Postavit domov bez tebe

Poznámka autora: Na začátek menší varování: povídka se zabývá zármutkem, který se projevuje v obou hlavních protagonistech celkem násilně. Upozorňuju vás taky na velké množství sprostých slov, v části, která popisuje vztek.

Pamatovala si hlavně co zbylo z jeho očí – vypálené černé krátery v očních důlcích. Pronásledovaly ji od jeho posledního dechu a ona se jich nedokázala zbavit. Co si nepamatuje, jsou poslední slova, která mu řekla. Poslední slova, která řekl on jí. Pokud si vzpomene, nechá si je vytetovat na kůži, pod žebra, kde budou jenom její a nikoho jiného. Pamatuje si jejich poslední večer, kdy spolu pili čaj a byli si bližší než dřív.
Štětec v bolavých prstech sevřela pevněji, pak uvolnila zápěstí a začala malovat. Jednu čáru po druhé, soustředila se na tah chakry, které v ní jednotlivé tahy vyvolávaly. Dvě čáry vodorovně se zahnutím do středu. Pak kříž prvně z horního levého roku pak z pravého. Když se překřížily, to bylo to místo.
Tenten tomu pořád nerozuměla, a to tu pečeť dokázala malovat poslepu.
Ozvalo se tiché klepání na dveře. Tenten ze sebe vypustila souhlasný zvuk.
Dveře do místnosti se otevřely, za nimi stála Hinata, červenala se. Tenten zůstala zoufale zklamaná, Neji vždycky klepal.
„Promiň, že tě vyrušuji, Tenten-san, ale myslím, že Lee-kun potřebuje, abys za ním šla.“
Tenten se zamračila. Proč jako? Kousla se zevnitř do tváře, pak pokývla hlavou, „a kde je?“
„Trénuje,“ odpověděla Hinata.

Toho zvuku si všimla nejdřív. Měkké rány – nebyly skoro slyšet.
Lee stál před stromem na jejich cvičišti, obvazy na rukou prosáklé krví, kruhy pod očima hluboké, takové, že je jeden spánek nespraví. Jeho údery už nezpůsobovaly žádnou škodu na kmeni stromu, do kterého mlátil, byly pomalé a bez síly. Patetické způsobem, že se od nich Tenten chtěla odvrátit.
Neodvrátila se. Rozběhla se k němu, rychlá jako divoká voda, a sevřela ho k sobě, pevně, možná až příliš, dokud s údery nepřestal.
Dlouho seděli na zemi, schouleni jeden do druhého. Tenten nakonec sevřela jeho chvějící se ruce do svých a začala postupně metodicky odmotávat rudé obvazy, nejprve z jeho prstů, pak z celých rukou až se dostala na konec předloktí a původně bílé pruhy látky se z jeho rukou konečně odlepily. Seděla naproti němu s rukama plnýma lepkavých chladnoucích obvazů a najednou byla zuřivě a nekontrolovatelně plná vzteku.
Rozkřičela se, frustrovaná, s rukama od Leeho krve a za tohle všechno mohl Neji. Debilní Neji, co se rozhodnul ji opustit, protože chtěl být co? Zk**venej hrdina? No a do p***le co? Co si jeho vy***tanej mozek jako představoval, že se stane s nima? Že je tu jen nechá…
„Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu. Já ho tak nesnáším!“ vzlykala. Lee seděl před ní s unavenýma očima a rozbitýma rukama a ona věděla, že nespal, že nejedl, že jen mlátil do posranejch stromů a k***a, co si do p***le Neji myslel!
z**d a č***k a hajzl a zk****syn a p**us! Do hajzlu! A jí to krávu samozřejmě předtím ani nenapadlo, že by mohl umřít, že by mohl zmizet a odklusat do západu slunce a už se nevrátit, do hajzlu.
„Do hajzlu!“
Lee se na ni díval s rukama před sebou a řekl jen, „já s ním jen chci jeden poslední trénink.“ Oči se mu protočily a omdlel. Posbírala ho, opatrná k jeho rukám, a přenesla ho do jeho bytu. Gai-sensei byl pořád v nemocnici kvůli námaze organismu, a tak celé místo působilo opuštěně. Umyla si ruce v jeho koupelně, stále rozzuřená a roztěkaná a nevěděla, co dělat dál. Neměla, kam jít a co dělat. Její ruce se třásly a ona se bála, že pokud se pohne, dopadne stejně jako Lee.

