Výjimečný

„Hoj, Kakashi!“ zvolal chlapec hlasitě a pozdrav doprovodil svižným mávnutím pravé ruky. „Kakashi! Hej!“ snažil se opakovaně upoutat pozornost kamaráda, kterého zahlédl na opačné straně louky, ale nedařilo se. Byl zvyklý, že Hatake jeho entuziasmus nikdy neopětoval, ale vždycky se alespoň ohlédl a znuděně kývl. Byla to jeho drsňácká image a Gai to respektoval. Jenomže dnes se nevzmohl ani na to. Když vykřikl potřetí a opět se nic nestalo, rozhodl se přeběhnout louku a vyříkat si to s tím nadutcem tváří v tvář. Sotva se odrazil, Kakashi se jako na povel vyhoupl do korun blízkých stromů a zmizel. Nemělo smysl jej pronásledovat. Když nechce být Kakashi rušen, nikdo ho nenajde, toho si byl Gai vědom. Nicméně když už se nažhavil k běhu, bylo by mrhání talentem toho nevyužít. Proč si tedy nedat deseti kilometrovou rozcvičku?

„Hoj, Kak...“ zarazil se, když mu otec pohotově srazil pravou ruku, kterou chtěl zamávat na svého přítele. Tázavě na otce pohlédl, ale ten věnoval upřený, podmračený pohled klukovi, kterého chtěl pozdravit.
„Neruš ho,“ zadrmolil zpoza knírku, smutně pokýval hlavou a chytil syna za ruku, přes kterou ho před chvílí plácl.
„Proč, otče?“ nechápal Gai, ale poslušně kráčel vedle Daie, který ho odváděl pryč.
„Chce být sám, synku.“
„Nikdo nechce být přece opravdu sám!“
„To máš pravdu,“ usmál se na svého horkokrevného syna se kterým už to zase šilo, i když se jej i přesto pokorně držel za ruku. „Ale on je výjimečný.“
„To je,“ neochotně souhlasil Gai a neodolal neohlédnout se po chlapci sedícím na lavičce s pohledem mrtvě zabořeným do prašné cesty, od kterého se každým krokem vzdaloval.

Hoj, Kakashi! Vykřikl Gai v duchu a ještě více se přikrčil ve větvích vysokého stromu. Léto bylo na samotném sklonku a na některých lehce nažloutlých listech bylo znát, že co nevidět nastane podzim. I přesto mu stále jeho zelená kombinéza zajišťovala mezi listovím téměř dokonalý úkryt.
„Devět, deset, jedenáct, ksó...!“ ulevil si chlapec na cvičišti, kterého tajně pozoroval. Gai chápal jeho potřebu slovně si ulevit. I on při minutí terče úžasem nadzdvihl obočí. Kakashi přece nikdy neminul. Nikdy!
„Jeden, dva, tři...“ pokračoval hoch ve svém tréninku, jako by se nic nestalo. Monotónně se jeden shuriken za druhým zabodával do kůry stromu, na níž byl nakreslen terč. „Sedm, osm, devět...“
Gai se připravil na další nadávku, místo níž však přišlo žalostné zakňučení. Nahnul se ve svém úkrytu, co to šlo, aby zahlédl zdroj toho tklivého zvuku, ale zarazil se. Větvě, jichž se přidržoval, protestně zašustily a on se nechtěl zbytečně prozradit. Strnul a jen napínal zrak, aby spatřil, co to Kakashi zdvihá z trávy kousek od místa, kam se zabořil jeho poslední shuriken.
Mrňavé béžové štěně kňučelo a bezmocně s sebou zmítalo, když si ho Kakashi neomaleně přidržoval u očí jen dvěma prsty svírajícími kůžičku za krkem.
„Hm, živý terč,“ podotkl lakonicky a neopatrně položil chlupatou chudinku zpět do trávy. „Běž!“ zněl jasný rozkaz. Zvíře neposlechlo, jen se bojácně krčilo v trávě. Když se hrot shurikenu zabodl do země sotva pár centimetrů před jeho čumáčkem, kníklo a udělalo loužičku. Kakashi si odfrkl a ledabylým pohybem zápěstí poslal další hvězdici do trávy těsně vedle k smrti vyděšeného tvora. Pátá, šestá, sedmá... Gai při každém dalším pokusu o zmrzačení nevinného štěněte stiskl ret mezi zuby. Když desátý shuriken minul zvíře tak těsně, že vzduchem poletoval chomáč chlupů, ucítil v puse krev.
„Nechal ses obklíčit,“ podotkl zklamaně Kakashi a při pohledu na psa v kovové kleci tvořené pichlavými hroty si obtáčel na prstě poslední shuriken. Napřáhl a Gai zavřel oči.
„Dost!“ zaznělo u paty stromu, na kterém se skrýval Gai, ale Kakashi přesto svůj shuriken hodil. Štěně zavylo, ovšem hvězdice mířila opačným směrem. Ozvalo se praskání větví, jak Gai spěšně uhýbal smrtící zbrani a nemotorně se zřítil dolů k nohám svého otce.
„To by snad stačilo!“ pokáral ho Dai a pomáhal svému potlučenému synovi opět na nohy.
„To posoudím sám,“ zněla strohá odpověď.
„Nic. Vůbec nic, Kakashi, ti nedává právo týrat nebohé zvíře.“
„Nemá ani škrábnutí,“ odsekl, vytáhl shurikeny ze země a vrátil je do pouzdra. Štěně se stále třáslo na stejném místě. „Mohlo taky kdykoliv zdrhnout...“ zamumlal spíš pro sebe, „a tamten,“ ukázal na Gaie, „mě neměl zase šmírovat!“
„Kakashi...“ chtěl Dai odpovědět, ale už nebylo komu.

