Akumu

Byl vyděšený. Běžel z prudšího kopce, a ne a ne zastavit. Mech a kořeny smrků, které kopec z pravé strany lemovaly, vytvářely nerovný povrch. Tak moc se bál, že zakopne a skutálí se přímo na velkou studniční pumpu, která stála u úpatí kopce.
Zastav! křičel, ale slova mu nevyšla z úst.
Nožky ho neposlouchaly a on se tak rychlým tempem řítil na děsivě vysokou konstrukci. Těsně před nárazem se však instinktivně odrazil, vyskočil do vzduchu a…
Letěl!
Zaplavila jej frustrace, srdce začalo zběsile bít a hrudník se mu úzkostí stáhl.
Zoufale zamáchal ve vzduchu rukama. Žaludek se mu zhoupl, když vylétl ještě o něco víš, až ke špicím smrků, které stráň lemovaly.
"Hihihi!"
"Hahahaha! Ne, Hino, tahle není tvoje!"
Jeho pozornost zaujaly dětské hlásky vycházející z druhé strany smrků. Zněly tak vesele a bezstarostně... Znovu promáchl rukama, ale tentokrát vpřed jako by plaval a přeletěl na druhou stranu. Pod sebou na posečené části stráně, která byla o něco širší než ta, po které předtím běžel, si hrály děti. Až na jednu holčičku s krátkými černými vlasy a šedýma očima je neznal jménem, pouze od vidění, protože si nikdy s nimi nehrál. Nebylo mu to povoleno.
A tak teď jeho srdíčko zatoužilo se s dětmi seznámit.
"Co tu děláte?" zavolal na ně.
Blonďáček jako jediný vzhlédl vzhůru, a aniž by ho překvapilo, že tázající se chlapec létá ve vzduchu, odpověděl: "Hledáme berušky!" A ukázal na slušnou hromádku různobarevných papírových berušek, jako by to byla přeci ta nejjasnější věc na světě.
"A můžu se přidat?"
"No jasně!" zahalekal blonďáček.
Srdéčko zaplesalo.
Papírové berušky byly náhle rozprostřené všude kolem, dokonce i na neposečené části stráně, která se táhla až ke kraji lesa.
S rozzářeným úsměvem máchal rukama a létal nahoru, dolů i do všech stran a pomáhal svým novým kamarádům v jejich hře.
Najednou mu létání již tolik nevadilo.

Díval se na svůj odraz na zvlněné hladině jezera. Byl starší. Mnohem, mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Oděn v černé – triko, kalhoty, sandály... Dokonce i těžký plášť byl černý jak nejhlubší tma. To vše z kvalitní látky, která i na poměry jeho klanu nebyla nejlevnější. Na levé noze měl připevněné pouzdro z černé kůže a v ruce držel katanu s krátkou čepelí. Vánek si jemně pohrával s prameny jeho dlouhých vlasů, které mu nedržely sepnuté v culíku.
Ve tváři měl vepsaný tvrdý výraz, který zdůrazňoval jeho ostré rysy. Nejvíce ho však zaujaly oči.
Karmínově rudé.
Stejně jako jeho ruce a čepel katany.
Srdce mu zděšením vynechalo jeden úder. Tvrdý, nepřístupný výraz ve tváři se však nezměnil.
Anděl zkázy zvěstující smrt.
Upřeně se díval svému odrazu do očí. Ze sharinganu však nevyčetl nic než jen vztek, nenávist a… žal.
Na co u všech bohů myslel?!
Upustil katanu na zem.
Zděšeně si prohlédl roztřesené ruce.
Rudá, rudá, rudá.
Červená životadárná tekutina pomalu stékala z předloktí a po kapkách padala na jeho oděv, boty i zemi.
Podruhé za tu noc se mu zhoupl žaludek.
Co jsem u všech bohů udělal?
Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Černobílý svět a všude kolem něj... Těla.
Bezvládná, bez života, hnijící a bez tváří... Ženy, muži, starci. A děti, stejně staré jako byl ve skutečnosti on sám.
Zacloumala s ním nepopsatelná hrůza.
Zaječel.

Probudil ho vlastní křik.
Vyšvihl se do sedu a snažil se zklidnit dech. Se stísněným pocitem se rozhlédl kolem sebe.
Svět byl barevný a nikde neležela žádná mrtvá těla. Pokojík jemně osvětlovat měsíční svit, jenž zaháněl všechny děsivé stíny, kterých se vždy bál.
Byl to pouze ošklivý sen.
Popotáhl, promnul si uslzená očka a otřel zpocené čelo. Zatoužil po vřelém obejmutí, vlídném slovu a uklidnění… Jenže neměl za kým jít. Bráška byl na misi, a přestože rodiče byli doma, otec již několikrát jasně a velmi důrazně vyjádřil svou nelibost, když se v noci objevil v jejich ložnici.
A tak z podlahy zvedl odhozenou deku a ze stolku sebral svého nejoblíbenějšího plyšáka.
"Nebudu se bát," zašeptal malý Sasuke, když se znovu zachumlal do deky a pevně k sobě přitiskl lišku, kterou mu Itachi daroval.
"Nebudu se bát."