Deus ex machina I.

Myslím, že pro jednou zase strčím poznámku před text, protože každý rozumný člověk jistě potvrdí, že psát varování až na konec je... jak to říct... k ničemu.
Tato povídka je dokonalým úkazem naprosté autorovy zvůle a zvlčilosti. Obsahuje kontradiktorická fakta, množství neopodstatněných jevů a vůbec má všeobecně asi podobný smysl jako taková ta díra na sluchátka, co občas dávají do batohů. Taky si nedělá vůbec žádné literární ambice. A ještě se k tomu všemu hrdě hlásí.
Pokud stále chcete číst dál, budu jen ráda. Ale za případné zdravotní následky neručím.

Potemnělou chodbou se rozléhal podrážděný hlas.
„Ježkovy oči, co to je?! Že tys to zase zmotal, ty jelito?! Už si konečně natluč ta pravidla do hlavy, nebo mě z tebe jednou vážně trefí šlak…“
Chlapec, kterému oslovení jelito patřilo, protočil oči v sloup a zasunul se hlouběji do stínu mezi starou skříň a hromadu haraburdí. Chodba byla haraburdí plná, přímo jím přetékala. Bok po boku se tu válely předměty nedozírné hodnoty a bezcenné krámy.
„Koukej sem naklusat!“
Mladík neposlouchal. Veškerou pozornost věnoval rozevřenému oválnému medailonku ve své ruce. V mihotavém světle loučí, které plápolaly po obou stranách chodby, bylo v jedné jeho polovině možné rozeznat portrét půvabné mladé ženy s tmavými loknami a velkýma očima. Ve druhé polovině stál ozdobným písmem vyvedený monogram. V. Z. Chlapec sevřel medailon pevněji v ruce a zašeptal: „Jednou vás najdu. Už se na tom pracuje.“
Když se rozzlobený hlas ozval znovu, tentokrát o něco blíž, mladík medailon sklapl a s povzdechem strčil do kapsy. Pak konečně zavolal zpět.
„Už jdu, pane šéf!“

„Proč… to… sakra… nejde… OTEVŘÍT?!“ funěla Tsunade rozlíceně. V ten moment se více než čemu jinému podobala rozjeté lokomotivě – Shizune jen čekala, kdy jí začne z uší za hlasitého pískotu ucházet pára. Příčinou jejího lehce nevlídného rozpoložení (nemůžeme přece říct, že se hokage chová jako divá saň) byl jakýsi černý objekt obtížně identifikovatelného tvaru, ležící na stole. Předtím, než byl vystaven lítému a nemilosrdnému útoku, se zřejmě jednalo o ukázkový exemplář koženého kancelářského kufříku.
„Při vší úctě, Tsunade-sama, ne že bych měla něco proti hrubé síle, ale… zkoušela jste ten kombinační zámek?“ špitla Shizune nesměle. Tsunade jí věnovala stejný pohled, jakým by se asi mohla Gorgona dívat na podomního prodavače šamponů. „Ano, Shizune, zkoušela,“ procedila mezi zuby, „a pokud jsem zázrakem opakovaně nezapomněla na existenci nějakého čísla, pak to příliš nepomohlo, že?“
„No, některé druhy hypnózy mohou…“
„Shizune!“ Vzduch kolem Tsunadiných uší se začínal povážlivě tetelit. „Jestli tě nenapadá inteligentní způsob, jak ten zpropadený kufr otevřít, tak prosímtě mlč. Nechápu, že se do něj nedá nijak dostat. Musí snad být začarovaný, nebo co!“
Shizune chtěla podotknout, že snažit se získat obsah kufříku už bude možná zbytečné, pokud to uvnitř vypadá stejně jako zvenku, ale jelikož kromě půvabu disponovala i značnou dávkou inteligence a jelikož si do budoucna chtěla obě tyto vlastnosti uchovat, nepodotkla nic. Chvíli bylo ticho, během něhož se Tsunade začala jedním ze svých pohotovostních skalpelů rýpat v mechanismu zámku, když tu si Shizune náhle na něco vzpomněla.
„Tsunade-sama, to je ten kufřík, jak ho před pár týdny přinesl ten zajímavý pán a chtěl si ho u nás na pár dní uložit?“
„Ano.“
„Jak jste mu ho odmítla schovat v trezoru, pokud vám neukáže, co je uvnitř?“
„Ano.“
„A jak jste se pak po jistém finančním popostrčení z jeho strany shodli, že diskrétnost a soukromí zadavatele je koneckonců jednou z priorit shinobi?“
„Ano,“ odpověděla Tsunade a dál se vrtala v zámku.
