Deus ex machina III.

K tomu, aby se Tsunade vymanila z prvotního šoku, bylo potřeba asi pět minut a obě rezervní lahve saké skryté ve výklenku za portrétem Sarutobiho. Ty ji sice postavily na nohy, ale pro změnu v Shizune vzbudily obavy, jak dlouho se na těch nohou udrží. Pro zdatného medika bylo sice rychlostní odbourávání ethanolu maličkostí, ale Tsunade často dávala přednost přirozenému procesu. Ne však tentokrát. Ostentativně rázovala po místnosti a slova, která jí padala z úst na adresu nebohého brigádníka, by s přehledem mohla rozšířit řady konožského bitevního arzenálu.
„Sakra, vždyť říkal, že lidi nebere! Zatracenej kluk, tohohle by se ten skřet nikdy nedopustil! Já ho přetrhnu jak hada, až mi přijde pod ruku!“
„Jestli vám přijde pod ruku,“ opravila ji Shizune stručně. Bylo třeba vzít v potaz i tuhle možnost. Když se ho totiž pokoušely vyvolat, nic se nestalo. A se skřetem byla situace stejná.
„Tohle ani neříkej!“ prskla Tsunade. „Musíme je dostat zpátky. Zkus to teď ty!“
„Tsunade-sama, to nemá cenu. Buď se bojí, nebo z nějakého důvodu nemůže přijít. Musíme vymyslet něco jiného.“
„Nic vymýšlet nebudu. Budu ho otravovat tak dlouho, dokud nepřijde, zmetek jeden zbabělá!“
Shizune, která neměla náladu ani odvahu se s Tsunade dohadovat, si přitáhla grimoár blíž k sobě. Zrovna když chtěla začít recitovat, ozvalo se decentní zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila elegantní dáma středního věku.
„TEĎ NE, PANÍ ZABUZOVÁ!“ zařvala na ni Tsunade. Za poslední týden to byla už třetí návštěva. Paní Zabuzová se od zákroku opakovaně domáhala navrácení prstenu, kterémuž přání nebyly z podstaty věci schopny vyhovět. V průběhu předoperačních vyšetření totiž lékařský tým zachytil, že z něj vychází jakýsi neznámý druh záření a momentálně jej zkoumali konožští analytici.
Paní Zabuzová pohodila tmavými loknami a chystala se uraženě odejít, když jí pohled padl na červenou vizitku, ležící na stolku u dveří. Zalapala po dechu a s rukou na srdci se otočila zpět do místnosti: „Co je to?“
„Nic,“ odsekla Tsunade. „Vizitka. Běžte se projít, paní Zabuzová, teď na vás nemám čas!“
Valérie ji snad ani neslyšela. Tvářila se jako uhranutá. „Ta písmena!“ hlesla. „Já znám tu písmenu. Co je to? Kde vy jste to získala?“
Shizune se napřímila. „Cože? Vy je znáte? Kde jste je viděla?“
„Měla jsem takový… jak se to… věšák? Přívěs… přívěšek. Medailon. Byl to dárek od mojeho manžela. Tam byla tahle písmena – moje jméno. Ale… to není možné. Kde vy jste to získala?! Koho to je?!“
„Tomu byste stejně nevěřila,“ mávla Tsunade rukou. „Proč vás to tak znepokojuje?“
„Ten medailon jsem dala svojemu synovi.“
„Ale váš syn přece zmizel hned po…“ Shizune se zarazila v polovině věty, když zachytila výraz paní Zabuzové. Šlo o zvláštní směsici lítosti a smutku s čímsi podezřele připomínajícím provinilost a celé to bylo na závěr okořeněné soubojem naděje s rezignací. Shizune tuhle kombinaci viděla dostkrát na to, aby si pro ni vymyslela vlastní označení. Valérie se s prachbídným úspěchem pokoušela své Onotobylojinak marně zamaskovat jako akutní prohlídku stavu obuvi, a tak se Shizune raději rovnou zeptala: „Paní Zabuzová, nechtěla byste se nám s něčím svěřit? Naprosto chápu, proč jste to udělala, ale… vy jste tenkrát Izumovi s Kotetsuem neřekla všechno, co víte, že ne? Vy víte, co se stalo s vaším synem, viďte?“
Valérie sklopila oči a zavrtěla hlavou. „Budu vám říct, jak to bylo, ale je možná, že vy mi nebudete věřit… Já jsem kdysi potřebovala něco nutně zmizet, tak jsem požádala pomoc od nadpřirozené bytosti. Přišel takový ošklivý skřít.“ Tsunade zalapala po dechu, ale nechala paní Zabuzovou pokračovat.
