Hlášení z mise

 
Byl jsem se svým týmem složeným z Temari, Gaary a Bakiho našeho velitele vyslán na misi. Jednalo se o zcela jednoduchou misi typu C. Měli jsme doručit tajnou zprávu hlídce na okraji země. I po hodině byl kapitán stále nepřítomen, rozhodl jsem, že je na čase ho najít. Což se ukázalo jako bezproblémové, byl na své ubikaci, nicméně nám přišel otevřít nedostatečně oděn a navíc pod vlivem omamných látek. Usoudil jsem, že není schopen zatím pokračovat, tedy započít misi a byl jsem nucen učinit rozhodnutí. Jmenoval jsem se kapitánem a zavelel k odchodu. Nesetkal jsem se ovšem s náležitou podporou od členů svého týmu. Nejprve jsem chtěl Gaaru trochu popostrčit a přinutit ho k pohybu. Nejen, že mi kladl odpor pomocí svého písku, ale navíc mi řekl:“Zabiju tě!“ což hraničí se vzpourou. Námitek se mi dostalo i od Temari, která prohlásila, že jakožto nejstarší by měla velet ona. Všichni mi jistě dají za pravdu, že je naprosto nemyslitelné, aby žena velela mužům.
 „Tebe taky zabiju,“ řekl jí Gaara, čímž všechno vyřešil za mě. O tom, kdo by měl být ve vedení, jsme rozhodli zcela jednohlasně, tudíž demokraticky. Nikdo nevelel. I když je evidentní, že jediný, kdo má k tomu dostatečné schopnosti, inteligenci a vůbec veškeré předpoklady jsem já.

Dále vypadala situace celkem nadějně, do doby než jsme došli k rozcestí. Gaara chtěl jít na jih. Temari na západ a já na východ. Opět jsme problém vyřešili zcela bez konfliktů a ztrátách na životech, každý si šel svojí cestou. Musím přiznat, že jsem volil špatně a byl jsem nucen se vrátit. Oba moji sourozenci na mě již čekali. Z toho jsem usoudil následující: S největší pravděpodobností jsme se už ve vesnici vydali špatným směrem, takže to celé musíme provést znovu a lépe. Když jsme se dostali k otázce odpovědnosti za vzniklé potíže, byl jsem najednou kapitánem já a všechna zloba padla na moji hlavu. Gaara odmítl pokračovat dál, protože ho bolely nohy. Ani já ani Temari jsme neměli odvahu se k němu přiblížit. Tentokrát nemusel použít svoji oblíbenou větu. Naprosto nám postačil jeho výraz. Gaara byl vyhodnocen přijatelnou ztrátou za splnění mise a my ho nechali na místě. Celou cestu zpět mi Temari nadávala a dokonce velmi sprostě a její slova nemohu znovu opakovat, protože mi to moje slušné vychování nedovoluje. Já jsem mezitím litoval chlapa, který ji jednou dostane, tedy pokud na to někdo bude mít žaludek. Zároveň jsem doufal, že bychom mohli potkat obchodníky s bílým masem, čímž bych byl zachráněn a myslím, že nejen já. Ale když jsem se na ní tak podíval, nejspíš bych jim musel ještě zaplatit, aby si ji vzali.
 
O několik hodin později a mnoho nadávek dál jsme se konečně vydali správným směrem. A sestra konečně zmlkla, protože se nadýchala písku, tak jen sípala. Možná by všechno dopadlo docela jinak, kdyby si někdo z nás nastudoval trasu, ale tento fakt jsme trochu opomněli, proto jsme se nechtíc dostali na území malomocných. Zde jsou již desítky let uzavíráni všichni nakažení z Písečné. Nelze se jim proto divit, že chovají k vesnici jistou nevraživost. V náš neprospěch hovořil i fakt, oni byli pro výhru schopni hodně riskovat. Konec konců všichni z nich toho už hodně ztratili a jistojistě ještě ztratí. Vrhli se na nás se vší vervou, jedinou naší výhodou byl následující fakt: většina už nemohla skládat pečetě, protože pozbyli prstů. Početní převaha ale byla nesmírná a naše útoky neměly potřebný účinek. Zčásti za to mohlo naše vyčerpání a z části i to, že jsme se k nim báli přiblížit, abychom někdy v budoucnu nerozšířili jejich řady. Zažili jsme i dojemné setkání, když z davu najednou vyběhla naše teta. Sice již neměla nos, přesto jsme ji bezpečně poznali.
 „Tetičko!“ vykřikla nadšeně Temari, protože si myslela, že nám pádí na pomoc.
Z omylu nás vyvedl její následující výrok: „Já vás zabijuuuu!“ zavřískala a my jsme zjistili, od koho to náš malý bratr podědil.
Nejspíš by to s námi dopadlo hodně špatně, kdyby se v poslední chvíli neobjevil Gaara. Přiletěl na obláčku z písku, našel si vlastní způsob přepravy, aniž by musel využít nohy. Cítil jsem se zahanbeně, protože ten nejmladší nás musel zachránit. Gaara použil Sabaku Kyuu a rázem jsme se zbavili kolonie malomocných. On jim vlastně jen usnadnil bolestivý a nedůstojný odchod z tohoto světa, takže spokojenost byla na všech stranách. Nejspíš to byl jeho první dobrý skutek a vesnice tak vyřešila problém, kam s malomocnými. Zajímalo by mě, jestli teď může svým pískem přenášet lepru, když vcucl tolik jejich krve.
 
Celý zbytek cesty se vezl na svém písečném obláčku a nikoho nechtěl svézt, ale báli jsme se protestovat moc nahlas, aby nesplnil své výhrůžky a tak jsme byli nuceni jít po svých, což značně prodloužilo naši misi.
 Další nesnáze na sebe nenechaly dlouho čekat. Došli jsme do oázy, kde jsme se rozhodli si na chvíli odpočnout, ale ani to nám nebylo přáno. Temari byla vždy tak trochu do větru a to jak obrazně tak doslova. Začala se proto velice rychle sbližovat s místní mužskou osádkou, což sebou neslo velké problémy. Pravda, rád bych od ní měl pokoj, ale teď jsem si nebyl jistý, jestli bych se jí skutečně zbavil nebo spíž bych nezískal outěžek navíc. Tento problém jsem musel vyřešit velmi drasticky, tedy zavřít svojí sestru do jedné loutky a přes její hlasité protesty prchnout a navíc unikat před náruživci, kteří nám byli v patách. Takže jsme se znovu vydali na cestu bez náležitého odpočinku a nejhůř jsem na tom byl samozřejmě já. Jako jediný jsem neměl žádný dopravní prostředek. Tehdy jsem se rozhodl, že mým dalším projektem bude loutka na které budu moci jezdit.
 
Těsně před cílem jsem se usoudil, že Temari již zpátky nepoběží a tak jsem ji pustil z jejího vězení. Je naprosto jasné, že si tam v klidu spala, místo aby to pro ní bylo trestem
 Přes všechny útrapy jsme dorazili do stanice hraniční hlídky a mohli jsme ukončit misi. Teprve ve chvíli, kdy velitel natáhl ruku a požadoval tajnou zprávu, jsme zjistili, že žádný z nás ji nemá. Zůstala u opilého Bakiho. Z toho důvodu nemohla být naše mise splněna ani přes veškerá nebezpečí a útrapy, která jsme překonali. Je zcela zřejmé, že viníkem je Baki, jakožto kapitán týmu.