Deus ex machina II.

Příběh Valérie Zabuzové, který Izumo s Kotetsuem dolovali z místních i paní Zabuzové samotné a zprostředkovávali ho Tsunade skrze každodenní přísun dopisů, jako by vypadl ze špatného romantického filmu.
Jako mladá dívka přijela do Mlžné odněkud zdaleka, a ačkoli celá její slovní zásoba spočívala ve frázích z turistického průvodce, nijak jí to nezabránilo v okouzlování tamních chlapců. Mladý Zabuza okamžitě propadl jejímu půvabu. Sličná cizinka, které by se skrze sňatek s místním otevřely možnosti k trvalému pobytu v zemi, se samozřejmě nezdráhala. Zabuza sám navíc také nebyl úplně k zahození. Všechno se vyvíjelo šťastně, dokud nedošlo na kýženou žádost o ruku. Nikdo přesně neví, co se stalo, paní Zabuzová o tom odmítá hovořit, každopádně je ale jisté, že od té doby mezi nimi nic nebylo jako dřív. Nakonec se sice vzali, ale pár týdnů po svatbě mezi nimi došlo k roztržce, po níž Valérie uprchla. Spolu s ní zmizel i Zabuzův snubní prsten. Paní Zabuzová ho ovšem nemá.
Po útěku se usadila v nedaleké vesničce. Nedlouho po příchodu se jí narodil syn, který ale pár dní poté kamsi zmizel. Nikdy se nepodařilo zjistit, co se s ním stalo. Když se paní Zabuzová vymanila ze sevření zármutku, založila si ve vesničce celkem prosperující starožitnictví, které vede dodnes. Je to půvabná dáma ve středních letech, stále ještě plně neovládá jazyk, výborně vaří a trpí silným odporem k prstenům všeho druhu.
V jejím pohnutém příběhu bylo jistě mnoho co objevovat, ale co se týče krádeže kufru, byla paní Zabuzová jednoznačně z obliga. Několik lidí dosvědčilo, že v posledních letech kvůli bolestem břicha (víme, že zdání často klame). Tsunade už se tudíž nemohla dále těšit z možnosti odkládat další průběh vyšetřování a s největším sebezapřením zaslala Izumovi s Kotetsuem příkaz k návratu. Teď jí nezbylo, než se pustit do třídění dopisů, které během jejich čtrnáctidenního působení v Mlžné obdržela.
„Vzali to docela zodpovědně, že?“ podotkla Shizune při pohledu na hromadu hlášení, pod nimiž se topil pracovní stůl.
„Až moc,“ zasténala Tsunade. „Mohlo mi dojít, že to ‚informujte mě o každém kroku‘ vezmou doslova. Já se z nich zblázním. Kdo to teď má třídit?!“ Rukou ustálila povážlivě se naklánějící sloup papírů a pokračovala v práci. „No vážně, podívej se! Účtenky za použití veřejných záchodů posílal snad jenom Kakashi, když měl to své pedantské období.“
Shizune se proti své vůli rozhihňala.
„Čemu se směješ?! To není k smíchu! Vážně, ještě chvíli a dostanu z toho žaludeční neurózu. Ty nechápeš, co to je, pořád čekat, co zase přijde za pitomost. Člověk vidí poštovního ptáka, a dělá se mu špatně. Už se na ně nemůžu ani podívat!“
Odněkud zvenku se ozvalo třesknutí a Tsunade zmlkla. Oči se jí rozšířily.
„No tě pic.“

„Ještě dopoledne tam byli, seděli na bidýlkách. A najednou… jsou fuč!“ snažil se hlavní ošetřovatel konožských poštovních ptáků za doprovodu horečné gestikulace ozřejmit, jak během chvíle přišel o všechny svěřence. Tsunadino úsilí netvářit se provinile bylo téměř hmatatelné.
„Všichni? To… je velice nepříjemné,“ vykoktala. „Nedovedu si vysvětlit, jak se to jen mohlo stát.“
„Já vám povím, jak se to stalo!“ vyjekl mužík nabroušeně. „Určitě v tom má prsty to prokleté Sdružení ornitologů a ochránců ptactva, aby je husa kopla!“
„No tak, neskákejme hned k unáhleným závěrům. Mohla to být nehoda.“
„To nebyla žádná nehoda, oni to byli. Před týdnem nám polepili celé dveře letáky!“
„Prosímvás, to přece nic neznamená!“ bouchla Tsunade vztekle do stolu.
