Umění je výbuch! Útěk za světlem. 04

Shiori přivázaná k dřevěné desce v temné kamenné místnosti. Spíše než člověk vypadala jako jehelníček. Tisíce trubek vedli do a z jejího těla. Nad ní se skláněl šedovlasý klučina, který podal další látku do jejího těla. Byla JEHO experiment, Kabutův pokusný králík.

„Jichuuriki… Ono, je to ve mně,“ vydala ze sebe Shiori.
„V tobě? O čem to mluvíš, Shiori?“
„Ono je to ve mně, Deidaro,“ zopakovala ubrečeným hlasem stříbrovláska, jako by to mělo být přece úplně jasné. „To Kabuto ho do mě dal,“ dodala ještě.

Shiori se v hlavě zase objevily obrazy. Obrazy o tom, co ji Kabuto učil, co do ní cpal, co s ní dělal. Kdyby to nebyl její… Ne. Nikdy nebyl. Jen si na to hrál. Sice mají stejného otce, ale to je vše. Prostě omyl. To, že je jen experiment, jí mělo dojít dříve. Copak se sestřičky – i když nevlastní – zavírají do cel?

„Démon, copak ty to nechápeš? TO byl jeho experiment. Nemohu tady zůstat. Musím někam...,“ pokračovala dál stříbrovláska. Deidara na odpověď vykulil oči. Vzpomněl si na to, co je cílem spousty jejich misí v Akatsuki.
„Já…,“ vydal ze sebe Deidara a nechal svou ruku vyplivnout kus jílu ve tvaru ptáčka. Ten se ve chvilce zvětšil a blonďák se na něj začal škrábat.
„Buď tady, prostě buď tady,“ opakoval stále dokola, dokud jeho dílo neroztáhlo křídla a nerozletělo se vstříc slunci.
Stříbrovláska osaměla. Seděla sama ve tmě, ruce obalené kolem kolen. Třásla se zimou, strachem a také pláčem. Nechtěla mu už věřit. Nikdy mu neměla věřit, proč takto utekl? Řekl, že ji miluje a… Shiori propukla v další kolo pláče.

Deidara seděl u stromu, ruce měl k němu přivázané párem provazů. Všichni ve vesnici se mu smáli kvůli ústům na jeho rukách, a tak občas takto skončil. Tak nějak si už začal zvykat.
„Jsi v pořádku?“ ozvalo se kousek od něj. Nechtěl zvedat hlavu, nechtěl, aby ho takto někdo viděl.
„Pak se divíš, že nemáš moc kamarádů,“ zachechtal se ten někdo a pozvedl Deidarovi bradu. Koukali si z očí do očí. Naskytl se mu tak pohled na dívku, nejspíše jen o pár let mladší než on sám. Stříbřité vlasy měla spletené do dvou copů, které byly propleteny rudými květinami. Oči měla zdobena tou nejsvětlejší modří. Vypadaly jako mlha, která spolkne vše kolem sebe.
„Víš o tom, že ti krvácí čelo?“ broukla ještě směrem k blonďatému a sundala si čelenku z krku.
„Když ji budeš nosit, tak se to už nestane,“ otřela rukávem krev a přivázala ji malému Deidarovi na čelo. Ten se na ni jen usmál, nevěděl, co na to říct. Moc lidí se k němu takto nechovalo.

„Shiori?“ ozvalo se ze tmy.
„Deidaro?“ vyskočila Shiori z trávy. Přemýšlela, zda má být šťastná či naopak.
„Už jsem tady, utečeme. Pein by… Chtěl by tě chytit a použít na... jeden projekt. Nemohu to dopustit,“ obejmul stříbrovlásku a šeptal ji sliby do vlasů.
„Je spoustu míst, kde nás nenajdou. Vím o pár vesnicích, kde můžeme žít úplně normálně. Kde neznají ani Akatsuki, ani tebe,“ pokračoval dál Deidara. Shiori jen kývala na souhlas, nevěděla, co by vlastně měla dělat.
„Měli bychom co nejdříve odejít. Sice se na tohle místo moc lidí nedostane, ale… Mluvíme tu o Akatsuki,“ vzal Shiori do náručí a posadil ji na obřího ptáčka.
„I když utečeme, všude nás poznají,“ namítla stříbrovláska. Deidara se na chvilku zarazil, po pár minutách odněkud vytáhl nůžky. Sundal čelenku, culík a rozpuštěné vlasy přehodil přes obličej. Podal Shiori nůžky.
„Pro tebe si ruce zvládnu zakrýt, změním účes, vzdám se svého umění…“ sliboval Shiori. „Tak střihej.“ Stříbrovláska vzala do rukou nůžky a vyměřila si, kde by měla stříhat.
„Jsi si jistý?“ zeptala se opatrně.
„Vlasy mohou dorůst, ale když ztratím tebe…“ odpověděl. Shiori střihla, pak znovu a znovu. Z dlouhých žlutých vodopádů se pomalu stávaly obyčejné vlasy.
„Myslím, že mám hotovo,“ broukla Shiori. „Ale co uděláme se mnou?“
„Na to jsem připraven,“ řekl vítězoslavně. „Červená, nebo tmavě modrá?“