Návrat bílého lva 15

Seděl jsem ve své Kanceláři v budově Hokageho a prodíral se hromadou všemožných listin. Do Chuuninské zkoušky zbývalo méně než čtrnáct dní a přípravy na ni vrcholily. Bylo potřeba vydat všemožné rozkazy, povolení a dočasná nařízení, aby vše proběhlo pokud možno bez problémů. Navíc Klosemu jeho tréninky přestávali stačit a čím dál víc se mě snažil přesvědčit, abych mu svěřil nějakou misi, takže jsem neměl klid ani doma. A co bylo nejhorší. Tak přesvědčit ostatní Kage, aby nechali Kloseho, aby si po Chuuninských zkouškách sám vybral místo kde zůstane, bylo nakonec složitější a dražší, než jsem původně myslel.
Kromě ujištění, že bude Klose vysílán pouze na mise, které odsouhlasí všech pět Kage, to Listovou a Zemi Ohně stálo nemalé prostředky na úplatky, ať už pro členy rad jednotlivých zemí, tak pro samotné Kage. Například Kazekage si u mě vynutil zvýšení dovozu potravin do Země Větru o dvanáct procent. Tsuchikage zase ujištění, že jim přenecháme kontrakty na dlouhodobý pronájem ninjů pro Zemi Trávy. Feudální pán Země Ohně nebyl zrovna nadšený, když jsem mu to přednášel a ještě méně, když jsem mu odmítl říci, co za to vlastně dostaneme na oplátku, nakonec ale všechny podmínky schválil s tím, že si to ode mě v budoucnu vybere zpátky.
„Působíte dnes nějak unaveně, Hokage-sama, nechcete přinést čaj?“ zeptal se mě Shikaharu, který mi s vyřizováním té hromady papírů pomáhal.
„Říkal jsem ti, ať mi v soukromí říkáš Tobiramo. Je mi nepříjemné, když mi vyká někdo, kdo mě zná už od kolébky,“ pokáral jsem ho.
„A já jsem vám zase říkal, že by mě hanba fackovala, kdybych se ke svému Hokage dopustil takové neúcty,“ stál si za svým.
„Dobře, tak mi říkej, jak chceš,“ rezignoval jsem na přesvědčování. Vážně už jsem neměl energii, hádat se ještě o tomhle.
„Dáte si tedy ten čaj, Hokage-sama?“ vrátil se k původnímu tématu.
„Ne děkuji, zůstanu u vody.“
„Měl byste si odpočinout,“ naléhal na mě.
„Odpočinu si, až bude po Chuuninských zkouškách. A budou podepsané nové dohody o Klosem. Potom ho konečně budu moct nějak zaměstnat a on přestane otravovat kvůli misím,“ postěžoval jsem si svému bývalému vychovateli.
„Tak proč mu nedáte nějakou misi už teď?“
„Víš stejně dobře jako já, že nemůžu. Současné dohody to zakazují, a kdyby to prasklo, mohlo by to všechno, na čem jsme do teď pracovali, pokazit,“ zamítl jsem to.
„Může plnit mise uvnitř vesnice, to dohody nezakazují.“
„To sice ne, ale jeho pravá identita je zatím oficiálně pořád tajná, takže nechci, aby se po vesnici moc promenádoval, náhodou se k něčemu připlete, a ještě se prozradí. Navíc pochybuji, že by ho mise typu pomoc s inventurou ve vesnické zbrojnici,“ přečetl jsem namátkou ze seznamu misí, „nějak uspokojila.“
Starý Nara se na chvíli zamyslel. Jeho paměť byla úžasná. Vždycky jsem měl pocit, že si pamatuje všechno, co kdy viděl, nebo slyšel. Od čísel tisíců spisů, přes všechny možné vyhlášky, až po mise a služby jednotlivých týmů.
Jednou jsem se ho na to zeptal, a řekl mi, že to všechno spočívá v technice, kterou ho naučil jeho otec. Nejednalo se ale o žádné ninjutsu, ale o paměťové cvičení. Ve své hlavě si vytvořil dům a v něm měl pokoje s různými okruhy, které si chtěl zapamatovat. V těch měl skříně s jednotlivými tématy, a v nich šuplíky plné konkrétních informací. Když si potom potřeboval na něco vzpomenout, stačilo mu najít správný šuplík, ve správném pokoji.
