Omnis habet sua dona dies

Dělat dvojitého špeha mi absolutně nevadilo. Byl jsem pro tohle vycvičen a navíc moje nenápadnost mi v tomto pomáhala. Ale na druhou stranu jsem musel své dovednosti skrývat a být jen obyčejným ninjou, co má náhodou něco víc… něco jako Kakashi-san, ovšem do jaké se tím dostanu situace, jsem nesnil ani v těch nejšílenějších snech.
A tak se stalo, že jsem dostal úkol od mého pána Orochimara vetřít se do nechvalně neslavného ROOTu, temnější odnože ANBU. To se mi povedlo na první dobrou. Možná vypovím v jiný čas. Po jisté době, kdy mé mise byly vždy splněny v daném termínu a ještě jsem k tomu vždy měl bonus, tím jsem prokázal věrnost, jsem se dostal k veliteli, který se jmenoval Danzou. Tady se k němu mohli dostat jen ti nejvěrnější, nejspolehlivější členové. Ne jak v ANBU, kde každý vídal svého velitele skoro každý den. To sem, ale nepatří. Zakládal si i na své anonymitě spojené s bezpečností, co kdyby se ho někdo pokoušel zabít? Což se jistě v minulosti i stalo. Jak jsem slyšel od svých starších „kolegů“. Ukazoval se jen vždy, když věděl, že jeho třeba a jen těm, kterým vskutku věřil. Proto byl stále naživu.
Zrovna o něm jsem dostal za úkol shromažďovat cenné informace. Vyplácelo se. Moje intuice mi říkala, že by ho chtěl Orochimaru-sama za stínového spojence a naopak. Jak mi došlo o chvilku později, měl jsem pravdu. Jako ostatně vždycky.
Tak teď jsem klečel před ním a poslouchal jeho rozkazy. To, co mi nakázal bylo až neuvěřitelně bizarní. Kdybych mohl, tak se rozřehtám na celé kolo.
„Dnes ráno jsem se doslechl o nové ninja vesnici v zemi, kteráž to sousedí s naší. Pověřuji tě, abys o tomto zjistil všechno, co se dá. Tady máš její lokaci. Ihned vyrážíš. Jdi.“ Vzal jsem si od něj malý svitek. Omluvil jsem se, při odchodu se podíval a moje podezření se potvrdilo. Měl jsem se infiltrovat do vesnice, o které vím naprosto všechno. Od nejposlednějšího ninji, až po samotného Orochimaru-sama. Pod maskou jsem se pro sebe spokojeně usmál. Aspoň podám hlášení. Vezmu to jedním vrzem.

Jistě, vydal jsem se hned na cestu. Nic jsem si nebral. Nebyl důvod. Trasu jsem znal jako svoje boty. Nespěchal jsem, jen mi hlavou běželo, jak to nahrát, kdyby mě náhodou někdo sledoval. Rychlá obhlídka ukázala, že nikoliv.
K večeru jsem se dostal na půli cesty. Opět kontrola, zdali nejsem v něčím hledáčku. Opět nic.
Můj krátký život, coby špeha byl opravdu protkaný omyly, skoro mě stály život, poučil jsem se a nyní mě už absolutně nic nedokázalo překvapit… buď jste se poučili anebo ne. Patřil jsem, samozřejmě, do té první kategorie.
Uložil jsem se v blízkosti ústí jeskyně. Oheň nebyl třeba, v případě nutnosti jsem se uměl bránit. K tomu jsem měl dost teplou deku a z jeskyně sálalo teplo způsobené denním žárem.
Na druhý den jsem se probudil poměrně časně. V blízké říčce jsem si opláchl obličej, pojedl jídlo vždy nachystané v mém batohu. Vydal se na zbytek té pouti. Dnes to bylo o něco rizikovější. Nedaleko hranic jsem započal svoji velmi osvědčenou „kličkovací“ taktiku. Ta spočívala, už jak z názvu vypovídá v nečekaných změnách směru, aby ten, co vás sleduje měl problémy s nečekanou změnou směru. Pořád mi to vycházelo, dokonce i u těch, co mě zpočátku mého působení v ROOT, špehovali více než jenom jednou. Asi nepočítali, že tuhle taktiku opět použiju. Výborně jsem se tenkrát bavil. Jo, to byly časy.
V tomhle světě, pokud jste nebyli dost opatrní, skončili jste většinou mrtví. V tom lepším případě. Věděl jsem, že nejsem sledován, dělal jsem to už jen tak ze zvyku. To víte, zvyk je železná košile. Zvlášť v téhle branži. Co se jednou naučíš…
Za hranicemi jsem ze sebe shodil uniformu ROOTu a byl jsem znovu tou pravou rukou svého pána. Do Zvučné jsem dorazil svou obvyklou rychlostí. Nástrahy, hlídky a další ochranu jsem překonal tak snadno. Navíc mě tady všichni dobře znali. Kdo by taky neznal pravou ruku jednoho z Legendárních Sanninů?
Do sídla Orochimaru-sama jsem to měl už jen opravdu kousek.
Do necelé hodinky jsem byl na místě. Tady mě už dokonce někteří zdravili. Asi si tím chtěli buď šplhnout, nebo se mě prostě báli. Nevnímal jsem je. Nebyli pro mě ničím. Něčím přece. Relativnými pokusnými králíky.
Zdvořile jsem však zaklepal na dveře. Ozval se podivný zvuk, což jsem bral jako: „Dále.“
„Tak, co pro mě máš? A co tady děláš?“ utrhl se na mě. Byl jsem na to jednání tak uvyklý, že jsem to přešel.
„Informace, které vás budou zajímat. Do toho jsem dostal misi, abych se infiltroval do vaší vesnice a vyjednal s vámi případné stínové spojenectví.“ To jsem si vymyslel. Ovšem lež to nebyla, jen to nebylo podáno takhle.
Orochimaru-sama se pobaveně uchechtl. „Tomu říkám náhodička. Co ještě říkal?“
„Dohromady nic, ale ze spolehlivého zdroje vím, že Uchiha Sasuke se bude příští rok účastnit maturit, tudíž vaše chvíle nastala…“ než jsem mohl pokračovat, byl jsem přerušen.
„Ještě ne, chci, aby víc zesílil a jeho Sharingan se přiblížil tomu, co má Itachi.“ V duchu jsem se musel smát jak blázen. Cože? Ten cucák a mít sílu Itachiho? Směšné.
Nahlas jsem řekl: „Dobrá, tady máte onen svitek se všemi dostupnými informacemi. Pokud je to vše, mohu si jít po své skutečné práci?“ Podával jsem ten svitek. Zmizel v jeho ruce a mávnutím mě propustil.
„Zdržím se dva dny, abych nebyl až moc nápadný.“ S těmito slovy jsem odcházel. Poměrně rozladěn. Čekal jsem větší nadšení. Ovšem už to tak u něj bývá.
Do práce, která mi tu už dva roky stojí, jsem neměl nejmenší chuť začínat nebo dokončovat. Ovšem musel jsem. Tedy spíše výzkum mi pomáhal zapomenout na všechno ostatní…

