Kakuzu de Akatsuki

Autorská poznámka

Jak je (možná) z názvu poznat, povídka s určitými nevyhnutelnými odchylkami napodobuje děj známé divadelní hry Edmonda Rostanda Cyrano de Bergerac. Nerada bych si přivlastňovala obsah, který není můj, a proto hned v úvodu upozorňuji na to, že zhruba uprostřed textu se objevuje citace přímo z Vrchlického překladu této hry (zaručeně ji poznáte).
Dál bych chtěla říct, že je to poprvé, co píšu fanfikci a nepřipadám si úplně pohodlně při práci s postavami a světem, které vytvořil někdo jiný, takže se asi stane, že váš Kakuzu a můj Kakuzu (nemluvě o tom Kishimotově) budou hodně odlišný. V celém Narutovi je asi jedna jediná postava, o které bych mohla psát s relativním klidem, ale možná právě kvůli tomu by to byla docela nuda. Člověk má zkoušet nový věci.
A nakonec, povídka o Hidanovi s Kakuzem už tu jedna je. Bohužel v době, kdy vyšla, jsem tuhle už měla skoro hotovou, takže k variabilitě asi moc nepřispěju. Kakuzu a Hidan jsou očividně romantici.
Přeju všem hezký den a budu moc vděčná za komentáře.
P.S.: Nemám tušení, jak se skloňuje Kakuzu...

Kakuzu seděl u stolu v náhodně vybrané a zbytečně drahé restauraci, hleděl na jídelní lístek a nenáviděl svět, ve kterém musel s Hidanem sledovat potenciální pátou hokage. Sledovat někoho pro něj ani pro Hidana nebyl problém, měli v tom už poměrně rutinní praxi. Žel, jak si Kakuzu záhy uvědomil, podmínkou pro to někoho sledovat je napřed dotyčného najít. A právě tady byl zakopaný pes. Vcelku bez nesnází lokalizovali město, v němž se Tsunade údajně měla nacházet, ale tím jejich postup skončil. On totiž každý, na koho Kakuzu narazil a komu jméno Tsunade něco říkalo, buď s rozzuřeným řevem odkráčel pryč, nebo se z nepochopitelného důvodu začal potměšile pochechtávat. Hidan mu navíc v celém tom pátrání spíš překážel, než pomáhal, protože se po vesnici bezostyšně producíroval s kosou a během každého rozhovoru se dotazovaného pokoušel obrátit na „jedinou pravou víru“.
A tak teď Kakuzu seděl u stolu v náhodně vybrané a zbytečně drahé restauraci a pokoušel se ignorovat hlasité projevy svého partnera. S Hidanem to vůbec začínalo být k nevydržení. Už týden neměl možnost provést svůj infantilní rituál a momentálně z frustrace zabíjel kolem poletující hmyz.
„Hej, Kakuzu?“
„Ne, nemůžeš provést rituál s mouchou.“
„Ale ne, sakra, poslouchej…“ Hidan měl očividně původně v plánu sdělit mu něco úplně jiného, nicméně se uprostřed věty zarazil. „Proč ne?“ Chvilku se zdálo, že půjde teď a tady Kakuzovi dokázat, že může. Naštěstí si to rozmyslel, když spatřil jeho výraz, a namísto toho důležitě kývl hlavou směrem k vedlejšímu stolu.

***

Den se pomalu chýlil ke konci a Kakuzu s Hidanem stále sledovali černovlasou ženu z restaurace, která podle všeho měla blízký vztah k budoucí hokage. Po několikahodinové nevyžádané exkurzi po tržišti konečně dorazili do hotelu, kde se obě ženy ubytovaly, jen aby zjistili, že je Tsunade zrovna pryč. Takže teď v bezpečné vzdálenosti následovali černovlásku do zahrad v jižní části města. Slunce zapadalo a Kakuzu už začínal být dost otrávený, i když před Hidanem samozřejmě nemohl dát nic najevo.
„Ach, Tsunade-sama, tady jste!“ vykřikla náhle tmavovlasá žena a začala šplhat do třešněmi osázeného svahu po levé straně. Kakuzu sebou trhl a zatáhl Hidana do stínu nejbližšího stromu. Pak se opatrně vyklonil, zalétl pohledem na vršek svahu… a srdce se mu zastavila. Stála tam ta nejkrásnější žena, jakou kdy spatřil. A rozhodně nevypadala na padesát.
Dlouhé vlasy barvy tekutého zlata jí povlávaly v lehkém vánku a její kůže, jemná jako právě tak akorát opotřebovaná bankovka, se leskla v měkkém světle zapadajícího slunce. Křivky, ostře se rýsující proti planoucí obloze, měla ladnější než naditá peněženka. Hidanovi vedle něj spadla brada a zůstal zírat s otevřenou pusou, čehož si ovšem Kakuzu přes vlastní poblouznění nemohl všimnout.