Vždycky, když ve svém „domě“ něco hledal, tak sklonil hlavu, zavřel oči a ruce složil do podivné pečetě, která mu pomáhala přemýšlet. V této pozici byl i právě teď. Asi po minutě si začal něco potichu mumlat, to znamenalo, že nemůže najít to, co hledá, a štve ho to. Nakonec se ale spokojeně usmál a oči otevřel. Potom se zvedl a přišel k mému stolu a z hromady svitků vytáhl ten s rozpisy misí pro jednotlivé týmy.
„Co s tím?“ zeptal jsem se ho nechápavě.
„Račte se prosím podívat na zítřejší program týmu čtyři,“ nasměroval mě. Potom mi to došlo.
„Ty jsi vážně génius, víš to?“ řekl jsem s úžasem.
„Hlavně když je Hokage-sama spokojen,“ uklonil se mi.
„Víš co? Dáme si ten čaj a probereme to spolu… Jo ale nejdříve pošli pro Hashiramu.“

…

Toho rána jsem vstávala ještě o hodinu dříve než obvykle. Už v šest jsme totiž i s celým týmem měli být nastoupeni v kanceláři Hokageho. Strašně moc jsem se na to těšila. I když jsem nevěděla, co budeme mít za misi, bylo mi jasné, že to musí být něco super, jelikož Hokage-sama zadával osobně jenom ty nejdůležitější mise. Konečně se dostane i na nás.
Vzala jsem si své čerstvé vyprané červené kimono, a do vlasů si uvázala ochranou čelenku, kterou jsem si večer předtím pečlivě naleštila, a vyrazila směrem k budově Hokageho. S klukama jsem se sešla přede dveřmi pracovny.
„Tak co? Už je tam někdo?“ zeptala jsem se Danzoua, který tu jako obvykle byl první.
„Slyším odtamtud vycházet nějaké zvuky, ale kdo tam všechno je, to netuším,“ odpověděl.
Přesně s úderem šesté hodiny se otevřeli dveře. Stál v nich Hashirama-sensei a tvářil se nezvykle vážně.
„No… tak pojďte,“ pokynul nám. Jeho hlas byl stejně vážný jako jeho výraz.
„Vítám vás, týme čtyři,“ pozdravil nás Hokage-sama. Který seděl za stolem a tvářil se stejně seriozně jako vždycky. Všichni tři jsme se uklonili. V místnosti byl také Kagami-sama.
„Jak už vám asi došlo, vaše dnešní mise bude jiná, než na jaké jste byli do dnes zvyklí. Jak svou náročností, tak důležitostí přesahuje cokoliv, s čím jste se do teď setkali. Konkrétně, je to mise úrovně B,“ vzal si slovo Hokage-sama. V tu chvíli to ve mně hrklo, mise úrovně B!? To jsou ale mise, které dostávají jenom zkušení ninjové, jelikož je u nich pravděpodobný střet s nepřátelskými shinobi. Najednou jsem znervózněla a došlo mi, že taková pro nás může být dost nebezpečná. Potom jsem se ale podívala na našeho mistra a uklidnila se. Dokud je s námi bůh shinobi, nic nám nehrozí.
„Říkám vám to proto, že pokud se někdo z vás na takto složitou misi ještě necítí. Má teď poslední možnost, jí odmítnout, a odejít,“ doplnil a všechny si nás prohlédl přísným pohledem. Když zjistil, že nikdo z nás necouvne, pokračoval.
„Ještě než vám sdělíme podrobnosti o misi, představím vám nového člena týmu, který vás na této misi bude doprovázet,“ pokynul Kagamimu-sama, ten se vydal směrem ke dveřím. „To snad ne! Jenom ať to není On!“ modlila jsem se v duchu. Ale když se dveře otevřely, stál tam. Ve svém modrém kimonu a s katanou na zádech.
„Pojď dál, Klose,“ pokynul mu jeho otec.