Po povinných dvou dnech jsem se sbalil na cestu. Docela i velkou část práce jsem dokončil. Taky jsem nedělal nic jiného.
Když jsem vycházel z jeho skrýše, čekal tam na mě. Byl jsem v upřímném šoku. Nikdy se nestalo, aby tohle udělal.
„Co?“
„Dej mu tohle. On už bude vědět.“ Poklonil jsem se, vzal si požadovanou věc. Pak jsem vzal „svoje informace“, zabalil jsem je na svitek svého pána, aby Danzou hned nepojal podezření. Schoval do batohu, do tajné kapsy. Vyrazil jsem směr Konoha. Zpátky jsem nasadil volnější tempo. Nikam jsem nepospíchal. A i kdyby mě přece jen někdo sledoval. Mám pro své jednání vlastní důvody a nemusím se svěřovat.
Na hranicích jsem se opět převlékl do své ROOTovské uniformy. Ze sluhy Orochimaru-sama jsem byl opět tím ninjou, co poslouchá jen Danza. Připadal jsem si jak sluha dvou pánů…
Cestou jsem se několikrát přesvědčil, že opravdu nejsem sledován.
Do požadovaného cíle jsem se dostal v rozsahu den a půl. Jindy by mi cesta zabrala den. Nedělalo by dobrý dojem, kdybych byl tak horlivým nováčkem, aby co nejrychleji běžel sdělit, co jsem se na misi dozvěděl.
Danzou už mě velmi netrpělivě očekával.
„Jak proběhla mise?“
„Nad očekávání skvěle.“ Během řeči jsem vytáhl naše zprávy, pokračoval jsem. „Jistě, nechci být drzý, nebo tak, ale myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste si to přečetl v soukromí. To, co jsem zjistil…“ dál jsem se nedostal. Všichni měli nějakou divnou tendenci mě hrubě přerušovat. Tady jsem musel zatínat pěsti. Ještěže jsem klečel, nešlo to tolik poznat.
„Ano, ano, to jsem měl také v plánu. Máš den volno. Zítra se hlaš pro novou infiltrační misi.“ Až jsem se divil, jak Danzou neprotestoval vůči mé poznámce…
Ani nevím, co bylo v tom vzkazu. Bylo mi to jedno. Ať si to mezi sebou vyřeší jak chtějí. Prostředníka jim fakt dělat nebudu! I tak jsem měl dost práce i tady. No jo, musel jsem se něčím zaměstnat, když tady nemohu provádět nelegální výzkum. Mohl jsem, nechtěl jsem však na sebe poutat zbytečné pohledy.
Vydal jsem ke své ubikaci, kde jsem odložil batoh, složil zbraně a ke svému úžasu jsem najednou pocítil takovou únavu, až jsem si řekl, že bych mohl pořádně dohnat spánkový deficit za posledních pět dní. I když jsem minulou noc spal jen pět hodin. Sotva jsem ulehl, už jsem spal. Nemyslíc už na nic. Taky jsem jen člověk, co potřebuje spánek…