Domov je tam, kde máš kunai - 4

4.

Nějaký šramot ji donutil zvednout hlavu od knihy, kterou si půjčila od Kurenai. Naštěstí její vkus nebyl až tak děsivý jako ten Kakashiho, i když on neměl tušení, že si knihu půjčila. A věděla, že mu to jednou velmi netaktně dá vědět – zasmála se. Tentokrát četla o nějakých vraždách a vyšetřování a hlavní hrdina teď dostával docela do těla, takže vyrušení nesla dost nelibě.
Na jejím okenním parapetu seděl malý pes s ninja čelenkou kolem hlavy. Zamračeně si ho změřila pohledem a snažila se zjistit, jak se tam vůbec dostal.
„Ahoj?“ zeptala se opatrně.
„Ahoj,“ odpověděl a Mazuki leknutím odhodila knihu.
„Sakra,“ vydechla, protože neočekávala, že ji pes odpoví. Zvedla se, přešla k němu a podívala se ven z okna, aby se přesvědčila, že si z ní nikdo nedělá srandu.
„A ty jsi?“ podívala se na psa a pořád si trochu připadala jako blázen.
„Jmenuju se Pakkun, jsem jeden ze psů Hatake Kakashiho,“ vysvětlil mops.
„Aha, to pak vysvětluje to okno,“ řekla s poznáním, a když se Pakkun zatvářil nechápavě, tak dodala: „On taky neumí chodit dveřmi. Co pro tebe můžu udělat?“
„Poslal mě Kakashi, máte se setkat za deset minut u brány,“ řekl jí Pakkun, pak se otočil a zmizel.
„Hm, dobře,“ vysypala ze sebe po chvíli s pokrčením ramen a pak vyrazila do koupelny, kde si spletla vlasy do copu, nasadila si návleky na ruce a nakonec si připevnila pouzdro na kunaie, které dostala od Gaie. Bavilo ji s nimi vrhat, protože ji fascinovalo, že její ruka ví, co s nimi. To byla ta chvíle, kdy si opravdu připadala jako ninja. Štvalo ji, že si nemohla vzpomenout na žádné techniky, žádné jutsu nebo chvaty, tedy do doby dokud na ni někdo nezaútočil. Bylo to frustrující, když se dokázala jen bránit. Nakonec sáhla i po dárku od Asumi, prý si vzpomene co s tím.
Když odcházela z bytu, tak použila dveře jako každý normální člověk a ne jako ostatní. Seběhla schody a srazila se s Narutem, který se ještě soukal do kalhot a mikiny.
„Kam ten spěch tygře?“ zeptala se ho, když vyrovnala balanc.
„Jdu pozdě,“ houkl na ni přes rameno a znovu klopýtl, pak nabral rychlost a zmizel za nejbližší uličkou. Mazuki jen pokrčila ramena, cestou si koupila tři jablka a dál pokračovala k bráně. Přidala do kroku až ve chvíli, kdy si všimla, že u brány postává i většina týmu sedm. Povzdechla si a doufala, že se opět nedomluvili na pokusu ji zmlátit. Ještě teď jí bolela pravá ruka.
„Dobré ráno,“ pozdravila ostatní a mrkla na Naruta, který se zatvářil docela naštvaně. „Přišel snad někdy v čas? Nevím kam ses tak hnal,“ řekla mu pobaveně a zakousla se do jablka.
„Víte co je to za misi, Mazuki-san?“ podívala se na ni Sakura.
„Misi? My jdeme na misi? Asi je naivní doufat, že jsem se měla dostavit jen proto, abych vám zamávala co?“ otočila se ke Kakashimu, který se k ní blížil zezadu.
„Je, protože jdeš s námi,“ kývnul. Pozvedla obočí a čekala. „Je to na příkaz Sandaime-sama.“
„Nečekaně,“ zahučela a pak se zazubila, když se na ni Kakashi zamračil.
„Musíme dostat nějaké dokumenty do jedné vesnice vzdálené asi dva dny cesty,“ vysvětlil sensei a zamával papíry.
„To zní náročně,“řekla ironicky Mazuki a Kakashi se nadechl.
„Víš, že je to s tebou těžší než s těma děckama?“ podíval se na ni a Mazuki se usmála.