„Smím se zeptat, co vás přimělo změnit názor?“
Odpovědí jí byl prostý list papíru s razítkem Skryté Kamenné a nápisem HLEDÁ SE. Uvedená odměna by Shizune zcela jistě už sama o sobě vyrazila dech, kdyby na ni kromě toho z papíru nepomrkávala ještě černobílá podobizna majitele zmiňovaného kufříku.
Shizune životní zkušenost naučila nekreslit spojnici mezi vzhledem člověka a jeho skutečným charakterem. Pokud totiž například někdo vypadá podezřele, nemusí to ještě nutně znamenat, že se v životě dopustil něčeho špatného. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že pokud člověk vypadá jako zločinec, neznamená to, že zločincem není. V některých případech je totiž ona pomyslná spojnice zcela na místě. A právě do druhé kategorie spadal i případ pána na podobizně. Shizune na něm něco nesedělo od samého začátku.
Byl to drobný, zavalitý mužíček s postupující pleší a těkavýma očima schovanýma za tlustými skly brýlí. Mluvil rychle a dychtivě, během hovoru nervózně poposedával a čas od času si promnul ruce. Na stupnici důvěryhodnosti se pohyboval někde mezi plavčíkem Jiraiyou a Danzem zpovědníkem.
Shizune, cele dokládajíc prastarý poznatek, že po bitvě je každý generál, odložila papír a nahlas pronesla: „To bylo od začátku jasné, že to není jen tak.“
„Ten zmetek se toho chtěl prostě zbavit, protože po něm pásla Kamenná!“ třískla Tsunade kufrem do stolu, čímž jednak dala průchod svým emocím a jednak jasně naznačila, že se snahou otevřít zámek po dobrém definitivně skoncovala. „Kdo ví, co jim to šlohnul, a my to teď máme na krku!“
Shizune se pokusila vyplnit nepříjemné ticho nějakým neutrálním prohlášením, ale jelikož ji nenapadalo nic kromě poněkud nejapného „aha“, rozhodla se vstoupit přímo do jámy lvové: „A co budeme dělat?“
Jedno moudré úsloví praví: má-li problém řešení, nemá smysl si dělat starosti, nemá-li je, starosti nepomohou. O tom, zda si dělat starosti v případě, kdy vlastně pořádně neznáte ani problém, protože je zamčený uvnitř nedobytného kufru, ovšem zarytě mlčí. Tsunade se tím však nenechala odradit a se smělostí sobě vlastní povýšila rámec této teorie na univerzálně platný. K tomu ho ještě okořenila čímsi, v čem Shizune rozpoznávala znaky raného orochimarismu.
„Co bychom dělaly,“ pokrčila hokage rameny, „počkáme a uvidíme, co to udělá.“
Shizune, která byla po dlouhých letech strávených po Tsunadině boku obeznámena s její životní filozofií v celé kráse, se v této chvíli nabízela už jen jediná otázka: „Saké?“

Nemusel uběhnout ani týden, aby se ukázalo, že zvolit jako řešení problému jeho neřešení, nevede ke kýženému výsledku. Pozorování odhalilo pouze zápornou korelaci mezi množstvím saké, jehož zásoby povážlivě klesaly, a počtem zájemců o černý kufřík, který naopak nebezpečně vzrůstal. Začalo to nevinným dotazem Izuma a Kotetsua, kteří si ho všimli, když je Tsunade neprozřetelně poslala cosi uložit do trezoru, a od té doby to bylo jen horší. Během týdne se po něm nezávisle na sobě ptala tři individua pochybného vzezření, všechna s odkazem na původního majitele, po nich jakási rolnická rodina ze severu a na završení všeho přišla i depeše z Kamenné.
„Musíme se toho zbavit. Už to nevydržím ani minutu!“ zhroutila se Tsunade teatrálně na židli a praštila čelem o desku stolu. Do této chvíle se držela osvědčené taktiky zatloukat, zatloukat, zatloukat, ale ani ta nemohla vydržet věčně.
„Tak to pošlete Kamenné.“
„Teď už to nejde – bude jim divné, že jsme jim to nepředali rovnou, a vyvodí z toho kdovíco,“ huhlala Tsunade, aniž by se obtěžovala zvednout hlavu. „Musíme se toho zbavit.“
„Jenomže to není jen tak,“ namítla Shizune. „Je to v záznamech jako mise. A ani nevíme, kdo všechno to viděl, natož s kým o tom ten chlap mluvil. Zničit se to nedá, jak jsme zjistily, a odnést to pryč taky zrovna nemůžeme. Muselo by to zmizet beze stopy samo od sebe, aby nám to nějak pomohlo.“
Tsunade zavrtěla hlavou pohřbenou do předloktí. „To se to má jako zázračně vypařit, nebo-…“ Najednou se zarazila, ramena jí ztuhla, a pak se prudce napřímila. Na čele měla červený otisk věrně kopírující strukturu dřevěného masivu. „No jistě, to je ono!“ pronesla hlasitě.
