Banánové raikiri

Tsunade odlepila obličej od stolu. Otřela slinu a tupě se podívala před sebe. Jednu tvář měla celou rudou od toho, jak ji měla dlouhou dobu připláclou k desce stolu. Vlasy na jedné straně ulíznuté k hlavě na druhé rozcuchané do podivného surrealistického tvaru. Pokusila se upravit a při tom shodila několik lahví, které se válely porůznu na stole. Promnula si tupá očka a pak promluvila.
„Shizune, přestalo mi chutnat saké.“ Její věrná společnice, která i tentokrát probděla celou noc s ní, zajásala. Na tohle čekala tolik let, že teď nemohla uvěřit tomu, co slyší.
„Tsunade-sama, myslíte to vážně?“ promluvila s neskrývanou radostí a nadějí v hlase.
„Ano, naprosto vážně. Teď musíme najít něco, co budu pít místo toho.“ Shizune praštila čelem do stolu, takže zase nic. Její zoufalství neznalo mezí. Tsunadina alkoholová závislost dosáhla maxima již před mnoha lety. V té době musela vyvinout svoji jedinečnou techniku síly sta, protože její játra přestala stíhat tempo s jakým se věnovala své největší zálibě.
„Přestaň se tady válet, máme práci,“ zavelela.

Jenže problém byl daleko závažnější, než jak vypadal na začátku. Tsunade sice měla výdrž, ale ochutnat všechny nápoje v celé Konoze na jeden zátah bylo trochu moc i na ni. Nejdřív vypadala naprosto v pořádku, sice si neustále stěžovala, že ji nic z toho nechutná, ale jakékoli známky opilosti se na ní neprojevovaly. Jenže i ona sama brzy poznala zákeřnost míchaných nápojů. Přecházela z jednoho baru do druhého, když zastavila v půlce kroku. Shizune pokračovala dál, aniž by si jejího zdržení všimla. Dál si mlela svoji a snažila se ji přesvědčit o tom, jak je její současné počínání nezodpovědné a bláznivé. TonTon musela samozřejmě chodit všude s nimi, tedy spíš se nosila všude s nimi. Což určitě nebylo pro tak malé prasátko vhodné. Nejen, že musela ponocovat, navíc byla ze všeho kouře předuzená ještě před upotřebením.
No, ale vraťme se k Tsunade. Na ni právě v ten moment dolehla alkoholová pěst. Zarazila se, hlasitě oddychla a prohlásila: „Dneska to balíme,“ a pak se sesula k zemi. Shizune, která se v tu chvíli otočila a viděla ji, jak se hroutí, v šoku upustila TonTon, která spadla na zadek a vyloudila zvuk, jako když někdo šlápne na pískací hračku. Shizune musela slovutnou hokage odtáhnout domů, kde spala až do oběda. Pak pokračovala ve svém maratónu po konožských barech, hospodách, putikách, stáncích a samoobsluhách. O týden později musela zklamaně konstatovat:
„Stále jsem nenašla nic, čím bych nahradila saké.“ Shizune opět svitla naděje, ale v mžiku zase uhasla.
„Není jiná možnost, musíme do toho zapojit všechny.“
„Všechny? Jak to myslíte?“ děsila se, jaké bláznivé plány se jí rodí v hlavě.
„Prostě vyhlásíme soutěž v míchání nápojů a já budu ochutnavač a taky porotce.“
„Tsunade-sama, nemůžete přeci vyhlásit takovou soutěž. To je proti dobrým mravům.“
„Na mravy ti kašlu. Já jsem Hokage a můžu si dělat co chci.“ Otočila se k ní zády a tím ukončila veškeré debaty.

Na druhý den se ve vesnici objevily plakáty, které oznamovaly velkolepou soutěž v míchání nápojů, podmínkou bylo, že musí obsahovat nadpoloviční množství alkoholu. Soutěž nebyla povinná, ale každý, kdo se nezúčastní bude muset odsloužit deset misí zadarmo. Takže se raději přihlásili všichni. Navíc, pro vítěze bylo připraveno speciální překvapení. Obyvatelstvo vzalo nařízení Hokage velice vážně. Během jednoho odpoledne zmizel z pultů obchodů veškerý alkohol, stejně tak různé další potřebné ingredience jako třeba nakládané třešně, citrony a dokonce i brčka a ozdobné deštníčky byly beznadějně vyprodány. Každý samozřejmě testoval připravené nápoje nejen na sobě, ale i na svých blízkých. Vesnice byla v rozkladu. Většina lidí brzy nebyla schopná stát na nohou. V lepších případech zůstali doma a vyspávali. V horších odpadli rovnou na ulicích a ostatní ztratili chuť nebo sílu je odklízet. Dost obyvatel bylo hospitalizováno s těžkou otravou alkoholem. I přes to všechno Tsunade nehodlala soutěž odvolat. Vesnice byla v rozkladu a Shizune se bála, že bude muset být Hokage zbavena svéprávnosti.

