Mrazík à la Naruto

Bylo nebylo, v nejsevernější části Ohňové Země, kde medvědi dávají dobrou noc a kde vodky je vždy hojnost, žila byla pilná a milá dívenka jménem Hinata. Od rána do soumraku dřela, protože ji k tomu nutila její zlá macecha Temari. Temari si vzal teď už stařičký Hinatin tatínek Shikamaru poté, co zemřela Hinatina maminka. Temari ještě měla svou vlastní dceru Neji, která se celé dny jen flákala. A tak to chodilo den co den.
V jiné části tohoto zmrzlého zapadákova na severu Ohňové Země žil pohledný chlapec Naruto. Jednoho krásného dne se rozhodl, že vyrazí do světa a opustí svého mistra Kakashiho. Ten Naruta vyprovázel se slovy: „Vždycky pomáhej slabším a starším ustupuj!“
Naruto ho ale sotva poslouchal, jak se těšil na svou výpravu, která se stane významnou součástí jeho cesty ninji. Hned jak vyrazil, už před ním stála první překážka - byl obklopen děvčaty z jeho vesnice. (Ne, že by mu to úplně vadilo.) Z davu vystoupila Ino a spustila:

Ino nebezpečně přivřela oči a vrhla se na TenTen. Mezitím, co se obě praly, se Naruto nenápadně vytratil. Jak šel dál, zpíval si:

Jak si tak zpíval, ani si nevšiml, že dorazil k ohništi, kolem nějž seděla spousta týpků v černých hábitech s červenými mráčky. Došlo mu, že stojí před nechvalně známou bandou loupežníků, co si říkají Akatsuki. Ten týpek, co byl evidentně vůdce, to poněkud přehnal s piercingem, čímž Naruta trochu děsil. Když ale Naruto stočil pohled kousek vedle, všechny strasti z něj rázem opadly - seděla tam totiž přenádherná dívka s úžasnými blonďatými vlasy. Naruto doteď nevěřil na lásku na první pohled, ale už to asi začínal chápat.
Dlouho na sebe s tou dívkou zírali, až je přerušil jeden z těch ostatních týpků - človíček v oranžové masce: „Pane Deidaro, je vše v pořádku?“
Deidara, pomyslel si Naruto, tak krásné dívčí jméno… POČKAT - ale opravdu slyšel PANE? Naruto byl v šoku.
Narutovi došlo, že je to asi chlap. Zrudl, ale pak spíš zoranžověl, protože hanbou začal vypouštět chakru devítiocasého. Vlna chakry všem Akatsuki strhla čepičky a pláště a vynesla je do vzduchu. Akaťákové se roztřásli chladem. Jeden, který se svým make-upem (dvě černé čáry kolem nosu) asi snažil napodobit geparda, ale moc se mu to nepovedlo, na Naruta zařval: „Hej, co jsi to udělal s naším krásným outfitem?!“
Naruto se zasmál: „Milí Akaťáčkové, počkejte do zimy - spadne.“ A odešel. Pain prohlásil: „Ten chlapeček ale má chakru…“
„Tóóó jóóó…“ souhlasili ostatní.

Naruto šel a šel. Najednou spatřil cosi, co na něj vykukuje zpoza smrku. Vypadalo to jako nějaká stará černá holubinka, ale mělo to HRANATÝ klobouk a evidentně to bylo živé, protože to říkalo: „Naruto… Narutíčku…“
Naruto přišel blíž a zeptal se: „Kdo jsi?“
„Říkají mi dědeček Sarutobinka. Nechceš si zahrát na honěnou? Když vyhraješ, udělím ti titul Hokageho!“
Naruto byl štěstím bez sebe. Takového dědulu hned chytne! Souhlasil.
Začala honička. Naruto Sarutobinku honil, ale nemohl ho chytit, protože on používal nějaké zneviditelňovací a teleportační techniky, které Naruto neznal. Nakonec Naruto musel uznat prohru.
Dědeček Sarutobinka se smál: „Chá chá! Vidíš, že jsi mě nechytil! Ale za to, že jsi uznal svou prohru, ti dám cenu útěchy - můj Hokageovský shuriken!“
Naruto si ho vzal, ale byl naštvaný. Na tom shurikenu nebylo vůbec nic zvláštního, takových měl doma spoustu. Tak se naštval a šel počmárat památník Hokagů vytesaný ve skále. Ale zrovna když maloval po Sarutobinkovi, uviděl na jeho čele nápis:

