Krev draka 7. kapitola: Na hranicích

„No tak Neji, vyžvejkni se,“ sondovala Elizabeth, když jí nechtěl nic říct o dívce, která navštívila jeho pokoj. Chodila za ním jako štěnice a neustále se ho na ní ptala.
„No tak Neji,“ pokusila se znovu.
„Ne,“ řekl důrazně a otočil se k ní čelem.
„Je docela zábavné vás pozorovat,“ konstatovala Tamika, která je pozorovala z křesla u krbu.
„Možná ti to nechce říct, protože nad tím potřebuje přemýšlet,“ snažila se zdůvodnit jeho chování Tamika, jelikož měla pocit, že skutečně ví, proč jí nic neříká.
„Je to kamarádka, dřívější týmová partnerka,“ vybuchnul nakonec Neji a Elizabeth se škodolibě usmála.
„Tak kamarádka, jo?“
„Tohle nemá cenu,“ dezertoval Neji a mávnul nad jejím chováním rukou. Sednul si do křesla nacházející ho se vedle toho, na kterém seděla Tamika. Chvíli bylo ticho, protože nejmladší dívka z pokoje odešla.
„Hranice mezi přátelstvím a láskou je tenká,“ promluvila mu do duše Tamika, když chvíli uvažovala nad tím, co se právě dozvěděla.
„Cože?“ vypadlo z něj.
„Řekla jsem, že hranice me…“
„Já tě slyšel, ale jak si to myslela?“
„No...já nevím,“ zakoktala se, skutečně nevěděla, jak na takovou věc přišla.
„Ztratila si paměť, co?“ Jen kývla. Takže toho má za sebou možná víc než myslí, uvažoval.
„Díky moc,“ řekl a rychlostí blesku se vytratil ze dveří. Jakoby si něco uvědomil, jakoby konečně po hodně dlouhé době otevřel oči…jakoby bylo jeho srdce zahaleno ledovou krustou a ta se nyní rozbila…Tamika musela uvažovat nad tím, proč mu něco takového řekla. Třeba má nějakou lásku a neví o ní. Jak by ale mohla na takovou věc zapomenout? Vzpomínky se vrátí a všechno bude dobré, lepší než kdykoli před tím.

Hranice…myšlené čáry označují, kam až člověk může zajít. Někteří lidé si myslí, že smyslem života je právě překonávání těchto čar. Jedna se před ní rozkládala a ona sama do poslední chvíle váhala, zda ji má překročit. Jediný krok jí může změnit celí život. Stála na zemí Konohy, svého domova…místo, kde jsou přátelé a…NE, nechce na něj myslet, ale přesto vkrádá se do její mysli tak odporně vlezlým způsobem, že je až nemožné ho do ní nepustit. Jedna její část by na něj myslela dnem i nocí, ale ta druhá jí to zakazovala. Působilo by to až příliš mnoho bolesti. A ona nechtěla cítit bolest, ne, bála se jí. Vždy se bála tohohle citu, protože po něm může následovat smrt…A umřít nechce nikdo. Někteří lidé se smrti nebojí to ano. Ona se jí také nebála…spíš se bála utrpení před tím, než přijde. Smrt by byla vysvobozující, ale ona se cítila, že ještě nepřišel její čas. Takže zbylo jediné východisko…Odejít. Udělala první, váhaví krok vstříc svému osudu, své cestě a jejímu cíli.