„On mi pomohl, ale na oplátku chtěl mojeho prvorozeného. Já jsem nerozuměla, myslela jsem, že je to nějaká moje věc, tak jsem řekla ano. Manžel mi pak řekl, že to znamená první syn, a hrozně se zlobil. Já jsem potom utekla, on byl nebezpečný. Myslela jsem, že skřít třeba si nevzpomene, ale když se mi syn narodil, on pro něj přišel. Aby měl syn aspoň něco po mně, dala jsem k němu ten medailon. Byl tam můj tvář a ta písmena… Myslela jsem, že on mě jednou podle ní třeba najde. A teď ji vidím tady. Kde vy jste to získala?!“ zopakovala paní Zabuzová důrazně znovu. Doširoka rozevřené oči se jí leskly. Velice povědomě rozevřené oči.
Shizune se zmocnil divný pocit. Pokud se šeredně nepletla, vesmír měl dost možná na pravidla pravděpodobnosti nejenže jiný názor než lidé, ale přímo názor docela opačný.
„Tomu nebudete věřit, paní Zabuzová,“ zakroutila Tsunade hlavou. Popadla otevřený grimoár a zamířila k ní. „Vypadal ten skřít, teda pardon, skřet… nějak takhle?“ ukázala prstem na mrkající podobiznu.
Paní Zabuzová spráskla ruce. „To je on! Jak vy ho znáte?!“
„To je jedno,“ zamračila se hokage. „Ten skřet má dva z našich shinobi a my je potřebujeme dostat zpátky!“
„Ale to není všechno,“ sebrala Shizune odvahu a vstoupila do rozhovoru. „Já… já myslím, že vašeho syna pořád má. A že jsme s ním dokonce mluvily.“
Tsunade si to záhy také uvědomila. „Pravda, ten brigádník!“ vyjekla překvapeně. „Kolik by teď bylo vašemu synovi?“
„Šestnáct roků.“
„To je on. Určitě! Paní Zabuzová, počkejte tady, až se nám povede toho prevíta přivolat, můžete si s ním promluvit!“
Shizune si nebyla tak docela jistá, jestli prevít odkazoval ke skřetovi, nebo k puberťákovi. Tsunade už se to nenamáhala specifikovat. Mrskla grimoár na stůl a toho odpoledne už poněkolikáté pronesla formuli. Nestalo se nic, také už poněkolikáté.
„Já toho zmetka zaškrtím!“ třískla vztekle do stolu, až deska zasténala.
„Tsunade-sama, musíme vymyslet něco jiného. Není v tom grimoáru nic, co by nám pomohlo?“
„On nepřichází?“ otázala se paní Zabuzová nesměle.
