Vymřelé řemeslo

„Nebav se s ním, je to srab.“
„Srábek! Srábek!“
„Ne, nejsem! Já… se nebojím.“
„Tak to dokaž. Pojď s námi do lesa, na místo, kde se ozývají ty podivný zvuky.“
„Teď? Ale za chvíli se bude stmívat.“
„Copak, máš snad nahnáno?“
„Ne. Jdeme.“
Trojčlenná skupinka chlapců ve věku od osmi do jedenácti let, vyzbrojená kapesními svítilnami, kráčela ve štrůdlu s krátkými rozestupy po vyšlapané pěšině, až dorazila k potemnělé části hustě osazeného hvozdu. Zde cesta, jež prostřednictvím výmolů, hrbolů a udusaného prachu mohla vyprávět sáhodlouhé příběhy, nasbírané za dobu své existence, končila.
Trojice se na okamžik zastavila, vyměnila si odhodlané pohledy a s utvrzujícím přikývnutím dodávajícím odvahu v ještě těsnějším semknutí vstoupila do pro vesničany zapovězené zóny.
V tichosti se brodili neupravovaným porostem, zaplétali se do ostružiní, klopýtali o vystouplé kořeny a v neposlední řadě se vyhýbali trčícím větvím. Čím hlouběji se prodírali, tím neprostupnější tma je obklopovala.
Došli na ne příliš prostornou mýtinu, když to zaslechli. Smích. Šílený, téměř nelidský, husí kůži vyrážející smích.
„Vychází to odtamtud. Jdi se tam podívat,“ přikázal nejmladšímu mladíkovi iniciátor celé akce.
„D-Dobře,“ přitakal na ježka ostříhaný vyslanec bázlivě, načež se s hlasitým polknutím pomalu sunul ke zdroji vydávajícímu onen bláznivý chechtot. Se srdcem v kalhotách pomocí kuželu světla skenoval okolí, mířil jím do korun vysokých stromů, do všelijakých kotlin v kmenech i do spletitých keřů, nic však neviděl.
„Myslím, že je to pod zemí,“ zvolal, toče se na fleku.
„Vyndej to.“
„Cože?“
„Jestli chceš patřit do party, vykopeš to,“ přišla odpověď. Děti uměly být velmi kruté. Hoch si po letmém zaváhání vložil konec baterky do úst, poklekl a třesoucíma se rukama začal odhrabovat vlhkou zeminu.
„Je to hluboko!“ křikl na své společníky zadýchaně.
„Dělej! Připozdívá se.“
Přes vření adrenalinem zpěněné krve a mocnému hučení v uších ho sotva slyšel, nicméně se obrnil a ignoruje tepavou bolest v prstech, kopal usilovněji.
Byl do činnosti tak zabraný, že mu zlomek vteřiny trvalo, než mu došlo, že narazil na něco tvrdého. Zpomalil, jemnými tahy si obkreslil obrys pohřbeného předmětu a jal se ho opatrně zbavovat nabalené hlíny.
S hlavou mírně ke straně zamyšleně hleděl na právě objevený poklad, snaže se tu věc identifikovat, když TO zničehonic otevřelo žlutě žhnoucí oči a vyloudilo děsivý skřek plný euforie.
„Ha ha ha! Konečně. Už jsem se bál, že na to nebudeš mít koule,“ promluvila ta zrůdnost hlasitě.
„Uááááá!“ zařval klučina, ovládnutý čirou hrůzou upustil baterku a dal se zběsile na úprk. „Hlava, je tam hlava! Oživlá hlava!“
„Vaháááá!“ přidali se k němu čekající členové výzvědné expedice, jež ho po svižném otočení na podpatku bez protestů či případných otázek následovali.
„Hej! Vraťte se, vy spratci! Dobře, neublížím vám, slibuju, hlavně neutíkejte! Podělaný haranti.“

