Roj meteoritů: 8. kapitola - Vrátil jsem se!

Probudil jsem se poměrně časně. Stále v mysli náš skutečný první polibek. Vůbec se to nedalo srovnat s tím polibkem z plesu. Ten byl takový zvláštní, kdežto tento polibek byl něco zcela něco jiného. Procítěnější, i přestože zpočátku se Haruno bránila. Bylo to jako sen. Její rty byly tak opojné, měkké, poddajné… úplně jsem cítil reakci jejího těla, chvělo se touhou stejně jako mé. Byl to překrásný pocit, až se mi nechtělo věřit tomu štěstí. Neustále jsem na něj musel myslet. Madaro, jak byla podmanivě svůdná v tom pyžámku. Dohánělo mě to k šílenství. Být ji tak nablízku a nesmět se jí dotknout. Zatnul jsem pěsti, pak je povolil. Trošku to pomohlo. Ptal jsem se sám sebe. Cítila to samé jako já? Byla také tak zamilovaná? Určitě ano, jinak by polibek s takovou vášní neopětovala. Ano, znovu ty neodbytné vzpomínky. Uplynulo několik hodin a já stále cítil její polibky.
Usmíval jsem se jak pitomec, ale bylo mi to jedno. Skutečně se mé city stávaly hlubšími, nedaly se už vyrvat. Hluboce zakořenily v mém srdci. Což jsem už brzy měl poznat, i když ne způsobem, jakým bych si přál. Tohle mě zatím netrápilo, pročež jsem energicky vylezl z postele. Provedl ranní rituál.
Pro jistotu jsem zkontroloval, zdali Haruno ještě spí. Spala podle mě tvrdě, jelikož ji můj polibek na čelo vůbec nevzbudil. Neochotně jsem odešel, vydržel bych se na ni dívat celé hodiny, ba dny. Ovšem čekaly mě další povinnosti. Ne tak krásné.

Jako na povel se v přijímacím salónku objevil Kai. „Mladý pane, je tu pan Nara s hostem. Prý jsou očekáváni.“
„Výborně, uveď je dál.“ Kai se poklonil při cestě na odchodu, leč stačil pozvednout jedno obočí, poznal radost v mém hlase, dál se nepídil, místo něho se objevil Shikamaru s pobaveným výrazem a před ním zničená Ino držela jakousi knihu. Svírala ji, jakoby na ni měl záviset život. V podstatě to tak bylo.
„Tak se ukaž,“ řekl zcela chladně můj přítel, jakmile takhle mluvil, bylo radno ho poslechnout.
Ino šla pomalu, vypadalo to jako poprava, což i malinko byla, stále s těmi slzami v očích. Ušklíbl jsem se tomu. Pak mi pohled padl na ten předmět, co držela v ruce. Byla to naše předakademická ročenka, v podstatě jste ji měli, když si vaše rodiny nebo klan mohli dovolit si zaplatit takovou „školku“, tato instituce také sloužila k tomu, aby se potomci významných klanů lépe poznali, případně uzavřeli jisté dohody apod., vyplatilo se mít spojence, případně kamarády, co vás podrží, kde jste dostali průpravu na Akademii, dokonce jsme se naučili jak ovládat chakru.
Pak začala vyprávět svůj krátký příběh, upřímně moc jsem ji neposlouchal, protože ji Nara nevybíravě šťouchl do ramene.
„Ten den byl jako jiný. Měli jsme vyrobit něco pěkného pro našeho kamaráda nebo kamarádku. Já ti vyrobila umělou lilii s našimi iniciálami, jenže ty…“
Během toho vyprávění jsem se sám přenesl do těch dob.

Celá třída seděla venku na připravených lavicích, rozprostřených na menším trávníku, kvůli hezkému počasí, jelikož léto klepalo na dveře, se naše učitelka Yuuhi tak rozhodla. Skutečně všichni něco vyráběli, slyšeli jste stříhání nůžek, pastelky zase krášlily papír, sem tam si někdo troufl na lepení, až na nás tři, sedící osamoceni u jedné lavice. Pro nás některá pravidla neplatila, když jsme k tomu měli ještě domácí učitele. Učili nás hlavně, jak bojovat. Historie, diplomacie a teorie byla druhořadá.
Byla to naše lavice a nikoho dalšího jsme k sobě nepustili.
Naruto se pokoušel cvičit na housle, strašně to vrzalo, Nara hrál sám se sebou shogi, pořád sám sebe porážel a já? Já se nudil, tak jsem se šel projít. V ten moment se objevil obrovský sršeň, obtěžoval mě. Mohl zabít velkého Sasukeho. Strašně jsem se bál jakéhokoliv hmyzu. Až na mé kamarády, tuto informaci nikdo nevěděl. Naštěstí pro mě.
„Vypadni, nech mě být, kšáá,“ snažil jsem se ho odehnat. Byl děsně otravný. „Huš! Vypadni!“ do toho se připletla Ino a tou kytkou ho zahnala. Smutně jsem si povzdechl, když mi zrak padl na ty osudné iniciály, spojené v srdíčku.
„Achjo, chceš aby tě vyhodili? Víš, že se to nesmí?“ vyrval jsem ji tu směšnou kytku z ruky a rozšlapal ji. „Ty a já? Sni dál, ošklivko, ošklivko… !“

