Error

Běžně, typicky pro obyčejný všední den, rušnou vedlejší ulicí se vzduchem líně neslo táhle povzdechnutí velmi zpruzeného a všemi naloženými povinnostmi deprimovaného muže. Na okamžik si dovolil luxus v podobě nevnímání okolí a téměř zbožně obrátil svůj otrávený zrak k obloze. Zvažoval, zda si už konečně nemá zažádat o zaslouženou dovolenou, jejíž nevybrané dny se na výplatnici vršily jako dokumenty na jeho stole během polední pauzy, kdy odcházel na oběd.
Doopravdy si mysleli, že si těch lejster, tajně přinesených za jeho nepřítomnosti, nevšimne?! Naivové.
Z kochání nad bezstarostně si plujícími mraky ho vyrušilo uším skutečně nelahodící dětské vřískání, které se navíc stále přibližovalo.
„Teď to mám nýst já!“
„Řeklo se po pěti minutách.“
„To už bylo!“
„Jak to můžeš vědět, když nemáš hodinky?!“
„Počítal jsem si v duchu.“
Realita udeřila tvrdě. Výjev, spočívající v divokém přetahování dvou chlapců o jakousi věc, mu připomněl vlastní nezvladatelnou ratolest, o níž by dozajista dostal nakázáno se v případě volna starat. Možná by nebylo na škodu to raději pořádně zvážit.
„Hej, nechte toho!“ houkl na děti, jejichž počínání značně zagresivnělo.
S rukama vraženýma hluboko do kapes se šarvátku vydal nenadšeně vyřešit, neboť to vypadalo, že se k zákroku nikdo jiný z kolemjdoucích nemá, a potyčka se pro účastníky začala jevit celkem nebezpečnou.
„Vo co tady de?“ zeptal se neznámých, zaražených mladíků bez valného zájmu.
„Ten zmetek nedrží slovo, už dvacet čtyři vteřin to mám mít já,“ žaloval menší z dvojice.
„Nene, ty lžeš!“ ohradil se jeho společník.
„Co to vůbec je?“ přerušil jejich další hádku, poukazuje na předmět ledabyle zabalený v šedivém průmyslovém papíru a stejně laxně převázaný hnědým motouzem.
„Nejnovější verze hry Guitar hero, ještě není ani normálně v prodeji. Poslal nám ji strýček ze Země blesku,“ oznámil pyšně ukřičenější z bratrů.
Zkušený Jounin opětovně protočil panenky k poklidným nebesům. Technika, z toho nemůže vzejít nic dobrého.
„Hra většinou přináší ten pravý požitek z jejího hraní, a ne z držení nebo nesení. Čím dřív se domluvíte, tím dřív si ji budete moct pustit,“ aplikoval na hochy svou nesmrtelnou logiku, která kupodivu zabrala. Chlapci si vyměnili uvážlivý pohled, působilo to dojmem, že se dorozumívají telepaticky, protože zakrátko souhlasně přikývli a ztřeštěným cvalem se rozeběhli bůhvíkam.
Další nepříjemnost splněna.

