Rodinné oslavy jsou otrava

Už desetkrát se mě ptala, co bych chtěl k jídlu, a já jí pokaždé odpověděl, že to nechám na ní. Stejně by to smetla a uvařila něco jiného, tak proč se zbytečně unavovat. Nikdy nemělo cenu se s ní hádat ohledně jídla, protože kuchyně byla jejím královstvím a my poddaní jsme neměli právo mluvit jí do vaření.
„Tak už sis to rozmyslel?“ zeptala se pojedenácté.
„Říkám, že je mi to jedno.“
„Fajn! Tak si žer třeba suchý nudle!“ prskla a práskla utěrkou o kuchyňskou linku. Naštvala se. Tomu jsem se chtěl vyhnout, ale pokaždé to bylo špatně, ať už jsem po ní chtěl uvařit něco specifického anebo nechal výběr na ní. Každý rok to bylo stejné.
„Když nudle, tak nudle. Svůj účel to splní,“ houknul jsem ode dveří, když jsem odcházel z kuchyně.
„Jo takhle! Vypadá to, že ti je moje snaha pro smích! Já se ti snažím udělat hezké narozeniny a ty mi to sabotuješ!“
Přiřítila se ke mně a přetáhla mě tou utěrkou, kterou předtím práskla o linku. Pocítil jsem k té lince jisté sympatie, jelikož se všechny důležité rodinné porady konaly v kuchyni, byla terčem téměř pokaždé, když mámě došla trpělivost.
„Ale mami, vůbec to nesabotuju, jen je mi to vážně jedno. Všechna tvoje jídla mi chutnaj,“ řekl jsem a doufal, že se trochu uklidní.
„Fajn. Pak si ale nestěžuj, jasné?“ Lehce se usmála, když se vrátila k předchozí činnosti. Mise splněna.
„Jasné.“
Odebral jsem se do pokoje, abych měl trochu klidu. Neměl jsem rád tyhle přípravy. Každý rok s tím začínala tak deset dní před mými narozeninami. Společně s příchodem nového roku to byly ty nejhorší dny v roce a to nepočítám další sváteční dny. Vlastně jsme s otcem byli terorizováni rok co rok, protože ten měl spoustu svátků a významných dnů.

Vypařil jsem se ven. Musel jsem použít okno, jelikož jsem měl zakázáno opustit dům, abych se někde nezapomněl, když se večer konala ta velká sláva. Matka pozvala skoro čtvrtinu celé vesnice, většinou lidi, které jsem viděl tak dvakrát v životě. To bude otrava. Chtěl jsem si pozvat i své vlastní hosty, když to byla moje oslava, ale povolila mi jen Chojiho a Ino.
„Nesnáším svoje narozeniny,“ povzdechnul jsem si rozmrzele, když jsem se procházel po ulici. Začal jsem vymýšlet plán, jak bych se mohl po pár minutách z celé akce vypařit, ale viděl jsem to tak, že bych tam musel být tak dvě hodiny, než by mě matka propustila. Na ní moje plánovací schopnosti nestačí.
Uviděl jsem Chojiho a Ino, jak spolu o něčem vášnivě debatují. Ona se rozčilovala a on se jen smál.
„Jé, ahoj Shikamaru!“ zavolal na mě Choji, když si všiml, že se na ně dívám. Společně s Ino stáli před obchodem s hračkami.
„Ahoj, Choji, Ino,“ řekl jsem na uvítanou a zastavil se u nich. „Co vy tady?“
„Ále… byli jsme se projít… Choji měl hlad, tak jsme šli na jídlo. Ha ha, že jo, Choji?“ Ino se nervózně usmívala, schovávala igelitovou tašku za svým tělem, a poté drcla do Chojiho loktem.
„Jó, jasně! Zase jsem se přežral jak to prase!“ rozesmál se Choji. Také mi přišel nervózní. Že bych je v něčem přerušil? Měli snad rande?
„Aha, chápu,“ pokýval jsem hlavou, „večer ale přijdete, že?“ Představa, že bych byl obklopen všemi těmi lidmi sám, mě trochu děsila.
„Jasně!“ pronesli společně.
„Fajn, aspoň to mě nějak uklidňuje. Matka už deset dní vyšiluje, je to otravné.“
„Přijdeme, bude to fajn,“ řekla Ino a mrkla na mě. Nevěděl jsem, co bych si měl pod tím „fajn“ představit. Její „fajn“ se mi nikdy nelíbilo, většinou to totiž nikdy „fajn“ nebylo.

