TenTen jede s náma

Kdysi jsem věřila, že všechno co se děje, má svůj důvod.
Kdysi jsem věřila, že po noci zase přijde ráno, po zimě jaro.
Kdysi jsem věřila, že když se zavřou jedny dveře, otevřou se druhé.
Kdysi jsem věřila, že záleží jen na mě, jakou cestou půjdu.
Kdysi jsem věřila, že naděje neumírá.
Kdysi jsem věřila, že dokážu ochránit ty, na kterých mi záleží.
Kdysi jsem věřila, že i když nastoupím do špatného vlaku, tak můžu vyskočit za jízdy.
Kdysi jsem věřila, že smrt není konečná stanice.

To ale bylo kdysi... A teď je teď. Časy se mění... a lidé taky. Změnila se doba a změnila jsem se já. To ona doba mě změnila.

Kdysi jsme žili v míru... tehdy s námi byla i pátá - vzpomínám si, že bývala mým vzorem. A pak... pak přišli oni a on... A pro nás, věrné ninji konohy slunce na dlouho zapadlo. A už nikdy nevyšlo... jenom pomalu pohasínaly i poslední hvězdičky. A ty, co nezhasly, jsem já už nedokázala vidět...

Nyní nevěřím na důvody... život je jen souhrou náhod a omylů... protože... neexistuje důvod pro to všechno, co se stalo... ne... prostě není, já už nechci, aby byl...

Nyní už nevěřím na rána ani na jaro... já už zapoměla na to, jak ráno vypadá... zapoměla jsem, jak jaro chutná... tady je pořád tma, a pořád sychravo. Tohle je svět, kterého se zmocnil jeden jediný, hrozivý člověk... pro mě už slunce znovu nevyjde... a i kdyby, bojím se, že bych jej stejně nepoznala.

Nyní nevěřím na dveře, které se ti otevřou... proč? Není to snad jasné? Proč mám věřit na něco, co nemám? Dveře... pokračování dál... mně se pouze všechny zavřely. Pouze se blížím k východu... každým kokem...

Nyní nevěřím, že si můžu vybrat cestu... protože, mám před sebou jen jednu jedinou. A to je ta, po které mě právě teď vedou. Cesta k šibenici, cesta ke smrti. I kdybych se teď vytrhla a utekla, za chvíli mě chytí a stejně zemřu... nemá to cenu... nemám za kým utíkat...

Nyní už nevěřím na nesmrtelnost naděje... nosím v sobě totiž její hrob. Já už nevidím hvězdy, ani když náhodou svítí... a když je nevidím, nemůžu si ani nic přát, když jedna padá... pamatuješ si na to, Neji? To byla naše oblíbená zábava... leželi jsme, hledali hvězdy, které padají a přáli si, abychom mohli být napořád spolu... a dnes já nevidím... nedoufám, jen lituji. Lituji toho, co se mnou dnešní svět provedl...

Nyní už nevěřím, že dokážu ochránit ty, které mám ráda... jelikož jsem to nedokázala. Prosím, odpusťte mi, že jsem to nedokázala... Neji, odpusť mi prosím... snažila jsem se tě chránit, ale nedokázala jsem to... namísto toho jsi zachránil ty mě... a stejně to je k ničemu, protože právě kráčím po té poslední cestě... už vidím kata... těší se na to... těší se, až se mnou skoncuje stejně jako s váma, Mistře. Stejně jako s tebou, Lee... stejně jako s vámi Kibo, Shikamaru, Sakuro, Ino a Choji.

Už nevěřím na to, že se dá z vlaku vyskočit... ne, nejde to... protože když už v něm sedíš, jede příliš rychle na to, aby to šlo. Prostě se už vezeš, ani nevíš jak... a ti co se přece jen pokusí vyskočit, skončí pod jeho koly... jako ty, Naruto...

Nyní nevěřím na to, že by po smrti mohlo být něco jiného... a proč by mělo? Copak není dost utrpení tady? A kdyby bylo, jak by duše našich milých mohly jen tak přihlížet a nedat nám vědět, že jsou v pořádku? No?! Tohle je prostě konec...

Stoupám po schodech na popraviště... osm schodů... jeden schod za jedu moji víru. Jsem nahoře... koukám do katových chladných očí... Jsou šedé. Šedé jako ocel, z které je jeho sekyra. Šedé jako obloha, která se neumí smát. Šedé jako smutek, který prosákl všude. Jsou šedé...
Pokládám hlavu na špalek. Nasedám na poslední vlak, který jede už jen na konečnou... a bez zpáteční jízdenky... bude to bolet?
Zavírám oči... slyším jak sekyra zasvištěla vzduchem. Slyším zděšený výkřik obecenstva... slyším svůj smích...
Já se směju? Proč? Protože mi nic jiného nezbývá... plakat se mi nechce...

Krátká, ostrá bolest projela mým hrdlem. Už nevím nic... jsem ve vlaku. Sedím v kupé, a v ruce mám jednu jedinou jízdenku.

Přichází průvodčí... vypadá mile... hezky se usmívá.
,,Tak kam to bude, slečno?"
,,Na konečnou, kam jinam?" odpovím, naprosto smířená se svým osudem.

,,Ale tady konečnou nemáme. Můžete vystoupit, kde chcete," říká průvodce a pořád se usmívá.
Váhám... konečná není? Jsem ve správném vlaku? Já už ničemu nerozumím... čemu věřím, a čemu ne?

Náhle se otevřou dveře kupé a do nich vtrhne Neji, Lee, Naruto, Shikamaru, Kiba se svým věrným Akamarem a zkrátka všichni, o které jsem za poslední měsíce přišla.

,,Pane průvodčí, TenTen jede přece s náma..." zazní Nejiho hlas a průvodčí se pouze mile, chápavě usměje a odchází.

,,Až budete chtít, tak si vyskočte," nesou se za námi ještě jeho poslední slova...