„A velmi nevybíravě nás uráží ve svém časopise! Didus ineptus! Pche!“
„Přestaňte laskavě šířit nepodložená obvinění. Až budu mít lidi, tak to prošetřím. Zatím se pokuste co nejrychleji, ehm, doplnit sklady. Do té doby budeme muset využívat ninja pošťáky. Děkuji, můžete jít!“ pokusila se hokage rezolutně utnout rozhovor, ale mužík se nedal odbýt. Jeho tirádu naštěstí přerušilo zaklepání na dveře.
„Dále,“ zavolala Tsunade okamžitě. Do místnosti se vhrnuli Izumo a Kotetsu, ještě celí zchvácení ze zpáteční cesty. Chovatel ptactva konečně pochopil, že jeho audience je u konce a s nespokojeným brbláním odešel.
„Hlášení!“ oznámil Kotetsu hlasitě. Tsunade si promnula kořen nosu, zabořila se hlouběji do křesla a kývnutím hlavy ho vybídla k pokračování. „Jelikož byla paní Zabuzová po náležitém prozkoumání okolností shledána nevinnou, vrátili jsme se na vaši pobídku zpět.“
„Výborně, děkuji za hlášení, můžete jít.“
„Ne, moment, to není všechno!“
„Ale ne,“ povzdechla si Tsunade a zhluboka se nadechla. Poslední dobou to dělala skutečně často. Shizune se nenápadně otočila zády do místnosti, a předstírala, že se dívá z okna. „A co máte dalšího?“
„K případu nic. Ale přivezli jsme vám klientku.“
„Jakou klientku?“
„Paní Zabuzovou.“

Paní Zabuzová Shizune vyrazila dech. Tedy, ne že by ji její krása uchvátila natolik, že by přestala dýchat (ačkoli to byla i ve svém věku stále velmi půvabná dáma). Spíš se jí při pohledu na ni vybavil jistý zážitek z mládí a celá situace jí přišla natolik nepravděpodobná, až jí z toho vlétly bublinky do nosu a ona místo pozdravu poprskala příchozí limonádou.
Paní Zabuzová teď seděla v křesle na druhé straně stolu, rděla se a klopila hlavu. Kotetsu, stojící za opěradlem, zaujatě studoval podlahu.
„Cože?“ zopakovala Tsunade dotaz.
„Potřebuje vaši pomoc. Tedy – lékařskou. Říkala, že jí ten zásnubní prsten leží v břiše, tak jsem si vzal s sebou.“
„To snad nemyslíš vážně! Kvůli tomu jste ji přitáhli až sem?“ zalomila hokage rukama. „Je to cizinka, propána. Určitě chtěla říct, že jí ten prsten leží v žaludku. Jako že jí to žere, ne že ho sežr– snědla.“
„No, tím bych si právě nebyla tak jistá, Tsunade-sama,“ ozvala se Shizune mdle. Když se k ní Tsunade otočila, měla obočí tak vysoko, že se jí pomalu ztrácelo ve vlasech. Shizune pokrčila rameny.
Paní Zabuzová zrudla ještě o něco víc a s pohledem upřeným do klína oznámila: „Vaše asasín–… asistentka povídá pravdu. Ona byla u toho, když se to stalo.“
„Shizune? Co se to tu děje?“
„No,“ zavrtěla se Shizune nervózně. „Pamatujete, jak jsem vám kdysi vyprávěla o té zpackané žádosti o ruku? Jak jsem dala té dusící se slečně ránu do zad a zachránila ji? To byla paní Zabuzová. Akorát, že to tenkrát bylo trochu jinak.“
„Jak jinak?“
„Dusit se přestala, to je pravda. Ale kvůli tomu, že ten prsten spolkla.“
„A teď by ho chtěla dostat ven.“

Tsunade v lékařském módu byla ještě o něco drsnější než Tsunade v módu politickém. Seřvala paní Zabuzovou, že si prsten nenechala vyndat už dávno (s podivem bylo už to, že za tu dobu nevyšel sám), a ani její argument, že na to napřed neměla peníze, a pak už si zvykla, ji neobměkčil (spíš naopak). Ještě nějakou dobu poté, co Valérii svěřila do péče konožských mediků, jí z očí létaly blesky a štěkala na všechny kolem. Nakonec si v bláhové naději, že se uklidní cizím nezdarem, dala zavolat Izuma s Kotetsuem.