„Hokage-sama,“ uklonil se Klose. Jestli ho moje přítomnost překvapila, tak to na sobě nedal vůbec znát. Neviděli jsme se od té doby, co mi dal to překrásné kimono, což bylo nějakých pět měsíců. Jednak to bylo proto, že on na veřejnost moc nechodil, a jednak proto, že se z něj vyklubal arogantní parchant, který mě už vůbec nezajímal. „Jen si to nalhávej dál,“ ozval se můj vnitřní hlas. Navíc podle mě měl tenkrát prsty i v tom, jak Danzouovi někdo nakukal, že spolu Kagami-sama a Hiruzenům táta budou bojovat. Tenkrát tam stáli s Hiruzenem hodinu, než jim došlo, že si z nich někdo vystřelil.
„Ty?“ podíval se na Kloseho Danzou, jako kdyby viděl ducha.
„My se známe?“ odpověděl mu s nechápavým pohledem Klose.
„Ahoj, já jsem Sarutobi Hiruzen,“ přistoupil k němu jako první přátelský Sarutobi a podal mu ruku.
„Já vím,“ odpověděl stroze Klose.
„Ty jsi Shimura Danzou a ty budeš Senju Sien,“ zadíval se nakonec na mě. „Rád vás poznávám a doufám, že naše spolupráce bude přínosem,“ usmál se nacvičeným úsměvem.
„Promiňte, Hokage-sama,“ oslovila jsem vůdce vesnice. „Nic proti Klosemu nemám, ale nezná naše formace, ani neví, jak pracujeme. Navíc my všichni jsme zvyklí pracovat v čtyřčlenném týmu, a ne v pětičlenném Takže…“ naznačovala jsem mu.
„Myslíš si, že budu na obtíž?“ vstoupil mi do toho bělovlasý ninja s pobaveným tónem. „Máš pravdu, pokud je to pro váš tým takový problém, možná bych s vámi neměl spolupracovat,“ pokrčil rameny. „Tu misi klidně splním sám. Hokage-sama, nepotřebuju je,“ obrátil na svého otce.
„Chceš snad říct, že jsi lepší než my?“ vystartoval na něj Danzou. „To my tě nepotřebujeme, Hokage-sama, Sien má pravdu, tu misi zvládneme i bez něj,“ dodal horlivě.
„Okamžitě se uklidněte, nebo ji nedostane nikdo z vás,“ sepsul nás Kagami-sama. To nás všechny utišilo.
„O týmu jsem už rozhodl a, Sien, nemusíš mít strach, Klose má vaše formace perfektně nastudované. A jelikož Hashirama zůstane ve vesnici, tak budete klasický čtyřčlenný tým.“
„Vy nejdete, mistře?“ zeptala jsem se vyděšeně. Mise pro jouniny a ještě bez našeho mistra? Jak od nás můžou něco takového očekávat!?
„Pro účely této mise, bude lepší, když půjdete sami,“ odpověděl mi. Přestávalo se mi to líbit.
„Sien! Přestaň Hokageho přerušovat,“ pokáral mě Kagami-sama.
„Tak nyní vám konečně řeknu podrobnosti k misi,“ vzal si slovo opět vůdce vesnice. „Vaším úkolem bude doručit přísně tajnou zprávu. Ta je určená jenom jedinému člověku, a tím je generál Taichi. Ten se nachází v pevnosti Tekidenai, která leží necelé tři dny cesty na sever. Zprávu musíte doručit za každou cenu. Pokud by to přece jenom nebylo možné, zničte ji. V nepovolaných rukou by mohla způsobit katastrofální následky,“ mluvil vážně.
„Co je v ní tak důležitého,“ zeptal se nezaujatě Hiruzen.
„To vám neřekneme. Když vás chytnou, tak vás budou mučit, mohli byste to vyzradit. Takhle nic neřeknete,“ vysvětlil mu Kagami-sama.
„A nechcete nám rovnou dát kapsle s jedem?“ uchechtl se genius z klanu Sarutobi. Odpovědí mu bylo jenom vážné ticho. „To si děláte srandu, že jo?“ zeptal se už bez jakéhokoliv vtipu.
„Tobě to pořád nedochází, co? Tohle už není výcvik ani mise, u které je jedno, jestli ji zkazíte. Jsou tu jenom dvě možnosti, buďto ji splníte, nebo zemřete při jejím plnění,“ řekl mu s absolutní vážností Uchiha. V tu chvíli Hiruzenovi došlo slov, jediné, na co se zmohl, bylo suché polknutí. Dokonce i Danzou přestal vrhat nenávistné pohledy na Kloseho a místo toho se vyděšeně podíval na velitele konožské policie.