„Co prosím?“
„Zázračně vypařit! Přesně to potřebujeme – malinkou nadpřirozenou pomoc!“
„O čem to mluvíte?“ zeptala se Shizune stísněně, ačkoli si byla odpovědí poměrně jistá. Tsunade se v očích usadilo jakési nadšené, prohnané světélko, které nevěstilo nic dobrého.
„Tobiramův grimoár!“
Shizune vstala od stolu, popřála Tsunade hezký zbytek dne a vyskočila z okna. Samozřejmě pouze v duchu. Ve skutečnosti se lehkým konverzačním tónem otázala: „Tobiramův grimoár?“
Jak každý dobře věděl, Tobirama se během svého plodného života etabloval jako vynálezce mnoha zajímavých technik. Pravdou bylo, že daleko častěji ony techniky spíš omylem objevoval, než vynalézal, a tyto omyly vedly k jeho četným průnikům do paranormální a transcendentní sféry. Jelikož se ale i takové informace mohou hodit, a většina konožských kage jich od té doby dokonce zhusta využívala, zaznamenal tato svá setkání do svazku, jehož existence byla známá pouze v úzkém okruhu badatelů a politických hodnostářů.
„Myslíte tu knihu, jak ji Třetí zamkl v katakombách a zakázal ji používat, protože se po mnoha karambolech ukázalo, že uzavírání kontraktů s většinou nadpřirozených sil obvykle přináší neočekávané a často nechtěné důsledky?“
„Pche,“ mávla Tsunade rukou, „Třetí byl posera a navíc ještě pokrytec. Sám tu knihu nejednou použil. Kde myslíš, že vzal tu svou opici?“
„Myslíte Opičího krále Enmu, vládce džungle a pána adamantinové hole?“
„Jo, toho. Beztak, Orochimaru si v tom grimoáru svého času taky docela často četl, a je v pohodě-…“ Zarazila se, když jí došlo, co řekla. „No dobře, to byl asi špatný příklad. Každopádně pointa je taková, že když budeš jednat opatrně, nehrozí ti nebezpečí. Je to jako bavit se s Danzem. To je taky vypočítavý zmetek, ale když víš, jak na něj, dá se to zvládnout.“
„Jistě,“ přikývla Shizune a doufala, že se netváří tak, jak si připadá. Nebyla si tak docela jistá, jestli je Tsunadina sebedůvěra na místě. I když s ní plně souhlasila v tom, že Danzo je vypočítavý zmetek, v současné chvíli rozhodně ani jedna z nich nevěděla jak na něj. Než však stihla vyslovit své pochybnosti, hokage, nadšená vidinou brzkého vysvobození, ji už táhla ven z kanceláře.

Nápisy na dveřích mají zvláštní moc. Pouhou svou přítomností dokáží v člověku vyvolat silnou touhu zjistit, co se skrývá za nimi, nebo naopak jakékoli pomyšlení na vstup udusit už v zárodku. Ty první apelují na lidskou všetečnost a obzvláštní nutkání dělat pravý opak toho, co se po nás chce. Pokud chcete zaručit, že se danými dveřmi někdo pokusí projít, napište na ně NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN. Zářným příkladem druhého typu nápisu může být tabulka ZUBNÍ ORDINACE umístěná na jinak docela nenápadných dveřích v přízemí hokageho sídla. Ačkoli mezi návštěvníky budovy, kteří se z jakéhokoli důvodu zatoulali do vzdálené chodby, dozajista vyvolávala přítomnost tohoto zařízení na tak nepochopitelném místě mnoho otázek, děsivá aura mosazné cedulky zatím vždy zvítězila nad žízní po poznání. Za těmito dveřmi se skrýval jeden z mnoha vstupů do konožských katakomb.
Jen málo lidí mělo o existenci podzemních chodeb tušení. Ještě méně lidí tušilo, co se v nich ukrývá, a pravděpodobně nikdo netušil, jak rozsáhlá vlastně spleť tunelů pod Konohou je. Shizune tušila jedno – cesta tam povede jen k většímu průšvihu.
„Světlo výš!“ přikázala Tsunade razantně a, aniž by čekala na Shizuninu reakci, čapla ji za ruku svírající pochodeň sama. Chodbou se rozlilo mihotavé světlo a vykreslilo obrysy nejrůznějších předmětů, jimiž byl vstupní trakt katakomb napěchovaný. V naprosté většině se jednalo o předměty z nějakého důvodu považované za nebezpečné nebo nepohodlné. V obou slova smyslech.