Hoj, Kakashi. I ve svých myšlenkách už raději šeptal. Po incidentu na cvičišti mu otec svěřil, co postihlo jeho přítele, proč je tak nedůtklivý, podrážděný a proč chce být sám. To proto že byl.
„Soustřeď se, Gaii!“ Kdyby ho z melancholických myšlenek nevytrhl otcův bodrý hlas, kopanec do žeber by to zvládl určitě. Gai se posbíral z trávy a masíroval si bolavé místo, kde měl na kombinéze jasný vzor podrážky.
„Sumimasen, otče, nesoustředil jsem se.“ Ještě jednou krátce pohlédl do vzdálenějšího kouta cvičiště, kde jeho přítel trénoval údery rukou do útlého kmene. „Už se to nebude opakovat!“ vyhrkl zcela zaníceně a vrhl se na svého učitele. Během deseti sekund opět ležel na zemi.
„Co je to dnes s tebou, Gaii?“ rozhodil Dai rukama a i on podmračeně pohlédl k malému Hatakemu kácejícímu strom holýma rukama.
„Musím mu nějak pomoct, otče. Třeba kdybych... Nebo možná... A co...?“
„On potřebuje jenom čas, synku. Ty zatím pilně trénuj, abys s ním mohl později měřit síly, až se na to bude cítit.“
„To je ono! Podělím se s ním o svou Sílu!“
Dai se usmál. Koutky mu však ztuhly v půlce pohybu, když spatřil, jak Gai sprintuje k Hatakemu právě ve chvíli, kdy ten nešťastný kluk strom skutečně podťal.
„Gaii!“ vykřikl, ale to už byl strom na zemi a jeho chlapec mu zmizel z očí. „Gaii!“ přiběhl na místo a prohledával větve, zatímco ten chladnokrevný kluk jen znuděně postával. „Tak mi přece pomoz!“
„S čím? Ten budižkničemu je tamhle,“ ukázal prstem na šustící listí zpod kterého se zvedala zelená postava.
„Co tě to napadlo, synku?!“ úlevně ho káral Dai a vrhl se k němu, aby ho řádně objal.
„On by ho zabil, otče,“ fňukl synek a podával mu třesoucí se štěňátko, které třímal v rukou. „Zahlídl jsem ho, jak se plíží trávou k němu,“ ukázal na Kakashiho.
„A ty už za mnou taky nelez!“ křikl vyčítavě na rozježenou hromádku choulící se k Daiově hrudi a zmizel.
„To bylo o fous, maličký, tentokrát tě málem dostal,“ pohladil Gai zdrcnutý čumáček a s úsměvem sledoval, jak po něm veliká temná očka bázlivě pokukují. „Drž se od něj dál nebo přijdeš k úhoně.“
„Nebude,“ houkl jeho otec a položil štěně do trávy. „Nebude se od něj držet dál, něco ho na něm přitahuje, tak jako tebe. Je na čase ukončit jeho trápení, než to skutečně špatně dopadne.“ Odvázal si z krku rudý šátek a trhnutím z něj pruh látky oddělil. Omotal si jej kolem dlaní obou ruk a škubl, aby se přesvědčil, že látka ten tah vydrží. Když se takto vyzbrojen přiblížil k psíkovu krku, ten udělal další loužičku.

„Hoj, Kakashi,“ pozdravil Gai pevným hlasem. „Řekl jsem hoj!“
„Slyšel jsem.“
„Dobře. Dobře...“ Přešlápl a nadechl se.
„Míříš tím někam?“ Kakashi znuděně houkl a seskočil ze zábradlí mostu, na kterém doteď seděl.
„Je pořád teplo.“
„Cože?“
„Myslím tím, že i když už je půlka září, tak je...“
„Pořád teplo, jasně,“ doplnil místo něho spěšně.
„Patnáctého září, konkrétně.“
„No a?“ odsekl rádoby nezúčastněně, ale lehké přešlápnutí Gaiovi prozradilo, že ho přece jen lehce z míry vyvedl.
„Narozeniny jsou skvělým dnem pro nový začátek, nemyslíš?“
I přes masku bylo jasně rozeznatelné, jak chlapec zatnul čelist. Gai se nenechal odradit a zpoza zad vytáhl roztřesené štěně, které mu zatím olízalo snad všechny prsty. Kakashi nepatrně poodstoupil, když se k němu tvoreček ovázaný roztřepenou karikaturou rudé mašle blížil v Gaiových napřažených rukách.
„Proč?“ vysoukal ze sebe po chvíli.
„Protože možná že jsi výjimečný, ale i ty potřebuješ přítele.“