„Snažím se. Já v tom jen vidím nějakou levotu. Proč jdu s vámi?“
„Hokage chce asi vědět, jak si obstojíš při klasické misi.“
„A tady je ta levota,“ ukázala na něj prstem. „Tahle mise má zařazení, na které snad ani nestačí abeceda a přesto jdeš ty, tahle školka a má lehce nestabilní maličkost,“ povzdechla si a pak už jen zašeptala „zase mě někdo zmlátí.“ Svěsila ramena a vyrazila ven z vesnice.
„Mazuki!“ ozvalo se před ní a tak zvedla hlavu.
„Yoshi,“ zamávala na něj.
„Máš misi?“ zeptal se jí s úsměvem, když přešel blíž. Mazuki musela uznat, že vypadal čím dál víc jako jeho bratr. Nebo spíš jeho bratr vypadá jako on.
„Jo, dalo by se to tak říct,“ odpověděla s pokrčením ramen. Yoshi se zasmál, ale pak si všiml Kakashiho a jeho úsměv na sekundu ztuhnul, ale pak se zase rozšířil dřív, než si toho stihla všimnout.
„Takže dnes ta večeře asi padá.“
„Nezlob se Yoshi,“ řekla mu omluvně „vynahradím ti to.“
„No v to doufám,“ řekl nahlas, protože už přidala do kroku, aby dohnala svou skupinku.
„Pozdravuj bratra,“ zavolala ještě a zamávala.
„Myslíš Genmu?“
„A máš jich snad víc?“ zeptala se pobaveně.
„Jen se ubezpečuju, že sis na něj konečně vzpomněla,“ odpověděl a zamával, pak už jen sledoval její záda, jak přidala do kroku, aby dohnala ostatní, takže už neviděla, jak zatíná pěsti.
„Takže vaše paměť se docela obnovuje,“ podíval se na ni Sasuke a Mazuki spokojeně kývla.
„Yoshi je můj soused, tedy byl můj soused. Před třemi dny jsem si na něj a jeho bratra vzpomněla. Než jsme nastoupili na akademii, dost jsme spolu prožili. I když zezačátku se pokoušeli přese mě dostat k bratrovi, ale pak zjistili, že se mnou je větší zábava.“
„Máš bratra?“ podíval se na ni se zájmem Naruto. „Musel mít radost, když tě zase viděl.“ Kakashi po ní střelil rychlým pohledem.
„Zemřel, už je to dávno,“ zašeptala, ale pak se na Naruta podívala a jemně se usmála.
„Yoshi tě naučil házet hvězdice, vzpomínáš?“ podíval se po ní Kakashi a Mazuki se musela zasmát.
„Jo, málem jsme u toho zabili sousedovic psa.“ Naruto se rozesmál.
„No moc se nesměj, ty taky nejsi zrovna šikovnost sama,“ drbla do něj a pak se přiblížila ke Kakashimu. Nejistě se ošil, protože se obával tématu, ale Mazuki to vycítila a nechala to být. Místo toho si vzpomněla na něco jiného.
„Je hezké, že sis našel cestu ke klanu své matky.“
„A to jsi poznala jen Pakkuna, jednou tě představím i ostatním.“
„Máš těch psisek víc? Inuzuka se v tobě nezapře, ale doufám, že ti ostatní jsou větší než Pakkun.“
„To možná jsou, ale nikdo není tak dobrý společník.“

Když padla noc, konečně zastavili a Mazuki do sebe v rychlosti nacpala jablko, ale její žaludek zaprotestoval.
„To sebou nemáte nic k jídlu?“ podíval se na ni Sasuke.
„Věř mi, že jsem neočekávala, že se na čtyři dny potáhnu pryč z vesnice,“ zahučela a pokusila se v nestřeženém okamžiku ukrást něco Narutovi, ale málem jí ukousl ruku.
„Jste kunoichi, máte být připravená na všechno,“ řekl ironicky a Mazuki si odfrkla, vstala a zamířila do lesa.
„Mazuki, kam jdeš? Hej Mazuki,“ volal za ní Kakashi, ale ani se neotočila. „ženská.“
O půl hodiny později si nad oheň vrazila klacek s nabodnutou rybou a na Sasukeho vyplázla jazyk. On si jen odfrkl a snažil se ignorovat vůni pečené ryby. Kakashi zakroutil hlavou a uchechtl se.
