Hon na nukenina

Na břehu řeky Naka seděli dva černovlasí chlapci, hleděli na vodní hladinu a házeli do ní kamínky. Starší se tvářil spokojeně, ale na mladším bylo vidět, že mu není do zpěvu.

„Vypadáš, že tě něco trápí, Itači. Stalo se něco?“
„Nic, jenom můj nadřízený se nešťastnou náhodou zranil a přenechal mi proto svoji zítřejší misi. A asi to nebude úplně jednoduchá mise, tak jsem z toho trochu nervózní.“
„Proč?“
„Mám vést čtyřčlenný tým a moji podřízení mají být o deset až čtrnáct roků starší, než já… Ale bylo mi řečeno, že jsem prostě vůdce, dostal jsem všechny instrukce… nezbývá než doufat, že to dobře dopadne.“
„A co to má být za misi?“
„Musíme dopadnout jednoho nukenina. Jmenuje se Kakuzu. Kriminálníkem je už dlouho, ale teď čerstvě vykradl banku a galanterii v Kumamotu, tak si nás tamní starosta najal, abychom s ním konečně zatočili.“
„Škoda, že mám taky misi. Rád bych šel s tebou, stačilo by ukázat členům tvého týmu očko a hned by tě poslouchali. Třeba i ten Kakuzu by se nechal lapit. Jenže jako na potvoru musím stát na stráži u jednoho skladu.“
„Nedělej si hlavu, Šisui, nějak to dopadne. Jen se obávám, že toho dnes v noci moc nenaspím.“

-

Ještě před východem slunce se Itači u brány setkal se svým týmem. Všichni tři dospělí už byli nastoupení a zvědavě si prohlíželi nově příchozího. Genma jako obvykle cucal svoji jehlici, Raidó se česal a Kurenai se tvářila netrpělivě. Když uviděla Itačiho, vytřeštila oči.

„Co to má znamenat?!“ vyjekla, až sebou všichni trhli. „Přece nám nemohl hokage přidělit za vůdce výpravy takové… děťátko!“
„Taky jsem čekal někoho staršího,“ přisvědčil Raidó.
Genma neřekl nic, jenom vypadal zaraženě.
„Ano, vím, že tuto misi měl vést můj nadřízený z ANBU, ale ten má otřes mozku. Kdyby tenkrát nezakopl, mohl jsem zůstat doma. Jenže holt zakopl. A napadlo ho, že bych po něm mohl misi převzít. Tvrdil, že mám na to vlastnosti. Každopádně jiného vůdce výpravy už nedostanete. Takže bych navrhoval vyrazit.“
„Když já… ehm…“ začal nesměle Genma. „Jak Kurenai vyjekla, tak jsem leknutím spolkl jehlici. A obávám se, že kdybych teď vyrazil a v půlce mise začal krvácet do žaludku… chápete…“
„Dobře,“ souhlasil Itači. „Jděte se nechat ošetřit do nemocnice, ale my zbylí bychom měli pokračovat. Ve třech bychom na toho Kakuzua měli stačit. Ale nesmíme misi odkládat, mohl by změnit svůj úkryt.“
Genma se rozpačitě otočil a odešel.

A tak se vydali na cestu ve třech. Celé dopoledne spěchali směrem na severozápad. Opatrně a nenápadně procházeli mezi poli, zato v lese, kde bylo menší riziko, že je někdo spatří, utíkali a skákali, jak jim to jen porost dovolil. Až když bylo slunce na obloze nejvýš, vyhlásil Itači polední pauzu. Všichni se posadili do mechu v lesní houštině a rozbalili si svačiny. Velitel výpravy si ukousl jen pár soust a pak se raději věnoval průzkumu okolí. Opatrnosti není nikdy dost. Byl se sebou docela spokojen. Všechno, co mohl ovlivnit, se mu dařilo. Jestli to tak půjde dál, jistě ho dospěláci brzy začnou uznávat. Kurenai si zatím spravovala uvolněný pásek na botě. A poslední člen týmu si vytáhl zrcátko a zálibně si prohlížel svoji pohlednou tvář.