Pročítal tentýž text už po několikáté. Našel přesně to, po čem vždy tolik toužil, moc větší než jakákoli jiná. Musel zjistit pouze jedinou věc, kde se nachází dědici tohoto klanu. Kde jsou ti lidé, do kterých má údajně drak přejít. Potřeboval je najít, protože prahnul po moci tak jako nikdo jiný. Chtěl všem rozkazovat, vše mít pod svou kontrolou. Chtěl vládnout svému vlastnímu světu. Toužil po tom dělat cokoli bez jakékoli zábrany, a proto musel překonat hranice své moci. Z jeho snění ho vyrušily kroky ozývající se na chodbě. Na kamenné podlaze bylo slyšet téměř vše a to ještě s hrozivou ozvěnou díky skalním stěnám i stropu úkrytu. Byl vyhloubený ve skále, aby ho nenašel nikdo, kdo nevěděl, kde leží. Kroky se rychlým tempem přibližovaly a pak vklouzla do místnosti malá, zakulacená postava.
„Pane, mám pro vás dobré zprávy,“ řekla roztřeseným hlasem, strach byl v jejím počínání více než patrný. Jeho nadřízený kývnul hlavou.
„Je známa pouze poslední dědička s rodu Minamoto.“
„Mluv,“ pobídl ho a opět se obrátil ke svému stolu.
„Momentálně se nachází ve Vesnici skryté v Listí,“ řekl a čekal na další povely.
„Svolej radu, musíme se dohodnout,“ poručil. Zároveň dal pokyn k jeho odchodu.

Musím ji najít…prostě musím, řekl si v duchu a rychle obešel další blok domů a psychicky se připravoval na rozhovor s Tenten. Jak jí to mám jen říct? Ptal se sám sebe a došel k domu, kde dívka bydlela. Vešel do domu a začal stoupat po schodech. Nechtěl se jí jako necivilizovaná opice vkrást do bytu oknem. S každým schodem se stávaly jeho nohy těžší a myšlenka na odchod lákavější. Ale nakonec se dostal k těm, pro něj až skoro posvátným, dveřím. Nadechl se a pozvednul ruku k zaklepání, chvíli váhal, ale pak se klouby odrazil od dřevěných dveří. Chvilku počkal, ale když se nic nedělo, udeřil na dveře silněji. Stále nic. Jakoby snad ani nebyla doma, ale kam by jinam šla? A hlavně proč? Možná trénuje, nebo je doma a jen mi nechce otevřít. Sešel o patro níž, kde bylo na odpočívadle otevřené okno. Vyskočil na parapet a vyšplhal k oknům do Tentenina bytu, s jeho chakrou to nebyl problém, ale všechny místnosti byly liduprázdné. Vše dokonale uklizené, ustlaná postel, precizní pořádek. Možná je Tenten až příliš puntičkářská, řekl si, když se potvrdilo jeho podezření, nebyla doma. Musí být tedy na cvičišti.

Mladík s černými vlasy trénoval na cvičišti. 213,214,215…počítal svoje kopy do beztak rozmláceného kmene. Vždycky trénoval víc než všichni ostatní, byl géniem tvrdé práce. Věřil, že když na sobě bude dřít, dokáže porazit génie, lidi, kteří mají ve své krvi víc talentu než kdokoli jiný, jako třeba Neji Hyuuga. Člověk, kvůli kterému tak tvrdě dře a jednou ho porazí, alespoň v to věřil. Pokud při každém tréninku překročí své hranice, stane se nejlepším. Hranice, možnosti jeho svalů byly už tolikrát překročeny, že nemělo smysl to nadále počítat.
„Lee,“ Nereagoval volání Nejiho, který se tu nečekaně objevil, „Lee!“
„Co je,“ odsekl dost naštvaně.
„Kde je Tenten?“ zeptal se Neji.
„Jó tak ty se po ní ještě sháníš,“ takovou odpověď, byla pronesená s naprostým klidem. Neji neměl trpělivost na to se s ním dohadovat. Chytil ho pod krkem a přidržel ho u kmenu.
„No?“
„Dob…ře, ale ne…smíš jí říct, že to má..š od..de mě,“ stanovil pravidla pomalu modrající Lee a Neji ho pustil.
„Utekla z vesnice…“
„Cože? Proč?“
„Viděla tě s tou holkou, ty zabedněnče.“
„Ale vždyť já s ní nic nemám,“ přišlo mu to absurdní, proč by si měla Tenten něco takového myslet?
„Nevím, kam šla, to si budeš muset zjistit sám,“ dodal, ale v tom momentě už byl Neji pryč. Zvláštní, nepamatuju si, kde jsem skončil. Nevadí, začnu znovu a budu ještě lepší.
„Síla mládí vpřed!“

