Vyjímka z pravidel (16. Kapitola) Od Patnácti Let

Když se od něj odpoutala,hleděla do stejně černých očí jako jsou ty její. Pohladil ji po vlasech,jeden jejich neposlušný pramen zastrčil za ucho, něžný dotyk věnoval mírně znachovělé tváři, pohlazení motýlích křídel šíji....
,,Itachi..." Zašeptala do jeho rtů,zatímco ji pokládal do purpurových polštářů. Jejich jazyky se proplátaly ve vášnivé hře,kterou znají jen oni dva. Nenechavé ruce pomalu odhalují další části bělostné kůže a oči září,jakoby hleděli na největší poklad světa.
Ani ona nezůstává pozadu. Během okamžiku na zem dopadá zelená vesta,následovaná trikem stejné barvy jako je její duše. Rudé rty se přesouvají níže aby nevynechaly jediné místečko na polaskání. Ruce bloudí po horké hrudi,cítí zrychlené údery srdce.
Konečně ji vysvobodil ze svazujícího sevření šatů. Zlíbal její krk,na okamžik se zastavil u klíční kosti aby na tomto místě zanechal fialové znamení svého bytí. Pak již ale neomylně pokračuje níž. Vzal do úst její bradavky,jedu po druhé,chvíli si s nimi pohrával,obkroužil je jazykem,jemně okusoval,zatím co druhému prsu se vždy věnoval rukou. Duhá s něžnými dotyky postupovala dál.
Nenechala se zahanbit. Štíhlé prsty během okamžiku svedly boj se zapínáním kalhot a osvobodily tak jeho ztopořenou pýchu. Tiše zavzdychal,když přez ni přejela rukou. Usmála se.
V zápětí se však ani ona neubránila smyslnému stenu,když ji zbavil poslední části oblečení a dotkl se rozpáleného lůna. Slastně přivřela oči,vychutnávaje si jeho něžnosti.
Nezapoměla však na něj a i on byl za okamžik jen v rouše Adamově. Hbité prstíky ho zbavovaly sebeovládání a zatemňovaly mysl.
Skousla si rty aby ztišila své nebezpečně sílící steny. Na spodním rtu se jí zaleskla rubínová krůpěj krve. Okamžitě ji slíbal a když jí opět pohlédl do očí,bylo to s nevyřčenou otázkou.
Věnovala mu vědoucný úsměv a okamžik nato i své tělo.
Tentokrát už se nesnažila utlumit své hlasité vyznání. Věděla,že by to bylo zbytečné. Oba se potáceli kdesi na hranici vědomí a slastné nirvany,kde neexistuje čas,pravidla ani zákazy.

Leželi na boku, v těsném obětí. Něžnými dotyky a polibky se přesvědčovali o tom,že vše jednou bude dobré... Že jednou skutečně budou splu,nemusíc se skrývat před všetečnými zraky členů Konohy....Nakonec usnuli vyčerpáni,ale štastni,doufajíc v lepší zítřek.

(N/A Vím,že je krátká,ale ten..ehm konec jsem nechtěla rozepisovat. Pochybuji totiž,že varování v nadpisu někdo dodrží..)