Naruto byl sice na Sarutobinku pořád naštvaný, ale řekl si, že zkusit to vždycky může. A tak udělal vše, co měl a skutečně onu krásnou dívku našel.
Byla opravdu krásná… Měla přenádherné černé vlasy a jiskřivé bílé oči. Naruto se do ní okamžitě zamiloval ještě více než do Deidary. Začali si spolu povídat a Naruto se dozvěděl, že se dívka jmenuje Hinata a že je podrobována domácímu násilí. Bylo mu Hinaty líto, chtěl, aby už u své zlé macechy Temari strávila co nejkratší dobu, a tak před ní poklekl a prohlásil: „Hinato, vezmi si mě za muže!“
Hinata se ušklíbla a se slovy „Nebereš to trochu moc rychle?“ mu vrazila facku. S Narutem se zatočil celý svět, chvíli nic neviděl…
Když oči zase otevřel, uviděl, že na něj Hinata zírá s pusou dokořán.
„Hinatičko, co ti je?“ zeptal se Naruto.
Hinata omdlela. Naruto si teď už také všiml, že je něco špatně. Byl maličko větší než obvykle, byl porostlý rezavou srstí a měl devět ocasů. Podíval se do jezera pod sebou a viděl, že má liščí obličej…
Naštvaný utíkal Naruto zpět k památníku Hokagů. Snažil se cestou neupoutat moc pozornost, ale při jeho velikosti to šlo dost špatně. Pár lidí na něj začalo vrhat shurikeny a to vůbec nebyla super situace. A to přestože si Naruto dával bedlivý pozor, aby nikomu nerozšlápl chaloupku.
Když došel k památníku, kouknul se na obličej Sarutobinky (už nemusel nahoru šplhat) a přečetl:

Naruto vzteky mírně zamával ocasem. Ozvala se rána, Naruto se otočil a všiml si, že rozbil horu.
„Jejda!“ řekl si a šel hledat Sarutobinku.
Hledal a hledal, až dědečka našel tam, kde se prvně potkali. Naruto hned spustil: „Odpusť, dědečku Sarutobinko, odpusť… Udělej ze mě zas normálního Naruta, pls!“
Sarutobinka na to: „Naruto, Naruto, myslel jsi jen na sebe, na nikoho jiného…“
„Jo, takže půjdu a budu pomáhat ostatním, budu konat dobré skutky a stanu se zase normálním!“ skočil mu Naruto do řeči. Radoval se a odběhl, cestou porazil pár smrků.
„Jsi moc ukvapený, Naruto…“ vzdychl dědeček Sarutobinka a použil svou teleportační techniku.

Naruto chodil po světě, snažil se pomáhat, ale byla to těžká práce, protože jakmile chtěl někomu pomoci, tak ten zaječel: „Devítiocasýýý!!!“ a zdrhnul. Naruto byl bezradný a jak bloudil, aby našel nějaké trochu nebojácné lidi, došel až do vesničky, která se nazývala „Skrytá písečná“.
Všude tam byla poušť, a jak chodil, uviděl na duně sedět chlapečka s červenou čupřinou vlasů a velkou tykví v rukou. Ten chlapeček na celé kolo hořekoval: „Pomozte, pomoc, bezradnému malému chlapečkovi, ubohému, chromému, slepému, hluchému, chudáčkovi žebráčkovi, unavenému, s kruhy pod očima…“ a nastavoval tykev. Naruto mu do ní nacpal svou naplněnou žabí peněženku.
Chlapeček vzhlédl a začal ječet: „Áááááá!!! Vlkodlak!!! Démon!!! Áááááá!!!“ a běžel zburcovat vesnici: „Zachraň se kdo můžeš!!! Je tu démon!!! Úááááá!!!“
Naruto se raději vytratil, aby na něj dav zase nezačal házet shurikeny. Byl naštvaný. Nestačily ani všechny jeho úspory, aby byl zas normální. A všichni se ho bojí.
V tom mu svitlo. Ano! To je nápad! Musí jít za úplně prťavými dětmi, které ještě ty věci okolo démonů neznají - ty se ho nebudou bát!
Naruto se tedy vrátil do Konohy a tam oslovil prvního čtyřletého chlapečka, kterého uviděl. „Ahoj! Nechceš si se mnou hrát?“ zeptal se Naruto, protože nevěděl, jak se nejlépe s dítětem sblížit.
Chlapeček odpověděl: „Ty jsi zlá liška! Skončil bych jako Budulínek: Hrál si s liškou a liška se zeptala: ‚Nechceš povozit na ocásku?’ Budulínek řekl, že jo a liška ho...“
Tak tohle nevyšlo no… Naruto dál musel bloumat po světě s tím, že se ho všichni bojí. Až jednoho dne narazil na babičku s obřími prsy, která na zádech nesla otep dříví. Volala: „Lidičky pomoc, já už nemohu!“ a padla k zemi. Naruto přiběhl, že babičce pomůže. Babičce kupodivu nevadilo, jak vypadá, sedla si mu na ocásek a rozjeli se. Po cestě si začali povídat. Naruto zjistil, že babička se jmenuje Tsunade.
„A babi Tsunade, vám nevadí, jak vypadám?“ odvážil se zeptat Naruto, protože mu to už přišlo vážně divné.
„Ále prosím tě, já tě už vůbec nevidím, už mi zrak přestal sloužit!“
Naruto pochopil. Dovezl babičku do její chalupy, rozloučil se s ní a - pořád byl liška. Naštvaně se vracel pryč. Po cestě našel Tsunadinu hůl, kterou ztratila, jak na Narutovi jela.
„To je hůlčička babi Tsunade…“ řekl si Naruto. „Jak bez ní bude chodit?“ a jak hůl vzal, proměnil se zpátky na normálního Naruta. Radostí řval na celý les: „Hiiinaaatkooo!!!“ a Tsunadinu hůlku zahodil a zapomněl na ní. Šel hledat svou lásku - Hinatu.

