Sama proti všem 08: Proti své vůli

Znovu se podívala na měsíc a zavyla.

Hinata se jen tak procházela a sbírala květiny. Už jich měla plnou náruč, když zahlédla Yoshino, jak sedí na velké větvi jednoho stromu.
"Ehhhm...ahoj Yoshino." pozdravila nesměle. Z téhle dívky byla vždycky tak trochu nesvá. Ta se na ni podívala a usmála se.
"Ahoj Hinato, nechceš se ke mě přidat?" Hinata ulehčeně vydechla a kývla.
"Ano, ráda." ale byl tu menší problém. Hinata držela tolik květin, že se neměla čím chytit. Najednou ji něco zvedlo. Překvapením vykřikla, ale pak si uvědomila, že to musí být Yoshino. A měla pravdu. Černovláska ukazováčkem a prostředníčkem řídila směr větru. Vítr Hinatu jemně položil na větev. Vtom její květy obalila voda a u kořenů se jakoby spojila, takže to vypadalo, že jsou v jakési neviditelné sklenici. Hinata se na dívku překvapeně podívala.
"Přece nechceš, aby uschly?" řekla Yoshino s úsměvem. Hinata jí úsměv opětovala.
"Ne, to určitě ne." Yoshino se na ni chvilku dívala, pak otočila hlavu stranou a řekla:
"Máš nádherný úsměv. Naruto musí být úplnej magor, když si toho ještě nevšiml." Hinata se na ni překvapeně podívala. Jak to, že ví o její náklonosti k Narutovi? Pak si ale vzpoměla, že jí Kakashi říkal něco o tom, že čte myšlenky. Povzdechla si.
"Ale on má rád Sakuru." Yoshino se pousmála.
"To si jen myslíš. On k ní už nic necítí." tohle Hinatu překvapilo. A taky zklamalo.
"Tak proč si mě pořád nevšímá?" zeptala se smutně.
"Protože Naruto je slepej, nevnímavej idiot." Hinata chtěla něco namítnout. Neměla ráda, když o něm někdo takhle mluvil, ale usoudila, že má Yoshino v podstatě pravdu.
"Hinato, Naruto si tě nevšimne, když ho budeš z povzdálí obdivovat. Ten je někdy dokonce tak blbej, že ani nezabere, když mu zamáváš rukou před očima." Yoshino dala Hinatě chvilu, aby si to uložila do hlavy a pak pokračovala:
"Ale tebe si všimne hned, jakmile ho oslovíš, protože ty si výjimečná osobnost. Jen se musíš sebrat a prostě za ním jít." tohle Hinatě konečně otevřelo oči. Vděčně se na Yoshino podívala.
"Děkuji ti." dívka se usmála.
"Není zač. Od toho sem přece tady." Hinata se podívala na kytici. Vytáhla jeden nádherný bílý květ a podala ho Yoshino. Ta se na ni překvapeně podívala. Od té doby co odešla z Konohy jí ještě nikdo nikdy nic nedaroval.
"Tenhle květ je odrazem tvé duše." řekla. Yoshino se na ni široce usmála (pozn. autora: a vsad'te se že další úsměv bude za 7000 let) a květ si vzala. Vítr Hinatu zase snesl na zem. Ještě se za ní ohlédla, usmála se a odešla. Yoshino se na květ hodnou chvíli dívala. Vzpomínky. Vzpomínky hodně bolely a ty její se začaly vracet. Opřela se hlavou o strom a zavřela oči.
Bylo to v den, kdy ji měli jmenovat Jouninem. Její teta, Yoshiko, jí před odchodem dala do vlasů bílý květ.
"Tento květ je stejný jako ty." osmiletá Yoshino se na ni nechápavě podívala.
"Jak to? Vždyt' já mám černý vlasy!" Yoshiko se zasmála. Měla velmi příjemný, zvonivý smích.
"Je jako tvá duše. At' už zvenku budeš jakkákoli, uvnitř budeš vždycky čistá a krásná jako tenhle květ." Yoshino se na ni zazubila a objala ji. Bohužel nevěděla, že toto objetí bude jejím posledním.
Yoshino rychle otevřela oči. Ten květ! Bleskurychle vstala a zmizela.
Objevila se před branami Nazuki klanu. Už dlouho neviděla jeho znak. Byl to symbol Yin a Yang, ale místo puntíků tam byl černý a bílý vlčí tesák. Byly strašně zaprášené a nebylo divu, vždyt' je nikdo neotevřel už 8 let. Nerozhodně natáhla ruku a přetrhla policejní pásku. Bránu spíš vyrvala než otevřela. Zhluboka se nadechla a překročila práh. Od té doby co odešla, se nic nezměnilo, teda kromě toho, že byl všude prach a plno špíny. Všechny dveře byly otevřené dokořán, takže bylo vidět dovnitř budov. Ani nevěděla jak, ale najednou stála před svým domem. Váhala, jestli bude vůbec schopna projít dveřmi, ale chtěla najít ten květ. Vešla dovnitř. Všechno v domě bylo vzhůru nohama, přesně jako v ten osudný den. A pak to uviděla. V předsíni byla na podlaze zaschlá krev. Velmi dobře věděla, čí krev to je. A vedle ležela bílá květina. Byla už úplně suchá, ale okvětní lístky kupodivu neopadaly. Přistoupila blíž a klekla si. Vzala kvítek do ruky. Zavřela oči a soustředila chakru do rukou. Ty zeleně zazářily a květ začal oživovat. Získal zpět svou barvu a přenádherně voňel, stejně jako před osmi lety. Chakra se jakoby vsákla do květiny a ta se jasně rozzářila.