„Ne! To snad vidíte, ne?! A teď nás prosím nerušte, musíme vymyslet, co dál.“
„Ale…“
„Dejte si čaj, paní Zabuzová!“
„Nechci čaj!“ obořila se Valérie s překvapující vervou. „Kdyby vy jste mě nechala mluvit, já vám řeknu, co chci. Ten prsten.“
„To si snad děláte legraci, ne?!“
„Ale ne. Ne pro mě. Pro vás. On může vám pomoci! Možná. Když skřít… skřet nepřichází, vy můžete přicházet za ním. Možná.“
Tsunade se napřímila. „Cože? Jak?“
„Ten prsten. On je kouzelný. Oba jsou. Kouzelné snubní prsteny. Když máte svůj na prstě, tak můžete vidět, kde je ten druhý prsten. Ale já jsem kvůli manželovi svůj snědla a pak já jsem nechtěla, aby on pořád věděl, kde já jsem, když já jsem si ho nemohla sundat… Ale on nechtěl svůj přestat nosit. Tak já jsem nakonec se zeptala skřeta, aby mu ho ukradl.“
„A on to udělal, a na oplátku chtěl vašeho syna.“
„Takže ten Zabuzův prsten je někde u skřeta. Určitě musí mít na všechny ty ukradené věci nějaké skladiště. A když si nasadíme ten váš prsten, zjistíme kde přesně, a můžeme se tam zkusit dostat!“
„Ano. Možná.“
Shizune se zamyslela. „Paní Zabuzová… proč jste si ten prsten nenechala vyndat a nezkusila to sama dřív? Alespoň se podívat, kde je váš syn?“
Valérie sklopila zrak a pokrčila rameny. „Já jsem myslela, že on by to mohl udělat sám. Ale teď myslím, že já jsem měla prostě strach.“
Tsunade si ji změřila neproniknutelným pohledem. Když promluvila, v hlase jí zazníval osten bolesti. „Ztratila jste šestnáct let. Jeho šestnáct let…“
Ticho, které se mezi nimi rozhostilo, nakonec musela přerušit Shizune.
„Tak pojďme pro ten prsten.“

Existují místa, na něž obyčejný člověk za běžných podmínek nevstupuje. Křehké uzavřené ekosystémy, fungující odděleně od vnějšího světa, kam se zprávy zvenčí dostávají jen díky příležitostným návštěvám. Obvykle nezvaným. Takové bylo i doupě konožských analytiků. Shizune se tam nikdy necítila dobře – to místo mělo vlastní pravidla, kterým nerozuměla. Zdejší atmosféra otřásla dokonce i Tsunade, jejíž přesvědčovací schopnosti pod přísnými pohledy zpoza brýlí značně ochably. Ačkoli prsten ještě neprošel všemi potřebnými testy a analytici se tudíž na jeho zabavení dívali jako na svatokrádež, nakonec jim ho přece jen vyrvala ze spárů.
„Tak honem, nasaďte si ho,“ vybídla paní Zabuzovou, jen co dorazily zpátky do kanceláře. Ta ale zakroutila hlavou: „Raději vy.“
Tsunade se s ní dvakrát nedohadovala a bez okolků si prsten navlékla. Něco se očividně dělo, jelikož svraštila obočí a ve tváři se jí rozhostil soustředěný výraz.
„Funguje to?!“ vyhrkla Shizune napjatě. Tsunade se zamračila ještě o něco víc.
„Já nevím,“ odpověděla zmateně.
„Jak to?“
„Podle toho by ten druhý prsten měl být někde tady, ale to je naprostá… ale ne… ne! To si ze mě děláte…“ Naštvaně si prsten stáhla a vrazila ho Shizune do ruky. „Tomu neuvěříš.“
„Co? Čemu?“ Shizune si prsten zmateně nasadila na prostředníček. Pocit, který zažila, se těžko vysvětloval. Najednou si zkrátka uvědomovala přítomnost druhého šperku. A to přítomnost nečekaně blízkou. Byl nanejvýš pár kilometrů daleko, někde v Konoze. Pak se opravila – ne v Konoze, pod Konohou.
„To snad ne!“
Tsunade se ušklíbla. „Tak jsi přece jen s tím haraburdím měla pravdu. Nebylo to všechno naše.“
Prsten ležel v konožských katakombách.

Tajemně nostalgická atmosféra podzemí nebyla ani zdaleka tak působivá, když vás skrz tunely táhla rozlícená blondýna, která je byla jedinou ranou pěsti schopna srovnat se zemí. Tsunade prosvištěla jednotlivými chodbami jako vichřice, nedbajíc toho, že občas sráží uskladněné předměty k zemi, a rozmachovala se kouzelným prstenem na všechny strany. Shizune s Valérií Zabuzovou za ní bezmocně povlávaly a nechaly se vést hlouběji a hlouběji do sítě chodeb.