„Nemůžete to jednoduše podepsat a předat balík nadřízenému, až se vrátí? Doopravdy nemám čas se tady zdržovat, musím ještě doručit asi milion věcí,“ podrážděný ženský hlas v kruhové chodbě zvláštně rezonoval, odrážel se od zdí sem tam vyzdobených fotografiemi lidí s významnými funkcemi a nepříjemně útočil na citlivý sluchovod.
„Bohužel, k tomu nemám pravomoc,“ reagoval bezvýrazně druhý aktér rozhovoru, v němž neomylně rozpoznal Saie.
„Tak sežeňte někoho, kdo ji má, hergot.“
„No, já… Támhle zrovna jde. Oj, Shikamaru!“ Proč jen z malířova tónu, indikujícího nepatrnou úlevu nad odevzdáním zodpovědnosti, nabýval dojmu, že se jedná o něco život ztrpčujícího.
„Co se děje?“ otázal se nedůtklivě.
„Mám tu doporučenou zásilku pro Hokage,“ odpověděla poštovní doručovatelka netrpělivě, plně obracejíc pozornost k novému objektu, kterému byla odhodlaná doličnou krabici pověření nepověření nacpat.
„Jsem jeho asistent. Kde je vůbec Naruto?“ směřoval svůj dotaz k muži v nebezpečně krátkém tričku.
„Jak to mám vědět? To ty seš jeho asistent,“ upozornil ho na daný fakt bývalý člen Rootu, jež se po usouzení, že je zde nadále nepotřebný, mírně poklonil a se stejně nečitelným výrazem si šel po svých.
„Semhle mi to podškrábněte, ať můžu obsloužit i ostatní zákazníky,“ pobídla ho pracovnice s nesourodými tmavohnědými loknami rozsypanými po ramenou. S rezignujícím áchnutím od ní převzal podstrkovanou propisku a neúhledně se zvěčnil na příslušný řádek potvrzení.
„Děkujeme,“ pronesl ne příliš přesvědčivě, chystaje se s vnuceným balíkem zapadnout do kanceláře.
„Počkat, a platit to bude kdo?“ zarazila ho pošťačka pohotově.
„Platit?“ zopakoval nechápavě.
„Je to na dobírku, tady je vyúčtování,“ ukázala na tučně zvýrazněnou částku.
„Cože? Tolik?“
„Jednou jste to podepsal, tak taky zaplaťte. To jsou dneska lidi, naobjednávají si do úřadu kdeco, ale pustit korunu, to ne.“ Druhou část věty si ukřivděně zamumlala pod nosem. Shikamaru dělal, že ji neslyšel, kapitulovaně vytáhl peněženku a tiše napočítal požadovaný obnos.
„Ani to nebolelo, viďte? Děkujeme za využití našich služeb.“ S vítězným úsměvem, zapříčiněným nepoklesnutím procenta úspěšnosti doručitelnosti, si na rameni nadhodila popruh viditelně těžké brašny a svižně opustila v šeru potopenou chodbu.
Místní génius se za mizející ženou škaredě zapitvořil, nikdo ho neviděl, tak si to mohl dovolit, načež vstoupil do opuštěné pracovny, kde tu zpropadenou krabici položil na stůl.
Z nově nabyté úlohy zmocněnce vůdce vesnice byl natolik vykolejený, že si zásilku nestačil řádně prohlédnout. Skepticky přelétl očima po pevném obalovém kartonu, modle se, aby se uvnitř nenacházela obdobná hra, o níž se přeli ti dva spratci, až jimi spočinul v levém horním rohu; na odesílateli. Stálo tam kancelář Kazekage, Písečná. Z dumání nad tím, co Narutovi může Gaara posílat ho vytrhl sám adresát, energicky vpadnuvší do místnosti.
„No, nekecej. Ono už to přišlo?“ zajásal zvesela blonďák, jakmile mezi kupami papírů zmerčil cizí předmět. Přiřítil se k sekretáři a s vervou sobě vlastní se jal dobývat do útrob balíku.
„Co to je?“ odvážil se zeptat culíkatý muž, s rukama v bok přihlížející Hokageho počínání.
„Pokrok doby, kamaráde.“
„Tak mi za ten pokrok dlužíš pár tisícovek.“
„No jo, za to se omlouvám, nečekal jsem to tak brzy. Odnes paragon do účtárny, proplatí ti to,“ odtušil Naruto, zabraný do odhazování polystyrenů zamezujících rozbití přepravovaného produktu.
„Ha há, sbohem sáhodlouhé, ručně psané výroční zprávy!“ zahřměl i po letech hyperaktivní ninja, slavnostně nad hlavou dřímaje laptop, z jehož zevnějšku bylo od pouhého laického oka znát, že už má něco za sebou.
„Notebook?“
„Gaara se mi při poslední návštěvě zmínil, že si bude pořizovat nový, tak mi tenhle výhodně prodal,“ chlubil se milovník rámenu, spokojen z dle jeho názoru vydařeného obchodu.
„Jo, onu výhodnost jsem měl čest před chvílí pocítit,“ zabrblal s nelibě nakrabaceným čelem Shikamaru. Z nějakého záhadného důvodu se mu spojení Naruta s výpočetní technikou vůbec nelíbilo.
„Co kdybychom ho hned vyzkoušeli?“ navrhl navzdory negativním vizím svého společníka.
„Em, ty s tím umíš?“ zapochyboval.
„Jasně, nic na tom není.“ Jeho pocit neodvratitelně se blížící katastrofy se mocně prohloubil.

Relativně dávno bylo tomu, kdy štiplavé, zrádné paprsky slunce, hravě si prorazivší cestu skrz řídká oblaka, nestydatě olizovaly zalidněné ulice Konohy. Nyní se nad dědinou kumulovala černočerná mračna, zdálky se ozývalo hrozivé burácení a nic příjemného nevěstící oblohu stále častěji protínaly hrůzostrašně blesky. Vysušenou zeminu dělilo stěží několik minut od životadárného zkropení regenerujícím deštěm. Ne nadarmo se k dubnu přiřazovalo aprílové počasí.
V jednom naprosto obyčejném stavení dvojice chlapců, zcela ponořená do hlučné zábavy, nevěnovala situaci venku pozornost a dál pokračovala v rozjeté aktivitě.
„Zesil zvuk, tohle je boží písnička,“ ponoukal při prohrabování strun starší z bratrů svého spoluhráče.
„Přidej basy a pořádně se do toho opři!“ přikázal, prohýbaje se v zádech po vzoru kytaristy své oblíbené kapely.
Jen, co jeho přání vyplnil, v herní konzoli zlověstně zapraštělo, obrazovka dvakrát zablikala a poté dočista zhasla.
„A jsme v háji…“

