Roj meteoritů: 9. kapitola - Proč jsem tě nepotkal dřív?

Ovšem než se tak stalo, musel jsem připravit vše potřebné, abychom mohli vycestovat na naše letní sídlo, povolat místní služebnictvo, aby vyvětrali, uklidili, připravili nám ložnice, navařili jídlo a podobné nezbytnosti. Dále pak jsem musel dát pokyny našemu hlavnímu služebnictvu, že zde nebudu asi tak pět dní… i když mých pět dní se smrsklo na dva. Nebudu předbíhat událostem.
Naštěstí cestovní povolení jsme nepotřebovali. Bylo to jen necelý den cesty od Konohy, takže jsem Yondaimemu nahlásil, že naše trojka opouští město. Narutův táta s tím souhlasil. Kousek od našeho sídla byly jedny otcovy kasárna, takže kdyby něco, měli jsme pomoc zajištěnou. Nahlásil jsem to i v Akademii, hlavně pro absenci Haruno. Jsem si jistý, že za chvíli to věděli všichni, kam jedeme.
V neposlední řadě to byl souhlas rodičů Haruno. Nadšeně souhlasili. Byli tak natěšení, až málem zbourali vlastní dům.
Haruno jsem vytáhl na menší nákup oblečení. Vzpouzela se, mě to nevadilo. Už jsem si na to pomalu začínal zvykat. Stále nechápajíc její chování. Blíže jsem to nezkoumal, i když bych měl, což jsem tehdy neudělal… Navštívili jsme nejlepší butiky. Zpočátku to oblečení odmítala, šel jsem na to od lesa, zavalil jsem ji takovou hromadou kousků od těch nejlepších návrhářů, že se nezmohla na slovo, pak jsem zaslechl tiché „Děkuji, Uchiho.“ Usmál jsem se tomu, přibyly ještě doplňky.
A bylo to.
Vše zařízeno.
Cestovali jsme poměrně na lehko, obvykle spolu vozíme na šest kufrů, teď to byly jen necelé dva. Ostatní věci dleli u nás, dokonce i oblečení mých kamarádů se nacházelo u každého z nás. Nikdy jsme nevěděli co podnikneme, šetříme si čas a energii. Evidentně to našim rodinám nevadilo, stejně na nás neměli čas.
Drožku jsme vyměnili za větší dopravní prostředek. Byl to ve své podstatě kočár tažený dvěma koňmi. Vzadu bylo místo pro naše zavazadla, dovnitř jsme se akorát vešli. Místa pro čtyři.

Cesta proběhla naprosto hladce. Většinu jsme ji prospali. Jen jsme měli dvě zastávky na jídlo, protažení nohou, na toaletu. I sama Sakura se zdála být unavená. Neprotestovala jako jindy. Příjemná změna.
Nevím jak to kluci udělali, ale na místě už nás čekali tři pěkné dívky, které se postupně přitulily k přátelům, vzájemně jsme si řekli: „Ahoj.“
Nevěřil jsem svým očím, jak se Naruto změnil, co byl v Suně, dřív by si dívku jaktěživ nepozval, ale tady to udělal. Zajímavé. Něco se tam muselo stát. Něco vážného mezi nimi. Jinak by se Uzumaki nechoval jako idiot.
Brzy na to zmizeli v domě, zakašlal jsem, nejistým gestem ruky jsem Haruno naznačil, že má jít se mnou. Zaraženě souhlasila.
Měla pokoj hned vedle mého, tedy spíše se ten jeden pokoj dělil na dva, tenkou vrstvou sádrokartonu. V minulosti tento pokoj patřil našim, akorát jim děsně lezl na nervy, dodnes nevím proč.
Ihned běžela k oknu. Fascinoval ji výhled na nedaleký vodopád s jeskyní. „Jé, to je nádhera,“ rozplývala se.
„Že? Proto jsem ti vybral náš pokoj,“ při řeči jsem ji objal zezadu, přivoněl k vlasům, položil si bradu na její pravé rameno.
„Jak náš?“ cítil jsem jak se napnula, skoro stejně jako tětiva u luku při natahování.
„Teď jsme v něm bydlíme my, tak z toho důvodu náš,“ dovolil jsem si ještě více se k ní přiblížit.
„Hmm, promiň, měla bych si vybalit, uvidíme se na večeři.“ Poodstoupila ode mě, omluvně se usmála a byla v tahu. Doslova. Vystřelila ode mě jako šíp. Zabouchla dveře, možná moc prudce. Vůbec jsem nevěděl, co si mám o tom myslet. To se až tak bála být se mnou o samotě? Upřímně, trochu jsem se bál i já. Nebo to bylo zcela něco jiného? Jenže problém vězel v mém srdci. Bušilo jako o závod. Poplácal jsem se po něm. Malinko mě to uklidnilo.