„… od toho dne jsem odešla ze třídy, žila jsem tak, jako bych byla mrtvá. Zasvětila jsem zbytek života své kráse, utratila jsem celé své věno, jen abych vypadala takhle! Cožpak nejsem krásná?“ sáhla si obličej, pak na šaty, zase se rozbrečela, jak já ty děsné slzy nenáviděl, zvlášť u dívek, u kterých to bylo jen nahrané. Myslely si, že mě tím obměkčí. Chyba lávky. Přistoupila těsně ke mně, ruce zoufale vystřelily k mým klopám. „Řekni mi, že chceš mě, jenom mě, aspoň jednou mi to řekni! Řekni, že chceš Ino a nikoho jiného! Nařizuji ti to!“ to už Ino hystericky řvala, držíc mě za klopy, div se mnou necloumala.
„Víš, co je smutné?“ Zakroutila hlavou, čekajíc snad spásná slova, nedočkala se jich. „Ta malá holka, měla aspoň hezké srdce, ty ho nemáš, jsi stejné monstrum, jakým si bývala. Možná horší. Teď dovol! Zmiz mi z očí! A výslovně zakazuji se byť jediným prstem dotknout Haruno, jinak poneseš následky, věř mi, to bys nechtěla.“ Vzal jsem její ruce, smýkl jsem jimi, naštvaně jsem odešel. Její zoufalý pláč jsem už neslyšel. Shikamaru ji jistě rád vyprovodí se slovy, ať se klidí. Oddechl jsem si, tahle povinnost by byla, čeká druhá. Na tu jsem se těšil podstatně více... až jsem si vesele promnul ruce.

Mezitím jsem odjel do areálu, abych se zbytku pomstil za to, že způsobili Haruno takové rány. Než jsem je všechny shromáždil, zabralo mi to poměrně krátký čas, spolužáci tak ochotně spolupracovali, že jsem je dokonce s úsměvem pochválil, pak byl bouřlivý potlesk, měl jsem chuť se i poklonit, neudělal jsem to, na zdvořilosti nebyl čas, chystal jsem se i těm potlučeným dát další lekci, užuž jsem chtěl začít, když v tom se zničehonic objevila Sakura.
„Co to provádíš? Není to proti pravidlům?“ vyjela na mě.
„Mstím tě, copak to nevidíš?“ pronesl jsem zvýšeným hlasem.
„Není třeba, nejsem na ně naštvaná a ty bys také být neměl.“ Slyšel jsem hlasité oddechnutí. Nečekali záchranu na poslední chvíli.
„Opravdu nejsi naštvaná? Pokud ano…“ trhnul jsem hlavu k mým „vězňům“, dodal jsem jen tak pro sichr. Upřímně řečeno jsem se chtěl vybít a taková rvačka by bývala ideální, jinak budu muset zase zdemolovat klanové cvičiště. Začínal jsem litovat těch, co to po mě pořád uklízejí. Dám jim lepší plat. Já bych se sám na to vybodl.
„Ne, nejsem, opravdu.“ Jistým hlasem mě ujistila.
„Dobře, neslyšeli jste? Padejte! Jste volní! Než si to rozmyslím,“ až nyní jsem zaznamenal i mého přítele.
„Děkuju,“ podívala se mi do očí a hned jsem si vzpomněl na náš polibek, intenzivnější pocit jsem nezažil. Podobné to měla i Haruno. Museli jsme oba zčervenat.
„Copak se stalo, hrdličky? Že by?“ naznačil své myšlenky Nara.
„Ne, nic takového,“ odstrčil jsem ho. „Jdeme do třídy, jdeš taky?“ to samozřejmě platilo pro moji dívku. Moji dívku? To už zašlo tak daleko? Odkdy? Nezbláznil jsem se? Asi ano. Docházelo mi jedno. Už jsem si svůj život bez ní nedokázal představit. Stala se mou součástí. Tolik jsem ji miloval. Definitivní potvrzení mých citů k ní. Nevěděl jsem jak dlouho to bude trvat, jenže jsem už byl pro ni ochoten riskovat i svůj život. Což bylo alarmující. Nedbal jsem na to.
„Ano,“ vydala se směrem svoje třída, o pár kroků za námi. Nevím, co se jí honilo v hlavě, ale lehce se usmála. Což bylo pro mě dobré znamení. Aspoň jsem si to myslel. Nepočítal jsem s další tentokrát daleko vážnější komplikací, která se objevila o pár hodin později…