Pustili ji dovnitř, trochu se bála, že jí v tom zabrání. Hinata se na ni usmála zhroucený rozbitým úsměvem a zavedla ji do Nejiho pokoje.
Ta místnost byla strohá a studená, pečlivě uklizená s téměř žádnými osobními věcmi. Tenten tam byla poprvé.
„Nikdo tu ještě nebyl,“ řekla jí Hinata. Tenten se na ni ani neotočila, chtěla být sama. Hinata odešla.
Byla tam jedna skříň – poloprázdná, jak zjistila, když ji otevřela, psací stůl s šuplíky a noční stolek. Většina jeho věcí byla nudná a užitečná. V psacím stolu nenašla nic zajímavé – kartáč, gumičky do vlasů, knihy, které ji nezajímaly, pár sešitů z akademie a několik tužek. Pod matrací našla pár pornočasopisů, které sbalila do tašky, a v zásuvce u nočního stolku bylo několik fotografií jejich týmu, pak malá dřevěná krabička.
Odsunula její víko, podívala se dovnitř a z hrdla se jí vydral zvuk, který snad ani nebyl její. V krabičce byl jeden usušený sakurový květ – ten, co jí vypletl z vlasů v den, kdy si je před ním poprvé rozpustila – a možná dvanáct tmavě hnědých pinetek, které okamžitě poznala.
Poznala je, protože byly její. Rozbrečela se. Kdyby ho jen mohla znovu vidět, jen jednou, jen se zeptat, proč se nikdy… Proč se nikdy neodhodlali. Protože ona věděla (vždycky věděla, není slepá), že k ní něco cítí. Možná ne lásku, ale blízko, tak blízko, jak se jen Neji se všemi svými chybami a emocionální nedostupností může dostat. Vzpomněla si na poslední večer před bitvou, kdy byli spolu s nejistotou v duších, a tak blízko polibku, že se jí chtělo vzlykat.
Ona si teď jen přála vrátit se zpátky do toho okamžiku, kdy její rty byly tak blízko, že na nich cítila jeho dech, a zoufale doufala, že když tomu bude naplno věřit, bude tam zpátky vrátí se a políbí ho. Udělala by to. Chtěla by ho vdechnou a pohltit, dotknout se ho všude, kam by jen došáhla. Chtěla ho u sebe, v sobě a pro sebe, aby byl nestoudně, bez omluv, sobecky alespoň na jeden okamžik, jedinou vteřinu výhradně její. Rozhodla se v ten moment, že až bude dokonáno, pozve ho na večeři – na ramen, protože i když to nikdy neřekl, věděla, že ho má nejradši – a políbí ho.
Tenten napadlo, jestli by jí bylo líp, kdyby byla těhotná, kdyby Nejiho udělala něčím, čím on sám nikdy nebude. Už nikdy nebude otcem a ona nikdy nebude jeho ženou, nebude stát po jeho boku před oddávajícím na svatbě, pro niž měla už roky vybrané bílé šaty.