Nakonec si rozdělili hlídky a Mazuki se spokojeně zachumlala do pláště, který Kakashi bůh í odkud vytáhl. Netrvalo ani moc dlouho než neusnula a doufala, že ji mezi tím nikdo nebodne do zadku kunaiem.
Nespala snad ani deset minut, když s ní někdo zatřepal, lekla se a jen těsně ostřím minula jeho obličej.
„Sakra,“ vydechla a přetočila se na záda. „Tohle mi nedělej, málem jsem tě probodla.“
„Něco se ti zdálo,“ zašeptal Kakashi.
„Jo, mívám zlé sny,“ zahučela, posadila se a schovala obličej do dlaní a pak si promasírovala spánky.
„Víš, co se ti zdálo?“ Mazuki jen zakroutila hlavou a upřímně za to byla ráda, protože když její noční můry budily Naruta ve vedlejším bytě, tak si je nechtěla pamatovat. Věděla, že jsou teď vzhůru i ostatní.
„Vezmu si hlídku,“ řekla a zvedala se. „I ostatní se potřebují vyspat a se mnou to asi nepůjde.“
„Jdi zase spát,“ pohlédl na ni Kakashi. „Nevím, jestli tě tvoje smysly varují v případě nebezpečí a já bych se pak taky klidně nevyspal.“
„Kecáš,“ uchechtla se, ale nehádala se s ním. Znovu se zachumlala do pláště a zavřela oči. Usnula docela rychle i přesto, že se pokoušela o opak.
„Stačí ji chytit za ruku,“ zašeptal do ticha Naruto. Kakashi se po něm podíval.
„Má ty noční můry dlouho?“
„Tak dva měsíce, ale není to každou noc. Ráno mě pak pozve na snídani, je to docela dobrý obchod. Občas vyškemrám i večeři,“ zazubil se na senseie.
„Víš, o čem se jí zdá?“ Naruto jen zakroutil hlavou a pak se rozhostilo ticho.
„Kakashi-sensei, myslíte, že jí to přejde?“ ozval se po chvíli zase Naruto.
„V její hlavě se toho teď hodně děje, ale snad se to časem spraví. A teď spi.“

Mazuki si zívla a protáhla se. Nepamatovala si moc misí a ty co ano tak byly docela nezáživné, ale jednou věcí si byla jistá – nenáviděla to brzké vstávání. Povzdechla si a začala žvýkat nějakou rýžovou kouli, kterou vyměnila se Sakurou za zbytek ryby.
Znovu zívla, vzpažila ruce, a když je dávala dolů, jakoby omylem drbla do Kakashiho.
„Dva před námi, tři za námi.“
„Před námi jsou tři a vyšla jsi docela ze cviku, protože nás sledují už dobrou půl hodinu,“ promluvil šeptem Kakashi a Mazuki se podrážděně zašklebila.
„Aspoň o nich vím, na rozdíl od ostatních a to si ze svého ninja života skoro nic nepamatuju.“
„Tse,“ utrousil Sasuke po její pravé straně.
„Tak promiň,“ otočila se k němu. Pak si povzdechla. „Vždycky se něco podělá.“
„Jo, to jsi říkávala vždycky.“
„A tohle životní moudro jednou naučím i svoje děti.“
Pohnula se rychle, protočila se Kakashimu přes záda, trochu ho strhla stranou, aby letící shuriken jen prosvištěl okolo a pak blížícího se nepřítele srazila k zemi. Klekla mu na záda a levačkou zaryla obličej do hlíny.
„Koukám, že jak mlátit lidi, se nezapomíná,“ podíval se po ní Sasuke, když dopadl do dřepu vedle ní. Mazuki jen pokrčila rameny. Kakashi zmizel mezi stromy, ozvalo se několik ran a hlasité úpění. Naruto se Sakurou zaujali bojové postavení a Sasuke těkal pohledem mezi stromy. Mazuki se posadila na muže a čekala. Nic jiného jí nezbývalo.
Ozvalo se zadunění, když nějaký maskovaný hromotluk dopadl před ně do prachu. Narovnal se a upravil si oblečení.