Akorát byl čas oběda, kde jsem v doprovodu protestující Haruno a podivně se pitvořícím Shikamarem, vstoupil do jídelny, zazvonil na zvonek, co mohli používat jen F3. Během chviličky se všichni studenti seběhli, aby si vyslechli moje oznámení.
„Já, velkoúžasný skvělý Uchiha Sasuke, oznamuji, že odteď chodím s Haruno Sakurou.“ Takový jásot a potlesk jsem dlouho nezažil. Zvedl jsem ruce, abych přijal mávnutím všechny gratulace, Sakura se snažila odporovat, marně, nikdo ji neslyšel. Dalším gestem ruky jsem je utišil. „Také oznamuji, že cokoliv řeknete Haruno, nebo uděláte, bude stejné jako kdybych to byl já. Od nynějška se k ní chovejte jako ke mně, pochopili?“
První reakce byla slabší, než bych čekal. „Pochopili?“ Druhá už byla podle mých představ.
„Jsem zásadně proti.“ Ozvalo se Narovi za zády. „Yo, vrátil jsem se! Už jste mi kluci chyběli!“ Zářivě se na nás usmál.
„Naruto! Co ty tady děláš?“ následovalo medvědí objetí. Skoro jsme brečeli, že se zase vidíme.
„Znáš to, Suna byla na můj vkus horká a dusná, dost o mě, co vy dva?“ zajímal se náš navrátilec.
„Ále, s Haruno jsme teď jeden pár, urovnali jsme rozepře.“ Zase jsem majetnicky Haruno objal, ta se mi úspěšně vysmekla.
„Ahoj,“ pozdravil přítel mou dívku. Ta se podivně zarděla. Nelíbilo se mi to. Brzy jsem na to zapomněl, protože…
„Co takhle oslava ve stylu F3?“ navrhl rozpačitě Nara. Skvěle odvedená pozornost.
„To beru,“ usmál se náš parťák. Plácli jsme si.

Asi tak půl hodiny po našem příchodu se do našeho klubu vřítila Haruno, s docela naštvaným výrazem.
„Uchiho, co všechen ten nábytek dělá u nás? Nikdo se tě o něj neprosil,“ vyhrkla to na mě. Strhl jsem ji k sobě a prohlásil jsem: „No, jako přece moje dívka nebudeš spát na zemi, je to všechno kvalitní ruční práce. Měla bys být vděčná, staré vyhodit a užívat si mé zářivé pozornosti. Zařízení bylo drahé, nerad bych ho vracel zpět.“
„My máme vše potřebné, nevím, jak si zvyklý jednat s holkama, s kterými si chodil předtím, ale ke mně se tak chovat nebudeš!“ Snažila se vysmeknout, tentokrát marně.
„S žádnými jsem nechodil, tak nevím, co mám dělat,“ po mém prohlášení zůstala s pusou dokořán. Do toho se objevil Naruto s nějakou dívkou obtočenou kolem ramen. „Můžu si přisednout, hrdličky?“
„Jistě,“ souhlasil jsem, jenže to se už nyní opět naštvaná Haruno sápala ode mě. Zadrmolila slova omluvy, že musí do práce. V tu ránu byla pryč. Nechápal jsem její podivné chování. To jsem měl též záhy zjistit. Už nyní se mi to nelíbilo, hodně nelíbilo. To Narutovo špatné načasování. Prozatím jsem to hodil za hlavu. Oslavili jsme Uzumakiho příjezd v F3 stylu, takže ve velkém. Pak mě napadlo, co takhle si udělat prázdniny?
Moje rozhodnutí v šťastné euforii, vyvolalo ještě větší překážku, než jsem byl ochoten strávit, či přijmout. I tato moje chyba se nakonec ukázala být dobrou lekcí, že moje city už skutečně nejdou vyrvat.