"Ty už nikdy nezvadneš." zašeptala Yoshino roztřeseným hlasem. Vstala, naposledy si prohlédla svůj dům a vyšla ven.
Stála na malé mýtince, kolem dokola obklopenou stromy. Uprostřed stál velký kámen ve tvaru vlčího tesáku a na něm bylo vytesáno plno jmen. Byl to pomník Nazuki klanu a na něm byla vytesána jména všech, co zemřeli. Ale dvě tu chyběla a Yoshino velmi dobře věděla která. Co se týče tvaru pomníku, klan Nazuki velmi silně uctíval vlky, ale jejich úcta překročila mez. Bylo zvykem, že jednou za 7 generací se narozené dítě předá vlkům. Jedině ti pak rozhodnou, zda vytrénované dítě vrátit a nebo si ho nechat. Yoshino byla tím dítětem, které se vlci rozhodli vrátit. Byly jí 3. Ale ne nadlouho. Po tom, co byl její klan vyvražděn, se jí neujal vládce z Království Stínů hned, ale opět se vrátila k vlkům. Ti se jí ujali, protože věděli, že je jednou z nich. Vládce ji jednoho dne našel, jak spí u vlčího doupěte. Všechny vlky zabil a Yoshino si v podstatě přivlastnil. Ta ho proto nikdy netitulovala "otče" ale "pane". I když žila s vlky 3 roky, lidskou řeč nezapomněla.
Položila květ před pomník. Narovnala se a pohlédla na jméno své tety. Milovala ji, byla pro ni vším. Yoshiko tu byla vždy, když Yoshino potřebovala. Ale její matka, Yoko, byla úplně jiná. Nikdy jí s ničím nepomohla, pořád jí nadávala, mlátila ji a Yoshino vůbec nechápala proč. Někdy její matce stačila i bezvýznamná maličkost, aby vzala tyč a pustila se do ní. Horší bylo, že její otec se na to jen díval. Nikdy nepřiběhl, aby ji chránil, nikdy se jí neujal. Ještě si pamatovala, co jí teta jednou řekla:
"Musíš být silná, Yoshi. Nikdy nedávej najevo bolest, i kdybys umírala. A pamatuj, já tu budu vždycky s tebou."
Dívce po tváři stekla slza. Jedna jediná slza která patřila jen Yoshiko. Stekla po tváři a dopadla na bílý květ. Ten se neuvěřitelně jasně rozzářil. Yoshino se pousmála a odešla.
Dneska nešla výt do lesa. Seděla na tom samém místě jako odpoledne. Držela v ruce květ od Hinaty. Chvilku si ho prohlížela, nepatrně se usmála a pak si ho dala za pravé ucho. Opřela se o strom. Zavřela oči...a usnula.
Probraly ji sluneční paprsky. Spala 1 hodinu. Zívla (ale pšššt!!!) a seskočila ze stromu. Najednou k ní přiběhla udýchaná Sakura.
"Yoshino, musíš nám pomoct, máme tu problém!" Yoshino na nic nečekala a rozběhla se za Sakurou. Běžely do nemocnice. Tam byl jeden velmi vážně zraňený ninja, kterého se Tsunade snažila vyléčit, ale nešlo to.
"Tsunade, běž si odpočinout a vy všichni ustupte!" lékaři ji uposlechli. Yoshino začala velmi rychle provádět pečetě. Její ruce rudě zazářily a ty pak přiložila na hrdlo ninji. Bylo to vážné zranění, teprve po půl hodině přišla Yoshino na to, že je to jed. Přestala s léčením, ale nikdo neměl ani páru proč. Kousla se do prstu.
"Otevřít!" poručila ninjovi. Ten otevřel pusu a Yoshino nechala pár kapek krve stéct dovnitř.
"Co to sakra děláš?" zeptala se vyděšená Sakura když uviděla, co to Yoshino dělá. Dívka nereagovala. Sakura k ní vykročila, ale Tsunade ji zadržela.
"Nech ji. Ona dobře ví, co dělá." Sakura přikývla. Yoshino zase začala s léčením. Asi po hodině byl ninja fit. Odvedli ho a Tsunade šla s nimi. Těsně než odešla, řekla Sakuře:
"Kdyžtak se o ni postarej." dívka přikývla. Pohlédla na Yoshino, ale ta vůbec nevypadala unaveně.
"Co to mělo bejt?" zeptala se rozhořčeně. Yoshino zase nasadila ten kamenný pohled.
"Moje tělo je imunní proti všem jedům." řekla klidně. Sakura myslela, že špatně slyší.