„Lee…“ zpochybněla, ale ano, byl to Lee, „nemáš už náhodou trénink?“
Usmál se na ni, zářivě jako vždycky, pusa plná bílých zubů. Zamžourala. Tohle rozhodně nebyl způsob, jak se dnes chtěla probudit. Byla si jistá, že má někde na obličeji stále rozmatlaný inkoust, nebyla si jistá, zda se vůbec probudět chtěla. Než se stačila nadechnout, Lee byl vedle ní a tahal ji z postele. Už pět dní nebyla venku, nechtěla být venku. Chtěla být doma a spát a přemýšlet na tím, jak zničit tuhle prokletou pečeť, která nikdy neudělala nic dobrého pro nikoho. A určitě ne pro Nejiho.
„Lee, co to děláš?“ zeptala se monotónním hlasem. Poslední dobou se nezmohla na nic než na maličké náznaky emocí, které k ní doznívaly odněkud z dálky.
„Najdeme tvou sílu mládí!“ rozzářil se znovu, „dnes bude ten legendární a jediný den, kdy nebudu trénovat! A ty a já půjdeme stavět skvostné přístřešky z klacků a listů do lesa!“
Tenten otevřela pusu, pak ji zavřela nadechla se a stále visící v Leeho pažích se zeptala, „Lee, co to zase žvaníš?“
„Bude to nový skvostný den plný zábavy a nevinnosti mládí a musíme jej uskutečnit dnes!“ postavil ji na nohy. Necítila se připravená na to stát sama o sobě, ale nezhroutila se na zem. Malá vítězství. Lee jí do rukou vnutil nějaké oblečení a ona se bezmyšlenkovitě začala převlékat.
Když byla hotová, Lee ji vytáhnul za ruku ven a ona byla na malou chvíli vyděšená, nebyla připravená, nechtěla ven.
Byla unavená, chtěla jít zpátky do postele, chtěla spát a studovat tu pitomou pečeť a spát.
Lee ji nepustil, i když se mu snažila vykroutit z rukou. Dotáhnul ji za sebou až za Konohu, do lesa, na místo, na kterém už dlouho nikdo nebyl, a postavil ji do středu mýtiny. Pod listnatými stromy byl koberec huňatého mechu. Dopadaly na něj paprsky slunce. Tenten byla unavená.
„Lee? Já chce jít domů,“ řekla sklíčeně, „co tady děláme?“
Lee se jí podíval do očí, usmál se a řekl: „stavíme domov.“
Tenten nezabránila úsměvu, který se vynořil někde hluboko v ní, objevit se na její tváři. Začala sbírat klacky. Lee se pustil do čištění mechu mezi dvěma mladými kmeny, stromy měly větve dost nízko, aby se o ně daly opřít klacky a postavit šikmá střecha.
Za dvacet minut byli hotoví.
Tenten si lehla do domečku z klacků a mechu a listí hned vedle Leeho, hlavy tak blízko, že přes vlasy cítila jeho teplo. Paže se jim dotýkaly od ramen až k prstům a ona ho vzala za ruku a on propletl jejich prsty.
„Chybí mi,“ řekla.
„Nevím, co dál,“ řekla.
„Já ho miluju,“ řekla.
Lee stisknul její dlaň pevněji a neřekl nic. Usnula v slzách a zkroucená kolem něj.
Když se probudila, jejich prsty byly pořád propletené. Usmála se. Poprvé za poslední měsíc se necítila unavená.

Když se posadila na zem před jeho hrob, vylila na sebe z plastové misky trochu ramenu, který si přinesla s sebou. Ušklíbla se sama nad sebou.
„Tak jsem prý pořád neschopná sednout si s jídlem v ruce,“ řekla mu s náznakem sarkazmu. Položila ramen před sebe na zem, zvedla obě ruce ke svému účesu a začala z vlasů vyndávat sponky. Tahala je ven jednu po druhé a naskládala je na Nejiho hrob.
S rozpuštěnými vlasy se pak natáhla pro misku ramenu a začala jíst.
Když pak prázdnou misku zavřela a nacpala ji do tašky přes rameno, tváře pořád mokré od slz.
Naposledy se na ni usmál. Naposledy se na ni podíval.
Nadechla se. A poprvé – poprvé od svých dvanácti let – si představila sama sebe a svou budoucnost bez Nejiho.