„Proč s takhle důležitou zprávou posíláte nás? Podle toho jak to zní, je to spíš práce pro Anbu,“ přerušil nastalé ticho pro změnu Klose.
„Myslíme si, že ji chce někdo ukrást, chceme proto vyslat tým, o kterém by nikoho ani nenapadlo, že by mohl nést takhle důležitou zprávu a skupina čtyř geninů nám přijde ideální,“ odpověděl mu Hokage-sama.
„Pokud si nás nevšimnou,“ konstatoval Hokageho syn.
„Od toho jste ninjové, musíte být nenápadní.“
„Vaší prioritou je se jakémukoliv konfliktu vyhnout, ale stejně buďte připravení na boj,“ upozornil nás Hashirama-sensei.
„Nyní je potřeba vyřešit ještě jeden problém. Bez Hashiramy-sama je váš tým bez velitele,“ prohlásil Kagami-sama. Nejdříve jsme se všichni tři automaticky podívaly na našeho senseie, ale ten jenom zakroutil hlavou, aby nám dal najevo, že tentokrát opravdu nepůjde. Začali jsme koukat jeden na druhého
„A kdo jím bude?“ zeptal se nakonec Hiruzen.
„Hlavně ať jím není Klose, hlavně ať jím není Klose,“ vzývala jsem v duchu opět všechny bohy.
„Jeden z vás a zvolíte si ho sami. Velitel týmu ponese zprávu a také zodpovědnost za úspěšné dokončení mise. Předem vás upozorňuji, že neúspěch nepřipadá v úvahu. Pokud selžete, nebudete připuštěni k Chuuninským zkoužkám a velitel skončí také jako ninja,“ řekl dramaticky Hokage-sama a prohlédl si nás vážným pohledem.
„Nyní je rozhodnutí na vás,“ dodal Kagami-sama.
Koho bych měla zvolit? Danzou nepřipadá v úvahu, toho bych jako velitele nesnesla. Klose je z nás nejspíš nejsilnější, ale taky je to arogantní blbec, navíc nezná náš tým. Zbývá tedy Hiruzen je silný a zároveň zná všechny naše formace, ví, jak se zachovat v krizi, ale je hrozně lehkovážný a neumím si moc dobře představit, že by mi rozkazoval, na druhou stranu všechny ostatní možnosti jsem už vyloučila, takže vzhledem k situaci to musí být on.
„Nevím, nad čím tak dlouho přemýšlíte. Je jasné, koho bychom měli zvolit,“ vyrušil nás z rozhodování Klose.
„Jestli si myslíš, že tě zvolíme, tak jsi blázen. To bych se radši nechal vést svým šestiletým bratrem,“ prohlásil směrem k němu Danzou. Klose ale jeho poznámku ignoroval.
„Nejvhodnějším kandidátem je jednoznačně Sien,“ řekl se samozřejmostí.
„Cože, já?!“ vyjekla jsem napůl vyděšeně napůl překvapeně. Koukla jsem se na kluky a čekala pobavené výrazy, ale místo toho jsem viděla, jen zamyšlený výraz Hiruzena a Danzouúvm pohled, který mě analyzoval od shora dolů. Snad o tom vážně nepřemýšlí.
„Souhlasím,“ usmál se po chvíli Hiruzen. „Jsi zodpovědná, ale ne pedantská, navíc jako medik se při boji stejně budeš muset držet vzadu, což je ideální pozice pro analyzování situace a rozdávání rozkazů,“ přesvědčoval mě.
„Taky máš odvahu, a neztrácíš hlavu ani v extrémních situacích, což je důležité,“ doplnil ho Klose.
„Souhlasíš, Danzou?“ zeptal se posledního člena týmu Hiruzen.
„Ale jo,“ odpověděl trochu neochotně dotazovaný. Ten už se tutově viděl, jak nás komanduje.
„Takže Sien?“ zeptal se Tobirama-sama.
„Ano,“ shodli se kluci.
„Ale… já…,“ chtěla jsem odmítnout, ale nemohla jsem, Kagami-sama mi vrazil do ruky svitek se zprávou a začal mi vysvětlovat, jak ho v případě potřeby zničit. Taky jsem dostala mapu s trasou, které jsme se měli držet. Nakonec jsme dostali rozchod, s tím, že za hodinu se i se vším potřebným, vybavením sejdeme u hlavní brány.

