Temné proroctví 09

Temné proroctví 09

Cesty osudu jsou leckdy nevyzpytatelné.

„V žádném případě,“ vztekal se Pain a díval se přitom vztekle na Tobiho, kterého to vůbec nevyvádělo z míry. Spíš to vypadlo, že se ohromě baví. Okolo stáli ostatní zbývající členové Akatsuki a někdo navíc.
„Leda přes mou mrtvolu,“ vrčel Pain a ukazoval prstem, který se třásl hněvem, na Orochimara s Kabutem. Ti stáli naprosto klidně, a ani je nijak nevzrušovalo, že jsou v sídle nepřátelské organizace.
„To se dá zařídit,“ zašklebil se na něho svým hadím způsobem Orochimaru.
„Ty,“ přestal se Pain ovládat.
„Tak to by už stačilo,“ promluvil konečně Tobi nebo spíše řečeno Madara Uchiha. „Orochimaru zná Konohu dobře, bude se nám při útoku hodit.“
„Pche,“ odfrkl si Pain. „Pokud si dobře pamatuju, tak už se o to pokoušel několikrát a pokaždé mu to nevyšlo.“
„Ale teď na to nebude sám,“ usmál se Madara, ale to bohužel nebylo přes masku vidět nebo možná bohu dík.
„Pche,“ odfrkl si znovu a s nasupeným výrazem ve tváři odešel z místnosti, až za ním zavlál plášť.
„Má snad ještě někdo proti tomu něco,“ zeptal se Madara s medovým hláskem, který sliboval bolest tomu, kdo by něco namítl.
Všichni jen zavrtěli hlavou a odešli stejně jako jejich vůdce z místnosti. Madara to všechno sledoval s úsměvem.

„Tak tady se utáboříme,“ rozhodl Itachi a rozhlédl se po břehu řeky.
„Výborně,“ svalil se Naruto do trávy a užíval si odpočinku. Sasuke se s funěním složil vedle něho.
Sunako se rozhlížela kolem, ale její smutný výraz z obličeje nezmizel. Musela opustit domov, který znala celý život. Těch pár věcí, které si mohla vzít s sebou, si mezi sebe rozdělili kluci, takže se nemusela s ničím nést.
„Sunako, jestli chceš, tak se běž vykoupat. My zatím uděláme večeři,“ promluvil na ní Itachi. Ta jenom kývla na znamení souhlasu, vzala si pár věcí a odešla směrem k řece. Itachi ji sledoval se zvláštním leskem v oku. A když se otočil na své dva svěřence, měl je v tu chvíli chuť zabít. Oba se na něho šklebili a na tvářích jim hráli škodolibé úsměvy.
„Vy dva radši připravte jídlo, já jdu pro dřevo,“ vyštěkl nakonec ze sebe, otočil se a odešel.
Poslední, co uslyšel, bylo: „Hmm a to chce, abychom mu věřili, že jde pro dřevo? To si myslí, že jsme malé děti?“
Itachi poznal Narutův hlas a v duchu si říkal, že se od Jiraiyi naučil opravdu to nejlepší.

Oheň pomalinku olizoval dřevo svými jazyky a kolem něho se choulili čtyři lidé. Večer se najednou strašně ochladilo, takže oheň byl vítaným společníkem.
„Sakra to je zima,“ zadrkotal Naruto zubama a přitáhl si svojí deku blíž k tělu.
„Mě to povídej,“ ozval se od vedle Sasuke a taky na tom nebyl zrovna nejlíp.
Na druhé straně ohně se do své deky choulila Sunako, Itachi přes ni přehodil tu svoji a sám seděl, co nejblíže k ohni.
„Itachi vezmi si tu deku,“ řekla už asi po desáté směrem k Uchihovi.
„Je ti větší zima než mě, tak mlč,“ odbyl ji Itachi.
Naruto to chvíli sledoval a pak zahuhlal: „Jdu spát.“
Poodešel od ohně a vrátil se svým spacákem k ohni. Rozbalil ho, tak aby i ostatní měli dost místa na svoje místa na spaní. Oblečený se vsoukal dovnitř a skrz zuby procedil: „Jestli v noci nezmrznu, tak to bude zázrak.“
„Půjdu taky,“ přidal se k jeho příkladu Sasuke. Rozložil si spacák vedle Naruta a zalezl do něho. Pohodlně se uvelebil a zavřel oči. Po chvíli uslyšel Itachi spolu se Sunako jejich dvojhlasé oddechování.
Itachi zakroutil hlavou a dotekl: „Nechápu, jak ti dva dokážou tak rychle usnout.“
Sunako se jenom jemně usmála a pravila: „Asi se taky už půjdu natáhnout.“
„Dobře,“ zvedl se a chtěl jí pomoct nachystat místo na spaní.
Ale Sunako ho chytla za ruku a zavrtěla hlavou: „Dokážu to sama.“
Itachi věděl, že s ní nic nezmůže a tak ustoupil. Ale neodpustil si, aby ji aspoň nesledoval. Pojednou si povšiml, že chystá místo i pro něho.
„Itachi,“ oslovila ho, ale neotočila se na něho. „Mohl bys spát vedle mě? Mívám zlé sny a chci, aby mě někdo držel, až se z nich budu probouzet.“
„Dobře,“ souhlasil nakonec, když uslyšel její utrápený tón hlasu.
„Děkuji,“ oddechla si a ulehla ke spánku.
Itachi ještě přihodil několik klacků do ohně a přešel ke svému místu na spaní. Opatrně se vsoukal do spacáku, v okamžiku kdy položil hlavu na zem, se k němu Sunako přitiskla a ulehčeně vydechla. Itachi překvapení na chvíli ztuhnul, ale nakonec si jí k sobě přitáhnul. Přivoněl k jejím vlasům a usnul.

