Nová Generace:8.část Tanec v dešti

„To bude otrava“
Shikamaru ještě seděl v zabavené kanceláři a zhnuseně se díval na růžovou pozvánku popsanou pečlivým malým písmem. Donesl mu ji zdejší malý kluk. Podíval se na umělecky vyvedený podpis „Kajó Kojomasy starosta vesnice“. „Sakra to znamená, že musím jít, abych neurazil“. Povzdech si Shikamaru a nahlas dodal „To bude otrava“. Navíc už za půl hodiny!
Někdo zaklepal na dveře.
„Dále“ nevrle zavrčel Shikamaru.
Ino vešla dovnitř a vypadala naštvaně. Došla až ke stolu a začala mávat pozvánkou před nosem Shikamarovy.
„Co to má být?“ Ostře se zeptala. Byla naštvaná!
„Pozvánka, mě to taky přišlo. Nemusíš jít, pokud nechceš.“
Ino otočila oči v sloup „O tohle přeci nejde!“
„A o co tedy?“ Zeptal se Shikamaru překvapeně.
„No přišli jsme sem nalehko.“
„Teď nechápu, jak to souvisí se slavností.“
„No nemám co na sebe!“ Ino se zatvářila jako by Shikamaru byl naprostý idiot.
„Cože!“ Shikamaru se na nic jiného nezmohl.
Ino se zhluboka nadechla a řekla „nemyslíš si náhodou, že bych tam šla v bojové uniformě, že ne?“
„Nemyslíš si snad, že jsem poradce pro módu, že ne?“ kousavě ji odvětil Shikamaru. Konečně mu došlo, co celou dobu myslela.
„Idiote!“ Ino se otočila a práskla dveřmi.

Za půl hodiny stála Ino na verandě před dveřmi starostova domu. Někde se ji podařilo sehnat černé večerní šaty a jemný stříbrný řetízek. Vlasy měla vyčesané nahoru do působivého účesu. Vešla dovnitř a ocitla se v docela velké hale plné lidí.
Stěny pokrývala vkusná výzdoba a stoly vzadu za všemi těmi lidmi byly pokryty jídlem. Byla to dokonalá ukázka toho, co se dá za pár hodin všechno stihnout. Atmosféra, ale nebyla dobrá. Lidé z vesnice stáli na jedné straně a Konohané na druhé. Uprostřed sálu stál jenom starosta usmívající se na obě strany. Vykročil směrem k ní.
„Vítám vás tady na naší menší oslavě, slečno Yamatako. Doufám, že se budete bavit.“ Usmíval se. Ino si vzpomněla na rozhovor s Shikamarem, uměl měnit masky.
„Děkuji vám! Jistě budu, musím vám pochválit výzdobu“ odvětila s úsměvem.
„Je od vás moc hezké že chválíte naši skromnou výzdobu“ Ino měla pocit, že se v tom medu co utopí. „ No nic již Vás nechám Vaší zábavě, snad ještě bude příležitost si popovídat“.
Starosta odběhl uvítat velitele okupačních sil Kjomana-dono. Ino odešla mezi své, postávala a bavila se tu s tím tu s oním a do toho upíjela sladké rýžové víno. Docela se nudila, a když se podívala se ven ze dveří, začalo pršet. Nálada se ubírala opačným směrem než počasí s místnosti se očividně vyčasilo, už nebylo cítit nenávist. N několika místech se začaly skupinky promíchávat. Lee něco vyprávěl 2 místním dívkám, Sakura a Erika byly obklopena kluky, Shikamaru byl zabraný do rozhovoru a Chouji konverzoval na téma steak s ještě jedním tlustějším mužem. Akorát Ino byla sama v sále plném lidí a rozhlížela se kolem sebe. Její pohled neustále přitahoval mladík stojící v rohu sálu. Neupoutala ji jeho výška, postava, nebo elegantním černým svátečním oblečením, ale jeho zvláštní výraz v obličeji. A hlavně ji se zatím nepovedlo upoutat jeho pohled a to ne že by se nesnažila. Nadechla se a vydala se k němu pomalím jakoby nenuceným krokem. Celou dobu se usmívala. Konečně si ji všiml, ale zájem, na který Ino čekala, byl pohřben pod nánosem skutku a nevraživosti.
„Tak chlapečku teď už tě nenechám“ Ino špatně nesla kluky, kteří o ni nejevili zájem.
„Dobrý večer“ pozdravila, když přišla k němu. „Já se jmenuji Ino Yamataka a vy?“
„Kuroji Sabuto“ zavrčel.
Ino se nedala odradit a pokračovala „ Ráda vás poznávám pane Kuroji Sabuto“
„Zato já vás ne! Pokud mě chcete otravovat tak si budeme alespoň tykat.“
Ino byla zmatená „Proč tykat? Sotva jsme se potkaly a nejsi s toho moc nadšený.“
„Protože já tě zabiju, zní líp, než já vás zabiju.“
„Oh“ vyrazila ze sebe Ino. Měla pocit, že ji svou odpovědí vyrazil dech.
On se usmál „Víš, mí rodiče byly na mostě a nevrátily se.“
„To je mi…“ nenechal ji domluvit.
„Nech si ty sví omluvy. Kajó Kojomasy nám teď chce něco oznámit“
Opravdu, když se Ino podívala na starostu, který zrovna začal lžičkou cinkat na skleničku.
„Vážení pánové a vážené dámy, je mi ctí vás tady uvítat, i když za trochu nepříznivých okolností. Za chvíli se bude podávat večeře a tak prosím, aby jste si našli své místo podle jmenovek na stole.“
Ino netrvalo dlouho než si našla své místo a tak si sedla a podívala se, kdo sedí vedle.
„Kuroji Sabuto“ stálo na jmenovce.