Kakashi byl také zabrán do příprav. Ne, že by ho soutěž nějak moc zaujala. Nejspíš by raději bral i těch deset misí zadarmo, ale doslechl se, že hlavní cenou je den strávený s Oshitou Aneko, o které se povídalo, že byla předlohou pro hlavní ženskou postavu v Icha Icha sérii. Věřil tomu, přeci jen Tsunade byla známá Jiraiy. Jenže Kakashi alkoholu nikdy příliš neholdoval. Měl celkem malou výdrž a navíc to oslabovalo jeho smysly. Lidé ho teď často potkávali v ulicích s nosem zabořeným v knize. Což vlastně nebylo nic divného, Kakashi měl pořád nos zabořený v knize, jenže tentokrát měl trochu jiné čtivo než obvykle. Název na knize hlásal do světa: Tisíc míchaných nápojů a jak na ně.
Teď měl už tolik znalostí, že mu zbývalo si jen otevřít vlastní bar. Jenže ten jeden dokonalý a perfektní drink, který by zachutnal Tsunade zatím nenašel. Experimentoval dnem i nocí. Kombinoval nekombinovatelné, třeba šumivé víno s tuzemákem a sardinkami v tomatové omáčce, ale pořád to nebylo ono. Měl dokonalý testovací subjekt, Gaie. Ochotně ochutnával všechno, co připravil. Nejlepší na tom všem bylo, že mezi jednotlivými nápoji neustále cvičil, takže rychleji střízlivěl a byl neustále k dispozici pro jeho experimenty. Gai byl se svým nápojem hotový hned. Smíchal pivo s proteinovým nápojem, protože bílkoviny a vitamin B jsou pro tělo to nejlepší.

Jenže ať se Kakashi snažil sebevíc, dokonalost, jaké chtěl dosáhnout, byla stále v nedohlednu. Den soutěže se blížil a on stále tápal. Navíc v celé vesnici došly snad všeškeré suroviny, protože shinobi vykoupili všechny použitelné přísady. Každou chvíli kolabovala dodávka elektrické energie, jak mrazničky jely na plné obrátky, aby stihly zásobovat barmany ledem.
Kakashi už ale neměl, co míchat a musel se vydat na nákup. Prošel všechny obchody a jediné, co našel bylo saké a trochu pofidérní banány. Saké nikdo nekupoval, protože se proslýchalo, že ho má Tsunade plné zuby. Přišel domů a nešťastně se zadíval na svůj úlovek. Co z toho asi může namíchat? No, nic dobrého určitě. Z tohoto pohledu se namíchl a banány řádně ztrestal svým raikiri.

Nazítří přišel konečně den soutěže. Zahájení bylo až po poledni. Nebylo by přeci vhodné začínat s pitím alkoholických nápojů dřív. Zástupy shinobi stáli u svých stolů, zavaleni haldami lahví, rozličného ovoce a jiných podivných ingrediencí. Bylo tu vidět dokonce i mloka a papouška. Těžko říct, jestli se jednalo o maskoty nebo netradiční přísadu. Všichni pracovali, jako diví, krájeli, drtili, mlátili, míchali, strouhali, protřepávali a ochutnávali. Jen Kakashi stál, jednou rukou se opíral o pracovní desku a v druhé měl zase svoji oblíbenou Icha knihu. Ignoroval snažení všech okolo a v klidu četl.
„Patnáct minut do konce!“ ohlásila Tsunade. Soutěžící začali pracovat ještě usilovněji. Ruce jim kmitaly tak rychle, že místo nich měli jen šmouhy. Pot se z nich řinul. A Kakashi stále nic nedělal. Už upoutal pozornost ostatních, kteří na něho vrhali rychlé udivené pohledy.
„Pět minut do konce.“
Kakashi vysypal banány z pytlíku do misky. Zvládl to jednou rukou a ani přitom neodtrhl pohled ze stránek své knihy.
„Dvě minuty do konce!“ Přilil k banánům láhev saké. Naslinil prst a otočil stránku.
„Jedna minuta do konce!“ Zastrčil čtivo do kapsy. Protáhl se a zakřičel: „Banánové raikiri!“ Ruku plnou blesků zabořil do misky, v očích nepříčetný výraz. Saké a banány se rozlétly na všechny strany.
„Třicet vteřin do konce!“
Kakashi nalil obsah mísy do vysoké sklenice.
„Konec! Všichni od stolů. Nastává konzumace.“

Tsunade začala procházet mezi stoly a ochutnávala. Zapisovala si hodnocení na papír. Někdy jen ucucla, občas nápoj hned vyplivla, párkrát vyprázdnila do dna. Nakonec došla až ke Kakashimu. Přivoněla a odvážila se okusit.
„Hmm, hezky to voní. Má to banánově karamelovou chuť. Obsahuje to saké. Je to teplý nápoj, jak originální.“ Několikrát upila a pak do sebe kopla zbytek.
„Ještě jednou.“ Kakashi přidělal další várku. Nakonec byla soutěž ukončena, protože po několikátém nášupu nebyla Tsunade schopná pokračovat a proto byl Kakashi prohlášen za vítěze. Ukázalo se, že hlavní cenou nebyl den strávený s hrdinkou knihy Icha Icha, ale vstupenka do lázní. Takže byl trochu zklamaný, ale v horkých pramenech na to rychle zapomněl.
O týden později Tsunade lancala pověstné b+ananové raikiri.
„Shizune, mám po krk těch banánů, ať mi to namíchá bez nich.“
„Ale Tsunade – sama bez těch banánů to bude jen obyčejné saké.“
„No a co, sem s tím.“