„Přísahám, že nelžu. Ležela tam hlava člověka a mluvila,“ dušoval se pod lampou rušné ulice nálezce, špinavými dlaněmi se uhnaně opíral o stehna a poulil oči na nyní nepřesvědčivě se tvářící kolegy.
„Jestli si z nás utahuješ, je po tobě,“ vyhrožoval vyšší z kamarádů, který se v bezpečí vesnice opět cítil na koni a za svou unáhlenou reakci se styděl.
„Fajn, zajdeme to obhlídnout znovu. Zítra, za světla,“ navrhl třetí, ve tváři nebezpečně pobledlý účastník výpravy.
„Jsem pro.“
„Domluveno.“

„Máš poslední možnost kápnout božskou, Montaro.“
„Však uvidíte sami,“ odvětil zarputile jmenovaný, za bílého dne vedoucí své dlouhodobé trýznitele k vyhloubané díře. Nepochyboval o tom, co spatřil v jámě, jen se během probdělé noci tak nějak ujistil, že musí jít o jakýsi záhadný trik, zohyzděnou hračku nebo něco zdravým rozumem vysvětlitelného.
„Támhle to je,“ poukázal Montaro na v panice odhozenou svítilnu válející se bez života na vrcholu vytvořené mohyly.
Sborově se zarazili a nejistě se po sobě podívali, nikomu se nechtělo hrát si na nebojsu a udělat první krok.
„Běž ty, už víš, co čekat,“ šeptal nervózně nejstarší a zároveň nejvyděšenější chlapec, postrkuje terč často nemístných posměšků kupředu.
„To jste zase vy? No, aspoň někdo. Tak pojďte blíž, sakra!“ ozvalo se z výkopu nevrle. Navzdory nevybíravé mluvě se zdálo, že jim žádné riziko nehrozí, vypravili se tedy šouravě k okraji kráteru, odkud v půlkruhovém seskupení obezřetně nakoukli dovnitř.
„Co si myslíte, že to je?“
„Něco fakticky nechutnýho?“
„Nečumte tak a vytáhněte mě, do hajzlu,“ přikázal jim nevídaný ostatek netrpělivě.
„Co to děláš, Reizo?“ hlesl ten prostřední s krátkým střapatým culíkem zhrozeně.
„Třeba je to porouchaný stroj, mohla by s tím být sranda,“ odpověděl oslovený, neohroženě se sehnul a ostražitě nataženou paží s čvachtavým mlasknutím, po němž se všem nelibě stáhly obličejové svaly, za vlasy vydloubl sprostě klející hlavu.
„Co seš zač?“ otázal se Montaro přímo.
„Hidan, věrný sluha Jashinův. A nejsem žádnej robot, jsem člověk… dalo by se ří-“ Nebylo mu dovoleno dokončit větu, neboť ho jeho zachránce s dávivým zalykáním z výšky upustil na zem.
„Ty idiote! To se dělá, házet cizími kousky těla?!“
„Asi budu zvracet,“ ulevil si Reizo, zhnuseně si do mikiny otírající pravačku.
„Hele, možná jsme děti, ale nejsme úplně pitomý. Takhle rozporcovaný nikdo přežít nemůže,“ osočil se na něho lehce ukřivděně Montaro. Oba přihlížející mu horlivým kývnutím dali za pravdu.
Hidan si zmučeně povzdechl a nepřirozeně namodralým jazykem si navlhčil oschlé rty. Kdyby si tak z kapsy mohl vyndat jelení lůj.
„Já jo, za oddanost pánovi jsem nesmrtelnej. Plním velmi důležité poslání, a když mi pomůžete se dát do kupy, učiním vás svými pomocníky,“ navrhl jim honosně. Lepší příležitost k povstání se mu už pravděpodobně nenaskytne.
Mladí odvážlivci se vzdálili k poradě, chvíli si zarytě špitali, ukazovali si na něho a skákali si do řeči, aby se vzápětí vrátili k vynesení rozsudku.
„Fajn, píchneme ti. Co bychom měli udělat?“
„Vylovte další části mého těla a shromážděte je k tomu pařezu.“ Jelikož se k úkolu moc neměli, zpražil je nacvičeným, ultra zabijáckým pohledem.
„Blé, to je odporný,“ stěžovali si během dolování těžkého trupu na střídačku.
„Ještě jednou se takhle ošklíbneš, přísahám, že vám vyrvu ty nevycválaný jazýčky a uvážu si z nich parádní kšandy!“ vztekal se Hidan, pozoruje z dálky jejich neohrabané počínání. Nechápal, proč musel natrefit zrovna na bandu neschopných smradů. Raději je přestal buzerovat a soustředil se na vykoumání plánu ke znovuzrození.
„Co teď?“ zajímali se, když na hromadu přihodili chybějící nohu.
„Musíte mě slepit,“ řekl jim netečně.
„COŽE?“
„A čím asi? Bohužel jsem si pikslu s Herkulem, kterou normálně všude nosím, zapomněl doma,“ pronesl sarkasticky Reizo.
„Zkus místo toho držkování přemýšlet, použijte smůlu ze stromů,“ poradil jim otráveně, ty parchanti už mu vážně lezly krkem.
Po zhruba půl hodině chaotického se přehrabování v končetinách, spekulování nad správně zvolenou stranou a nespokojeného brblání byl konečně vcelku. Opatrně rozhýbal léta zahálející svalstvo, načež se s ďábelským smíchem a rukama vztaženýma k nebi postavil.
„Díky, Jashine-sama.“