Kiba se probral a cítil neskutečnou bolest. Navíc na něj pršelo a kolem něj se tvořila červená kaluž jeho krve smíchané s vodou. Cítil se tak slabě a vůbec nic neviděl. Nedaleko od něj zavil pes.
„Akaramu, zanes mě domů“ zašeptal a propadl se znova do temnoty.

Venku pršelo a Dan měl déšť rád, protože slunce se schovalo za mraky, a protože déšť dokázal spláchnout všechnu vinu a všechny stíny zmizely v přívalu dešťových kapek. Jen tak se procházet po krajině kde jediný zvuk vydávala padající voda. Nebylo mu líto, že zmešká část slavnosti, nebo třeba celou. Dan běžel cestou, na které se začaly tvořit kaluže, ven z vesnice. Míjel poslední domy té nešťastné malé vesnice, co se teď přetvařuje a snaží se působit vesele. Vběhl do lesa. Pak se zastavil a udiveně koukal na mýtinu před sebou. Viděl Hinatu, jak skákala po mýtině, vypadalo to jako by se snažila vyhnout všem kapkám vody a smála se. Vypadala nádherně s rozpuštěními vlasy a úsměvem na tváři. Dan ani nedýchal, aby neporušil ten okamžik. Pak si ho Hinata všimla, zastavila se skoro na místě a do tváří se jí dostala červeň.
„A.. Ahoj“ vykoktala a sklopila zrak k zemi „co tady děláš?“
„Já se šel proběhnout“
„Takle v dešti“
„Mám déšť rád“ Hinata se ještě červenala. „ Nemusíš se stydět!“
„J-já se nestydím“ ohradila se Hinata a konečně se na něj podívala.
„To je vidět“ Dan se povzbudivě zasmál.
„No tak trošku.“
„To, ale přece nemusíš.“
„ Jenže já si nemůžu pomoct.“
„Co bych ti asi mohl udělat.“
„O to nejde. Víš, jednou mě viděl Naruto tančit, ale nepoznal mě a já mu nikdy neřekla, že jsem to byla já.“ Začala nesměle vysvětlovat.
„Co má společného tvůj stud a Naruto?“ zeptal se Dan.
Hinata úplně zrudla „No víš on je takový…“
„A už chápu! Nevím, ale proč nechce takovou hezkou dívku.“ Usmál se na ni.
„No.. on to asi neví,“ vykoktala na odpověď a zrudla ještě víc. „Ale kdo by mě chtěl“
„Spousta kluků! Jsi hezká, milá a chytrá, trochu nesmělá, ale to se zpraví.“
Hinata se vděčně usmála „Díky si hrozně milí na holku jako jsem já.“
Dan se k ní přiblížil a přímo jí vyzíval k polibku.
„Jsme moc ráda, že tě mám jako kamaráda“ zamyšleně řekla Hinata, která se zatím ničeho nevšimla.
Dan ztuhnul, ztuhnul na zlomek vteřiny. „Sakra, proč jen kamarád? A co může vidět na Narutovi“ Zklamaně si pomyslel a pak se usmál. „Pojď, jdeme si zatančit mezi kapkami vody“ vesele ji vyzval a objal ji.
„Tak jo“ souhlasila Hinata a začala se smát.
A tak tancovaly a dopadaly na ně kapky vody. Smály se, ale oba měli v sobě trochu smutku zatlačeného do pozadí tou chvílí. Tančily v dešti a byli šťastní.