…
V kanceláři jsme zůstali jenom s tátou, ostatní se šli připravovat na misi, nebo dělat svou obvyklou práci. Neměl jsem z toho od začátku dobrý pocit. V Kamenné jsem už v utajení pár misí plnil a tahle určitě přesahuje schopnosti tohohle týmu. Navíc mi otec zakázal v případném boji využít Shishiho čakru, i Tu Techniku, takže při něm budu poloviční.
„Tak o co v té misi opravdu jde,“ zeptal jsem se nakonec otce.
„Doručit zprávu,“ odpověděl mi otec, který už zase četl nějaký svitek.
„Ale oni na to nemají,“ odporoval jsem mu. „Viděl jsi, jak se rozklepali, když se dozvěděli, že půjde o život? Vystavuješ je obrovskému nebezpečí, stačí, aby jeden z nich ve špatnou chvíli zpanikařil, a je po nich. To si nevezmu na triko,“ apeloval jsem na něj.
„Tak v tom případě je dobře, že je velitelem Sien, a ne ty.“
„Dej tu misi jenom mně, jeden ninja je nenápadnější než čtyři. Za týden jsem zpátky, nikdo se nic nedoví a hlavně máš jistotu, že se nikomu nic nestane,“ snažil jsem se ho přesvědčit,
„Hlavně ji ne, co?“ ozval se uvnitř mě můj nájemník.
„Ticho,“ uklidňoval jsem ho.
„Co tak najednou ten zájem o bezpečí Hashiramova týmu?“ začal ode mě vyzvídat otec.
„Co by bylo? Jenom nechci zbytečné komplikace.“
„Takže to vůbec nesouvisí se Sien,“ zeptal se otec. Už na mě zase koukal tím svým analyzujícím pohledem, co sledoval pohyb každého svalu na mém těle.
„Ne.“
Uvnitř mě se ozval smích.
„Shishi, nech toho sakra,“ napomenul jsem ho. Samozřejmě jenom v mysli.
„Tak to jsem rád,“ konstatoval a vrátil se ke čtení zpráv.
„A co teda ten můj návrh.“
„Co s ním.“
„Přijmeš ho?“
„Co myslíš?“
„Nevypadá to.“
„Chytrej kluk.“
„Asi se půjdu připravit na misi,“ zavrčel jsem nakonec.
„To bys měl.“
„A přibalím si i pár pytlů na mrtvoly.“
„Vezmi si igelitové, ty zaberou nejmíň místa.“
„Sakra,“ zaklel jsem nahlas. A naštvaně odcházel z pracovny.
„Klose!" zastavil mě. „Dvě věci. Za prvé, dokud je nebudeš brát jako sobě rovné, tak nemůžeš to samé očekávat ani od nich. Za druhé, jestli jsou z něčeho na misích opravdu velké problémy, tak to je pletení osobních věcí do práce.“
„Proč bych měl chtít, aby mě brali jako sobě rovného? Můžou mi být ukradení.“
„Protože teď byste měli být tým, a pokud tak máte fungovat, musíte být schopní navzájem, vložit životy do rukou toho druhého. A ty bys vložil svůj život do rukou někoho, komu nevěříš a pohrdáš jím?“
Neochotně jsem zavrtěl hlavou.
„Tak se nad tím zamysli. Protože dokud ti nebude věřit, tak tě ani ona nenechá, abys ji chránil."

…
Doma jsem se jenom rychle zastavila. Většinu věcí jsem už měla připravené a zabalené. Včetně lékárničky s všemožnými léky a základními protijedy. Které mi umíchal Hyrada-sensei.
Do ruky se mi připletl svitek s tajnou zprávou. Nebylo na něm nic výjimečného, takových jsem měla doma desítky, a přesto kvůli něčemu tak malému měli čtyři lidi riskovat svůj život. Co za informaci může být tak cennou, že má cenu života čtyř lidí? Že by informace o rozmístění jednotek na území Země Ohně? Nebo nějaký rozkaz od Hokageho sama? A další věc, kdo by se takovou informaci pokoušel ukrást? Že by nějací bandité nebo nepřátelské vesnice?