Převlékl jsem se z cestovní hakamy, do západních kalhot, trička s nápisem „Tady velím já!“ a botasek. Před večeří jsem navštívil místního majordoma.
„Dobrý den, mladý pane,“ uklonil se mi Ren, nebyl tak zkušený jako Kai, mohlo za to jeho mládí, bylo mu pouhých třicet pět, tuto pozici zastával teprve třetím rokem. Přičemž první rok ho zaučoval sám Kai. Nevedl si zle, možná proto ho matka nadále zaměstnávala.
„Je zde nějaký problém, o kterém bych měl vědět?“
„Ne, o ničem nevím, doufám, že budete spokojen, před měsícem, kdy tu byla vaše matka, najala novou kuchařku, její jídlo je požitek.“
„Cože? Matka tu byla? Proč?“ zeptal jsem se poněkud zneklidněn. Nikdy jsem tu starou čarodějnici neměl rád. Chovala se ke mně hrozně… mělo být hůř.
„Ano, pravidelná kontrola, zadala nové úkoly přestavby zahrady, provedla změny personálu. Zdržela se jen necelé dva dny, pak dostala vzkaz od Itachiho-sama, prý něco urgentního a odjela.“
„Co v něm bylo, smím-li se ptát?“
„Ode mě to nemáte, ano?“ Ren přešel na spiklenecký tón.
„Jistě, buď bez obav,“ slíbil jsem mu zcela vážným hlasem.
„Neji se oženil s TenTen, je to čtrnáct dní zpátky. Museli, TenTen je těhotná, pane. Rodina vaší švagrové to utajila. Přeci jen pochází z druhé větve, prosím o diskrétnost, pane.“
„Máš ji mít, můžeš jít, oznam všem večeři,“ mávnutím ruky jsem ho propustil. Uklonil se, odspěchal splnit úkol. To je mi, ale novina! Tak oni budou rodiče! Jak se ten svět mění. Přál jsem jim štěstí z celého srdce. Dodržel jsem slib mlčení, jelikož se na mě hrnulo něco mnohem závaznějšího.
Večeře byla skrovná, jen o třech chodech. Jedli jsme na terase, byl vlahý večer, tak proč být zavřený?
Během jídla se konverzace ubíhala dost zajímavým směrem, Naruto a Shikamaru se předháněli, kdo zažil víc polibků, mazlení a všeho možného i nemožného. Pak Shikamaru vesele oznámil: „A to víte, že náš vůdce je panic?“ Dívky se tomu pouze zahihňaly, kdežto Haruno vyprskla vodu, co právě pila.
„Promiňte, špatně jsem polkla,“ snažila se zamluvit trapnost situace.
„No a co? Ještě jsem zkrátka nepoznal tu pravou, nejsem ten typ, co vleze do postele s každou.“ Červenal jsem se jak zrající jablko, rychle jsem se napil saké.
„Tak promluvil náš vůdce,“ dělal si ze mě srandu Shikamaru.
„Jen počkej, na tebe taky dojde,“ prorokoval jsem mu.
„Nestraš.“ Pak jsme dál špičkovali, smáli se, jen Haruno se nezapojovala. Omluvila se na bolesti hlavy, odešla do svého pokoje. My ještě chvíli poseděli, děvčata šla dřív spolu Narutem, po dalších pěti minutách jsme to zabalili taky.
Sprcha mi tentokrát zabrala jen deset minut, následovalo pyžamo a postel. Ani nevím, co mě probudilo o půl jedné, podíval jsem se otevřenými dveřmi k Haruno do pokoje, její postel byla prázdna, zpanikařil jsem, zburcoval jsem Shikamara, dost nadával, ale šel. Sotva jsme se dostali na terasu, Sakura už přicházela od vodopádu.
„Kdes byla? Už jsem chtěl vyhlásit celosvětové pátrání.“
„Jen jsem se byla projít k vodopádu a zpátky, nějak jsem nemohla usnout, v cizí posteli,“ dodala trochu zbrkle. Nelíbilo se mi to čím dál víc.
„Vidíš, já to říkal! Nebyl důvod k panice. Vyhlašuji další spánek,“ zívnul kamarád na odchodu.
„Promiň, myslela jsem si, že budeš spát.“ Omlouvala se.
„Dobře, jdeme spát.“

Druhý den proběhl docela rychle, po snídani jsme se koňmo vydali po okolí, pak jsme si zahráli volejbal. Můj tým vyhrál proti tomu Narutovému. Byl oběd, chvíli jsme posedávali na terase u bazénu, dívky se tam cítily jako doma, Haruno se omluvila, že si nevzala plavky. Přešel jsem to, přestože jsem věděl, že jedny jsem ji koupil. Celý den jsem ji nenápadně pozoroval. Po bazénu se hrály deskové hry. Nejvíce zábavy jsme si užili u „Ninjo, nezlob se!“.