Tamika pořád seděla v křesle a nepřítomně hleděla před sebe, jakoby bylo na bílé zdi něco zajímavého. Náhle jí před obličejem prosvištěla něčí ruka a ona se lekla a ucukla.
„Haló, země volá Tamiku,“ ozvalo se jí u ucha, až málem ohluchla, ale stále jen nepřítomně zírala před sebe. Elizabeth to přišlo divné, Ta holka se prostě nechová normálně.
„Co ti je?“ zeptala se dost neomaleně a Tamika jakoby se probrala z tranzu.
„Ale nic…“ řekla a znovu se zaobírala civěním na zeď. Elizabeth toho měla dost, stoupla si před ní a začala vyprávět něco o tom, že se tváří jako kdyby jí ulítly včely. Ale její monolog přerušil Neji, který naprosto nečekaně vběhl do místnosti.
„Tamiko,“ zvláštní bylo, že na jeho slova se probrala, „potřebuju, abys Elizabeth na pár dní pohlídala. Já musím něco zařídit. A ještě; ať o tom neví Tsunade. Díky.“ A zase si to odfrčel pryč.
„Co to bylo?“
„Nemám zdání.“
„Nezajdem na jídlo?“ zeptala se Elizabet po chvíli konsternovaného zírání na místo, kde se ninja vypařil.
„Není brzo?“
„Je pět. Tak za hoďku?“
„Jo, pudem.“

O hodinu později se dívky vydaly do ulic Konohy, jelikož se tu ani jedna z nich nevyznala, brzo se ztratily. Protože Elizebethin orientační smysl se nacházel na bodu mrazu, nezbývalo než spolehnout se na Tamiku, která právě vyskočila na střeše a zjišťovala, kde že se to nachází. Elizabeth si povzdechla a sedla si na obrubník chodníku. Zapadlou uličkou nic moc nejezdilo a jí skutečně nebavilo stát. Se zájem pozorovala potkana ostražitě vylézajícího s kanálu. Někdo ji chytil za ramena a zatřásl s ní. Dívka nadskočila.
„De*ile!“ zaječela na neznámého a otočila se směrem k němu.
„Konohamaru, sakra ty si blbej,“ nadávala na řechtajícího se kluka.
„Měla ses vidět, to bylo k nezaplacení…Co tady vůbec děláš?“ zeptal se, když se uklidnil.
„Děláte,“ opravila ho Tamika seskakujíc ze střechy.
„Konohamaru, Tamika, Tamiko, Konohamaru,“ seznámila je Elizabeth.
„Jdeme na jídlo.“
„Tady? Na jídlo?“ zeptal se pochybovačně.
„My se ztratily,“ objasnila mu jejich počínání Elizabeth a ještě dodala, „Nevíš, kde se tu dá slušně najíst?“
„Co za to?“
„Děláš si srandu, ty nás budeš ještě vydírat?“
„Tak si tu zůstaňte, přece jen já se neztratil.“
„No tak, co chceš?“
„Koupíte mi jídlo,“ informoval ji Konohamaru a Tamika se potutelně usmála.
„Co je?“ zeptala se Elizabeth, když si všimla jejího výrazu.
„Myslela jsem, že po tobě bude chtít něco víc,“ zašeptala v odpověď tak, aby ji chlapec jdoucí napřed neslyšel.

