Pomsta mrtvého

Z polospánku ho probralo zašramocení. Trhnul sebou, rychle sáhnul pod matraci a o chvilku později se místností mihlo zalesknutí. Bylo to tu zase, opět se ozývaly divné zvuky, místností se táhl chlad a jemu naskočila husí kůže na zátylku. Měl pocit, že ho někdo sleduje a přitom si byl jistý, že to není pravda. Už poněkolikáté vyměnil své místo pobytu, už poněkolikáté to tu prošel a nic nenašel. Jeho kumpáni už si z něj začínali dělat srandu a on jim začínal čím dál víc věřit. Asi se konečně, po tom všem zbláznil. Natáhl se, aby si rozsvítil, ale těsně u lampy se zarazil a přelétl celou místnost pomocí sharinganu a mělo to stejný výsledek – nikde nikdo. Rozsvítil, protřel si obličej a prohrábl tmavé vlasy. S takovou se už nikdy pořádně nevyspí.
Vyšel z místnosti a zamířil do kuchyně a doufal, že tam najde něco, co ho probere a udrží vzhůru další den, protože věděl, že další pokusy o usnutí budou opět zmařeny.
Prudce se otočil, když uslyšel cinkot a už jen viděl, jak se jedna ze sklenic řítí k zemi, kde se rozletěla na tisíc kousků. Povzdechl si a raději zaplul do koupelny. Kriticky zhodnotil svůj ztrhaný obličej a pak ze sebe shodil oblečení a pustil si na tělo proud vody. Opřel hlavu o dlažky a ignoroval skučení a vrzání trubek. Zhluboka se nadechl a pohroužil se do svých myšlenek, ze kterých ho vytrhl proud vařící vody, který mu spařil záda.
Zařval a vyletěl ze sprchy mnohem rychleji, než do ní vešel.
„Jestli zjistím, že v tom máš prsty, ty vodní žížalo, tak přísahám, že umřeš bolestivě,“ zasyčel vztekle. Zvedl hlavu a chtěl setřít páru ze zrcadla, když ho zarazil nápis – vrať se! Zašklebil se a jedním šmahem ho setřel, ale to neměl dělat, protože sebou v zápětí trhnul. Prudce se obrátil, jelikož za sebou uviděl v odraze tmavou postavu, ale když se otočil, byl v místnosti sám.
„Co se to sakra děje?“ zeptal se sám sebe a snažil se opět popadnout dech. Narovnal se a zamračil. Bezvadný, asi ho pronásleduje nějaký duch, ale má před sebou další úkoly, takže je mu to jedno. Udělal krok a v tom mu někdo strhnul ručník.
„Jdi doprčic,“ okomentoval to, znovu kolem sebe omotal osušku a vyrazil k sobě. Opět se ozývaly divné zvuky, kvílení a vrzání, ale jemu to bylo jedno. Neměl dost energie, aby to řešil.
U sebe v pokoji chtěl otevřít dveře od skříně, když v tom se rozletěly a všechno jeho oblečení vyletělo ven.
„No to si snad děláš srandu? Kdo bude ten bordel uklízet?“ zeptal se do prázdna a ignoroval smích, který se teď všude nesl. „Co po mě chceš?“
„Vyděsit tě k smrti,“ odpovědělo zašeptání.
„V tom případě ti to moc nejde, protože tyhle kousky jsou vážně dost klišé,“ okomentoval to a začal se přehrabovat v hromadě.
„Donutím tě brečet a naříkat hrůzou. Budeš prosit o milost,“ prohnal se kolem něj závan.
„To je opravdu lákavá představa, ale na blbosti nemám čas. Pokud po mě nic nechceš, tak se prosím odeber dál.“ Ozvalo se zavřískání a vzteklý jekot.
„Sasuke, ty to kazíš!“
„Mluv jasně k věci, co chceš?“
„Musíš se vrátit,“ řekl hlas.
„Kam?“
„Do svého domova!“
„Jsi snad moje máma? Nebo Naruto umřel a teď mě bude otravovat ze záhrobí?“
„Myslím tvůj druhý domov.“
„Tam je rozkládající se mrtvola a nejspíš hodně zapáchá,“ zahučel Sasuke.
„No dovol?“ vyjekl hlas a úplně zapomněl na šeptání a hučení. Sasuke se narovnal od hromady oblečení.
„To nemůžeš zůstat v záhrobí, Orochimaru?“
„Vrať se domů!“ Zahučel Orochimarův hlas.
„Co bych tam tak asi dělal?“ otočil se Sasuke po místnosti a hledal někde vznášející se prostěradlo.
„Musíš mě oživit!“ Sasuke se rozesmál na celé kolo.
„Ty ses asi zbláznil.“
„Ještě ne, ale ty se zblázníš, pokud to neuděláš,“ řekl mu Orochimaru výhružně.
„No a to bys udělal jak?“ zeptal se. „Budeš mi zapínat teplou vodu, hučet po pokoji a shazovat nádobí?“ Orochimaru se ďábelsky rozesmál a pak začal jeho hlas mizet.