„Tudy!“ zavelela najednou a prudce odbočila doleva. „Už jsme blízko.“
Shizune se málem přerazila o velké polstrované křeslo strčené hned za rohem, jehož potahy byly potřísněné jakýmisi tmavými skvrnami. Ve světle pochodně se naštěstí nedalo rozeznat, jestli jde o rozlité víno, nebo něco horšího. Když se pozorněji rozhlédla po sbírce harampádí vršícího se po obou stranách chodby, musela dát Tsunade za pravdu. Tady už rozhodně nešlo o odložené konožské krámy, ale o různorodou sbírku předmětů ze všech koutů světa. Mimo jiné se také objevilo nástěnné osvětlení.
„Co si ten zmetek vůbec myslí, dělat si tu skladiště bez našeho vědomí?!“ hartusila hokage a rázovala tunelem dál. „Až mi přijde pod ruku, tak já ho vážně…“
„Pssst,“ zarazila ji Shizune. „Neslyšíte něco?“
Tsunade zastavila a zmlkla. Tichem se rozléhala ozvěna jejích kroků a za ní, na hranici slyšitelnosti…
„Co to je?!“
„Zní to, jako když se někdo pere.“
„Za mnou!“ zavelela hokage a vystřelila směrem, odkud podivný rámus pravděpodobně vycházel. Shizune s paní Zabuzovou ji rychle následovaly. Po několikero špatných odbočeních, srážkách se zákeřně rozestavenými kusy nábytku a ustavičném vymaňování se ze spleti pavučin začaly zvuky sílit, až získaly podobu velice dobře známých hlasů.
„Pusť to! Drž ho, sakra!“ křičel Kotetsu, na což mu Izumo odpovídal podrážděným: „Já se snažím, ale on se strašně kroutí!“ Jejich překřikování podbarvovalo jakési žalostné kníkání, které se nejvíc podobalo prvním pokusům začátečníka ve hře na hichiriki, a občasná dutá rána.
„Co to sakra…“ Tsunade ani nemusela dopovědět. Když totiž zahnuly za roh do další chodby, tentokrát neobyčejně široké, zjistily přesně co to sakra. Otevřel se před nimi výhled na scénu, která jako by vypadla zpod ruky nějakého apokalypticky laděného umělce se sklony k dadaismu.
Na zemi ležel rozpláclý nedomrlý brigádník, kroutil se a svíjel, bledou tvář zkroucenou úsilím jako při smrtelném zápasu. Na něm seděl Izumo, který se ho pokoušel s dost zpochybnitelným výsledkem udržet na místě. Kotetsu klečel na zemi před nimi a vší silou se snažil něco vyrvat zmítajícímu se mladíkovi ze zaťatých prstů.
„Pusť… to… sakra!“ funěl.
„Nikdy! To nejde! Pana šéfa… by… klepla pepka!“
„Já ti dám pepku, ty holomku!“ ozval se vzteklý hlas odněkud zezadu. Okolo Shizune se kdosi protlačil s takovou vervou, až ji odstrčil stranou. Když se vzpamatovala, spatřila skřeta, jak se se svým metrem dvacet majestátně tyčí před zápasící trojicí.
„CO SE TO TU DĚJE?!“ zahřímal ve stejnou chvíli jako Tsunade. Zmítající se skupina před nimi ztuhla do krásného dramatického sousoší. Všichni tři na ně hleděli s posvátnou hrůzou.
Brigádník se oklepal jako první. „Pane šéf! Pomoc!“
Skřet se ani nehnul. Místo toho se na něj obořil: „Co to má znamenat? Co to tu děláte?! Jak se sem dostali ti dva?!“
„My sem nechtěli! To on!“
„To byl omyl, pane šéf. Já jsem zapomněl, že to nesmíme. Strašně se omlouvám!“
„Tohle si budeš s Jashinem řešit sám!“ prskl skřet. „Proč jsi je teda nevyhodil, když ti to došlo?!“
„Já jsem chtěl, pane šéf. Ale oni se bránili tak intenzivně, až jsem se za chvíli bránil já.“
Shizune zmateně zatřásla hlavou. „Proč jste se bránili, když jste stejně chtěli pryč?“
„Protože,“ odvětil Kotetsu a znovu škubl za objekt v brigádníkově náruči, „jsme u něj našli… TEN KUFR!“
Zabral ještě jednou a onen zlořečený objekt, o němž Shizune doufala, že už nikdy nespatří světlo světa, se jí vynořil před očima v celé své zdeformované ohyzdnosti. Tsunade se zapotácela, složila hlavu do dlaní a začala nepokrytě naříkat.