„Nechceme se prát, dejte nám ty dokumenty a můžete v klidu odejít,“ promluvil hlubokým hlasem a Mazuki si povzdechla.
„Zabralo tohle někdy?“ zeptala se trochu otráveně. „Jsme ninjové, jsme za to placení, kdybychom vám vydali náš úkol bez boje, tak jsme bez práce. To přece jako kolega v branži musíte chápat.“
Nestihla se otočit včas, aby ránu vykryla a tak schytala tvrdý kopanec do zad. Srazili ji z jejího zajatce a ona tvrdě dopadla do hlíny. Přetočila se na záda, aby se vyhnula dupnutí a sekla po kotníku zákeřného nepřítele. Zaječel a odskočil.
Mazuki se vyškrábala na nohy a opřela se zády o Naruta a ostatní. Obklíčili je už předtím, ale Kakashi se teď schovával někde v korunách stromů. Pak jim s bolestným heknutím dopadl k nohám svázaný nepřítel a hned po něm druhý.
„Zase se předvádí,“ zahučela a v tu chvíli ztuhla. Její ruce ochably a ona zůstal zírat na jedno místo. Hromotluk se k ní vrhnul, ale těsně před ní ho srazil k zemi jeden z Narutových klonů a ochránil ji tak před tvrdou ránou.
„Mazuki!“ zakřičel, ale ani se nepohnula, jen zírala před sebe.
„Sakuro, hlídej ji. Ztratila se v nějaké vzpomínce, to může chvíli zabrat,“ houkl Kakashi z jednoho stromu a přidal se do bitky. Sakura se postavila před kunoichi, připravená ji bránit.

Mazuki dvakrát mrkla, sáhla dozadu za pas a popadla rukojeť dárku od Asumi, když ho dostala, docela nechápala, co s tím, ale prý si vzpomene.
Máchla rukou a okolím se rozneslo prásknutí a pak druhé. Mazuki spojila ruce, udělala pečetě a pak protáhla sevřenou rukou spletenou kůži s drobnými kovovými lanky. Okolí ozářil elektrický výboj a Mazuki se dalším švihem rozmáchla po nepříteli. Protáhla se kolem Sakury a s úšklebkem sledovala, jak se bič omotal kolem kotníku nepřítele a srazila ho k zemi. Tělem se mu prohnal výboj a on se s jekotem kroutil na zemi.
„Pozor!“ zakřičel Naruto a Mazuki spočinula pohledem na poslední dvojici stojících nepřítel. Oba dva skládali ty samé pečetě, ale až milisekundu poté si vzpomněla co to je. To už ji, ale Kakashi strhnul stranou a nad hlavou se jí prohnal katon. Opět skončila obličejem v zemi. Naštvaně se přetočila a pokoušela se co nejrychleji vyškrábat na nohy, ale zatočila se jí hlava. Ohnala se rukou a Kakashi se jí klidil z cesty, když okolím opět zapráskal bič. Rukojetí srazila letící shuriken a pak druhý a nakonec jedním máchnutím srazila nepřítele k zemi. Pokusil se vstát, ale elektřina ho opět srazila na kolena. Tohle pro ni byla poslední kapka a před očima se jí zatemnilo. Šla znovu k zemi a jen slyšela, jak Kakashi křičí její jméno. Mávla na něj, aby mu dala vědět, že je v pohodě, jen jí došla chakra.
Jen okrajově vnímala, jak se Kakashi a Sasuke vrhly na vůdce tlupy. Viděla Sakuru, jak svazuje nepřátele a občas se v jejím zorném poli objevila i Narutova střapatá hlava, ale jí teď zajímalo spíš dýchání, protože měla žaludek jak na vodě.
„Mazuki?“ zeptal se Kakashi, když k ní přikleknul.
„Jsem v pohodě, jen se mi zatočila hlava.“
„Ne, vyplýtvala jsi většinu chakry. Co to sakra bylo?“
„To se ptáš mě? Víš, že to neovládám. Navíc tohle jsem nejspíš dělala i předtím. Je to to samé,“ zahuhlala a zhluboka se nadechla.