„Sien, jsi to ty?“ ozval se mámin hlas z kuchyně.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Pojď sem prosimtě na chvíli.“
„Už běžím,“ hodila jsem na záda batoh zabalený podle instrukcí pro vícedenní mise, přičemž zprávu jsem dala až úplně na dno, a běžela za mámou do kuchyně. Kromě ní jsem tam potkala také brášku, který zrovna snídal před svou ranní cestou do akademie. Máma zrovna dobalovala tašky s jídlem, jednu malinkou a jednu obří.
„Tady to máš,“ podávala mi těžkou tašku, kterou sotva udržela. Evidentně s ní bylo něco v nepořádku.
„Mami, říkala jsem ti, že jídlo nafasujeme,“ odmítla jsem tašku.
„To znám. Pár sucharů a čutora vody. To není nic pro moji holčičku.“
„Mami,“ podívala jsem se na ní káravým pohledem.
„Tak si vezmi alespoň něco a ještě před cestou se najez, ať hned ze začátku neplýtváte zásoby,“ naléhala na mě.
„Na to nemám čas. Za chvíli musím být u hlavní brány.“
Najednou mě z ničeho nic máma objala.
„Věděla jsem, že to jednou přijde, ale i když jsem se na to připravovala, tak bych tě teď nejraději, zamkla doma a zakázala ti odejít,“ začala brečet.
„Mami, budu v pohodě,“ uklidňovala jsem ji.
„Hlavně buď opatrná a nehraj si na hrdinku,“ šeptala mi do ucha.
„Vždyť ani nevíš, co mám za misi.“
„Všechny mise, co rozdává Hokage-sama osobně, jsou nebezpečné, tahle nebude výjimkou,“ nenechala se uchlácholit. Držela mě pevně, jako kdyby mě už nikdy neměla pustit.
„Stejně budu v pohodě, vždyť s námi jde Hashirama-sensei, na toho si nikdo netroufne,“ zalhala jsem jí.
„Máš pravdu,“ odtáhla se konečně ode mě a podívala se mi do tváře. „ale stejně buď opatrná.“
„Budu,“ usmála jsem se na ni. A ona mi úsměv oplatila. Nebylo mi příjemné, že jsem jí musela lhát, ale ještě hůř by mi bylo, kdyby si o mě musela dělat starosti.

Vzala jsem si z obrovské tašky alespoň jednu krabičku s nějakým jídlem a utíkala jsem rychle k bráně. Už předtím jsem byla z té mise nervózní a teď to bylo ještě horší. Doufám, že to všechno proběhne bez problému. Prostě to bude stejné jako, když jsme roznášeli proviant. Máme balík a ten doručíme, nic složitého. Tedy pokud se na nás nevrhne tým Anbu z cizí vesnice nebo nějací žoldáci. Potom stačí zničit zprávu a buďto sníst kyanidovou pilulku, nebo se nechat chytit a mučit. To vlastně taky není nic složitého. „Sakra! Sien vzchop se! Ty to zvládneš, jako vždycky,“ povzbuzovalo mě mé vnitřní já. „Ale já nevím jak. Nikdy jsem tým nevedla, a už vůbec ne do něčeho takového.“ „Bude to stejné jako tenkrát. Až na to přijde, budeš vědět, a budeš skvělá.“ „Dobře,“ ukončila jsem vnitřní dialog.
Když jsem dorazila k bráně, myslela jsem si, že tam jsem první. Potom jsem se ale zadívala na její horní konstrukci, kde už seděl Klose, který se koukal směrem do hlubokých lesů Země Ohně, jako kdyby se snažil z nich vyčíst průběh naší cesty. Z jeho vážného výrazu mi došlo, že nejsem jediná, kdo nebere misi na lehkou váhu.
Vyskočila jsem za ním.
„Co že jsi tu tak brzo?“ oslovila jsem ho. Chtěla jsem to s ním urovnat, ještě než odejdeme, nebo se o to alespoň pokusit. Bude to tak pro průběh mise lepší.
„Ale potřeboval jsem si něco promyslet. Co ty?“
„No… jako velitelka týmu bych měla jít příkladem,“ usmála jsem se.