Uběhly dny, pak týdny, les se už halí do bílého hávu. Louky se přikrývají bílou peřinou, Akaťáci už mají své pláště… A mezi tím vším chodí dědeček s bílými vousy v županu, který je znám pod jménem Mrazík Jiraiya. Zasněžuje svou sněžnodělovou berlou stromečky a zpívá si:

Oproti tomu Narutovi rozhodně nebylo do zpěvu: smutně chodil po lese a hledal Hinatinu chaloupku. Chodil a chodil, hledal a hledal a najednou chaloupku vidí - ale rozhodně to není Hinatina chaloupka. Je to chaloupka na hadí nožce.
Naruto chtěl vstoupit, ale chaloupka byla dveřmi k lesu a zády k Narutovi. Normálně myslící člověk by prostě chaloupku obešel, ale Naruto z nějakého důvodu usoudil, že je chaloupka otočná a že slyší, a tak zvolal: „Chaloupko, otoč se k lesu zády ke mně čelem!“ Chaloupka se kupodivu otočila.
Z chaloupky ale vyšla nerudná ježibaba s dlouhými rovnými černými vlasy, kocourem na zádech a s hadem omotaným kolem ruky. Ježibaba zabouchala do chaloupky a řekla: „Chaloupko, otoč se k Narutovi zády, k lesu vchodem!” Chaloupka se začala otáčet a Naruto ještě zaslechl, jak ježibaba říká svému kocourovi: „Takhle mě probudit, co říkáš, Kabuto?“
„Mňau!“ odpověděl kocour Kabuto.
Naruto zařval: „Chaloupko otoč se ke mně!“
Ježibaba: „Ke mně!“
Naruto: „Ke mně!“ a tak pořád, dokud to ježibabu nezmohlo.
„Tohle už mě nebaví!“ prohlásila. „Dáme si souboj. Ty máš dost chakry, já mám hady!“ Pak udělala pár pečetí, a než se Naruto na něco zmohl, zahřměla: „TECHNIKA DŘEVĚNÝCH HADŮ!“ Okolní stromy se proměnily v hady, popadli Naruta a strčili ho do chaloupky. Tam na Naruta čekala ježibaba s lopatou a obrovský had.
„Sedni si na lopatu. Mému hadovi budeš chutnat!“ smála se ježibaba.
Naruto dostal strach, a protože nevěděl, co říct, zeptal se: „A jak se na té lopatě sedí?“
Ježibaba odpověděla: „Hele, to máš vcelku jedno - áááááá!!!“ To jí Naruto v nestřežené chvíli strčil hadovi do pusy. (Ne, Naruto opravdu nečekal, že by byla ježibaba tak hloupá a na lopatu si sedla.) Tak Naruto mohl šťastně utéct - ale to si jen myslel. Had totiž ježibabu vyplivl, jelikož mu nechutnala. Ale už do ježibaby kousnul, a protože jeho zuby byly jedovaté, ježibabě ochrnuly ruce. Naruto poznal, že teď má jasnou převahu, a tak začal ježibabu vydírat, aby mu pomohla najít Hinatu.
„No jo, no…“ souhlasila nakonec ježibaba. Proměnila svého hada v sáňky (asi se mu chtěla pomstít), že prý ony Naruta k Hinatě dovedou. Než na ně ale stačil Naruto nasednout, rozjely se. Naruto funěl za nimi, pořád je nemohl dostihnout, a jak se díval pořád jen na sáňky, nevšiml si, že je před ním džuzna, zapadl do sněhu a pomalu umrzal…