„Hej ty, Raidó!“ zavolal na něj Itači, a to byla poslední věta, kterou měl nadlouho pronést.
„Kdo je u tebe rajda, ty cucáku?!!!“ ohradila se Kurenai. A protože se neohradila pouze slovně, ale i ručně, a protože navíc ve směru, kterým Itačiho odmrštila, stál strom, ocitla se náhle výprava bez velitele.
„Kurenai, co blbneš?“
„Urazil mě, tak jsem se neovládla, no…“
„Jenže to nebylo na tebe!“
„A na koho asi, jsem tu jediná ženská!“
„Na mě! Asi jsme se ještě neseznámili, já jsem Namiaši Raidó.“
„Těší mě. Jejda, to je trapas! Co teď budeme dělat?“
Raidó už svého nezletilého nadřízeného bedlivě prohlížel. Opatrně mu rentgenoval lebku malým množstvím lékařské čakry.
„Zdá se, že to není nic vážného. Měl by se probrat. Zabalíme ho do deky, necháme mu tu jídlo a pití a vzkaz, ať se vrátí domů a nechá se ošetřit. My musíme dokončit misi.“
Problém byl, že jeho kolegyně vypadala náhle neschopná v misi pokračovat. Sesula se na zem, hlavu v dlaních a chvěla se.
„Chtěla jsem mu jen dát facku. Nevěřila bych, že to bude až taková šlupka.“
„Souhlasím, že to byla od tebe totální kravina, ale teď se prosím seber. Nic už nespravíš. Pokud toho Kakuzua nechytíme, bude to trapas ještě větší.“
„Radši jdi sám, já dnes nějak nemám svůj den. Ještě bych něco vyvedla.“
„Ale houbelec. Na, lokni si sake. A než se postarám o Itačiho, tak se vzchop.“

Naštěstí se Kurenai opravdu postavila na nohy dříve, než Raidó zcepenělého šéfa výpravy ošetřil. A tak mohli pokračovat v cestě.
Dalšího půl dne opět spěchali na severozápad, co jim jen síly stačily. K večeru se přiblížili k místu, kde podle jejich informací mělo být Kakuzuovo doupě. Protože však ani jeden z nich ve tmě příliš dobře neviděli, rozhodli se utábořit. Za svítání se jim bude hledat lépe. A pokud budou rychlí, mohli by se nukenina zmocnit ještě dříve, než vstane. Kurenai se odebrala k nedaleké řece, aby se umyla. Za půl hodiny se vesele vracela a něco držela v náručí.
„Koukni, co jsem v té řece chytla! Bude večeře!“ zahlaholila hrdě a strčila štiku přímo před Raidův nos. Jenže ryby mají tuhý kořínek. Štika se s posledním záchvěvem života vysmekla z Kurenainých rukou a skočila Raidovi přímo do obličeje. Její ostré zuby mu sjely po kořeni nosu a zakously se do levé tváře. Nešťastník vyjekl tak, že kdyby s nimi byl Genma, tak by opět skončil s jehlou v břiše.
„Promiň, to jsem nechtěla! Neboj, hned ti to ošetřím, určitě to není hluboké!“
„Hluboké možná ne, ale… jistě mi zůstanou jizvy! Co si jen počnu? Vždyť jsem byl tak hezký kluk!“
Kurenai odběhla pro vodu a umyla Raidovu krvácející tvář. Mladý muž vytáhl zrcátko, aby se na sebe podíval… a samým šokem omdlel.
Tak zůstala Kurenai sama. S děsivým vědomím, že za jediný den oslabila svoji vesnici o tři bojovníky. A že musí dokončit misi jenom sama, jinak se nesmí vrátit. Tedy… smí se vůbec vrátit, i kdyby Kakuzua dopadla? Bude jí někdo ještě věřit? Nezavřou ji rovnou do vězení? Ovázala bezvědomému Raidovi tvář, sbalila si svých pár švestek a zmizela v šeru.

-

Kakuzu byl vzhůru už od svítání. Jakožto osmdesátník už toho za noc moc nenaspal. Ale nenudil se. Prohrabování se v penězích, kterých měl ve své sluji tři plné truhlice, ho nenudilo nikdy. A kdyby náhodou nudilo, tak měl u sebe dost materiálu na vyšívání gobelínů, což byl jeho další koníček. Když se dostatečně nabažil obojího, uvařil si lehkou snídani a těšil se na další krásný den. Copak asi dnes udělá? Vyloupí někoho? Nebo zůstane u sebe? Z příjemných úvah ho vytrhla postava, která se najednou objevila u jeho vchodu.
„Nazdar Kakuzu. Já jsem nějaká Kurenai. Momentálně nukeninka jako ty. Taky mám ráda galanterii, ale hlavně obinadla a sichrhajcky, takže bychom si nekonkurovali. Mohl bys mě u sebe schovat?“