Zamilovaný blázen

Muž v nejlepších letech se statnou postavou, řádně zabezpečený, prostě partie k pohledání, kráčel osaměle Konohou. Byl den svatého Valentýna a on zůstal osamělý jako shuriken na cvičišti. Nedostal ani čokoládičku, dokonce ani z lítosti, což nebyla změna oproti létům předchozím. Se svěšenou hlavou procházel vesnicí a neustále narážel na cicmající se dvojice. Raději se uklidil do samoty okolních lesů a zůstal v blaženém tichu, které mu ulevilo od neustálého křiku mučených, už mu z toho začínalo zvonit v uších. Byl těžce pracujícím člověkem a zasloužil by si přijít domů ke krásné ženě, která by mu vyběhla vstříc, dala mu polibek na přivítanou, nachystala mu dobrou večeři a v noci se k němu přitulila. Jenže nic takového ho nečekalo a žádná naděje na zlepšení nebyla v dohledu. Nevěděl, co za to mohlo, jestli jeho zevnějšek nebo snad práce? Většinou byl zaměstnán natolik, že o ničem podobném neuvažoval, ale na Valentýna měl samé černé myšlenky. Hlavně, když viděl všechny svoje kolegy a známé, jak oslavují svátek zamilovaných. Každý rok se proto schoval na odlehlé místo, kde v klidu přečkal. Jenže letos se všechno mělo odehrát jinak. Ibiki jako obvykle zašel na mýtinu, kde rozložil spacák a nachystal ohniště, než však stihl škrtnout zápalkou, cosi se mihlo v křoví. Jako zkušený shinobi si pohybu všiml a vydal se vyzkoumat jeho původce. Plížil se mezi stromy a kolem nohou se mu ovíjela houstnoucí mlha. Konečně se mu povedlo dostat s na dohled záhadného cizince. Spíše tedy cizinky. Před ním se jako zjevení objevila dívka lepých tvarů s dlouhými tmavými vlasy a ladně se proplétala mezi kmeny stromů. Zůstal na ní zírat přikovaný na místě, natolik byla krásná. Do pohybu se dal až v momentě, kdy mu opět pomalu mizela v husté mlze.
„Počkej,“ zavolal za ní, ale jen ji vyděsil a ona se dala na útěk. S lehkostí se vyhýbala větvím a uskakovala před křovinami. I když se snažil ze všech sil, polapit ji, zmizela. Nezůstalo po ní ani stopy. Zmateně se několikrát otočil kolem dokola a rozhlížel se. Hledal jakoukoli známku dívčí přítomnosti, ale bez úspěchu. Zůstal sám v opuštěném a temném lese.

Všichni si toho postupně všimli, nejprve nedávali nic najevo, ale postupem času byly některé náznaky natolik očividné, že je nešlo přehlížet. Šeptali si a dohadovali se, cože se vlastně děje s Ibikim? Nikdy ho v podobném stavu neviděli. Mistr mučitel byl nesoustředěný, v práci trávil čím dál tím méně času. Věznice se kupila čekateli na výslech. Ibiki většinou seděl s rukama založenýma pod bradou a koukal z okna. Tedy koukal by se pokud by výslechové oddělení nějaká okna mělo, takhle zíral do prázdné stěny. Často mizel pryč nebo chodil pozdě, což se mu vůbec nepodobalo.

Ibiki mezitím byl každou svojí myšlenkou u nádherné dívky, kterou potkal v lese. Snažil si vzpomenout, jestli ji někdy nepotkal. Přemýšlel o lidech ve vesnici, ale žádný z nich se nepodobal záhadné krásce, oproti ní byli všichni tuctoví a obyčejní. Všechno mu začalo být lhostejné, veškeré svoje snažení směřoval pouze k nalezení své lásky. Měl k tomu skvělé podmínky, jako člen výslechové organizace měl přístup k veškerým potřebným informacím. Prošel složky obyvatelstva Konohy, díval se na každou fotografii. Moc stará, moc tlustá, moc blonďatá, odhazoval jednu nepotřebnou podobiznu za druhou. Přeci se jen tak nezjevila u vesnice, aniž by si jí někdo všiml. Místo plné vycvičených ninjů a pod nosem jim proklouzne tak krásná myška. Dokonce si nechal donést záznamy návštěvníků vesnice dva měsíce zpět a nic. Tedy skoro nic. Navštívil několik pohledných slečen, ale ani jedna nebyla tou, kterou hledal. Navíc před ním utíkali. Měli strach, že je vezme k výslechu. Vlastně, byl celkem problém za kýmkoli přijít a zeptat se ho na potřebné informace. Všichni se od něj snažili dostat, co nejdál. Zamilovaná posedlost byla, ale tak velká, že se nemohl držet zpátky. Veškeré svoje úsilí, konexe a dovednosti směřoval k jednomu jedinému cíli. S pomocí portrétisty vyhotovil dívčinu podobiznu, rozeslal ji všem ANBU s tím, že se jedná o důležitého svědka a okamžitě má být vypátrána a předvedena před něj. Všude po vesnici rozvěsil plakáty a čekal, až se najde kdokoli, kdo ji zná. Přeci se nemohla jen tak objevit. Nemůže to být lesní víla, nebo jeho přelud.