„Jak jste pokročili s vyšetřováním? Máte něco?“
„Právě, že nic. Nikoho dalšího s takovým jménem neznáme. Ale…“
„Ale?“
„Ale - během cesty zpátky jsme o tom přemýšleli. A pak nás to napadlo. V. Z., to přece nemusí být jméno.“
„Může to být přezdívka. Pseudonym. Cokoli.“
„A pak jsme na to přišli!“
„Je to úplně jasné!“
„Co je jasné?“ V Tsunadině hlase bylo slyšet očekávání nejhoršího. Shizune příliš nepočítala s možností, že by ti dva jen tak zničehonic rozluštili celou záhadu, ale nepříjemnému mrazení se stejně neubránila. Jejich obavy se ale ukázaly jako zcela zbytečné.
„Byl to Jiraiya-sama!“
Tsunade spadla brada.
„Cože?“
„Jednoznačně to na něj odkazuje. Podívejte – kdo jiný než on má dostatečné schopnosti a znalosti, aby dokázal ten kufr takhle nepozorovaně ukrást?“
„Navíc, víte jaká je jeho nejoblíbenější barva? Červená! A ta vizitka je jaká? Taky červená!“
„Ale hlavně: V. Z.! Víte, co může znamenat V. Z.?“
„Veřejný Zvrhlík!“
„S tím nám vlastně pomohl Naruto. Potkali jsme ho po cestě ve stánku s ramenem. Mimochodem, tady je účtenka.“
„A nebo, aby to nebylo málo, Velké Zvíře. Takhle mu přece občas říkáte sama.“
„A když pomineme diakritiku – Velitel Žab!“
„A nebo to byl vzkaz přímo pro vás, hokage-sama. Váš Zamilovaný. Neurazte se, ale to se přece všude ví, že pro vás má slabost.“
„Je to úplně jasné!“
„Byl to on.“
Jelikož Tsunade pouze zírala s otevřenými ústy a očividně se neměla k reakci, Shizune se chopila iniciativy.
„To… je velice… ehm… komplexní úvaha, pánové, ale… jakou přesně by měl Jiraiya-sama motivaci k tomu, aby ten kufr kradl? Vždycky stál oddaně na straně Konohy, jistě by se ničeho takového nedopustil. Případně by to řešil oficiálně.“
„Hmm, to je pravda…“ Oba dva chvíli se sklopenou hlavou přikyvovali, dokud Tsunade konečně nepřišla k sobě a neposlala je pryč.
„A s takovouhle blbostí už mi sem nelezte!“ řvala ještě poté, co za nimi zapadly dveře.

Vymyslet novou hypotézu trvalo Izumovi s Kotetsuem přesně tři hodiny, padesát šest minut a dvanáct sekund. Po uplynutí této doby opět stáli před Tsunadiným stolem a hrdě jim novou teorii přednášeli.
„Měla jste pravdu, Shizune-san, obviňovat z krádeže kufru Jiraiyu-sama nebylo moudré. Nicméně ta úvaha nebyla tak docela zcestná. Proniknout do trezoru takto nepozorovaně by skutečně vyžadovalo schopnosti velice zkušeného shinobi. A zatímco u Jiraiyy-sama postrádáme motivaci, je tu jiný Sannin, který by ji rozhodně měl.“
„Jistě, ale Orochimaru tak docela nesouvisí s tou vizitkou, že?“ odvětila Tsunade kousavě.
„Ale souvisí!“
„Ano?“ Shizune se pomalu začínala bavit. „Jak to?“
„Vzteklá Zmije!“
„Nebo vlezlá, to je jedno.“
„Velitel Zvučné!“
„Nebo ten jeho pomocník, Kabuto, to je Vrchní Zvěd.“
„Navíc je Orochimaru Válečný Zločinec.“
„No, a konečně to taky může být Váš Zamilovaný, protože to totiž taky není žádné tajemství–…“ Kotetsu ztichl, když spatřil Tsunadin nasupený výraz.
„Pardon,“ pípl nesměle, popadl Izuma za rukáv a chvatně opustil kancelář.

Během následujícího týdne čelila Tsunade několika ostrým kritikám zaměřeným na průběh Izumova a Kotetsuova vyšetřování. Shizune sdílela její nově nabyté přesvědčení, že dávat jim de facto volnou ruku, nebylo tak docela rozumné. Vlastně nebylo rozumné ani dávat jim do rukou vyšetřování obecně. Svou práci vykonávali svědomitě a s velkým nasazením, ale bohužel se nechávali unést zcela nevhodným směrem. To by pro Tsunade přirozeně byly spíš dobré zprávy, kdyby ovšem jejich fascinace záhadným monogramem a jeho možnými výklady nevedla k terorizování poloviny Konohy.
