necítit tu bolest z osamění. Nikdy svého otce nepoznala.
„Pšššt, neplakej. Ono to po čase přejde.“ Konejšila jí Kurenai, jí samotné se v obličeji zrcadlila bolest, musela být silná, za obě dvě.

Stála opřená o stěnu, hned vedle dveří do pokoje Mirai. Uložila ji, políbila na čelo a popřála ji dobrou noc. Tak jako každý večer. A stejně tak jako každý večer, i dnes zůstala u dveří na stráži s kunaí v ruce. Brzy to vše začne, byla to otázka pár desítek minut.
Jediným zdrojem světla v chodbičce byly svícny se svíčkami připevněné na stěnách.
Stála tam jen tak, neměla žádný výraz v obličeji. Jen čekala na začátek konce. Každou noc to zažínalo stejně. Proto se připravila. Kunai chytila mezi zuby a dlaněmi si přikryla uši. Stačilo jen vyčkávat, bylo to nevyhnutelné.
V celém domě jako by někdo vysál všechen kyslík. Plamínky svíček se zamihotaly, normálně by za to mohl průvan, ale tohle nebyl ten případ. Už to začalo!
Obličej matky se zkřivil bolestí. Oči se začaly lesknout a zanedlouho z nich stékaly obrovské slzy. Doslova odnikud se začaly ozývat přívětivé tóny. Byla to ukolébavka, kterou své dceři broukala každičkou noc před spaním. Dlaně ji zbělaly, jak moc si je tiskla uším, aby neslyšela to, co teprve přijde. Líbezné zvuky začaly totiž nabírat na intenzitě a výšce tónů. Během pár vteřin už to nebyla žádná ukolébavka, ale jekot. Pištící jekot, trýznivý zvuk bolesti, kakofonie utrpení, která se zařezávala do morku kostí. Slýchávala to každičkou noc a nikdy se na to nedokázala předem připravit. Začala vzlykat z plna hrdla, aby se mohla dostatečně nadechnout, musela upustit kunai na zem. Vůbec se neslyšela, bylo to tak hlasité. Třásla se jako osika, ale musela vydržet. Přejde to. Bude to jen chvilku trvat.
Vteřiny se táhly jako celá věčnost, bylo to neskutečné utrpení. Ani nevěděla, jestli si na to přivykla nebo byla tak otupělá svým žalem, ale každou noc to vydržela. Neměla ponětí, kde brala tu sílu. Ale vždy ji nějakým způsobem našla, pokaždé ji to ale stálo více a více námahy a i ona má někde svou hranici.
Jekot najednou ustal. Zpozorněla. Přišla druhá fáze. Hbitě se ohnula pro kunai a začala kontrolovat stíny na stěnách. Ticho dlouho netrvalo. Místností se rozezněl šum. Stíny se začaly třepotat a po zdech se proháněly temné siluety. Nedalo se rozeznat, komu patřily, jestli to byly jen výplody fantazie nebo něčí skutečné siluety. Stejně tak se nedalo rozumět šumu, jediné slůvko by člověk nepochytil, i kdyby se sebevíc snažil. O to víc přiváděl tenhle šepot mysl o rozum. Neustále cvrlikání a mámivý podtón hlasů značil jediné, měly něco za lubem. Tenhle okamžik býval vždy kritický, protože po stínovém divadle vždy přišlo to nejhorší. Každičkou noc to bylo něco jiného. Před týdnem to byli lidé bez tváří, včera zase černočerná tma. Co to bude dnes, to nikdo nedokázal předem říci. Ale to, co nejvíce Kurenai ubíjelo, byl fakt, že toto vše se odehrává v mysli její milované dcery. Všechen ten chaos, temnota, šílenství. Moc dobře věděla, že byla nemocná, byla velmi citlivá a emocionálně nestálá, proto byl dnešní den a dnešní noc zlomová. Protože všechen ten stres z toho, že začala chodit na Akademii, že může přijít o život nebo o něj někoho připravit se smísí se vším, co si s sebou táhla od útlého dětství a především k tomu, co nikdy nedokázala vstřebat a tím byla ztráta otce.
Stíny se začaly pomalu vytrácet, šepot ustupovat a opět nastalo ticho. Svíčky spoře ozařovaly chodbičku a Kurenai tiše čekala na to, co přijde. Těkala pohledem z jedné strany chodby na druhou, kontrolovala podlahu. Využívala všech zbylých nindžích smyslů, které ještě měla. Nic nepřicházelo. Až po chvíli…
V nose jí začal štípat kouř. Založila snad požár? Chce nechat celý dům lehnout popelem?!