„Jo,“ přisadil si Izumo, který si dosud nepovšiml jejího rozrušení. „A víte, co jsme u něj ještě našli? Tohle!“ Vytáhl z kapsy jakýsi lesklý ovál na řetízku.
„Můj medailon!“ zvolala paní Zabuzová.
„Paní Zabuzová?! Co tady děláte? A co děláte uvnitř toho medailonu?“
„Přestaň na něm sedět!“ rozkázala Valérie místo odpovědi.
Izumo nechápavě zamrkal. „Na tom medailonu? Ale já na něm… jo, aha… pardon.“ Slezl z brigádníka, a zatímco si oprašoval kalhoty, zeptal se zvědavě: „Vy ho znáte?“
„Ano! Totiž ne. Já nevím. On je můj syn…“
Mladík se neohrabaně vyškrábal na nohy a s nejistým výrazem se otočil k paní Zabuzové. Zkoumavě se na ni zahleděl, zalétl očima k medailonu, pak znovu k paní Zabuzové, až nakonec opatrně pronesl: „Mami?“
V této chvíli si opět dovolíme drobný literární úskok a srdcervoucí setkání matky se ztraceným synem necháme na čtenářově představivosti. Jednak proto, že bylo poznamenáno vyjadřovacími indispozicemi paní Zabuzové, která ve chvílích rozrušení svévolně přecházela zpět do svého rodného jazyka, a jednak proto, že, jak čtenář sám jistě dosvědčí, se toto vyprávění o Tsunadiných lapáliích s kufrem začíná vlivem této vedlejší zápletky nemile natahovat. Řekněme jen, že hoch se tvářil zhruba stejně překvapeně jako jeho šéf, avšak zatímco jeho překvapení bylo dozajista příjemné, o tom skřetově lze tvrdit pravý opak.
„Nemyslete si, že si sem nakráčíte a jen tak si ho odvedete. Na tom jsme se nedomluvili. Smlouva je smlouva, paninko,“ brblal nerudně. „Jak jste se sem vůbec dostala? Jak jste se sem všichni dostali?! Tady nemáte co…“
„Tady nemáme co dělat?!“ zařvala Tsunade, která se konečně oklepala ze zdrcujícího setkání s kufrem. „Tak poslouchej, ty skrčku, já mám plné právo být ve vlastních katakombách, na rozdíl od tebe a těch tvých krámů! Tohle si ještě vyřídíme…“ prokřupla si prsty. „A co se týče toho kluka – smlouva je sice smlouva, ale únos dítěte žádná smlouva rozhodně nepokrývá. Mám pocit, že jste to byl vy, kdo mi vyčetl, že děti neunášíte, poněvadž nejste barbaři. Nebo to se týkalo jen specifického druhu dětí?“
Skřet se ošil. „Řekl jsem, že jsme přestali před lety. Konkrétně před šestnácti. To je naprosto kompatibilní se skutečností!“
„Barbarství je to pořád. Doufám, že tu někde nemáte další. Neměl jste zálusk takhle třeba na sirotčinec?“
„Zbláznila jste se? Nikdy. Nesnáším děti! A po téhle zkušenosti obzvlášť!“
„Tak proč jste ho unášel?!“ podivila se Shizune.
Skřet jen zakroutil hlavou: „Jsem už starý, trápí mě revma a nezvládám to všechno sám. Tak jsem si po letech zase jednou dovolil sklouznout ke starým praktikám, všechno se souhlasem matky, a tak dále… To jsem ale netušil, že dostanu zrovna tohle trdlo! Málem mě přivedl do hrobu.“
„No pardon!“ ohradila se paní Zabuzová při nelichotivé zmínce o synovi. „Jeho nic netrdlo. On je moc chytrý. Já jsem ho našla jedině kvůli tomuhle!“ vytáhla z kapsy červenou vizitku.
