Boj proti Osudu 82

Sluneční paprsky bezstarostně osvěcovaly nazdobenou zahradu a zvyšovaly tak míru Sasukeho frustrace.
Na uslzená blahopřání se připravil. Na široké úsměvy taky. Dokonce i na přeslazené komentáře.
Ale zlatavý třpyt slunce v už tak rozjasněných tvářích ho oslepoval.
A rozčiloval.
Ani nemuselo pršet. Jen kdyby bylo alespoň zataženo.
Cokoliv, co by vneslo alespoň trochu stínu do všeobecného bujarého veselí.
Událost se konala v jedné z mnoha zahrad klanu Hyuuga. Rozlehlé trávníky byly zdobené dramaticky tvarovanými dřevinami a protkané sítí rybníčků s koi kapry. Celý ten zdobný prostor byl překlenován dřevěnými chodníčky a mostky, které byly nyní doplněny o několik rozlehlých stanů a desítky kulatých stolů se židlemi.
Sasuke neseděl u žádného z nich. Postával na kraji prostoru u jednoho z jezírek a nelibě pozoroval nadšené gratulanty. U hlavního stolu se z nich před chvílí vytvořila celá fronta, a během čekání, než se dostanou na řadu, si mezi sebou radostně špitali.
Uchihovy oči sklouzly po frontě lidí ke dvojici přijímající gratulace. Jeho blonďatý přítel se usmíval od ucha k uchu a nadšeně přijímal blahopřání od dalšího z gratulantů.
I Sasukemu by dělalo problémy prohlédnout tu šarádu, kdyby nevěděl, kde je skutečnost.
Modré oči a široké úsměvy se naučily klamat.
Anebo, kdo ví, možná byly přece jen upřímné. Koneckonců, za pár hodin bude Uzumaki trávit se svou novomanželkou svatební noc. Když ale Uchihovy oči sklouzly k Hanabině nápadně vystupujícímu břichu, musel uznat, že to pro jeho blonďatého přítele zřejmě žádná novinka nebude.
Novomanželka vypadala upřímně šťastně. Její tváře se červenaly pod náporem slunečních paprsků a na jejích rtech pohrával vřelý nefalšovaný úsměv, velmi netypický pro členy její rodiny.
Sasuke musel uznat, že mladá žena vypadala skutečně skvostně. Svatební kimono lichotivě splývalo podél její drobné postavy a zdůrazňovalo její drobné křivky. Její mladistvou tvář zdobilo jemné líčení a dlouhé vlasy byly vyčesané nahoru a spletené do složitého drdolu zdobeného starožitnými doplňky. Neposkvrněné čelo měla hrdě odkryté na znamení své výsadní pozice coby dědičky klanu.
Sasuke upřímně doufal, že mladé ženě její štěstí vydrží, přestože o tom sám vážně pochyboval. Naruto nebyl právě ideálním archetypem milujícího manžela. A přestože byla dědička klanu své starší sestře podobná, nikdy nebyla tím laskavým modrovlasým děvčetem, k němuž se Naruto v posledních letech tolik upnul.
Sasuke by ani nedokázal spočítat, kolikrát se Narutovi snažil tenhle nezdravý vztah vymluvit. Asi si měl uvědomit dříve, že jeho blonďatý přítel měl vždycky svoji hlavu.
Vesničané při Narutově inauguraci na post Hokageho pochopili, že pokud se blonďatý ninja pro něco rozhodne, je pro to schopen udělat cokoli. Stejně tak teď uznával i Uchiha, že jeho snahy rozmluvit příteli tenhle šílený nápad byly celé ty měsíce marné.
Černé oči se odtrhly od upovídaného blonďáka a automaticky se zaostřily na další postavu.
Po Narutově pravici seděl Hiashi Hyuuga. Tyčil se na své židli se vším majestátem, příslušejícím hlavě prastarého klanu, a spokojeně usrkával saké. Občas vzhlédl ke svému novému zeti a přes rty mu přeběhl nenápadný náznak samolibého úsměvu.
Jako kočka, která lapila myš.
Klan Hyuuga má konečně Hokageho v hrsti. Hokageho, který klanu dá Konohu. Sasuke si to uvědomoval stejně dobře jako Hiashi, na rozdíl od toho starého lišáka mu to ale přinášelo pramálo radosti.
Postarší Hyuuga se zatím spokojeně rozhlížel po desítkách hostů, křižujících jeho zahradu. Sasuke mezi nimi viděl spoustu známých tváří. Shikamara s Temari a jejich tři potomky. Chojiho a jeho stejně vypaseného tříletého syna, kteří se oba spokojeně cpali cukrovím. Ino a Saie na tanečním parketu. Jejich syna, svěřeného dočasně do péče Inina otce. Nezaměnitelné růžové vlasy ho upozornily dokonce i na přítomnost Sakury, jejíž ruku křečovitě svíralo zmateně působící batole.