…

„Hodně štěstí, zdraví…“ začali všichni sborově zpívat. Tyhle chvíle jsem vždycky nesnášel. Nevěděl jsem, co dělat, jak se tvářit, většinou jsem prostě jen seděl a tvářil se jako idiot, než skončili s tím příšerným zpěvem.
Přede mnou přistál na stole obrovský narozeninový dort ve tvaru otevřeného pouzdra na zbraně, z něj vyčuhovaly kunaie a shurikeny z dortové hmoty a vše bylo ovázáno ochrannou čelenkou rovněž z nějaké cukrářské hmoty. Dort to byl vážně moc pěkný, ale vůbec jsem na něj neměl chuť.
Musel jsem sfouknout svíčky a nakrojit ho, poté se porcování ujala matka. Otec podával talířky s vycvičeným úsměvem. Tento úsměv míval vždy na podobných akcích. Snažil jsem se ho tolikrát napodobit a culit se, abych si ušetřil pozdější peskování za můj kyselý obličej, ale nešlo mi to. Jakmile mě chytaly křeče do tváří, nechal jsem toho a vrátil jsem se ke svému normálnímu výrazu.
Když všichni dojedli svůj kousek dortu, přišlo na řadu rozbalování dárků. Všichni na mě poulili oči a čekali na mé reakce. Matka mě každou chvilku dloubla zezadu do zad, byl to její způsob, jak mi připomenout, že se mám tvářit nadšeně a vesele. Snažil jsem se.

„Omlouvám se, že narušuji oslavu, ale potřebuji Shikamaru na důležitou misi,“ ozvalo se ode dveří. Asuma! Mise! Záchrana!
„Co? Proč právě mého syna? My tu slavíme, má dnes narozeniny!“ vyjela matka. Otec jí položil ruku na rameno, aby ji uklidnil.
„Ano, já vím. Je mi líto, je to vážně moc důležité. Ino, Choji, vás potřebuji také.“
„Hai!“ pronesli sborově a už se sbírali. Popadli mě za ruce a táhli za sebou ven.
„Pokračujte beze mě, nemá cenu to rušit,“ řekl jsem ještě rodičům, než jsem opustil společně s ostatními dům. To bylo pro případ, kdyby mou matku napadlo to celé zrušit a zopakovat třeba druhý den.

„Neříkala jsem, že to bude fajn?“ řekla Ino, když mě táhli mezi stromy.
„Moc jsem tomu nevěřil. Tvoje „fajn“ není vždy příjemné,“ zahučel jsem.
„Co tím jako myslíš?! Cos tím, sakra, myslel?!“ vyjela na mě a už se chystala mě praštit, ale Asuma ji zastavil.
„Ino, alespoň na jeho narozeniny bys k němu mohla být milá,“ zasmál se a zapálil si cigaretu. „Už jsme skoro tam.“
„Kde? Ta mise se plní ve vesnici?“ zeptal jsem se.
„Jaká mise?“ zasmál se znovu Asuma.
Blížili jsme se k prostranství u srázu skály. Plápolal tam oheň a viděl jsem i pár lampiónů. Když jsme tam dorazili, všichni přítomní zvolali: „Všechno nejlepší, Shikamaru!“
Byli tam všichni mí přátelé z akademie a Kurenai. Usmívali se na mě a já se poprvé za ten večer také upřímně usmál. Tohle jsem od nich vážně nečekal, nikdy jsem jim neřekl, kdy mám narozeniny, ale Asuma to musel vědět.
„Dort sice nemáme, ale zato máme plno masa, které čeká na to, až ho někdo ugriluje,“ řekla Kurenai a mrkla na Asumu.
„To je fajn, dort nechci vidět aspoň do dalších narozenin.“
„Ha! Řekl jsi, že je to fajn! Vidíš? Moje „fajn“ taky můžou být příjemná!“ zvolala Ino vítězně.
„No jo.“
Grilování se ujal Asuma poté, co odehnal Chojiho od grilu, který byl postaven kus dál od ohně. Na ohni se potom opékaly buřty. Všichni se skvěle bavili, i já, a to je co říct.
„Proč jsem se s tím měl vláčet já-ttebayo! To snad váží tři tuny!“ zafuněl Naruto a položil přede mě krabici zabalenou v dárkovém papíru.
„Mohl jsi použít své klony, aby ti s tím pomohli,“ zasmál se Kiba a pár dalších se k němu přidalo.
„To je od nás všech,“ řekl Shino a usmál se na mě.
„Ah… no… děkuju. Neměli jste si dělat škodu,“ řekl jsem nervózně a pomalu rozbalil krabici. Přinesl to Naruto, mohl to být nějaký jeho vtípek, ale nakonec to byl vážně jen dárek.
„Cože? Posledních pět dílů encyklopedie „Svět kolem nás“? Jak jste věděli, že mi zrovna tyhle chybí?“ Překvapili mě. Tenhle cyklus jsem dostal od táty, když jsem byl menší, bylo toho pět dílů a slibovali, že jich dohromady bude deset. Teď ho mám ukončený.
„Přišel s tím Choji. Byl to jeho nápad,“ řekla Sakura a usmála se.
„Ino ti chtěla koupit obrovskýho plyšáka!“ zasmál se Choji, „říkal jsem jí, že to by se ti nelíbilo.“
„Ty abys něco nevykecal, co!“ prskla Ino a zamračila se.

Nechápu, co je to napadlo, proč mi udělali oslavu, ale jsem za to opravdu vděčný. Byly to ty nejlepší narozeniny ze všech!