Podivné chování jednoho z podřízených se dostalo až k Tsunade, jak by také ne, vždyť si o něm už šeptala celá vesnice. Ibikiho pobláznění začalo pomalu ohrožovat chod Konohy a ona jako Hokage musela všemu učinit přítrž. Zavolala si k sobě Inoichiho, aby měla veškeré informace z první ruky. Nemusela si ani poslechnout celé vyprávění do konce, aby přišla na to, odkud vítr vane. Byla přeci jen poměrně inteligentní a měla dobrý přehled o dění ve vesnici a především o mnohých obyvatelích. Dlouho seděla ve své kanceláři a přemýšlela, jak situaci vyřešit, aniž by ohrozila Ibikiho pověst nebo ho přivedla do blázince. Jestli měl celý humbuk původce v krásné slečně, jedině krásná slečna jej mohla znovu ukončit. Nechala si do kanceláře přivolat původce všeho a hodlala věci rychle a v klidu ukončit.

Jako každý večer procházel Ibiki les a doufal, že snad tentokrát se mu povede na ní natrefit. Bloumal opuštěnou krajinou a pomalu se chtěl vrátit s nepořízenou, když se znovu něco mihlo po jeho levici. Otočil se tím směrem a s nadějí se zadíval vpřed. Nemusel čekat dlouho, mezi stromy se objevila postava a pomalu se začala přibližovat k němu. Zůstal nevěřícně civět. Nebyl by se schopný pohnout, ani kdyby zaútočila. Plavným pohybem došla skoro až k němu, měla na sobě nádherné modré šaty, které obepínaly její postavu a dávaly vyniknout přednostem těla. Cudně svěsila hlavu a propletla prsty u rukou. Několikrát přešlápla, zastrčila si pramen vlasů za hlavu a pak ruce znovu sepnula.
„Ehm,“ odkašlala si. Ibiki se nezmohl na jediné slovo, jen na ní hleděl s otevřenou pusou a z jednoho koutku mu ukápla slina.
„Slyšela jsem, že mě hledáte,“ pronesla svůdným hláskem. Muž proti ní už to nemohl dál vydržet, padl na kolena a chytil ji za lem jejích dost krátkých šatů.
„Vezmi si mě nejdražší krásko, hned jak jsem tě spatřil, jsem se do tebe zamiloval a zjistil jsem, že bez tebe nemůžu žít,“ žmoulal v rukou látku a upíral na ní štěněcí pohled. Jemně se vymanila z jeho sevření a o krok ustoupila, aby byla z jeho dosahu.
„Pravdou je, že to udělat nemůžu,“ začala. V Ibikiho obličeji se objevilo zoufalství : „i když bych hrozně moc ráda, protože někoho, jako jsi ty už nikdy nenajdu,“ rychle dodala.
„Proč nemůžeš? Není nic, co bych pro tebe neobětoval,“ zvolal a dál před ní klečel.
„Já, já bych s tebou moc ráda zůstala na věky věků, ale není nám to souzeno. Oba jsme shinobi a máme svoje povinnosti a zodpovědnost vůči vesnici,“ zdálo se, že na tohle Ibiki slyšel, protože mu z obličeje zmizel nepřítomný výraz.
„Byla jsem dlouho v utajení trénována, pro speciální úkol, teď je, ale moje identita prozrazena a tak jsem byla Hokage poslána pryč. Přišla jsem se rozloučit před svým odchodem.“
„Ne, nemůžeš přeci jen tak odejít!“
„Musím. Sbohem!“ otočila se a znovu mu mizela mezi stromy.
„Sbohem“ zašeptal si pro sebe a ještě dlouho klečel uprostřed lesa.

„Jak to dopadlo?“ zeptala se Tsunade, která čekala u brány.
„Myslím, že dobře,“ odpověděla dívka. Pak se s hlasitým puf rozplynula v obláčku dýmu a na jejím místě se objevil malý chlapec.
„Konohamaru, jestli ještě někdy použiješ to svoje pitomé jutsu, tak tě na mou duši zabiju, ať si vnuk Hokageho nebo ne.“