Tsunade se elegantně vyhnula hromadě rozlámaných židlí a pokračovala v hledání. Shizune nikdy nepochopila, proč se tady dole dodržují takové středověké způsoby i v době, kdy existuje elektrické osvětlení, klimatizace a databáze s aktivním vyhledáváním. Na druhou stranu musela uznat, že nepřehledné temné chodby plné pavučin měly prazvláštní kouzlo.
„Kde se tu, propána, vzalo tolik věcí? Konoha přece nemůže produkovat tolik krámů! Kam až se to táhne?“ neubránila se překvapení. Tsunade jen pokrčila rameny.
„To víš, za ta léta. Když se ti něco nehodí, prostě to šoupneš sem. Je to jako komora na nepořádek.“
„A co ten kufr prostě nechat tady?“
„Ne. Jen by nás to užíralo. My se ho musíme definitivně zbavit,“ zamítla ji hokage rezolutně a obrátila svou pozornost zpět k hledání.
„Tady je to!“ zahlaholila nadšeně asi po půl hodině, když se vynořila zpoza rozevřených křídel velké vyřezávané skříně. Na blízký stolek upustila rozměrnou knihu v kožené vazbě. „Obyčejní lidé se v nesnázích obracejí na shinobi. Shinobi se v nesnázích obracejí sem.“
„Jo, a Třetí se obrací v hrobě.“
Tobiramův grimoár navenek vypadal přesně tak, jak Shizune čekala – objemný svazek v popraskané načervenalé kůži, zdobený zlatem a drobnými barevnými kameny. Uvnitř vypadal jako kombinace návodu k použití, atlasu zvířat, kuchařky a obchodního rejstříku firem. Byly tu různě přehledné pokyny k přípravě kdovíčeho, vyobrazení všech možných potvor pohybujících se po celé šířce škály „absolutně lidský – absolutně nelidský“ a stránky, které se nedaly popsat jinak než jako nadpřirozený reklamní leták.
Tsunade zběžně prolétla několik listů, minula jakousi chobotnicoidní bytost s roztomilým obličejíkem, u jejíhož portrétu bylo Minatovou rukou dopsáno „pozor kouše“, a zastavila se na zhusta popsané dvoustraně vyloženě inzertního charakteru. Vévodil jí obrázek spiklenecky pomrkávajícího skřeta a velký titulek hlásající „Agentura Vlídný zloděj – krádeže na objednávku“, který doplňoval o něco menší nápis „Jistě jste se někdy v životě dostali do situace, kdy jste zoufale toužili být něčeho zbaveni. Usvědčující důkazy? Dárek od šéfa? Hromady špinavého nádobí? Lusknutím prstu vás o ně připravíme. Zmizí beze stopy, stejně jako vaše starosti…“. Následoval středně obsáhlý seznam kroků potřebných k vyvolání zloděje, včetně nesmyslně krkolomné inkantační formule.
„To je přesně ono!“ poklepala Tsunade na stránku prstem, s hlasitým klapnutím knihu zavřela a strčila ji do podpaží. „Jdeme.“

Tsunade seděla se zkříženýma nohama na stole v kanceláři. Její tvář, zespoda osvětlená plameny svíček, se částečně ztrácela za clonou kouře z hromady vonných tyčinek. Dramatické osvětlení jí v kombinaci se zbytky otisku letokruhů na čele dodávalo vzezření kněžky nějakého starodávného kultu.
„Tsunade-sama, nemyslím, že vyvýšeným místem měli na mysli zrovna tohle,“ poukázala Shizune na návod v otevřeném grimoáru.
„Kuš!“ ohradila se hokage a pokračovala v odříkávání inkantace. Napětí v místnosti rostlo. Shizune cítila mravenčení v zádech, chloupky na rukou se jí postavily. Napůl čekala, že se místnost za zvuku hromu potopí do tmy, ale nic takového se nestalo. Vlastně se nestalo vůbec nic. Tsunade dozaklínala a po chvilce čekání svraštila čelo.
„Proč to zase nefunguje?“ naklonila se nad stránky knihy. Než se do nich ale vůbec stačila znovu začíst, ozvalo se hlasité třesknutí a uprostřed místnosti se v záchvatu kašle zjevil skřet. Byl relativně malý, zavalitý, s řídkými vlasy a kulatými brejličkami. Když konečně popadl dech, vyčítavě se k nim obrátil.