Zděšeně zkontrolovala veškerý prostor kolem sebe, ale po ohni ani památky. Žádné teplo, žádný zdroj mihotavého světla kromě toho na stěnách.
„Koukám, že jste se tady nenudily. Asi toho budu muset hodně dohánět.“
Ten hlas! Vytřeštila oči, rty se jí začaly chvět a tlukot srdce se přesunul až do krku. Mohl to být on?!
Než se nadála, zpoza rohu se vynořila vysoká mužská postava. Obličej ozářily mdlé, mihotavé paprsky světla. Rozeznala jeho zarostlý obličej, cigaretu v koutku úst a po chvíli se ztratila v jeho tmavých očích.
„A-Asumo?“ pronesla polohlasně.
Nevěřila, že je to skutečné. Copak by mohlo? Veškerá bojovnost se vytratila. Byla v šoku, kdyby se o něco pokusil, nebránila by se.
Její muž se jen pousmál a vychutnával si pohled na svou milovanou. Ač vypadala tak vyděšeně.
„Jak je to možné? Jak.. Co jsi zač?“
„Jsem tady, to je důležité, ne? Přišel jsem za svou rodinou, protože se mi po vás tolik stýskalo. To mě ani neobejmeš? Budeš tam jenom tak stát a zírat?“ Rýpnul si a roztáhl paže.
Na nic nečekala, odhodila kovovou zbraň a vrhla se svému muži kolem krku. Sevřela ho, jak nejpevněji mohla. Nerozplynul se, byl skutečný. Byl tady, z masa a kostí! Jak?!
Asuma její objetí opětoval.
„Už jsem doma, neboj. Už budeme spolu, všichni dohromady. Tak jak to mělo od začátku být.“ Šeptal ji do ouška.
Tohle bylo tak neuvěřitelné, ale cožpak mu mohla říct ne? Po všech těch útrapách. Po všech těch hrůzách, konečně by mohli dojít šťastného konce. Budou pohromadě, všichni tři.
„Jak, jak je to možné? Kde jsi celou tu dobu byl? Proč jsi nic neřekl?
„Nedovolili mi to. Chtěl jsem, opravdu jsem chtěl, ale nedovolili mi to.“ Konejšil ji a něžně hladil po vlasech.
„Už neplač, nemáš proč. Vrátil jsem se pro vás. Už vás nikdy neopustím, budeme konečně spolu.“ Pokračoval.
Kurenai byla tak zmatená, nevěděla, jestli je šťastná, vystrašená. Taková směsice pocitů, srdce ji mohlo každou chvíli vyskočit z hrudi, hlava se jí točila. Krev pulzovala ve spáncích, bylo to tak šílené, ale proč by to nemohla být pravda?
„Pojď, chci vidět naší holčičku, ukážeš mi ji?“ Optal se Kurenai.
Zbystřila!
„To není dobrý nápad,“ odlepila se od jeho ramene a zadívala se mu do očí. „Skutečně to není dobrý nápad, je nebezpečná sobě i svému okolí.“
Asuma jen zakroutil hlavou a chytil Kurenai za ruku.
„Nesmysl, je to naše dítě, není schopná někomu ublížit, natož sama sobě. Pojď. Půjdeme k ní společně. Probudíme ji do nového dne.“ Laskal svou ženu, pomalu spolu přešli ke dveřím a s mírným vrznutím je otevřel.
Kurenai se to nechtělo líbit. Mlčky následovala svého muže se starostlivým výrazem.
Když došli až k posteli, nic zvláštního se nedělo. Mirai sladce spala. Přikrytá až po bradu, mírně schoulená do klubíčka. Vypadala tak nevinně. Asuma se nad ní naklonil a lehce ji políbil na čelo.
„Vidíš? Nic se neděje. Je tak krásná, skoro tak jako ty.“ Usmál se na svou milou.
Kurenai jen nevěřícně koukala na svou dceru, vypadala jako každé jiné dítě. Nikde nic, žádný šum, žádné běsnící stíny, prostě nic. Mohl tohle být konec všech jejich potíží? Konečně cítila nějakou oporu, cítila ji v Asumovi. Byl jako ztělesněný zázrak. Objeví se a vše se rázem vyřeší.
„Pojď ke mně.“ Vyzval Kurenai a znova jí objal, dlaní ji přejel po ňadrech a chytil ji kolem krku. Začal ji něžně líbat.
„Už se nemusíš bát, vše bude tak, jak má být.“
Nechala si to líbit. Připadala si tak bezbranná a moc, opravdu moc chtěla, aby se Asuma o všechny problémy postaral. Byla tím vším tak unavená.
„Neboj, stačí vydržet ještě pár malých chvil.“ Špital jí do ouška. Jeho stiskl náhle získal na síle. Nebylo to nejpříjemnější, ale vydržela to. Bylo to až příliš! Tohle už nebylo sevření! Rdousil ji. Kurenai omotala své dlaně kolem jeho a pokusila se odtáhnout, když se zadívala Asumovi do obličeje, zbledla.
„Ještě chvíli vydrž!“ Vztekle procedil mezi zuby.
Tohle nebyl její muž. Byl to někdo jiný, oči byly prázdné, bez jakýchkoliv známek života, část obličeje byla znetvořena popáleninami, z úst prýštila krev.
„Asu..,“ chtěla se mu vyrvat ze sevření, ale bylo příliš silné. Nemohla ani křičet o pomoc, to málo vzduchu, které se snažila prodrat do plic, stačilo jen k tomu, aby neztratila tak rychle vědomí.
„Pusť!“ Vypískla ze všech sil.
Její druh se ale k ničemu takovému nechystal, sevření naopak ještě sílilo. Snažila se uvolnit sevření tak, že mu pěstmi bušila do ruky, ale nepomohlo to. V záchvěvu zoufalství se oběma nohama zapřela o jeho stehno a odrazila se.
Podařilo se! Vyrvala se z jeho sevření, ale odrazila se s takovou silou, že skončila v šatní skříni. Asuma na nic nečekal, s výrazem šílence se vrhl po své ženě. Začal se po ní sápat a opět ji chtěl chytit pod krkem.
„Ne! Přestaň!“ Ječela.
Teprve teď jí to došlo. Nikdy to nebyl její muž. Ten už je dávno pryč. Tohle byl další z výplodů mysli její dcery. Ten nejkrutější jaký mohl být.
Bojovala s ním zuby nehty, přetahovali se, kopala, škrábala. Rány pěstí, ale byl dobře mířené
a věděla, že přelud má navrch. Koutkem oka zahlédla svou spící dceru. Pořád vypadala tak klidně. Došlo jí to. Píchlo jí u srdce, oči se okamžitě zalily slzami. Byla to jediná možnost.
Asuma už se napřahoval, ale v tom uviděla šanci, vrazila mu prst do oka a přelud zaječel bolestí a částečně se svalil bokem. Neváhala! Vymanila se z částečného sevření a několika hbitými pohyby mířila ke své dceři. Bohužel to neměla tak jednoduché, přelud se jí začal sápat po nohách. Chytil ji za pravý kotník a nechtěl ji pustit.
„Tak mě sakra pusť!“ Zuřila Kurenai a kopala volnou nohou.
„Nikam nepůjdeš! Budeme spolu, jako rodina! Jenom se musíš poddat!“ Štěkal vztekle Asuma.
Kurenai se vztekem zakousla do vlastního rtu a dobře mířenou ránou kopla svého muže přímo do brady. Opět zavýskl bolestí a povolil sevření. To bylo ono!
Po čtyřech se doplazila až k posteli a na zlomek vteřiny se zarazila nad svou milovanou dcerou. Po tvářích ji stékaly horké slzy a v hrdle měla snad tisíce střepů.
„Omlouvám se. Strašně tě miluji!“ Zavzlykala.
Přiložila dlaň na čelo své dcerky a lehce jí políbila. To vše doprovodil lehounký záblesk modrého světla.
Vše utichlo. Pohyb pod víčky ustal. Když se Kurenai ohlédla, přelud byl taktéž pryč. Zbyla jen spoušť po boji. Znovu se podívala na svou dceru a teprve teď jí to všechno došlo.
Začala vzlykat a tentokrát se nedržela zpátky. Srdce v hrudi začalo bít jako o závod a v uších ji hučelo z náhlého návalu krve. Udělala to! Nemohla jinak.
„Miluji tě, strašně tě miluji!“ Vzlykala a nepřestávala svírat svou dcerku.
Ta nikterak nereagovala. Její tělo bylo poddajné jako tělo hadrové panenky. Kde byla teď, to nedokázal nikdo s jistotou říci. Jedno bylo ale jasné, tohle byl její první a zároveň i poslední den na Akademii.