„Co to je?!“ vyjekl skřet.
Mladík pokrčil rameny. „Myslel jsem si, že když se mi povede dostat do světa ta písmena z medailonu, třeba si jich jednou v-všimne někdo, kdo je zná. A když tak pěkně ladí s názvem naší agentury, tak jsem začal rozdávat v-vizitky.“
Skřet zbledl. „Jaké vizitky?“ hlesl. „Jak můžeš, ty jelito, rozdávat vizitky, když po nás nemá zůstat ani stopa? Viděl jsi někdy zloděje s vizitkou?!“
„Já vím, pane šéf. Ale zabralo to. Našel jsem mámu.“
Skřet, zdálo se, na všechno rezignoval. Shizune už si téměř vydechla, ale pak si všimla Izuma s Kotetsuem, nadšeně postávajících stranou.
„Tsunade-sama,“ drbla do Tsunade loktem. „Co s tím kufrem?“
Tsunade sebou trhla, pokusila se zamaskovat jisté ostré slovo zakašláním, obrátila se na vyčkávající chuuniny a tónem prosáklým nucenou formálností, který člověk obvykle používá k pronášení vět jako „jistěže mi nebude vadit, když sníte ten poslední kousek“ nebo „já jsem tak šťastná, že si s mým bývalým přítelem rozumíte“, oznámila: „Gratuluji vám, misi jste… oproti všem očekáváním, obzvlášť těm mým… splnili na výbornou. To si dozajista zapamatuji. Konoha vám děkuje za nalezení ztraceného kufru, který teď konečně můžeme předat Kamenné.“ Pak se zarazila. „Nojo, vždyť my ho teď opravdu můžeme předat Kamenné! Ty… Shizune? Proč jsme tohle neudělaly rovnou? Mohly jsme ho jen na pár dní schovat tady dole. Proč jsme na to šly takhle složitě?“
Shizune zakroutila hlavou, ale nakonec se rozhodla Tsunade neprovokovat. „Protože jsme říkaly, že lhát se nemá?“
„Pravda,“ odfrkla si Tsunade. „Až se příště ocitneme v takové situaci, tak mi prosímtě řekni, že–…“
„Že se nemáte vyhýbat povinnostem a říct pravdu?“
„Že je lepší lhát, než si tahat na pomoc nadpřirozené bytosti!“
„Když myslíte.“
Hokage jí věnovala pohled životem ošlehaného světoběžníka hovořícího k mladému učni, co zatím nevytáhl paty ze vsi, pokrčila rameny a zatleskala. „Tak, to bychom měli! Ty dva i s kufrem si beru, později si ještě vyřídíme nápravu škod a to ilegální skladiště. Zatím se tu mezi sebou domluvte. A pamatujte si, že hlavní slovo nemáte vy… osobo… ani vy, paní Zabuzová, a už vůbec ne nějaká smlouva, ale ten kluk! Tečka. Děkuji vám za spolupráci a přeji hezký den.“
Luskla prsty na Izuma s Kotetsuem, otočila se na podpatku a rázovala pryč. Po pár krocích se ale zastavila.
„Ještě jedna věc,“ zvedla ukazovák. „Nevíte tak zhruba náhodou, kde v tomhle bludišti skončili naši poštovní ptáci?“

„Tsunade-sama, přišla zpráva z Kamenné!“ vyhrkla Shizune, jakmile rozrazila dveře do kanceláře.
„Sem s ní,“ vyskočila Tsunade ze židle a chmátla po svitku. Okamžitě se začetla do jeho obsahu. Shizune se mezitím rozhlédla po materiálech na jejím stole. Ležel tu grimoár, otevřený na stránce se skřetem, k jehož podobizně bylo čerstvým inkoustem dopsáno „protivný, vztahovačný, nerudný zmetek“ a o něco níž doplněna poznámka o „přehnaně snaživém brigádníkovi“. Přes celý text se táhl velký nápis NEVYVOLÁVAT. Zpod knihy vykukoval vršek plakátu s pomrkávajícím mužíčkem.