„Takže ty zabíjíš lidi pro potěšení?“ vyzvídal desetiletý zrzek s pihami.
Ubírali se k malé vesnici, kam se po zvažování možností rozhodli svého nového, již mobilního „přítele“ nepozorovaně propašovat.
„Copak jsem to právě neříkal, ty tupče?“
„Jmenuju se Shigeru,“ napomenul ho ublíženě.
„To je mi volný,“ setřel mládence Hidan upřímně, zatímco si po boku spokojeně pohupoval rzí nedotčenou kosou.
„Seš nájemný vrah?“ navázal na rozhovor s neskrývaným obdivem Montaro.
„Svým způsobem.“
„U nás ale nikoho nezamorduješ, že ne? Dal jsi na to slovo,“ ujišťoval se starostlivě Reizo. Coby nejvyspělejší článek trojice měl neodhnatelné tušení, že tou ohavnou exhumací učinili obrovskou chybu.
„No jo pořád. Najdu si někoho jinýho, na světě je spousta těch, kteří se touží někoho úkladně zbavit.“
„To těžko. Dobře dvě desetiletí už vládne mír, národy žijí v souznění a harmonii,“ vyvedl ho z omylu culíkatý tmavovlásek.
Vyšinutý příslušník Akatsuki si nad tou poznámkou opovrženě odfrkl, nějaké chatrné příměří ho nemohlo ve shánění obětí ohrozit. K čertu s klidem zbraní!
Věděl, jak sestavit lákavou nabídku k odstranění nepříjemného trnu z paty.
„Naivní imbecilové. Sepíšu inzerát, vy ho odnesete do redakce a budete zírat, kolik zhrzených milenců, okradených sourozenců, zklamaných rodičů a vychytralých politiků mě kontaktuje.“
„Em, ty se chceš obrátit na noviny?“ divil se nevěřícně Shigeru.
„Přesně tak. Tištěný text má přece jen svou důstojnost. Ňáký počmáraný list papíru připíchnutý na veřejné nástěnce je neosobní,“ poučoval je o svých praktikách značně namyšleně.
„Z jakýho seš století, proboha?“