***

Kakuzu seděl u ohně v provizorním táboře ukrytém v lese kousek za městem (přece nebude platit vyděračskou sumu za pokoj), zamyšleně hleděl do tančících plamenů a snažil se netvářit jako měsíček na hnoji. Hidan se choval zvláštně. Celý večer pochodoval z místa na místo, byl podezřele zamlklý a v nadávkách začal používat pouze názvy pro choulostivé partie ženského těla. Kakuza tohle jeho nové chování z nějakého důvodu rozčilovalo víc než to standardní.
Během půl hodiny se z původně nevinného rozhovoru o dalším průběhu sledování stala vášnivá rozepře o to, kdo má nebo nemá šanci se o Tsunade ucházet, v níž Hidan objasnil Kakuzovi, že je „lakomej starej dědek a každá ženská by při pohledu na ten jeho sešívanej ksicht utekla“ a Kakuzu kontroval tím, že Hidanovi by s jeho inteligencí stačilo otevřít ústa. A rozepře by se bezpochyby byla vyvinula v regulérní bitku, kdyby oběma vzápětí nedošlo, že je to pravda.
A tak se zrodil riskantní plán, ve kterém se Kakuzu uvolil propůjčit Hidanově pohledné tváři svá galantní slova a stvořit pro Tsunade ideálního partnera.

***

„Tsunade-sama, byl tu další vymahač,“ pronesla Shizune. „Prý už dál čekat nebude a chce peníze do příštího týdne, jinak se podle toho zařídí. A předtím, než něco řeknete, bych vás ráda upozornila, že jste si ráčila udělat renomé už ve všech kasinech ve městě, takže nemáte kde to vyhrát zpátky, “ dodala vyčítavě.
Tsunade vzhlédla od stolu a na chvíli se zamyslela. „Hm, na to bych možná měla odpověď.“ Zalovila v šuplíku a vytáhla tlustý svazek dopisů na růžovém papíře. „Doslova.“
„Tsunade-sama? Vy máte ctitele?“
„Nosí to sem jeden… no, docela hezkej. Vypadá sice trochu jako jashinista, ale píše jako gentleman. Většinou.“
„Ale Tsunade-sama, jak nám tohle pomůže?“
„Myslím, že přišel čas poznat se osobně a splnit dámě laskavost,“ usmála se ďábelsky Tsunade a podala Shizune jeden z dopisů. Na posledním řádku stálo:

***

Byla vlahá letní noc, inkoustově černá obloha se třpytila svitem vzdálených hvězd, z okrasného křoví se ozýval tichý slavičí zpěv a za křovím seděl Kakuzu, hleděl do tmy a žárlil na Hidanovu uřvanou hezkou hlavu. Ta i se zbytkem Hidana seděla na nedaleké lavičce a držela za ruku lásku Kakuzova života.
Toho odpoledne se Hidan zničehonic přiřítil do tábora a s výrazem absolutního zoufalství začal mávat Kakuzovi před obličejem dopisem od Tsunade. „Je to v pr***i, Kakuzu, chce se se mnou sejít! Co teď budeme dělat?! Ku**a, já se s ní nemůžu sejít! Dyť stačí, abych votevřel hubu a je sakra konec!“
Kakuzu se už dávno smířil s tím, že pro svůj zevnějšek Tsunade pravděpodobně nikdy nezíská, a rozhodl se jí alespoň zařídit šťastný život po boku výrazně atraktivnějšího Hidana. „Drž hubu,“ vybídl ho, „a poslouchej…“

***

Hidan poslouchal. Poslouchal jako nikdy v životě. Pohledem visel na Tsunade a uši napínal do tmy, z níž přicházel sotva slyšitelný Kakuzův šepot. Hidan většině toho, co slyšel, nerozuměl, ale opakoval, jak nejlépe uměl:
„Než kapku po kapce z náprstku dvornost píti,
ať duše raději se v celé moře zřítí,
já chtěl bych vidět dnes, jak v jedné melodii
u toku života se naše duše spíjí!
Ty seš tak krásná, ku**a!“
Kakuzu tlumeně zasténal, ale Tsunade očividně neplánovanou vsuvku vůbec neslyšela. Medové oči upírala na Hidanův stříbrem zalitý obličej, a roztouženě vzdychala. Z křoví se ozvalo podivné zapraskání a Hidan ucítil závan chakry. Nevěnoval tomu ale mnoho pozornosti, jelikož Tsunade zrovna v tu chvíli pronesla: „Nechtěl bys zajít ke mně?“
Hidan zopakoval, co mu našeptával hlas ze křoví, i když mu to bylo trochu divné. „Cože, teď?! Zbláznila ses, takhle najednou?! Víš, jak dlouho nám to trvalo sem?!“
Tsunade se napřímila a nechápavě potřásla hlavou. „Ale… co to má znamenat? Vždyť… copak jsi zapomněl, co jsi psal?“
„Samozřejmě, že jsem nezapomněl. Ale máme taky vlastní záležitosti. Myslíš, že zapískáš, a já poběžím?!“ Hidanovi připadalo zvláštní, že Kakuzu odpovídá ještě dřív, než Tsunade domluví.
„Co prosím?!“
Hidan už dlouho nedostal facku. A takovouhle facku nedostal možná ještě nikdy. Celý svět se tak nějak uhnul do strany a zvonilo mu v uších. Nebylo tedy divu, že už neslyšel, jak Kakuzu ve křoví naštvaně říká: „Ano, Konan, vracíme se! A Peinovi vyřiď, že… anebo radši ne.“