„Jo, to asi měla,“ trochu se pousmál. „Víš, Sien,“ začal rozpačitě. „Je mi líto, jestli jsem na tebe někdy působil nějak povýšeně, nebo arogantně. Ale když tě tak dlouho učí jenom to, jak se chovat k nepřátelům, tak potom zapomeneš, jak se chovat k těm, co jimi nejsou, a… to co se snažím říct je… Já… nechtěl jsem ti ublížit a neměl jsem s tebou tak mlátit o zem, a už vůbec jsem ti neměl vyhrožovat tím, že ti vykloubím rameno,“ omlouval se mi.
„Taky jsem k tobě mohla být milejší,“ konstatovala jsem. „Myslela jsem, že jsi se na mě vykašlal a nenapadlo mě, že jsi mi sháněl dárek, a už vůbec ne takový. Nevím proč, jsem reagovala tak, jak jsem reagovala, neměla jsem ti říkat, že jsem ti zatajila své jméno, protože jsem se tě chtěla zbavit, není to pravda,“ vrátila jsem mu omluvu.
„Takže dobrý,“ podíval se na mě svýma tmavě modrýma očima.
„Jo, dobrý.“
Chvilku jsme tam jenom seděli a sledovali, jak zpoza hor na horizontu postupně vylézá slunce. Bylo to zvláštní, ale najednou jsem měla pocit, že bych v tuhle chvíli nechtěla být nikde jinde, a s nikým jiným. Dokonce jsem dostala chuť si sednout k němu blíže, chytnout ho za ruku nebo mu položit hlavu na rameno. Ale věděla jsem, že to udělat nemůžu. Tak jsem dál jenom sledovala pokračující východ slunce.
V tom jsem na sobě ucítila jeho pohled. Takovým se na mě ale ještě nikdo předtím nedíval, byl takový zkoumavý, ale ne nepříjemný, plný vlídnosti a že by lásky? Ne, to je blbost.
„Už jsi si vyzkoušela to kimono?“ prolomil nakonec ticho.
„Jednou jsem ho měla na sobě. Nemám moc příležitostí ho nosit, navíc je dost náročné si ho obléknout, takže mi s tím musela pomáhat máma,“ vysvětlovala jsem.
„Chtěl bych tě v tom někdy vidět,“ řekl trochu nejistě. Při těch slovech jsem cítila, jak se mi do tváří hrne krev. Nechtěla jsem, ale prostě se to stalo.
„To ale není jen tak ledajaké kimono, musí se nosit k nějaké příležitosti,“ odpověděla jsem mu zdrženlivě.
„Co takhle oběd s Hokageho synem, na oslavu tvé první úspěšné mise jako velitelky týmu? To už přece je nějaká příležitost, ne?“ zeptal se nervózně.
„Jestli to přežijeme, tak jo,“ usmála jsem se trochu trpce. Zase jsem si uvědomila, co nás čeká, a veškeré příjemné pocity byly pryč.
„Bojíš se?“ zeptal se mě.
„Možná… trochu,“ přiznala jsem. „Bojím se, že to zvořu a někomu z nás se něco stane, nedej bože, že kvůli mně někdo umře,“ svěřila jsem se mu.
„Neboj,“ chytil mě za ruku. A zadíval se mi do očí. „Nedovolím, aby se komukoliv z vás něco stalo," druhou rukou mi odhrnul pramen vlasů a pohladil mě po tváři. Byl u mě tak blízko. Kdy se ke mně dostal takhle blízko? „To ti slibuju,“ řekl tónem, který nepřipouštěl pochybnosti. Najednou mě zalil zvláštní pocit tepla, který se rozléval po celém těle, a to s sebou přinášelo klid, jaký jsem si nemyslela, že dneska ucítím. Přála bych si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil, ale museli jsme zpátky do reality.
Pustila jsem jeho ruku a přerušila oční kontakt. Podívala jsem se na hodinky, bylo tři čtvrtě na sedm.
„Měli bychom jít dolů, za chvíli přijdou ostatní a ti by nás neměli takhle vidět,“ řekla jsem mu, aniž bych se na něj podívala. Bylo mi jasné, že se tu za chvíli zjeví Danzou a já jsem odmítala mu něco vysvětlovat.
„Máš pravdu,“ odpověděl a seskočil dolů
Ještě naposledy jsem se podívala na horizont, nad kterým se už poměrně vysoko vznášela oranžová koule a udělala to samé.
Pod bránou jsme byli zase už jenom dva kolegové z týmu. Nic víc. Alespoň pro zatím.