„Tvrdíš, že tahle zázračná bedna dokáže najít kohokoliv?“ zeptal se notně nedůvěřivě Hidan, usazený na přisunuté židli vedle Reiza, jež se hrbil nad klávesnicí v knihovně veřejnosti přístupného počítače.
„Jasně. Dej mi jméno a ukážu ti to.“
„Zkus Kakuzu,“ vzpomněl si na bývalého parťáka. Bylo by hezké společně zase likvidovat nicky na objednávku.
„Kakuzu… Hm, pod tímhle pojmem vyskočilo akorát finanční poradenství. Mám prubnout sociální sítě? Třeba se skrze ně chtěl seznámit…“
„Nesmysl. Neměl rád ženy, na jeho vkus moc rozhazovaly. Kašli na to, radši se zaměř na mou reklamu,“ dotíral natěšeně, přestože pro něho tahle moderní technika představovala ztrátu času. Vsadil se s těmi malými zmetky, že jim dokáže pevnou tradici svého povolání.
„Jo, jen co najedu do rubriky pro úchyly,“ zamumlal si mladík pod nosem.

S koutky, v úlisném gestu roztaženými od ucha k uchu, si to ještě za tmy štrádoval k na hranici dědiny vybudované farmě, jejíž adresu měl kostrbatě napsanou na listu vytrženém z poznámkového bloku s motivem Pikachu.
Od začátku byl pevně přesvědčen, že je jen otázkou času, než někdo zareaguje na jeho eliminující inzerát.
Ze strohé zprávy pochopil, že majitelka má problémy s nájemníkem, který nejednou napadl její dceru. Labužnicky si skousl spodní ret a popustil uzdu své fantazii. Hodlal si obřad náležitě užít, vynahradit si neaktivitu a míru té opojné bolesti vyhrotit na maximum.
V dobrém rozmaru si přehodil kosu se třemi čepelemi přes rameno a prošel bíle natřenou brankou.
Žena už ho nejspíš vyhlížela, protože otevřela hned na první zaklepání.
„Em, jste zde na tu špinavou práci?“ zeptala se, roztržitě si žmoulajíc lem dlouhé zástěry.
„Kdepak ho máte, paninko?“ vyzvídal, přičemž dychtivě nahlížel do nitra velkého, útulně působícího stavení.
„Zatím pořád v kurníku, proto jsem požadovala brzký příchod.“
V kurníku? To musí bejt ale řádný magor.
„A jak vypadá?“
„Takový podsaditý, s červenou chocholkou. Buďte opatrný, útočí znenadání a je opravdu agresivní,“ varovala ho hospodářka, nýbrž její neoprávněné obavy byly rázně umlčeny.
S vibrujícím vzrušením, proudícím celým nervovým systémem, došel ke zmiňované budce stlučené z různých prken, kde s vášnivým smíchem rozrazil vrzající vrátka.
„Do p*dele!“ ulevil si naštvaně, když uzřel úslužně na řádu usazené slepice a jednoho statného kohouta, jež po něm vzápětí rozlíceně vystartoval.

Na druhý den měl naplánovaný další případ. Tentokrát si zpětnou vazbu na nabízející službu pozorně přečetl, tudíž by nemělo dojít k podobnému omylu. Klientem byl postarší pár, který si přál se oprostit od nevděčného potomka.
Těšilo ho, že je oběť ženského pohlaví; dívky, zejména ty mladé, uměly krásně křičet, natož naříkat.
Stylem schizofrenického maniaka si prohrábl šedivé vlasy a zrychlil, to slibující opojení se málem nedalo vydržet.
Na místo určení přikvasil s půlhodinovým předstihem, přesto se okamžitě vrhl na zvonek.
„Jako za starých časů, Jashine-sama.“
Zakrátko byl dvěma milými důchodci uveden do haly, kde to k jeho neskonalé potěše páchlo jakousi hnilobou a patrným rozkladem.
„Tak dcerunka zlobí, říkáte?“ zacukroval sladce.
„Ano, pane. Už si s ní skutečně nevíme rady,“ povzdechl si vrásčitý muž.
„Nevadí, já si s ní poradím,“ utvrdil je, křečovitě svíraje madlo ohromného mučednického nástroje.
„V to jsme doufali, proto bychom uvítali, kdyby sňatek proběhl co nejdříve.“
„Ku*va! Zas*anej mír!“