O všem a přitom o ničem (ep. 006)

Tak tady pokráčko. Mohlo by se to nazývat Tma.Ticho.Tma.Ticho. jelikož tahle fráze se objeví docela často. Je tady toho míň, ale nějak jsem měla pocit, že už bych tam neměla nic dalšího psát. Takže je to trochu kratší, ale o to víc pomatenější
____________________________________________________________________________
"Tak ses konečně probrala?"
"TY! Co tu děláš?!"
"Čekal jsem přívětivější přístup, Sakuro..."
"Nečekala jsem, že budu k tobě muset ještě někdy nějakej přístup mít, Sasuke..."
"A co kdybych se vrátil? Mám ti snad připomínat, jak jsi mě prosila, abych neodcházel?"
"A mám ti snad já připomínat, jak jsi stejně odešel?"
"Sakuro... omlouvám se. Musel jsem. Ale..."
"Ale co? Nechals mě tam jen tak ležet, myslíš že ti odpustím?"
"Opravdu mě to mrzí. Ale teď... teď je všechno jinak..."
"Jo, to máš pravdu. Všechno je úplně jinak."
Ztracená. Jako bych byla ztracená v jeho očích. Tak temné, tak krásné... NE! Už znovu nesmím podlehnout!
"Sakuro..."
Tak krásně to zní, jako by ke mně něco cítil. Ale není to tak. Vidí, vždycky ve mě viděl jen otravnou malou holku.
Já k ní snad nakonec něco cítím, pomyslel si Sasuke. Já ji snad nakonec...mám i rád...
"Teď už můžeme... můžeme být spolu..."
"Ne! Teď už nemůžeme, Sasuke. Protože..."
"Proč? Proč, Sakuro?"
"Protože... já... "
Sakura umlkla. Nemůžu, nemůžu mu to říct. Nedokážu popřít city, kterých se nedokážu zbavit... Ale když to neudělám, využije mě. Zničí mě... už mu neuvěřím. Vždycky mě nenáviděl... Už nikdy.
"Protože já už k tobě vůbec nic necítím."
Dokončila jsem tu větu... řekla jsem něco, co není pravda. Musím ale ochránit svou duši... Slzy se začaly nekontrolovatelně řinout po její tváři.
"To není... to nemůže být pravda. Sakuro, řekni, že to není pravda! Prosím.."
Poslední chabý pokus.
"Ne, Sasuke, je to pravda. Čekala jsem dlouho... příliš dlouho..."
"Je mi to líto. Doufal jsem, že ještě není pozdě."
Sasuke s těmito slovy opustil prosluněnou místnost, kde zanechal Sakuru s mnoha pochybnostmi v srdci. Oba věděli, že právě ztratili lásku... navždy.

po 5 minutách, stále Orochimarův úkryt

Sakura, po dlouhém usedavém plačtivém záchvatu omdlela.Znovu.

za několik hodin, místo pořád stejné

Znovu. Tma. Ticho. Tma. Ticho. Příjemné místo... pryč od všech smutků normálního života...
pryč od Sasukeho, kterého jsem právě navždy ztratila.
"Neměl tě rád..."
Zase on.
"Proč mi lezete do hlavy?"
"Sakuro...on neměl, ale já můžu."
"Nepovídejte! A taky jste hrozně hodnej a v životě jste nikoho nezabil, co?"
"Lži. Všechny ty pomluvy o mně..."
"C...co?"
"Zabíjet jen z potřeby... pro dobro lidstva..."
"A...ale vy, prý nemáte city...a...a... a já tomu věřím!"
"Sakuro...věř mi. Alespoň ty... prosím."
"A...ale..."
"Ne, nemám city. Ale mohl bych mít..."
"Ne.."
"Stačí, když mi pomůžeš... přidej se na mou stranu..."
"J...já?
"Jen řekni to jediné slůvko... a dám ti sílu, se kterou se pomstíš tomu bláznovi..."
"Já ho mám ale pořád trochu ráda..."
"A on tě nenávidí. Jsi pro něj jen malá holka..."
"NEEE!"
A pak nic. Jenom tma, ticho, tma, ticho.
Co když má pravdu... Tma. Ticho. Tma. Ticho.
"Kdybys měla tenkrát víc síly..."
Hlas...a pak nic. Tma. Ticho. Tma. Ticho.
"...tak by si tě všiml..."
Orochimaru... a znovu. Tma. Ticho. Tma. Ticho.
"kéž bys byla bývala silnější..."
Obraz... vzpomínka... na tu noc, kdy Sasuke odešel z vesnice...
"...teď můžeš být. Stačí, když řekneš Ano..."
A nic. Tma. Ticho. Tma. Ticho.
"Sakuro... ty přeci chceš být silnější... vyspělejší...
Dám ti čas... jen aby ti to netrvalo moc dlouho...mohla bys mi umřít..."
Potom vše utichlo. Zase ta krásná tma, to božské oblažující ticho.
Tma. Ticho. Tma. Ticho....uklidňující... Tma. Ticho. Tma. Ticho...příjemné.. Tma. Ticho. Tma. Ticho...otupuje smysly.... Tma. Ticho. Tma. Ticho....pořád dokola... Tma. Ticho. Tma. Ticho.
"ANO!" zazněl do tohohle klidu Sakuřin hlas.
"Tak právě tohle jsem chtěl slyšet, drahoušku..."

PŘÍŠTĚ:
Naruto a Hinata prožívají krásné období lásky
A možná chvilka z nynějšího života Sakury.
epizodka 007 zde: http://www.konoha.cz/?q=node/22547