Tenten seděla v hospodě nedaleko Konohy. Jak mi tohle mohl udělat, stěžovala si pro sebe a nalila si další sklenku saké. Už je ani nepočítala, nemělo to smysl, protože v jejím stavu, byste nevěděli, jaké číslo se nachází za osmičnou, a to že jich v sobě měla víc než osm, bylo vidět na první pohled. Potřebovala v alkoholu utopit svůj žal. Už dávno překonala hranici střízlivosti, takže nebyla moc schopná ovládat to, co říká. Debil……Neví, o co přišel, JÁ jsem přece NEJLEPŠÍ, povzbuzovala se předtím, než padla do dalšího záchvatu hluboké deprese. Vždycky se uměla vyrovnat s tím, že si nevšímá jí, ale teď si všímal někoho jiného a její žárlivost neznala mezí.
„Proč to jenom ten parchant dělal?“

Hnal se lesem. Sice nevěděl, kde jí má hledat, ale jeho vnitřní hlas mu napovídal, že jde dobře. Přeskočil na další větev a o málo zrychlil. Jeho chování sice bylo naprosto iracionální, ale on svému tušení věřil. Přeskočil další dlouhý úsek své cesty a dostal se na cestu. Vypadala dost používaná, a přesto nikde neviděl jediného člověka. Rozhodl se dál pokračovat po cestě.
Po pár minutách narazil na hostinec. U děravého sudu… Vývěsní štít držel na zdi jen silou vůle. Uprostřed nápisu byla zhruba 20 centimetrová díra od příliš aktivních hostů. Neji zatlačil na dveře, které hlasitě zaskřípaly, a vstoupil dovnitř. Jeho první dojem? To je pajzl… První, co člověk ucítil, byl autentický puch alkoholu a cigaretového kouře, který se vznášel u stropu a skvěle vynikal ve světle tlumených, často poblikávajících žárovek. Neji si všil zaprášeného baru s několika rozvrzanými stoličkami, ke kterým pocítil značnou nedůvěru. Rozhlédl se kolem, ale krom pár opilých, zarostlých dědků nebylo místnosti živé duše. Už se chtěl obrátit a odejít, Sem by přece Tenten nešla, když uslyšel její hlas.
„Proč to jenom ten parchant dělal?“
„Tenten,“ rozeběhl se za hlasem a parkety s obrovskými spárami, do kterých zapadal všechen bordel nacházející se na podlaze, zlověstně zaskřípaly. Tenten, dívka, kterou hledal, je tady, seděla v rohu místnosti a opíjela se nemalou dávkou alkoholu. Vypadala jinak. Její věčně upravené hnědé vlasy byly rozpuštěné a volně povlávaly kolem jejího unaveného obličeje. Připadala mu neudržovaná, ale zároveň si uvědomil, jak moc hezká vlastně je. Ještě před pár vteřinami nevěděl, co jí říct, teď v tom měl dokonale jasno.
„Tenten…“ než se stačil ve své řeči dostat dál, Tenten usnula a za hlasitého chrápání jí klesla hlava na stůl.
„…ty si opilá,“ konstatoval sám pro sebe a podíval se na spící dívku. Ač chrápala, vypadala roztomile. Neposedné prameny jejích, dlouhých, hnědých vlasů se jí svezly do obličeje a zakrývaly její zavřené oči.

„Jak dlouho se tu budeme ještě plazit?“ zeptala se otráveně Elizabeth a slibovala Konohamarovy smrt ve velké agonii, pokud k onomu, jak ho popsal, nejlepšímu obchodu s ramenem nedojdou do dvou minut.
„Uklidni se, za chvíli tam sme,“ řekl a dál si prozpěvoval jednu z nejdebilnějších písniček, jaké kdy slyšela.
„Definuj chvíli.“
„3 minuty a 14 vteřin, Proč?“ ptal se naprosto klidně.
„Ty si pako,“ konstatovala Elizabeth a zaťukala mu na hlavu.
„Hej, co blbneš?“ optal se jí, ale pak se mu rozzářila očka. Uviděl onen nejlepší krámek v celé Konoze a v něm nejhlučnějšího ninju na celém světě.
„Dělejte, jdem dovnitř!“ rozkázal Konohamaru a okamžitě pozdravil Naruta.
„Ahoj, co tu děláš?“ zeptal se blonďák a zálibně se podíval na chlapcův doprovod, zejména pak na Tamiku.
„Ahoj jsem Uzumaki Naruto a jednoho dne se stanu Hokágem.“