Vlastníka Zahradnictví se Tsunade ještě podařilo uklidnit, jelikož ji s klanem Yamanaka pojilo dlouholeté přátelství, ale s některými dalšími bylo těžší pořízení. Doteď se jí nepodařilo zjistit, kdo přesně se podle Kotetsua skrýval pod označením Vášnivý Zvukař, ale zato naprosto přesně věděla, koho představuje Vypočítavý Zmetek a opakovaně děkovala jakémukoli zásahu prozřetelnosti, který Izuma přivál do její kanceláře dřív, než stačil Danza oslovit. Tvořivost, kterou při svých interpretacích vykazovali, ale nikdy nedosáhla takové úrovně jako při jejich poslední návštěvě.
„Mohl bys to zopakovat?“ odkašlala si Tsunade a zadívala se na Izuma přimhouřenýma očima. Chuunin, který postrádal Shizuninu dlouholetou zkušenost, jež by mu umožnila vycítit nebezpečí, jí bez otálení vyhověl.
„Víla Zuběnka!“
Kotetsu horlivě přikyvoval.
„To si ze mě děláte…“ spustila Tsunade, ale Izumo ji přerušil.
„Hokage-sama, ale tentokrát to vážně dává smysl! Přísahám! Víla Zuběnka po sobě přece vždycky na oplátku něco nechá. I monogram sedí. Ale hlavně! Po tom zloději nezůstala kromě té vizitky ani stopa, to by žádný člověk nedokázal. Muselo jít o nadpřirozenou bytost!“
Shizune ztuhla. Kdyby jen Izumo věděl, jak blízko k pravdě se právě dostal, nejspíš by se divil. Kotetsu se z nějakého důvodu zarazil rovněž – tváře mu zbledly a v očích měl nepřítomný výraz.
„V tom trezoru nebyly žádné stopy,“ vykoktal po chvíli. „Vůbec žádné…“
„To není nic nového,“ ohradila se Tsunade.
„Ani vaše, hokage-sama.“
Tsunade zamrkala. „Cože? Moje? Proč by tam měly být moje stopy, pro všechno na světě?“
„Musela jste přece do toho trezoru jít. Jak jinak byste zjistila, že ten kufr zmizel? Jenomže vy jste tam nešla, jinak by to v tom prachu bylo vidět.“
„Eee, ehm, protože… jsem se zastavila už ve dveřích,“ hledala Tsunade spěšně vysvětlení. Nakonec dospěla k názoru, že nejlepší obranou je útok a spustila: „Co tím vůbec chceš naznačit? Že jsem do toho nějak zapletená, nebo co?! Že jsem ten kufr nechala zmizet schválně?!“
„Nebo,“ zapracoval okamžitě Izumo Kotetsuovu poznámku do původní teorie, „že ten pán byl dentista, v tom kufru byly vaše zuby a teď máte umělý chrup a snažíte se to utajit.“
„COŽE?!“ zařvala Tsunade na celou místnost. Shizune si ani nestihla všimnout, kdy se postavila. Pěsti zatínala v bok a ve tváři byla rudá. Právě teď Izumo s Kotetsuem nepotřebovali kdovíjakou sociální průpravu, aby poznali, že je zle. Se zděšeným výrazem drželi jeden druhého za rukáv a toporně ustupovali ke dveřím.
„Tak teď mě dobře poslouchejte, oba dva!“ zahřímala Tsunade. „Jestli mi sem ještě jednou přijdete s nějakým podobným blábolem, tak si nepřejte vidět ten ceres! Protože viníkem rozhodně není ani Valérie Zabuzová, ani Vlastník Zahradnictví, ani Vzteklá Zmije, ani žádná jiná z těch pitomostí, co jste zatím vymysleli! Zato já jsem Váš Zaměstnavatel, a jestli se nezačnete chovat Vyspěle a Zodpovědně, tak mi Vrátíte Zálohy a šmahem poletíte! A přísahám, že vás ani Veliký Zázrak neochrání před Vyražením Zubů! Jasný? A teď Vypadněte a Zmizte!“
„NÉÉÉÉ, TSUNADE-SAMA!!!“ zaječela Shizune, ale už bylo pozdě. Ozvalo se třesknutí a oba chuuninové se na místě vypařili. „Co… co jste to provedla?“