Shizune se při pohledu na něj zamračila. Vytáhla plakát tak, aby se ukázala celá zlodějova tvář, a důkladně ji prozkoumala, načež se zadívala zpět na skřetův portrét v grimoáru. Až na nepochybně lidské rysy jednoho z vyobrazených, se dokonale shodovaly. Ustupující vlasy, malá záludná očka, kulaté brejličky, špičatý nos…
„Eh, Tsunade-sama? Možná byste se měla na něco podívat.“ Shizune popadla plakát a vrazila ho hokage pod nos ve stejnou chvíli, kdy jí s hlasitým „to snad není pravda“ Tsunade podstrčila svitek.
Oonoki se v něm hluboce omlouval za nepohodlí způsobené hledáním kufru. Vysvětloval, že ve skutečnosti doufal, že jej nikdo ani hledat nebude, a pokud přece, tak jej nenalezne. Kufr přijali do opatrovnictví a až později se dozvěděli, že mladík, který si jej u nich uložil, je v Oblačné hledaný pro krádež. Tsuchikage se nakonec ve snaze zabránit politickým oplétačkám uchýlil ke lsti, jež bohužel způsobila Konoze takové potíže. Ve zbytku dopisu kajícně popisoval, k jaké lsti že se přesně uchýlil, a Shizune se začalo zatmívat před očima. Když svitek dočetla až k posledním řádkům, kde Oonoki děkoval za pochopení a zdůrazňoval pozitiva rovného a upřímného přístupu, vypadla ze záhybu červená cedulka. Ani ji nemusela zvedat, aby věděla, že jsou na ní vytištěná dvě ozdobná písmena.
Tsunade očividně rovněž objevila nepopiratelnou podobnost mezi oběma portréty, jelikož pohoršeně zalapala po dechu: „On nás všechny celou dobu tahá za nos?!“
Shizune ani moc nepřekvapilo, když v trezoru, kam prozatím ukradený kufr opět uložily, nenašly nic. Jen na poličce výsměšně ležela malá červená vizitka.
Tsunade se okamžitě vypravila do katakomb, aby si se skřetem promluvila osobně, ale k jejímu údivu dole našla pouze konožské harampádí. V místech, kde bývalo skřetovo skladiště, se prázdnými chodbami proháněl vítr.
Největší překvapení ale vyvolali při svém návratu Izumo s Kotetsuem. Tsunade je před několika dny poslala do Mlžné, aby zjistili, jak dopadla záležitost s paní Zabuzovou a jejím synem.
„Nic tam není? Jak to myslíte, ‚nic tam není‘?“
„No, zkrátka tam nic není. Žádné starožitnictví. Prý tam odjakživa byla samoobsluha. O starožitnictví a paní Zabuzové nikdo z místních v životě neslyšel.“
„Ale…“ hlesla Shizune, „to nejde! Přece nemohla být celou dobu s nimi? Vždyť jsem ji tenkrát potkala. To nedává smysl.“
„Hádám,“ uzavřela Tsunade smířeně, když chuuninové odešli, „že při setkání s nadpřirozenem nemá cenu uvažovat v kontextu smysluplnosti a logiky. Jejich pravidla fungují jinak. Kdo ví, je klidně možné, že paní Zabuzová existovala a neexistovala zároveň. Na to, jak to bylo ve skutečnosti, už asi nepřijdeme. Jediné, co můžeme, je schovat tenhle grimoár zpátky, kde jsme ho našly, a upozornit budoucí čtenáře na všechna nám známá rizika… Ne, že by to k něčemu bylo.“
„Tsunade-sama, jste nějaká klidná.“
„Ano. Nemá cenu se rozčilovat.“
„Vážně? Co ve vás podnítilo tak náhlou změnu životního postoje?“
Tsunade se na ni usmála se šibalskou jiskřičkou v oku.
„Víš… došlo mi… že jednou přijde den – a tomu, obávám se, nemáme jak zabránit – kdy ten grimoár padne do rukou Narutovi, a to se pak budou dít věci. Co je oproti tomu nějaký náš kufr?“