Mezitím se Temari strašlivě hádala se Shikamaruem: „Hinata musí z domu!“ řvala Temari. „Sehnala jsem Nejince ženicha, pohledného mladíka Choujiho, a on mi za Hinatou utíkal!“
„Ale když ona je Hinatka tak hodná a pracovitá…“ odporoval Shikamaru.
Temari na to: „Dědku plesnivá, co to povídáš!“
„No jo, už mlčim, už mlčim, mlčim…“ řekl bázlivě Shikamaru.
„Odvezeš Hinatu doprostřed lesa. Hned,“ prohlásila vítězoslavně Temari.
Starému Shikamaruovi nezbylo než poslechnout. Naložil chudáka Hinatu na vůz a jel do lesa. Když ale měl Hinatu vyložit, zželelo se mu jí. „Ne… Ať mě ta větrnice mlátí tím svým vějířem od rána do večera! I když je to otrava nechat se mlátit od ženský! Já už se, Hinatko, nebojím ničeho!“
Hinatě ale bylo jejího stařičkého tatínka líto, a tak z vozu vyskočila. Trochu si při tom namlátila. Sedla si pod nejvyšší strom a stejně jako Naruto umrzala. Naštěstí kolem šel Jiraiya. Ten si samozřejmě nemohl nechat ujít příležitost mít doma nějakou dívku, a Hinatě nabídl ubytování. Hinata radostně souhlasila. Jště nevěděla, co je Mrazík Jiraiya zač, protože to by se rozhodně neradovala.
U Jiraiyi se jí žilo dobře, až na určité chvíle (většinou v noci), kdy byl Jiraiya doma. Jednoho dne Jiraiya odešel zasněžovat stromy, ale protože pořád myslel na včerejší noc, svojí sněžnodělovou berlu zapomněl doma.
Toho využil kocour ježibaby Kabuto. Vtrhl do Mrazíkova domu, aktivoval sněžné dělo zabudované v berle a chudáčka Hinatu celou zasněžil.
To, že Hinata zemřela, vycítil její věrný pejsek jménem Akamaru. (Dostala ho od svého přítele Kiby, který se jí pokoušel sbalit, ale Temari ho bohužel zabila.) Akamaru chytil Shikamarua za kalhoty a pokusil se ho dotáhnout k Hinatě. Ale protože Shikamarua nepustila jeho macecha Temari, Akamaru musel běžet sám. Po cestě vytáhl ze sněhu kupodivu ještě nezmrzlého Naruta a oba společně běželi za Hinatou.
Když konečně dorazili, společnými silami Hinatu vyhrabali - přidal se k nim i Jiraiya. Všeci pro ni plakali. Pak ale dal Naruto Hinatě pusu - a ta se probrala! -a vzápětí omdlela. Všichni byli šťastní a Jiraiya ještě dal Narutovi a Hinatě dárky, „aby na něj Hinatička nezapomněla“. To nehrozí, pomyslela si Hinata.

Radostně se vrátili do Hinatiny vesnice. Temari se velmi naštvala na Mrazíka Jiraiyu, že Hinatu zachránil. A proto mu svým vějířem zdemolovala půlku lesa. Zároveň přikázala Shikamaruovi, aby do lesa zavezl i Neji a pod nejvyšším stromem, který kupodivu ještě stál, ji zanechal.
„Moje Nejinka si zaslouží mnohem víc než Hinata. Dostane spousty a spousty darů!“ radovala se Temari.
Shikamaru udělal, co měl nakázáno: Odvezl Neji do lesa. Neji tam zůstala sama a čekala. Jiraiya ji našel a ujal se jí stejně jako Hinaty, avšak vůbec ho to s ní tolik nebavilo, protože Neji byla taková víc - mužská. Takže ji Jiraiya po pár dnech vyhodil.
Mezitím si Hinata s Narutem užívali - jezdili spolu na večeře, výlety, projížďky… A na jedné takové projížďce je přepadli… loupežníci Akatsuki. Strhla se Velká ninjovská válka. Každý používal nejlepší techniky, jaké měl - Naruto Rasengan, Hinata Byakugan a jemnou dlaň, Deidara svými výbuchy zdemoloval krajinu…
Hinata s Narutem se bili jako lvi, ale marně. Devět na dva je prostě moc velká převaha. Už Hinatě drží kunai pod krkem, už z Naruto vysávají Kyuubiho…

Když v tom se přes zasněženou pláň řítí mraky písku a za nimi onen chlapeček-žebráček s červenou čupřinou. Písek zasype všechny Akaťáky a pohřbí je sto sáhů pod zem.
„Za ty prachy,“ oznámil suše chlapeček s červenou čupřinou a odběhl.
Pak už se slavila velkolepá svatba.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec!