Modrooké pískle

Zpočátku by mě nikdy nenapadlo, že naše setkání skončí tak, jak skončilo. Byla to náhoda? Každý jsme měli svůj cíl a naše sny se nevyhnutelně střetly. Asi to tak mělo být. Když nad tím teď uvažuji, nikdy jsem neměl šanci ti poděkovat. Zvláštní.
Jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky z dob, kdy pro mě čas měl ještě význam a kdy jsem možná vypadal šťastně, ale uvnitř jsem byl prázdný. To vše jsi změnil.
Koho by to kdy napadlo, že ty a tvá vůle dokážou tak mnoho. Všechno to začalo tak nevinně, a přece už tehdy vše směřovalo k nevyhnutelnému konci.

Našel jsem tě ležet v lese. Přemožen únavou, strhaný, samý šrám, a přece jsi vypadal tak spokojeně, když jsi tam jen tak ležel. Nedalo mi to, musel jsem tě probudit, musel jsem o tobě zjistit víc. Nedokážu to vysvětlit, prostě to tak bylo.
„Nastydneš, pokud tady budeš takhle ležet.“ Opatrně jsem tě probudil, sotva jsi otevřel oči, už jsi byl na nohou. Rozespalý jsi působil tak roztomile.
„Kdo jsi? Ty jsi mě vzbudila? A mimochodem, co tady děláš?“ Zeptal ses, možná tvá rozespalost mohla za to, že sis mě spletl s dívkou.
„Sbírám bylinky, takové, co léčí nemoci a zranění.“
Neznal jsi mně, a přesto jsi mi hned začal pomáhat. Takový ty prostě jsi. Bezprostřední.
„Proč holka jako ty dělá ráno takovou nudnou práci?“
„A co ty tady děláš tak brzo ráno?“ Nemohl jsem tě nechat zjistit toho o mě příliš.
„Trénuji!“ Odpověděl jsi ve vteřině plný nadšení.
„Ty jsi ninja, nebo tak něco? Soudě podle té ochranné čelenky.“ Předstíral jsem překvapení.
Už jen zmínka o tom, že vypadáš jako ninja tě rozohnila. Byl jsi plný nadšení, malé ptáče připraveno prvně vzlétnout.
„Jsi skutečné úžasný. Ale proč vlastně trénuješ?“ Lichotil jsem ti. Nešlo to jinak.
„Chci se stát silnějším!“ Zubil ses.
„Ale už teď vypadáš dost silně.“
„Ale kdepak, chci být mnohem mnohem silnější.“ Zvážněl jsi. Tehdy jsi mě skutečně zaujal.
„Z jakého důvodu?“
„Abych se stal nejlepším ninjou ve vesnici! Chci všechny donutit, aby uznali mou sílu. A taky musím něco někomu dokázat.“ Máchal jsi před sebou zaťatou pěstí a ten šibalský úsměv se nedá zapomenout.
„Takže to děláš pro někoho jiného, nebo pro sebe?“ Nechápal jsi, přihlouple jsi na mě zíral. Tehdy jsi to ještě nevěděl. Musel jsem se usmívat. Bylo to tak milé.

„Hej! Co je tu tak legrační?“ Čertil ses.
„Máš někoho, kdo je pro tebe důležitý?“ Musel jsem tě trochu navést, cítil jsem, že dokážeš velké věci. Už tehdy. Měl jsi to vepsáno v těch nádherných modrých očích.
„Důležitý? Co se to snažíš zjistit?“ Tápal jsi.
„Člověk se může stát skutečně silným, pokud si přeje ochránit někoho, koho má opravdu rád.“
Tahle skutečnost mě stála spoustu bolesti a trápení, ale bylo tomu tak. I ty jsi to podle všeho věděl. Už tehdy jsi měl spoustu lidí, které jsi chtěl ochránit.
„Jo! Tomu celkem rozumím.“ Spokojeně jsi přitakal.
Nespletl jsem se v tobě. Měl jsi srdce na dlani, i když jsi to asi ani nevěděl.
„Staneš se silnějším. Ještě se znovu setkáme.“ Byl čas odejít, vzal jsem své bylinky a vydal se na cestu. Ale neodpustil jsem si to.
„A kdyby něco, jsem kluk.“ Ohlédl jsem se přes rameno, tvůj obličej byl k popukání, musel jsem rychle pootočit hlavou a skrýt upřímný úsměv.
I když jsem tušil, co nás čeká, byl jsem velice rád, že jsem tě tady našel. Byl jsem skutečně rád, že ty budeš můj soupeř.

Podruhé a naposledy jsme se setkali tam, kde má cesta došla svého konce. Kde se střetly naše sny.
I když jsi zprvu nebyl mým soupeřem, tušil jsem, že se objevíš. Nezklamal jsi. Vběhl jsi přímo do pasti, abys pomohl svému příteli. Ani netušíš, jak moc mě bolelo s vámi bojovat. Každá rána, každá jehlice. Ale muselo to tak být.
Na rozdíl ode mě už jsi byl od samotného začátku obdařen někým, kdo byl pro tebe ochoten riskovat život. Dar, který mi nikdy nebyl dopřán. Ty jsi to štěstí měl. Ale jen samotné štěstí nestačí, musel jsem ti udělit lekci. Musel jsem ti ukázat, jak krutá může být cesta shinobi. Tak strašně moc mě bolelo působit ti bolest.
Nedokázal jsem tvého přítele zabít, ale byl jsem schopen ho dostatečně zranit, aby sis to myslel. Abych odhalil tvé skutečné já. To, co jsi mi ukázal, bych nikdy nečekal.
„On dokázal skočit přímo do pasti, aby zachránil někoho, kdo je pro něj důležitý. Je to shinobi hodný respektu.“ Přisypával jsem sůl do otevřené rány.
„To je poprvé, co jsi viděl zemřít přítele? Toto je cesta shinobi.“
„Drž hubu! Za tohle zaplatíš!“ Nepletl ses, skutečně tomu tak bylo.
„Zabiju tě!“ Odsekl jsi vztekle a za pár minut jsem tvým slovům uvěřil.
Doteď nevím, co se stalo, co nebo kdo vlastně jsi.
Tvá chakra začala nabírat tvar, tvůj vztek a zoufalství se začaly ztělesňovat. Tvá krvežíznivost byla cítit v samotném vzduchu. Ať jsem udělal cokoliv, neměl jsem sebemenší šanci.
Zoufalství z toho, žes ztratil někoho, na kom ti skutečně záleží z tebe vytvořilo hrůzné monstrum.
A jedinou ranou, kterou jsi mě udeřil, jsi vše ukončil. Byl konec. Nemohl jsem se ti rovnat.
Kdyby to bylo možné, bylo by slyšet hlasité prasknutí, jak má vůle žít, můj životní cíl, můj sen, vše popraskalo a zpřelámalo se, stejně jako maska na mém obličeji. A přesto! Čekal jsem rychlý konec, má existence již nebyla potřebná. Stejně ses zarazil, když si poznal můj obličej. Doteď nevím proč.
„Ty jsi ten kluk, co…“ Skutečně sis mě pamatoval.
„Proč jsi přestal?“ Nechápal jsem.
„Zabil jsem tvého drahého kamaráda, a přesto mě nedokážeš zabít?“ Zaváhal jsi, vše se v tobě muselo neuvěřitelně mísit. Nevěděl´s, jak se chovat. Přesně tuhle lekci, jsem ti chtěl dát. Nezklamal si.
„Kam zmizela tvá předešlá síla? Takhle mě nezabiješ.“ Odplivl jsem krev.
„Byl pro tebe přece moc důležitý, nebo ne? Jsou lidé, kteří dostali velice špatný nápad. Neporazili svého nepřítele, když měli tu možnost, místo toho mu projevili soucit a nechali ho žít. Dle mého to není soucit.“ Sklopil jsem oči.
„Víš, co je to za bolest, žít bez svého snu? S vědomím, že tě nikdo nepotřebuje?“ Bylo to tady, má poslední slova. Můj celý život.
„Co se mi to tady snaží říct?!“ Nechápal jsi.
„Zabuza-san nepotřebuje slabého shinobiho. Ukradl jsi mi můj smysl života.“ Tak moc ses vztekal, nechápal jsi, proč následuji Zabuzu-san. Ale mě to nevadilo, nemusel si to chápat, nebyla to tvá cesta, ta cesta patřila jen mě samotnému.
Řekl jsem ti celý svůj příběh. Příběh chlapce, který se narodil v nesprávný čas na nesprávném místě. Kterého osud donutil zabít ty, na kterých mu skutečně záleželo jen proto, aby se stal nepotřebným, zbytečným. A pak, když se zdálo, že je vše u konce a každý nádech jen prodlužoval mé trápení, objevil se on. Muž, který dal mému životu smysl. Miloval mě proto, pro co mě ostatní nenáviděli. Někdo, kdo mě ocenil, koho nezajímalo, odkud jsem nebo co jsem, zajímalo ho jen to, jak mu můžu pomoct splnit jeho sen. A jeho sen se stal i mým snem, on se stal mým snem. Pro mě se stal středobodem vesmíru, někým, pro koho dýchám a pro koho položím i život.
Ale to vše jsi mi ve vteřině vzal, protože jsi mě porazil. Byl jsi o tolik silnější, a přesto stále na pochybách. Máš tak velké a upřímné srdce.
„Od jisté chvíle jsem se přestal považovat za bytost… Uvědomil jsem si, co je ta nejbolestivější věc, jakou může člověk cítit.“
„Nejbolestivější věc, jakou může člověk cítit?“ Skoro jsi nedýchal.
„Pocit, že tě na tomto světě nikdo nepotřebuje.“ Tolik to bolelo, jen vzpomínky řezaly jako břitvy.
„Řekl jsi mi: Chci se stát nejlepším ninjou ve vesnici, aby mě každý uznával. Kdyby se teď objevil někdo, kdo by tě z hloubi srdce uznával, nestala by se ta osoba pro tebe důležitou? Zabuza-san znal můj původ a stejně mě vychoval, chtěl to, za co mě všichni ostatní nenáviděli. Byl jsem tak šťastný…“
Konec byl nenávratně tady. Byl jsem jen zlomený nástroj, který si nezaslouží být po boku někoho takového, jako je Zabuza-san.
„Naruto, prosím, zabij mě!“ Prosil jsem, abys ukončil mé trápení. Nevěřil jsi tomu.
„Proč tak váháš? Zklamal jsem Zabuzu-san, už nadále nejsem zapotřebí. Proto tě žádám...
Ukonči to. Rychle.“
„Je tohle jediný způsob?“ Snažil ses tomu zabránit ze všech sil.
Přitakal jsem.
„Kdybychom se my dva potkali někde jinde, tak bychom byli nejspíš přátelé.“ Poslední věta, než jsi proti mně vyrazil.
Cítil jsem to stejně, už od prvního okamžiku, kdy jsem tě našel spícího v lese.
Drž se pevně svého snu! Staneš se o tolik silnějším! Děkuji ti, díky tobě jsem konečně pochopil,
co je mým účelem. Do smrti chránil tu opravdu důležitou osobu.
Ale v poslední chvíli se stalo něco, co jsem nemohl ignorovat. Poslední šance, jak pomoci
Zabuzovi-san. Musel jsem, prostě jsem musel, protože jsem ho tolik miloval. Mé tělo se pohnulo samo od sebe, aniž by bralo v potaz případná rizika. Bylo mi to jedno. Hnala mě čistá touha zachránit ho. Poslední, co jsem cítil byla ostrá bolest v hrudi. Chuť železa na jazyku a poté začalo vše pomaloučku mizet.

Můj život byl u konce. Až do samotného konce jsem se snažil být Zabuzovi-san užitečný. Stále věřím, že tomu tak i bylo. Nevím, co se stalo pak, jak to pojmenovat. A možná, že to nikdo jiný ani nepochopí.
I když jsem fyzicky nebyl přítomen, mé oči vyhasly a tělo začalo pomalu chladnout, stále jsem byl přítomen. A byl jsem tak svědkem toho, co se stalo. V co jsem doufal celý svůj život.
I když mé tělo bylo už jen prázdnou schránkou, nedopustil jsi, aby se mě někdo dotkl, a co víc, aby mě zneuctil a obrátil ses na Zabuzu-san.
„Co to sakra děláš?! Řekni taky něco! Nebyli jste snad přátelé?!“ Křičel jsi na něj.
„Buď zticha, kluku. Haku už je mrtvý.“ Pravil Zabuza-san, měl pravdu.
„A to k němu po tom všem skutečně nic necítíš? Nebyli jste pořád spolu?“ Nechtěl jsi připustit, že by mě Zabuza-san jen využíval. Nevím, kdes bral tu jistotu.
„Gatou využíval mě… Stejně jako já využíval Hakua. To je celé. Už jsem ti to říkal. My shinobi jsme jen nástroje. To, co jsem chtěl, byly jeho schopnosti, ne on samotný. Ničeho nelituji.“
„Opravdu to myslíš vážně? On… On… Tě opravdu miloval! Tak moc tě miloval! To pořád nic necítíš?! To opravdu… Opravdu nic necítíš? A když se stanu silným jako ty, budu se chovat stejně?
Obětoval pro tebe svůj život! Bez svého vlastního snu. Zemřít jako nástroj, to je tak strašně kruté!“ Plakal si.
Nikdy jsem neviděl nikoho tak citlivého. Ronil jsi slzy pro padlého nepřítele, který ti málem vzal osobu, na které ti skutečně záleží. Věřím tomu, že právě v tento moment, se rozhodlo o tom, že jednoho dne budeš skutečně silným ninjou. To, co následovalo pak, mi vyrazilo dech, jestli to tak mohu ještě říct.
„Kluku, už nic víc nemusíš říkat… Hakua bolelo s vámi bojovat, nebojoval jenom pro mě. Bojoval i za vás. Teď tomu rozumím, on byl až moc hodný. Nakonec jsem rád, že jsem vás potkal.“
Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem viděl Zabuzu-san plakat. Plakal pro mě, plakal proto, protože mě miloval tak jako já jeho. A za malou chvíli se ke mně připojil. Oba oproštěni od svých osudů jsme konečně došli klidu. Společně.

Nemohl jsem si pomoct, ještě malou chvíli jsem tě musel sledovat. Zachovali jste se čestně, pohřbili jste naše těla. Troufám si tvrdit, že naše setkání tě změnilo, alespoň doufám, že jsem ti ukázal tu správnou cestu. Ty jsi mi předvedl něco neskutečného, a navíc jsi mě osvobodil. Tím jsi našel svou vlastní cestu.
„Shinobi by se neměli zabývat vlastními cíli. Je pro ně důležitější být nástrojem. A to platí taky pro Listovou.“ Vysvětlil tvůj sensei.
„To je skutečný smysl toho být ninjou?“ Optal ses nevěřícně.
„Víte co? Víte co?! To se mi vůbec nelíbí! Okay! Právě jsem se rozhodl! Stanu se ninjou podle svého! Půjdou takovou cestou, abych nikdy ničeho nelitoval! Dattebayo!“
Zvolil sis, toho dne sis zvolil svou cestu ninji, způsob, jakým se staneš silnější. Zvolil sis tak svůj osud. A naše společná cesta, ač byla velmi krátká, skončila.

Teď už se na vše dívám jinak. Stalo se to tak, jak se to stát mělo. Minimálně já tomu věřím.
Nespletl jsem se v tobě. Skutečně se staneš silnějším. Teď už to vím. Nejen proto, že to máš napsáno v těch svých nádherných modrých očích, ale taky proto, co jsi pro mě udělal.
Dokázal jsi něco, v co jsem ani nedoufal. Splnil jsi mi můj sen. Můj vlastní sen, na který jsem kdysi dávno zapomněl.
Zatvrdil jsem se, snažil jsem se umlčet své city a být pouhý nástroj, ale nedokázal jsem to.
Zklamal jsem. Kupodivu jsi mě odměnil tím, že jsi mi splnil mou nejniternější touhu. Daroval jsi mi věčnost s tím, kdo je pro mě důležitý. S tím, koho skutečně miluji. Daroval jsi mi věčnost se Zabuzou-san. Děkuji ti.
Když se na tebe teď podívám, vidím, že jsi skutečně zesílil. Sílíš každým dnem. Ale tvá cesta není ještě zdaleka u konce. A kdo ví? Třeba se skutečně jednou staneš nejsilnějším ninjou ve své vesnici.