***

Nagato rozhodně nebyl hloupý. Už jen to, že se Kakuzu s Hidanem na čtrnáct dní přestali ozývat a vrátili se na základnu až po rozhovoru s Konan, bylo divné. Když se navíc během celého hlášení o výsledcích mise chovali jako na trní, střídavě se červenali a přesvědčovali ho, že Tsunade nepředstavuje absolutně žádnou hrozbu, dal si dvě a dvě dohromady. Poté, co na ně asi dvě hodiny ječel u sebe v kanceláři, poslal oba dva někam do Sněžné vesnice. Vzhledem k nastalé situaci usoudil, že Tsunade ani zdaleka není neškodná a je třeba se jí co nejrychleji zbavit. Momentálně mohl jen doufat, že Zetsu s Tobim, kteří byli v té době jediní k dispozici, budou na svůj nový úkol stačit.

***

Kakuzu stál na kopci a sledoval impozantní bitvu mezi legendárními Sanniny. Hidan stál vedle něj a střídavě řval na Orochimara různé varianty „ty hajzle“ a „hustý“. Na misi do Sněžné pochopitelně nešli.
S Tsunade to momentálně nevypadalo ani trochu dobře. Poté, co ji Orochimaru zasáhl, prudce krvácela. Kakuzu se už už chystal vtrhnout na bojiště, když se Tsunade náhle narovnala. Vyzařovala z ní síla, po jejím těle se táhly zvláštní černé linky a všechna předchozí zranění zmizela. Kakuzovi spadly kameny ze srdcí. Zato Hidan vydal zvuk jako by se dusil.
„Haa?! Co to ku**a je? Ona zregenerovala! Jak může zas***ě zregenerovat?! Jak s ní mám teď asi provést rituál?!“
„Tak na tohle jsi ji chtěl?!“
„No jasně, snad sis sakra nemyslel, že s ní chci mít děti, nebo co?! Byla by z ní vrcholná oběť Jashinovi! Nejlepší rituál mýho života! Jenže teď je to v pr***i!!!“ Hidan naštvaně kopnul do země. „Soráč, Kakuzu, já jdu do Sněžný.“
Kakuzu chvíli nechápavě zíral na Hidanova vzdalující se záda, pak se zaradoval, protože přišel o konkurenci, a nakonec upadl do deprese, protože přišel o figuranta.

***

Od velké bitvy uplynuly dva dny. Kakuzu skoro celou tu dobu přemýšlel a nakonec se rozhodl, že se i přes svůj odpudivý zevnějšek pokusí Tsunade oslovit. Nakonec, byla to právě jeho slova, co ji upoutalo. Takže teď nervózně přešlapoval přede dveřmi do Tsunadina pokoje, v ruce žmoulal připravenou báseň a sbíral odvahu. Hlasy za dveřmi náhle nabraly na intenzitě. Kakuzu zpozorněl.
„Tsunade-sama? Už zase?! Teď jste ty peníze dostala! Sotva jsme splatily všechny dluhy, a vy už chcete zase sázet?!“
„SHIZUNE! Řekla jsem, že se jde hrát, tak se jde hrát!“
„Ale vy vždycky všechno prohrajete!“
Dluhy? Sázet? VŠECHNO PROHRAJETE?! Kakuzu si připadal, jako by do něj udeřil blesk. Chvilku sváděl lítý boj sám se sebou. A pak si najednou během pár vteřin uvědomil, že Tsunade není zas tak úžasná, jak si zprvu myslel. Že vlastně není úžasná vůbec. Že je to vlastně docela protivná, agresivní ženská a navíc ještě k tomu nepřítel. A že romantický vztah v jejich věku je vůbec špatný nápad. Ještě chvilku přešlapoval na chodbě, pak s nezájmem odhodil zmuchlanou báseň na zem a odešel za Hidanem do Sněžné.

***

Kakuzu s Hidanem stáli na chodbě před Peinovou kanceláří a poslouchali zoufalý neartikulovaný řev uvnitř. Všechno se vrátilo do starých kolejí. Hidan celý den nezavřel klapačku a Kakuzu se v duchu ukájel představou jeho rafinované a velmi bolestivé vraždy. Řev se najednou přiblížil, dveře do místnosti se s třísknutím rozletěly a ven vyrazil vzteky zrudlý Pein.
„Co je, ku**a?“ zeptal se Hidan.
„Co je?!“ zafuněl Pein a vrazil mu do ruky nějaký papír. „Tohle je!“
Hidan zmuchlaný list narovnal a nastavil ho tak, aby si obsah mohl přečíst i Kakuzu. Stálo tam: