Fakt marnej

Ráno, prvního září, sedm hodin a třicet minut. Malý blonďatý chlapec seděl u stolu a spěšně snídal. Zaspal a teď narychlo doháněl, co nestihl předtím. Byl ještě stále v pyžamu, spací čapka se válela na podlaze, jakožto i další kusy oblečení. Hromádky oblečení byly i na židli a posteli, to byly ty lepší svršky, ze kterých si ještě nevybral, v čem půjde první den na akademii.
Po snídani vypil plnou krabičku mléka a vrhnul se na výběr oděvu. Mytí vynechal, neměl čas se zabývat takovou zbytečností.
„Nemám co na sebe,“ povzdechl si po chvilce a otráveně se sesunul na zem, opřel se zády o postel a zavřel oči.

„Co si mám vzít na sebe?!“ začal panikařit, když znovu otevřel oči. Vyskočil na nohy a znovu se jal prohrabovat hromádky svršků. Našel tam oranžovou soupravu, kterou nosil docela rád. Byla čistá a vypadala celkem slušně. „Yosh, to by šlo!“
Rychle se oblékl, nasadil si své oblíbené brýle, které nosil na čele, vyběhl z bytu a pospíchal na akademii, zapomněl dokonce i zamknout. Měl už jen pár minut, než zazvoní, to přece nemohl propásnout.
Propásnul to.
Když vešel do akademie, všude bylo ticho, jen zpoza dveří se ozýval hlas učitele. Postával nervózně na chodbě a odvažoval se zaklepat a vejít. Bude to ostuda, pomyslel si, hned první den a já přijdu pozdě, možná bych to mohl zkusit až příští rok, ušetřit si ostudu… ale takovou radost jim neudělám!

„Hej, ty tam za těmi dveřmi, neschovávej se a pojď dovnitř,“ zavolal na něj Iruka. Když vešel do třídy, učitelův úsměv zmizel, vystřídalo ho na maličký okamžik zděšení, ihned se zase objevil úsměv, ale on věděl, že je falešný. Trochu ho to naštvalo, zamračil se a šel si sednout na volné místo. Spolužáci na něj koukali chladnýma očima, kromě tří z nich. Dívka s tmavými vlasy se červenala, když se na něj podívala, Uchihovic kluk se na něj nedíval vůbec a další kluk stačil usnout.

„Uzumaki Naruto, mám pravdu? Jdeš pozdě, ale pro tentokrát ti to prominu. Nezvykej si na to, jestli budeš chodit pozdě, tak tě vyhodí z akademie,“ řekl učitel. Vzal do ruky papíry, které měl na stole, rozdal se všem žákům, zbylými papíry praštil spícího Shikamaru přes hlavu a tím ho probudil.
„Co…?“ zahuhlal, zívnul a sedl si normálně.
„Žádné spaní při vyučování, pokračuj v tom a vyhodí tě odsud.“
„Hm, já sem stejně nechtěl.“ Musel, jinak by ho matka zabila.
Učitel si povzdechl a vrátil se ke svému stolu. Dal se do vysvětlování, co s těmi papíry mají dělat. Měli si je vzít domů a předat rodičům, byly to důležité informace týkající se chodu akademie a další nezbytnosti.

Učitel si zapsal docházku, zapsal si zasedací pořádek, napsal si jména do deníčku na známky a s úsměvem opustil třídu, když zazvonilo.

„Hej ty!“ křikl na něj tmavovlasý chlapec.
„Co, já?“
„Jo, ty. Měl jsi zůstat venku, zmizet odsud. Jsi hnusné monstrum!“
„Monstrum?“

„Nejsem žádné monstrum!“ vykřikl a už se dral k němu. Nevěděl, proč ho tak nazval, ale nechtěl to nechat být. Teď už je na akademii, už je vlastně ninja a tak si nenechá nadávat od takového usoplence.
„Zopakuj to, ty blbečku!“ zavrčel.
„Hnusné monstrum!“ zopakoval chlapec a vyplázl na něj jazyk.
„Ty jsi monstrum!“ Vrhnul se na něj, snad byl poháněn i Kyuubiho zuřivostí, a praštil ho do nosu. Chlapec se skácel na lavici a chytil se za nos, ze kterého se mu spustila krev.

„Uzumaki Naruto!“ zařval na něj Iruka, zazvonilo na další hodinu. „Děláš problémy hned první den? Asi se ti to vážně dostalo do krve… Sednout na místo!“ Postaral se o krvácejícího chlapce a rozdal další papíry, ještě teplé z kopírky. Rozdal i obrazové příručky, ve kterých byly vykresleny pečetě., opět praštil Shikamaru přes hlavu, když se zase válel na lavici.
„Co zase?“ zahučel, hluboce si povzdechl a srovnal se na židli. Chtěl jít domů, nic nedělat, nebo spát.
„Už jsem to přece říkal, žádné spaní v hodinách,“ řekl učitel a podával mu příručku.
„To bude otrava,“ zamručel a znovu dostal příručkou přes hlavu. „Můžete mě vůbec takhle mlátit?“
„Mám speciální písemné svolení od tvé matky, takže ano, můžu tě takhle mlátit, kdykoliv to bude nutné.“
„Otrava.“

„Dobrá, můžete jít. Uvidíme se zítra, přijďte včas,“ rozloučil se s nimi učitel a propustil je ze školy. Naruto se loudal domů sám. Všichni ostatní měli doprovod domů, ale na něj nikdo nečekal. Ruce měl v kapsách, díval se, jak se mu nohy střídají v pravidelném rytmu.
„Hej, Naruto!“ volal na něj postarší chlapík ze stánku s ramenem. „Teď už jsi na akademii, viď? Pojď si dát nášup, na účet podniku.“
Narutovi se ihned zlepšila nálada. Rozeběhl se ke stánku a vyskočil na židličku. Přistála před ním velká miska ramenu s vepřovým masem a extra přílohami.
„Itadakimasu!“ zvolal a pustil se do jídla.

„Tohle vždycky zlepší náladu,“ zasmál se Naruto, když dojídal už třetí misku.
„No samozřejmě! Bude z tebe ninja, to se přece musí oslavit!“ řekl Teuchi a postavil před něj další misku. Chmury vystřídala radost, zapomněl na ten incident ve škole a s radostí se pustil do další várky. Přejedl se, bolelo ho břicho, ale byl šťastný.

„Tak zase někdy přijď!“ rozloučil se Teuchi.
Naruto šel domů už veseleji. Docela se na další den v akademii těšil. Byl to krok k tomu, aby se stal Hokagem, proto se rozhodl, že bude dělat vše, co je v jeho silách, aby si ten sen vyplnil.
Démon v jeho nitru se rozchechtal.