Chovala se divně, hlavně v Narutové přítomnosti… řekl jsem si, že večer neusnu, budu na stráži a případně ji budu špehovat. Chtěl jsem té záhadě přijít na kloub. Jak jistě tušíte, přišel jsem na to.
Večeře už nebyla tak veselá jako ta minulá. Vyčerpali jsme dost témat na hovor. Nasadili jsme neutrální. Jako počasí, výlet na koni apod.
Předstíral jsem, že jsem toho vypil víc než ostatní. Opak byl pravdou. Renovi jsem nařídil, aby mi do „alkoholu“ dal půlku energetické pilulky… Šel jsem „spát“ jako první.
Ani Sakura nic nepoznala. Přišla o hodinu později. Vyčkala ještě další hodinu, pak se snažíc se potichu vytratit, zavřela spojovací dveře, za chvíli jsem slyšel druhé vedoucí pryč. V hlavě mi běžela spousta otázek, na které jsem o pár minut měl dostat odpovědi.
Také zcela nehlučně jsem následoval Sakuru, její chyba byla, že se nerozhlížela. Byla si sama sebou jistá. Aby také ne, když jsem měl tvrdě spát.
Už nyní jsem věděl kam jde, jen jsem nečekal, kdo tam na ni čekal.
Naruto!
Ten zrádce! Co tady dělal? Vzteky jsem viděl rudě, jenže jsem si musel vyslechnout jejich rozhovor. Musel jsem zjistit na čem jsem. Schovával jsem za jedním kamenem, kde mě nemohli vidět, ale já slyšel i šepot.

Nejdříve si neřekli nic. Seděli vedle sebe docela tiše, až mlčení prolomil Naruto.
„Ona mě nemiluje tak moc jako já ji. Strašně jsme se pohádali. Řekli jsme si fakt hnusné věci. Málem jsem ji uhodil, leč neudělal jsem to. Tak jsem se vrátil.“ Aha, jedna záhada vyřešena. Se zatajeným dechem jsem čekal na další pecku.
„Proč si o ni tedy nebojoval?“ řekla Sakura zdrceným hlasem.
„Já o ni bojoval, každý den, každou minutu, ale ona o to nestála. Neměla na mě čas, jen samá práce, já byl až na posledním místě.“ Dobře jsem chápal jeho pocity, něco podobného jsem zažíval s Haruno.
„Chápu tě, bolí mě, když vidím jak trpíš, kéž bych pro tebe mohla něco udělat,“ to už z jejího hlasu byla cítit zoufalost.
„Stačí mi deset minut v tvém náručí, prosím,“ zaprosil můj přítel, držíc ji za ruku. I na tu dálku jsem poznal jak pláče.
Sakura se zvedla na kolena, láskyplně ho objala. „Jsem tu jen pro tebe, můžeš i plakat, pokud se ti uleví.“
Naruto se k ní ještě více přitiskl. Byla pro něj příslovečné záchranné lano. Objetí trvalo snad věčnost. Na malou vzdálenost se odtáhli. „Proč jsem tě nepotkal dřív? Proč si tu nebyla jako první? Proč musím milovat jinou?“
„Já nevím,“ to už i Sakura brečela. Slzy nebraly konce.
Pak se to stalo!
Naruto ji divoce chytil a se zoufalou touhou ji políbil!!! Dívčina reakce mi bohatě stačila. Lepili se na sebe tak urputně, až jsem to nemohl vydržet! Já blbec! Měl jsem to poznat! Vždyť mi házeli klacky pod nohy mě před nosem! Tahle ta bolest mě doslova rvala na kusy, nebylo to nic ve srovnání s těmi fotkami. Tohle bylo surové, živě jsem cítil jakoby mi sama Sakura rvala srdce z hrudi. Na slzy jsem neměl pomyšlení, jen na čistou pomstu! Vylezl jsem ze svého ukrytu, a jakoby nic jsem se k nim blížil.
Jako první mě zpozoroval Naruto, pak Sakura. Oba ztuhli na místě, moji osobu určitě nečekali. „Koho pak jsem to nachytal?“
„Sasuke, nech mě to vysvětlit,“ Naruto se snažil mě uchlácholit. Tady nebylo, co k vysvětlování. Došel jsem k němu a dal mu nesilnější hák, kterého jsem byl schopen! Dal jsem do té rány všechnu bolest za tuhle vyloženou kudlu od zad, kterou jsem si nezasloužil… bolelo to ještě víc, protože zrada vzešla od lidí, co jsem na světě nejvíc miloval. Naruta jako druhého bratra a Sakuru? Jako ženu.