Bohužel, naneštěstí a ke vší smůle, v tu samou, inkriminovanou ožehavou chvíli ani v nemocnici nevnímali psotu panující za okny, neboť měli velmi napilno.
„Pospěšte si, s tlakem jsme na tom špatně,“ oznámila zkušené medičce sestra, kontrolující údaje operovaného pacienta.
„Ještě trošičku hloub a bude to vyndané. Vydrž,“ povzbudila Sakura uspaného mladého shinobi ležícího jí pod rukama.
„Ale ne, přicházíme o něj. Zástava srdce.“
„Připravte defibrilátor!“ Každé růžovlásčino slovo bylo neprodleně vyslyšeno, přece jen šlo o záchranu drahocenného života.
„Pozor, nabíjím. Ustupte! Pal!“
„Nereaguje,“ oznámila stav sestra.
„Znovu, nabíjím. Ustupte! Pal!“
Znenadání cosi zalupalo a záhy na stropě sálu popraskaly zářivky, byl to tak mocný výboj, že zdravotní personál zalila nebezpečně jiskřící sprška, přístroje nenávratně utichly a celou místnost spolkla neproniknutelná tma.
„Do hajzlu!“

Jak všichni dobře víme, to by nebyl Naruto, kdyby svým zdánlivě neškodným jednáním nezapříčinil nějaký malér. Žel, ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Po prvotním seznámení se staronovým ulehčovatelem práce se ho rovnou rozhodl plně zapojit do svých denních povinností.
Konečně, po propocené půl hodině dosmolil e-mail feudálním pánům, akorát stačilo připojit přílohu obsahující týdenní hlášení, zamířil tedy kurzorem na lištu, kde měl v plánu kliknout na správnou z oněch mnoha záložek, když v tom monitor znatelně zešedl, barvy vybledly a u symbolu baterie se objevil červený vykřičník. Zděšen možnou ztrátou pracně vytvořeným, neuložených dat se vrhl pro kabel a spěchal připojit notebook, takřka ustavičně závislý na přísunu elektřiny, do sítě. Jakmile se však kovovými packami dotkl zdířek, vyšlehl ze zásuvky oslňující modrý záblesk, jež byl následován nepěkným škvařivým zvukem. S tragédií předem vepsanou ve tváři se chvatně otočil k laptopu. Během pouhé vteřinky se ujistil, že došlo k nejhoršímu. Obrazovka teď vyloženě zářila, v jejím středu přes sebe vyskakovala jednotlivá okna, načež se slila v jeden obří barevný lívanec, který se zanedlouho rozdrobil na rozmazané kostičky chaoticky kmitající v řadách.
„Ne. Ne, ne, ne.“
Rozhozený Naruto se rychle usadil zpět do židle a ve snaze aspoň něco zachránit pomačkal a vyzkoušel všemožné tlačítkové kombinace.

Jsou průšvihy a průšvihy, na některé se přijde ihned, na jiné s odstupem času. Toto byl ten druhý případ. I následky na povrch vyvěraly postupně.
Celou pohromu pravděpodobně spustil článek v novinách, kde se na hlavní stránce skvěl vytištěný IQ test nesoucí jméno Hokage. Jistě nemusím podotýkat, že výsledky nebyly právě valné.
„Opakuju ti, že nevím, jak se to přihodilo. Musel to udělat ten zkrat nebo co,“ obhajoval se snad posté Naruto.
„Dobře, já ti věřím. Proč ses ale, pro všechno na světě, musel podepisovat pravým jménem? Poslední, co potřebujeme, je ukazovat občanům, jak si jejich vůdce stojí v testu inteligence,“ lamentoval Shikamaru nad otevřeným tiskem.
„Víš, jak ty otázky byly těžký?!“
Skleslého asistenta od odpovědi omilostnilo zaklepání na dveře.
„Dále,“ zvolal blonďák rozčepýřeně. Do místnosti vpadla jeho věrná, i když podstatně mladší kopie.
„Tati, mám ti předat tyhle zprávy,“ řekl chlapec sotva o hlavu větší než mohutný stůl.
„Děkuju, Boruto.“
„Co se děje?“ zajímal se s obavami v hlase stresem sešlý Nara. Kamarádův výraz nahozený u čtení textu se mu totiž moc nezamlouval.
„Nějak to nechápu. Gaara děkuje za informování o chodu Konohy, přestože by se obešel i bez něj a z kanceláře feudálů mi vzkazují, že zasílání rodinných fotografií není ten pravý způsob, jak se obstojně vyhnout z podání hlášení.“
Na to Shikamaru dlouze, ztrápeně zaúpěl a vyždímaně se pravačkou plácl do čela.
„Beru si čtrnáct dní dovolený. S okamžitou platností.“