"Ale jak je tohle možný?" zeptala se nechápavě. Yoshino jen pokrčila rameny.
"To nevim. Mám takový podezření, že sem to podědila po tetě. Ona byla z celýho Nazuki klanu nejtalentovanější medic-nin. Navíc byla taky empatička a věštkyně."
'Tahle holka snad neni člověk.' pomyslela si růžovláska.
"No, ale jinak ti moc děkuju. Bez tebe by ten ninja zemřel. A mimochodem...krásný květ." Yoshino se pousmála a zmizela.

Bylo strašné vedro a Yoshino se cítila nepříjemně. Už 9 dní se nemyla, což bylo pro ni mučení. Prošla branami Konohy a vydala se hledat nějaký čistý potůček. Nedaleko v lese jeden našla, až na to, že byl trochu špinavý. To pro ni ovšem nebyl problém. Udělala pečet', kolem ruky jí zavířila namodralá chakra a tu pak ponořila do vody. Potůčkem se začalo šířit modré světýlko. Když Yoshino ruku zase vytáhla byla voda křišt'álově čistá. Pomalu se svlékla a za celou dobu pozorně špicovala uši, jestli ji náhodou někdo nešmíruje (a kandidátů by bylo dost!). Když nic nezaslechla, vlezla do příjemně teplé vody. Vzala své krásné vlasy a rukou je pročísla. Voda jí sahala po hrud', takže teprve ted' byly na jejích zádech vidět strašlivé jizvy. Byly to velké, nezacelené šrámy, které nebyly dostatečně ošetřeny. Je to sice k neuvěření, ale to všechno měla na svědomí její matka. Ted' by je se svou mocí mohla vyléčit, ale ona nechtěla. Ty jizvy jí měly připomínat bolest a utrpení které musela za svůj život prožít. A navíc si je chtěla nechat pro svého otce, aby až ho potká mu to dala (s prominutim) sežrat i s úrokama. Ale nejhorší z nich měla na krku. Začínala u levého ucha a končila skoro až u pravé klíční kosti. Tuhle ránu utržila, když odmítla nastavit matce záda, ta jí pak o krk přelomila dřevěnou hůl. Tehdy byla ráda, že jí neroztrhla krční tepnu. Odhrnula si vlasy zase dozadu. Takhle bylo na jejím hrdle vidět zvláštní znamení. Bylo to 10 černých, zahnutých tesáků, složených do kruhu a uprostřed byl japonský znak vlka. V prvních pěti mezerách mezi tesáky byly znaky živlů. Byla to pečet' jejího démona. Vtom za ní něco zašustilo. Bleskurychle se otočila a z křoví vylezl...Gaara. Ten se nejdřív cítil trapně, ale pak se zatvrdil a zeptal se:
"Co tu děláš?" Yoshino se na něj podívala, jako by říkala: "To je snad jasný ne?" Gaara uhnul pohledem, odkašlal si a pokračoval:
"Tak řekneš mi už konečně odkud se známe?" Yoshino zaskřípala zubama. Nesnášela, když musí něco opakovat dvakrát. A už vůbec ne u kluků.
"Zatraceně, my se neznáme! Mám ti to snad napsat abys to pochopil bo co?!" vyjela na něj. Gaara překvapením nadzvedl obočí.
'Ta holka má páru.' pomyslel si obdivně. Yoshino mezitím spřádala plán k útěku. Bud' vyskočí z vody, dá mu dělo a v pohodě se oblékne a nebo čapne oblečení a zdrhne. Ani jedno nepřicházelo v úvahu, protože rozhodně nestála o to, aby ji nějaký kluk viděl nahou a ještě k tomu ten, který se jí líbí. Jak tak přemýšlela, ani si nevšimla, že Gaara sedí na bobku tak metr před ní a pobaveně ji pozoruje. HODNĚ překvapeně se na něj podívala a pak si teprve vzpomněla, že je vlastně nahá a rychle si zakryla hrudník. Gaara se ušklíbl. Najednou si všiml její pečetě a pozorně si ji prohlédl. Yoshino si musela myslet bůhvíco, protože vzápětí dostal pořádnou bombu do ksichtu se slovy: "Ty úchyláku zatracenej!". Odlétl asi o 10 metrů dál, ale pád zbrzdil písek. Tuhle příležitost Yoshino využila k úprku. Bleskurychle vyskočila z vody, popadla své věci a vzápětí zmizela. Gaara se omráčeně zvedl a rozhlédl se kolem. Nikde nebyla. V duchu zaklel a pak si ohmatal obtisklou pěst na své tváři. Takhle stejně ho bolela hlava, když se probral tam na té skále. Zatřepal hlavou a dal se k odchodu.
Asi 15 metrů opodál se krčila Yoshino. Počkala, až Gaara zmizí a ulehčeně si oddychla. Oblékla se a vyšla ze stínu. Vlasy měla ještě mokré, ale to se rychle změnilo. Zvedl se lehký, teplý větřík a projel jejími vlasy. Vzápětí byla od hlavy až k patě suchá. Dala si do vlasů květ od Hinaty, nadýchala se čerstvého vzduchu a vydala se zpátky do vesnice.