„Naruto-kun! Hanabi-san!“ Uchiha sebou bezděky trhnul, když uslyšel nezaměnitelný hlas, jehož nositel nikdy nebyl schopen používat vhodnou hlasitost.
„Já vám tak strašně moc blahopřeju!“ Vypískl Lee afektovaně a vrhl se po Narutově napřažené ruce tak zuřivě, že málem převrhl jeho skleničku s pitím. Jeho syn si stejně energicky potřásal rukou s nevěstou. „Ať vaše mladá láska krásně kvete!“
Sasuke se zašklebil. Leeho vždycky uznával kvůli jeho nepopiratelným schopnostem v boji na blízko. Jeho rozlétaná přehnaně nabuzená osobnost byla ale druhá věc a upnutý zelený trikot, který si neomylně oblékl i na kamarádovu svatbu, vzbuzoval nelichotivé emoce ve všech přihlížejících.
Kdosi za Leeho zády se dokonce otevřeně zasmál. A přestože zelená šelma z Listové tuto skutečnost přes své nadšení zřejmě nezaznamenala, Sasukeho pozornost se obrátila na pobaveného Inuzuku. Ten nonšalantně stál ve frontě, tváře nacpané cukrovím. Jakmile zdroj jeho obveselení odpochodoval od novomanželské dvojice a sousto zmizelo z jeho úst do žaludku, jeho výraz zjemněl. Ninja se laskavě usmál na zdánlivě šťastný novomanželský pár.
A Sasukeho obočí se stáhlo výčitkami.
Jak by teď asi Lee a Inuzuka reagovali, kdyby tehdy Naruta neposlechl? Kdyby je, omráčené, nepřevzal. Kdyby je hrubě neprobudil v potemnělé kobce. Kdyby neaktivoval svůj Mangekyou Sharingan. Kdyby ho zastavil výraz nevěřícného děsu v jejich tvářích. Kdyby jim nevymazal vzpomínky na Hyuugy a jejich naprosto legitimní vysvětlení, proč opouští vesnici.
Zatnul zuby. Jeho mozek mu ale nechtěl dopřát oddech a vytáhl na Uchihu další jeho hříchy, tyto staré sotva pár měsíců.
A on znovu viděl dokonale obyčejný trénink v Mlžné. Slyšel nevhodné vulgární poznámky nesympatického kluka s černými vlasy. A viděl usměvavou tvář malého chlapce s Byakuganem. Hinatu, zvedající dítě do náruče. Hinatu, dávající chlapci rychlý polibek na čelo. Bílé oči chlapce, vpíjející se náhle do těch jeho s bezmeznou důvěrou. A ostré bílé oči jeho otce, vzhlížející do jeho rudých duhovek s pohrdavým odporem.
Kolikrát ještě bude muset své Kekkei Genkai použít, aby vytáhl toho blonďatého idiota z průšvihu? Kolik vzpomínek bude muset vymazat? Kolik myslí bude muset prohledat a doufat, že nenajde? Kolik dalších očí se na něj bude dívat s hrůzou a s pohrdáním? K čemu všemu ho ještě donutí ta prořízlá pusa a modré oči?
„Sasuke.“ Uchiha překvapeně pohlédl do tváře své ženy.
„V pořádku?“ Zeptala se opatrně.
Uchiha jen nepřesvědčivě přikývl.
Jeho žena soucitně nakrčila obočí. Jeho nespokojenost vycítila už dávno. „Měl bys jim jít taky popřát, Sasuke. Aspoň pár slov.“ Zamumlala a zhoupla v náruči jejich syna. „Narutovi by to udělalo radost.“ Dodala ještě tiše, a bez čekání na odpověď se k němu otočila zády a vykročila zpět k jejich stolu.
Povzdechl si.
Měla pravdu.
Nakolik se mu tenhle sňatek a vše co za ním stálo příčilo, chybět mezi gratulanty by bylo chápáno jako urážka. A otevřeně urazit Hokageho si nemohl dovolit ani on.
Vděčně pozoroval tmavě modré kimono, objímající odcházející postavu jeho ženy. Jeho vlastní malý synek na něj ospale mžoural přes její rameno a Sasuke dobře věděl o dalším opatrném životě, formujícím se druhý měsíc v ženině lůně.
Očima vyhledal svou dcerku. Ta, s rudými vlasy v drdolu od mámy a v princeznovských šatech od táty, mu vesele zamávala od jejich stolu, pusu a tváře upatlané od dortu.
Sasukeho koutky zacukaly a jeho ruka se automaticky zvedla a zamávala holčičce nazpět.
Měl štěstí.
Povzdechl si.
Teď je čas popřát ho i Narutovi.

Ať už je to štěstí cokoliv.