„Sakra, už mám toho ustavičného zjevování v oblaku dýmu dost. Vážně, lidi, co je to s vámi? Myslete trochu na svoje zdraví. Takhle zahuleno není ani u Mefista!“
Tsunade se na něj rozhořčeně podívala, očividně s úmyslem ohradit se proti takovému křivému nařčení, ale udržela se na uzdě. „Chtěla bych využít vašich služeb.“
Skřet si lépe usadil brýle na kořeni nosu a nasadil profesionální výraz. „A co by si hokage-sama přála? Předem upozorňuji, že na věřitele či investory se naše služby nevztahují. Pro likvidaci osob kontaktujte Jashina.“
Tsunadin uražený výraz se posunul na novou úroveň. „No dovolte! Z čeho mě to osočujete?!“
„S vaším laskavým svolením, z ničeho vás neosočuji. Pouze upozorňuji na možnou alternativu našich služeb. Je to běžný postup.“
„Ach tak,“ zafuněla Tsunade a tváře jí zrudly. „Ne, lidí se zbavovat nechci. Jde o jeden takový… jistý… ehm, předmět… který… ehm… se nám… hmm… dostal… do rukou… a–“
„Ženská, mohla byste to trochu urychlit?! Leze to z vás jako z chlupatý deky!“ sklouzl skřet zpět ke svým prvotním manýrům. Tsunade chytila docela jiný odstín rudé a chvatně slezla ze stolu.
„Podívejte se, já toho začínám mít právě dost!“ zabodla prst do vzduchu skřetovým směrem. Shizune se preventivně uklidila do rohu. Atmosféra v místnosti by se dala krájet. „Tohle chování si vyprošuji!“
„Zajisté, omlouvám se,“ pronesl skřet napjatě a pokusil se opětovně nasadit neutrální výraz. Uspěl ovšem jen zčásti, koutky úst mu samovolně padaly dolů a v levém oko nervózně cukalo. „Čeho si tedy hokage-sama žádá?“
„Už jsem to snad říkala, ne?! Potřebuju nechat zmizet jednu věc.“
„A mohla by být hokage-sama trochu konkrétnější?“ zeptal se skřet tónem na hranici zdvořilosti. Hlas se mu třásl potlačovaným vztekem. „Mám na práci i další zakázky, nemůžu tady strávit celý den a čekat, než se ráčíte vymáčknout.“
„Ten mučednický výraz si strčte někam! Teď jsem snad vaším zákazníkem já, tak se mi budete věnovat, ne?! A vůbec, než vám řeknu, o co konkrétně jde, chci vědět, co to bude stát. Moc dobře vím, co jste za podrazáckou partičku!“
Jestli se skřet doteď snažil zachovat známky profesionality, po Tsunadině poslední poznámce je odhodil za hlavu. „To si snad děláte legraci?! Kde to žijeme, ve středověku? Tohle nálepkování nehodlám trpět! Ještě k tomu od hokage! Myslíte si, že budeme na oplátku chtít vašeho prvorozeného, nebo co? S touhle praxí jsme přestali už před lety, jsme moderní agentura, ne barbaři!“
Tsunade otevřela pusu, aby mu odvětila další jadrnou poznámkou, ale skřet ji díkybohu předběhl. „Podívejte se, až si rozmyslíte, co po nás chcete, tak dejte vědět. Tímhle už nebudu ztrácet ani minutu. A příště si aspoň odpusťte ten kouř. Sbohem!“ Luskl prsty a s třesknutím zmizel.

Shizune se v duchu připravovala na další střet. Od posledního setkání se skřetem uplynulo několik hodin, během nichž Tsunade dokázala jakž takž vychladnout. Teď byla odhodlaná smést záležitost co nejrychleji ze stolu. Bez větších formalit odříkala formuli, nasadila zcela nekompromisní výraz a založila ruce v bok. Šel z ní strach.
Za pár vteřin se ozvalo hlasité třesknutí a v místnosti se zjevil… puberťák. Shizune sebou překvapeně trhla, když před sebou nespatřila nerudného skřeta, ale vytáhlého, neduživě vyhlížejícího, docela obyčejného lidského kluka.
Chlapec si pročísl vlasy a nervózně se rozhlédl po místnosti. Když mu pohled padl na výhružně rozkročenou hokage, cukl sebou a oči se mu rozšířily. Udělal jakýsi divný pohyb dozadu, při kterém převrhl židli (Shizune si ho vyložila jako úklonu smíšenou s pokusem o útěk), načež přeskakujícím hlasem oznámil: „Agentura V-vlídný zloděj k v-vašim službám. Co pro v-vás mohu udělat?“
Tsunade, očividně odhodlaná vyřídit si účty za každou cenu, zcela ignorovala jeho dotaz. „Kde je ten skřet?!“
Mladík na ni zíral vytřeštěnýma očima. „Pan šéf nemá čas, v-velice se omlouvám,“ vykoktal. „Pokud dovolíte, v-vyřídím v-vaši objednávku za něj.“
Průběh rozhovoru snad ani nemá cenu zaznamenávat, bylo by to jednak docela nudné a jednak kruté k onomu nebohému chlapci. Řekněme jen, že Tsunade v jeho nezkušeném přístupu vycítila příležitost a během pár minut z něj vydolovala pomalu i to, co neměl. Jako odškodnění za skřetovo chování jí bylo nabídnuto vyřízení jejího požadavku zcela zdarma a záruka doživotního členství v bonusovém klubu. Mladík se jí na konci rozhovoru pomalu omlouval i za špatné počasí z minulého pátku.
„Kdykoli budete potřebovat, hokage-sama,“ sliboval v horlivé snaze usmířit si zákazníka, „stačí jen slůvkem naznačit. V-všechno zařídím.“
Zbytek už proběhl naprosto hladce. Chlapec ani nepotřeboval vstoupit do trezoru, lusknutím prstů si kufr přivolal a s dalším lusknutím v hluboké úkloně zmizel. Nezůstalo po něm ani ťuk, přesně jak se psalo v grimoáru.
Tsunade si oddechla: „No, to šlo snadno.“
„S tím skřetem by to jistě tak lehké nebylo,“ dodala Shizune, pořád ještě trochu vyjevená z té smršti, jež se právě odehrála před jejíma očima. Tsunade v ráži rozhodně patřila mezi nejděsivější věci, které měla v životě příležitost spatřit. „Nebyla jste na toho brigádníka zbytečně příkrá? Vypadal, že sám moc neví, která bije.“
„Lepší, když jsme my příkří na ně, než oni na nás!“
„Jistě, ale zavazovat se vám službami svého rodu na čtyři pokolení dopředu taky zrovna nemusel.“
„Pfff,“ odfrkla si Tsunade, „beztak už o nás neví, prosímtě. Neber si to tak, Shizune. Je před námi ještě plno práce.“ Měla pravdu, samotným zmizením kufru se ještě nic neřešilo. Teď přišel čas na to, čemu obě svorně přezdívaly danzovská část řešení.
„Pošli dopis do Kamenné, že jsme ten kufr měli, ale bohužel náhle zmizel. Teď po něm pátráme, a jakmile se nám ho podaří získat zpět, dáme jim okamžitě vědět.“
„To je jistě moudré, Tsunade-sama, ale nešlo nám v první řadě o to, že lhát se nemá?“
„Vždyť taky nelžeme. Přirozeně, že někoho pošlu ten kufr hledat. Otázka je koho.“
Shizune se zamyslela. Samozřejmě nemohly poslat jen tak kdekoho, pokud šlo o krádež přímo z trezoru hokage. Zároveň ale nemohly poslat nikoho, u něhož hrozilo nebezpečí, že by se mohl dopátrat pravdy.
„A co Naruto?“ navrhla nakonec.
„Zbláznila ses?“ vytřeštila Tsunade oči. „Ten by sice asi nepřišel na to, o co ve skutečnosti jde, ale jestli někdo v celé Konoze zvládne přitáhnout ten kufr zpátky, tak je to on! To je to poslední, co potřebujeme… Kdepak, mám někoho lepšího.“

Shizune už si v duchu gratulovala, že dokázaly hrozící karambol ustát s grácií. Izumo a Kotetsu vypadali jako skvělá volba: patřili mezi nejbližší spolupracovníky samotné hokage, což jim zajišťovalo potřebnou prestiž, ale zároveň se při práci nikdy dvakrát nepřetrhli a pravděpodobnost, že by prohlédli Tsunadin pokus o lest, byla… inu… malá. Vesmír má ovšem podle všeho na pravidla pravděpodobnosti zcela jiný názor než lidé, a jediné zákony, kterým zatím prokazatelně podléhá, jsou zákony schválnosti.
Izumo a Kotetsu za normálních okolností dokázali vycítit místa, kde to zavánělo prací, a těmto místům se pak zeširoka vyhnout. Úspěšnost, s jakou tak činili, připadala mnoha lidem fascinující (a iritující). Skutečnost nebyla ovšem nikterak zajímavá, mezi nimi a Povinností zkrátka panovala jakási vzájemná neshoda, kterou nakonec vyřešili jednoduše: oni se budou vyhýbat jí, a na oplátku se bude ona vyhýbat jim.
Z nějakého důvodu byli ovšem ve chvíli, kdy by Tsunade snad poprvé tento jejich talent upotřebila, stiženi jakýmsi hlubokým hnutím mysli, které je přimělo onen status quo porušit a namísto lenivého proplouvání se pokusit v životě něčeho dosáhnout.
A tak teď všichni čtyři stáli uvnitř trezoru hokage a překvapeně hleděli na tmavý obdélník povědomých rozměrů, který zůstal v místech, kde se přes uskladněný kufr nemohl na polici usazovat prach. Tedy, lépe řečeno, nehleděli tak docela na něj, ale na to, co leželo v něm – drobná červená vizitka, svítící na pozadí zašlého kovu.
Shizune koutkem oka sklouzla k Tsunade. Výraz, který se hokage marně pokoušela zahladit, viděla na lidské tváři pouze jednou. Před několika lety v Mlžné zachránila včasným zákrokem život dívce, která se při nepovedené žádosti o ruku málem zadusila na snubním prstenu, když jí ho její nastávající hodil do skleničky se šampaňským. Nikdy by neřekla, že je v jednom výrazu možné tak dobře skloubit paniku a touhu vraždit.
„Ehm, co to je?“ zeptal se Kotetsu zaraženě.
„Stopa, v**e,“ odpověděl mu Izumo mudrlantsky a vstoupil dovnitř. Trezor nebyl v podstatě nic jiného než maličký kamrlík, jehož přední stěnu tvořily obité dveře a zbylé tři široké regály. Momentálně byl až na vizitku a vrstvy prachu docela prázdný.
„Ale jak se sem dostala?“
„Nechal ji tu ten zloděj. Drzoun jeden, ještě se podepíše… V. Z., co to asi znamená?“ přečetl Izumo úhledná písmena na vrchní straně.
„Ale ne,“ nenechal se odbýt Kotetsu a vstoupil za ním. „Jak se sem dostal ten zloděj? Copak to nevidíš?“
„A co?“
„Ten prach!“ rozpřáhl Kotetsu ruce. Když Izumo nijak nereagoval, dodal: „Neporušený.“
Měl pravdu, vrstva prachu byla až na dvě čerstvé řádky stop dokonale zachovaná. Pokud někdo do trezoru vnikl, měl by v ní zákonitě zanechat nějakou stopu. Oba nad záhadou chvíli dumali, ale zřejmě nedospěli k žádnému uspokojivému závěru.
„Vezmeme to na analýzu,“ zvedl nakonec Izumo vizitku, „třeba na tom zůstaly otisky prstů. Souhlasíte, hokage-sama?“
Tsunade, která nějakým zázrakem zvládla nasadit klidnou tvář, bezvýrazně odvětila: „Jistě, máte volnou ruku. Až na něco přijdete, dejte mi vědět.“ Strnule se obrátila a odpochodovala z místnosti. Izumo s Kotetsuem si vyměnili zmatený pohled. Shizune jen pokrčila rameny a následovala svou nadřízenou ven.

„Přísahej, že vás nemůžou vystopovat!“
Tsunade držela zoufale se tvářícího brigádníka za flígr a cloumala jím sem tam. „PŘÍSAHEJ!“
„Přísahám!“ zakníkal mladík zděšeně. Vypadal, že každou chvíli omdlí. Když se hokage pořád neměla k tomu, aby ho propustila, začal ji horečně ujišťovat: „V-vážně to není možné. Na v-vizitce ani v-v trezoru nejsou žádné dohledatelné stopy. Navíc, k přesunu mezi sférami nemůže dojít bez v-vyslovení formule nebo bez našeho v-vědomí. Prosím v-vás, pusťte mě…“
Tsunade konečně uvolnila sevření a odstrčila chlapce od sebe. Ten zavrávoral, a než ho Shizune stačila chytit, narazil zády do ozdobného kabinetu a shodil na zem celou výstavku dekorativních porcelánových zvířátek, která zbyla ještě po Yondaimem.
Aniž by se tím dala vyvést z míry (upřímně, vypadala spíš, že se jí ulevilo), udeřila na něj Tsunade zostra: „Jak si to vůbec představuješ, nechat tam vizitku? Děkujeme za využití našich služeb. Tomu říkáš beze stopy?! Jelito!“
Chlapec se tvářil jako hromádka neštěstí. „Omlouvám se, hokage-sama. Už se to nestane. Ne, prosím, nebijte mě! Přijměte prosím jako omluvu naše doživotní služby zcela zdarma! Stačí slůvkem nazn–…“
Přerušil ho jakýsi hluk za dveřmi.
„Dělej, zmiz!“ sykla Tsunade. Chlapec stál jako zkoprnělý a zmateně se rozhlížel po místnosti. Těsně za dveřmi se ozývaly povědomé hlasy.
„Ježkovy voči, zmiz, nebo tě zabiju!!!“ zaječela hokage. Mladík konečně přišel k sobě, a v momentě, kdy někdo vzal za kliku, s hlasitým třesknutím zmizel.
Ve dveřích stáli Izumo a Kotetsu, na tváři stejný výraz zaraženého překvapení.
„Co to bylo za ránu?“ otázal se Kotetsu po chvíli a vstoupil do místnosti.
„To jsem byla já,“ odvětila Shizune rychle. Izumo si ji nedůvěřivě přeměřil. „Ehm, rozbila jsem výstavku,“ dodala na vysvětlenou a ukázala na hromadu střepů na zemi.
„A co ten jekot?“
Tentokrát zasáhla Tsunade. „To jsem byla já. Už jsem se na ten děs nemohla dívat.“
„Tak jsem ho rozbila,“ připomněla Shizune znovu.
„Vyvolávalo to ve mně přímo fyzickou agresivitu!“
„Ano, a to jsem nemohla dovolit.“
„Tak ho rozbila.“
„Tak jsem ho rozbila.“
„Ano.“
„Přesně.“
Izumo s Kotetsuem na ně jen nechápavě mrkali, pak oba zakroutili hlavou a přistoupili k věci. Shizune si nenápadně oddechla.
„Máme výsledky z analýzy. Na té vizitce není vůbec nic, čeho bychom se mohli chytit. Ani ťuk. Nemůžeme dokonce ani určit, odkud je ten papír nebo jakými barvami byla natištěná. Nic, ani stopa. Stejně jako v tom trezoru.“
Tsunade se v očích spokojeně zablesklo. Izumo ale pokračoval: „Pak nás napadlo, že přehlížíme tu úplně největší nápovědu. Na té vizitce přeci je sakramentsky čeho se chytit! Ty iniciály, V. Z., nejsou v těchhle končinách kdovíjak časté. Tak jsme prohledávali archivy.“
„Napřed jsme se samozřejmě dívali do Bingo knihy, protože do trezoru hokage by takhle beze stopy nepronikl jen tak někdo,“ převzal štafetu Kotetsu. „A představte si, co jsme zjistili! Pamatujete si ještě Zabuzu?“
„Toho šermíře z Mlžné?“ zvedla Tsunade obočí. „Ten je několik let po smrti, takže by teď asi jen těžko mohl vykrádat trezory. A navíc se, pokud vím, jmenoval Momochi. Kde je souvislost?“
„No právě, počkejte! Věděla jste, že tenhle Zabuza byl chvíli ženatý?“
„Pořád nevím, kde je souvislost. Když byl příjmením Momochi, tak jeho žena těžko mohla mít iniciály V. Z., ne?“
„No, v tom je právě zakopaný pes,“ rozzářil se Kotetsu. „Ona byla odněkud zdaleka a víte, jak se v jiných krajích občas uvádí jméno a příjmení naopak? Nějak to na úřadě popletla…“
„… a teď je z ní Zabuzová,“ doplnil Izumo.
Tsunade si založila ruce přes prsa a čekala na závěr oné absurdní historky.
„A víte, jak se ta ženská jmenovala?“
„Valérie! Valérie Zabuzová. V. Z.!“ dokončil Kotetsu vítězně.
„K tomuhle jste dospěli?“ nadechla se hokage zhluboka. „Vdova po šermířském pánovi z Mlžné, která kvůli nějakému nedopatření přejala jeho křestní jméno místo příjmení, se vloupala k nám do trezoru, a aniž by zanechala stopu, tedy kromě nápadné červené vizitky s iniciálami, které nikdo kromě ní snad ani nemá, ukradla nedobytný kufr s bůhvíčím, který tady nechal chlap, co ho ukradl v Kamenné? Jste normální?!“
„Ano, uznávám, zní to nepravděpodobně,“ připustil Izumo, „ale…“
„Ale?“
„Ale! Ale… ale je třeba to prověřit, hokage-sama.“
Tsunade složila hlavu do dlaní. „Co chcete dělat?“
„Jet za ní, prý žije v nějaké vesnici kus od Mlžné. Poptat se tam. A tak.“
„Tak jeďte,“ povzdechla si Tsunade po chvilce váhání. Nakonec zřejmě dospěla k názoru, že jelikož je Valérie Zabuzová nutně nevinná, nemůže z toho vyjít nic tak špatného. „Ale chovejte se nenápadně, pro všechno na světě. A informujte mě o každém kroku.“
Izumo s Kotetsuem nadšeně souhlasili a rychle opustili kancelář, aby se mohli vydat na cestu. Jakmile za nimi zapadly dveře, Shizune se k ní obrátila s pozdviženým obočím.
„No co? Aspoň se jich na chvíli zbavíme,“ pokrčila Tsunade rameny. „Nekoukej tak. Radši ukliď ten svinčík,“ pokývla k hromádce porcelánu.
„Je toho škoda,“ sklonila se Shizune nad rozbitou výstavkou. Opatrně sáhla mezi střepy a vytáhla neporušenou figurku psa. „Koukejte, něco přece jenom zůstalo! Mám to vrátit zpátky?“
„Ne, propána! Díkybohu, že se to rozbilo. Už jsem se toho chtěla zbavit jak dlouho, nemůžu tu hrůzu ani vidět.“
Jakmile dořekla větu, ozvalo se třesknutí, a pes v Shizunině ruce zmizel. Stejně jako celá hromádka střepů. Brigádník očividně myslel svá poslední slova před odchodem smrtelně vážně.