Sasuke procházel chodbou a mířil k tréninkové místnosti.
„Baf,“ ozvalo se vedle něj a přímo před něj vyjela ze stěny Orochimaruova hlava. Sasuke sebou cuknul, pak se zašklebil, změřil si průsvitného Orochimarua pohledem a pokračoval v cestě. Orochimaru si ho změřil, pak ho předletěl a začal pomalu otáčet hlavu. Sasukemu se na chvíli zvedl žaludek, když mu koukal zpříma do očí, ale Orochimaru se nezastavil a dokončil otáčení své hlavy o třistašedesát stupňů. Sasuke počkal až duch zase zmizí a pak vešel do místnosti.
Sasuke se začal rozcvičovat a máchat mečem, když v tom kolem něj opět proplul. Sasuke sebou trhnul, ale nenechal se vyvést z míry, pokračoval dál v tréninku s mečem. Po chvíli kolem něj Orochimaru proplul znovu a tentokrát už Sasuke svěsil ruce.
„Co to děláš?“
„Tancuju,“ odpověděl duch a dál proplouval kolem.
„Proč máš sukýnku ze suché trávy a děláš ty divné krouživé pohyby?“
„Oo, ty myslíš, že by to bylo lepší takhle?“ zeptal se sannin.
„Obleč se!“ zařval Sasuke a doufal, že najde něco, čím si vymaže z hlavy to, co viděl. Zavřel oči a začal máchat mečem poslepu. Všechno bylo lepší než zase něco zahlédnout.
„Hej, Sasuke, už jsi někdy viděl ten svůj trapnej účes zezadu? Je to jakoby se tam čokl pokoušel zahrabat svůj exkrement.“
„Zmlkni!“ zahučel Sasuke mezi zuby. Trvalo dalších deset minut, než Orochimaru přišel s něčím novým a tím bylo procházení skrz něj. Sasukemu pokaždé zatuhly ruce a vydechl páru. Když to Orochimaru udělal asi po sté, tak Sasuke svěsil ramena, zastrčil katanu do pouzdra a otevřel oči. Na to nejspíš sannin čekal, protože se mu pokusil s mlaskáním přisát ruce na obličej. Sasuke se po něm ohnal, jakoby to mělo vliv a pak s povzdechem vyrazil do sprchy. Celou dobu kolem něj sannin běhal, předstíral rukama zuby a neustále vyluzoval něco jako taram, taram,…
Pustil vodu, zatáhl závěs a začal hledat mýdlo. Zhluboka se nadechl a zadoufal, že ho ten pitomec nechá v klidu aspoň tady. Dostal asi deset minut, než si všiml, že se k němu blíží stín a dokázal rozpoznat nůž. To už to vzdal a rozhodl se ho zabít? Sasuke trhnutím rozrazil závěs a Orochimaru začal kvílet a předstírat jak ho bodá jeho pastou na zuby.
„Vypadni!“ zařval Sasuke, závěs opět zatáhl a pokusil se v klidu umýt. Nakonec kolem sebe omotal ručník, rozhlédl se, jestli s ním v koupelně zase není a pak konečně přešel k zrcadlu, kde se začal upravovat.
„Hele Sasuke, na to, že se prezentuješ jako velkej borec, tak tam dole teda nic moc,“ okomentovala Orochimaruova hlava, když vplula k němu do koupelny.
„Drž hubu, ty sám nemáš pohlaví!“ zařval na něj Sasuke a pak naštvaně odkráčel z koupelny, ale když dorazil do kuchyně, tak už tam poletoval. Podařilo se mu rozmašírovat všechna rajčata po lince a všude kolem. Sasuke zaskřípal zuby.
„Umíš ještě něco stejně zábavného?“ zeptal se ho s ironií a ukázal na bordel, který tu Orochimaru udělal.
„Jo!“ řekl potěšeně, dlouhé vlasy si shrnul do obličeje a pak prostrčil hlavu televizí a začal se pomalu soukat skrz ní ven.
„Děsná sranda,“ okomentoval to Sasuke, pokusil se najít něco k jídlu a pak vyrazil k sobě. S velkou nelibostí zjistil, že se duch vznáší za ním a směje se jako blázen, když ale vešel do pokoje, byl pryč. Bohužel se mu ani trochu neulevilo, tohle ještě nebyl konec. Nechápal, jak dokáže Orochimaru vymýšlet stále nové a nové způsoby, jak ho dohnat k šílenství. Už ho to bavilo skoro čtrnáct dní a Sasuke se cítil čím dál víc unavený. Praštil sebou do postele a téměř okamžitě usnul, ignorujíc Orochimaruovo kvílení a hekání. Konečně vysvobozující spánek.
„Já Jindřich Osmej, Osmej jsem!“ ozvalo se zanotování a Sasuke se s trhnutím probudil.
„Fajn, fajn, oživím tě, ale už sakra drž hubu!“