„Ne to není,“ opravil ji Kakashi a zněl naštvaně. „Zbraň je sice tvoje a používala si ho jako vodič elektřiny, ale nikdy jsem tě neviděl, abys ho použila takhle naplno. Jsi jeden z mála lidí, co dokáže perfektně ovládat svou chakru. Byl by z tebe skvělý lékařský ninja, kdybys nebyla tak netrpělivá a neměla raději boj. Jenže tvoje zásoby chakry nejsou moc velké, tohle byla skoro sebevražda,“ mluvil a stále zvyšoval hlas.
„Já to chápu, ale ty musíš zase pochopit, že to neovládám. V boji se řídím instinkty, něco udělám a až pak vidím následky,“ ohradila se Mazuki a vyškrábala se na nohy. „Někdo se mi hrabal v chakrových centrech a zvýšil v nich průtok, jenže na to moje tělo není zvyklé. Když je otevřu, už je neumím zavřít a moje zásoba chakry jde ke dnu jako kámen.“
„Jak to víš?“
„Po tom mém menším úletu mě Sandaime protáhl snad všemi možnými i nemožnými testy. Kromě nehtů mi snad vzali vzorek ze všeho možného.“
„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se se zamračením a Mazuki uhnula pohledem.
„Protože já vážně nechci vědět, co se mnou kdo dělal ty zpropadené dva roky! Proto moje myšlenky nechávám daleko od toho místa.“ Rozhlédla se a zjistila, že mladší část skupiny vyklidila pole a teď předstírala, že jim záleží na pevnosti pout jejich zajatců. Musela se zasmát.
„Promiň,“ vypadlo po chvíli z Kakashiho a Mazuki se k němu opět obrátila.
„Nedělám to schválně,“ řekla na vysvětlenou a pak se rozešla k ostatním. Chvíli se prohrabávala v kapsách zajatců a snažila se zjistit, co jsou zač.
„Co je sakra tohle za misi,“ otočila se pak naštvaně. „On to věděl, že jo? Moc dobře věděl, že po nás někdo půjde a tak mě poslal taky, aby zjistil, co se mnou udělá trocha zátěže!“ křičela naštvaně a sama nechápala, co to do ní vjelo, ale tahle situace ji doháněla k šílenství. Pořád se jí někdo na něco ptal, pořád zjišťoval, co všechno si pamatuje, co dokáže. Pořád měla někoho za zády a ten starej páprda s ní pořád hrál nějaké hry.
„Nemyslím si,“ zakroutil hlavou Kakashi, ale ona jen rozčileně mávla rukou.
„Ale jdi ty, aspoň ty mi nelži,“ křikla na něj a nejraději by do něčeho kopla. Vřelo to v ní a ona nevěděla proč a to ji štvalo snad ještě víc.
„Jsi na Hokageho naštvaná a nevíš proč. To není úplně nejlepší přístup,“ promluvil klidně a pak jen taktak necouvnul, když se na něj podívala.
„Podělal to!“ vyhrkla a zamračila se. „Všechno to podcenil, vykašlal se na nějaké opatření a nechal ho v tom samotného. Věděl moc dobře, co všechno je v sázce a co všechno se může pokazit. Jsem na něj naštvaná, protože měl pak velkolepý proslov, ale ani ho nenapadlo přijít za mnou a omluvit se. Dělal jako bych neexistovala, označil to za politováníhodnou událost a pak truchlil před celou veřejností, ale já skončila sama! Vinila jsem se za to, že zemřeli! Kdyby aspoň jednou přišel a staral se, co je se mnou. Kdyby se přišel omluvit. Jsem na něj naštvaná za to, že mi nepřišel dát pár facek, abych se probrala a postarala se o svou rodinu!“ povolila pěsti, zhluboka se nadechla a narovnala. Zarazila se a uvolnila, její výraz se změnil a ona se zamyslela. „Je, já si vzpomněla,“ řekla najednou vesele a Kakashi na ni zůstal nechápavě hledět.
„Ulevilo se ti?“ zeptal se po chvíli.
„Víš, že jo?“odpověděla s úsměvem a protáhla si ramena, jakoby z nich shodila stokilový batoh.
„Skončili jste?“ ozval se otráveně Sasuke. „Můžeme odtáhnout tyhle padouchy do vesnice a konečně dokončit misi?“