Ino si povzdechla „Jednou někoho vzdám a vypadá to, že je mi souzený“
Ino hledala kdo blízko ní by ji mohl zachránit z nudy a aby se nemusela bavit s Kurojim, naproti ní seděla Sakura a vedle ní velitel okupační jednotky Kjomana-dono. Objímal jí. Ino se na ně zhnuseně podívala.
„Co na mě tak civíš“ utrhla se Sakura, když si ji všimla.
„Já jen, že by to mohl být tvůj otec“ vesele nadhodila Ino. No zas tak starý nebyl, ale na sedmnáctiletou holku je 29 letí muž docela starý.
„Víš co říkej si co chceš, ale pamatuj, jak si vyjela po Kakashim“
„To jsem teď nepleť a on vyjel po mě“ bránila se Ino. „No možná to byla oboustranné, když mu to, ale strašně slušelo. Je pravda, že z toho nakonec nic nebylo. Jen jsme se líbaly a možná…. Ale nic to nebylo“ vzpomínala.
„Holky nechte toho“ ozval se Kjomana.
„Ty se do toho neplet“ okřikli ho obě zborem.
„To si povídej někomu jinému. Mě si to pak líčila.“ Sakura napodobila hlas Ino „Víš, on byl strašně milí“.
„Co ty o tom můžeš asi tak vědět“ rezignovaně ukončila hádku Ino a naštvaně se otočila na zaplněné místo po její pravici.
Hned se zase otočila nazpátek, protože tam seděl ten tlustý muž, co se bavil s Choujim.
„To jsem nečekal, že budu sedět vedle tak hezké vražedkyně“ nenuceně utrousil Kuroji a sedl si na své místo.
„Dí…“ nedořekla Ino, když si uvědomila, co znamenalo poslední slovo. „Ty si hodně zakomplexovenej co“ Utrhla se na něj.
„Asi to tak bude, jsem zakomplexovaný. Kdo za to ale může?“ Ino postřehla obvinující osten v jeho hlase.
„No jo! Umíš mluvit o něčem jiném?“
„Uměl jsem a možná to i dokážu, až ochutnám jeden pokrm.“
„To máš štěstí, teď bude večeře“
„Pomstu“ dodal a Ino zase přejel mráz po zádech.
„Ty si myslíš, že nám dělá dobře zabíjet lidi? Děláme to za Konohu a kvůli Konoze. Včera jsme nikoho nezabila, ale na misích už párkrát ano. Vždycky jsem se pak cítila mizerně, ale vím, že bych to udělala znovu, kdyby to Konoha, moje vesnice, vyžadovala. Svou zemi nezradím a budu vždy dělat to co je pro mou vlast nejlepší, i když by to znamenalo zabít, nebo být zabit.“ Skoro řvala Ino. Ztratila už nervy.
V sále se rozprostřelo ticho všichni poslouchali. Ino, když domluvila, si prohlížela obličeje co na ní koukali. Cítila se trapně.
„Myslím, že to s tebou ještě zkusím. Pojď ven.“ Nabídnul ji Kuroji.
Oba vstali a odcházeli k východu.
„Díky“ zašeptala Ino Kurojimu do ucha a ten se jen usmál.
Venku ještě pršelo a jediné světlo vycházelo ze starostova domu. Šli potichu mokrou ulicí až k hranici lesa.
„Proč si mi p…“ spustila Ino, když se zastavili.
„Ino!“ naléhavě ji přerušil Kuroji a ukázal na cestu mizící v lese. Ino se podívala tím směrem a uviděla velkého bílého psa nesoucího tělo. Chvíli se jen překvapeně dívali a pak se rozběhli k psovi.
„Kibo!“