Ráno se Itachi vzbudil a první co si uvědomil, že nespí sám. Ucítil teple dalšího těla a taky povědomou vůni. Trošku zvedl hlavu a uviděl, jak mu Sunako spí pokojným spánkem na hrudi. Krapet se pousmál a vychutnával si tento okamžik. Pak ho napadlo, že tam nejsou sami a otočil hlavu směrem, kde v noci rozbalili svoje spacáky kluci. Ale ani jeden z nich už v nich nebyl. Opatrně, aby jí nevzbudil, se vykroutil z jejího náručí a vstal. Rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel, kam ti dva šli, jelikož zbraně nechali tady.
Zrovna když se rozhodl, že se po nich půjde podívat, uviděl je, jak se vrací od vody. Oba byli do půli těla nazí a po příchodu blíž, zjistil, že jsou ještě celý mokří.
„Kde jste byli,“ zeptal se.
„Vykoupat,“ zašklebil se Naruto a hodil pohledem po spící Sunace.
„A pro snídani,“ přidal se Sasuke a ukázal bratrovi jejich úlovek. Rybičky.
„Hmm,“ zkonstatoval Itachi. „Asi se půjdu taky vykoupat, pohlídejte Sunako a ne že ji vzbudíte.“
„Neboj,“ odsekl Naruto a začal rozdělávat oheň.
„Ježíši, ukaž,“ ušklíbl se Sasuke, udělal několik pečetí a oheň vzplál.
„Ty se musíš pořád předvádět, že,“ nevydržel to Uzumaki.
„Já se nemusím převádět, ty ubožáku,“ zasyčel Sasuke a vyzývavě se na něho díval.
„Sasuke,“ zavrčel vztekle Naruto.
Itachi už to jejich dohadování nevydržel. Potichu se přemístil za ně a oba schytali po jednom pohlavku.
„Neříkal jsem, abyste ji nebudili,“ zavrčel jim do uší a prstem ukázal na vrtící se Sunako.
„No jo,“ třel si Naruto poraněné místo.
Starší Uchiha jenom zavrtěl hlavou a vydal se směrem k řece. Když došel na břeh, shodil ze sebe všechno oblečení a vklouzl do vody. Ta byla po ránu ještě studená, až mu zadrkotali zuby. Rychle se do ní ponořil a udělal několik rychlých temp, aby se zahřál. Pak už se nechal jenom omývat vodou. Po nějaké době uznal, že už se v té vodě máchá dlouho a plaval ke břehu. Pomalu vylezl na břeh a otočil se zpátky k vodě, aby trochu uschnul. Myšlenky se mu rozutekly všemi směry, až ho z jeho rozjímání vyrušil překvapený ženský výdech. Překvapeně se otočil a uviděl tam stát Sunako s rukama na očích. Rychle chňapl po kalhotách a honem se do nich oblékal.
„Itachi já se omlouvám, já nechtěla,“ omlouvala se celá rudá.
„Už můžeš dát ruce dolů,“ promluvil konečně.
Sunako váhavě sundala ruce a podívala se po něm. Itachi už měl na sobě kalhoty a zrovna si oblékal vršek. Když se její oči střetnuly s jeho, okamžitě zrudla.
„Já … opravdu nechtěla,“ omlouvala se znovu celá zarudlá.
„Nemusíš se omlouvat,“ řekl Itachi a na jeho tváři se taky rozlil mírný nádech nachové. „Já, nechám tě vykoupat. Kdybys něco potřebovala, klidně zavolej.“
Rychlým krokem kolem ní prošel a mířil k táboru. Sunako se po něm jenom trošičku pootočila a usmála se.

Itachi vletěl do tábora a okamžitě ho přivítali vševědoucí pohledy dvou mladších společníků, až se neudržel: „Na co vy dva sakra koukáte?“
„Na nic,“ odvětili unismo a dál se uculovali.
„Co já jsem komu udělal,“ zakroutil Itachi hlavou a svalil se na svůj nesbalený spacák.
Po chvíli promluvil Sasuke, ale už s vážným obličejem: „Itachi, my jsme o něčem přemýšleli.“
„O čem,“ zeptal se Itachi a vzal si od Naruta opečenou rybu.
„My se do vesnice vrátit nemůžeme,“ řekl tentokrát Naruto. „Kdybychom tam zůstali, přitáhli bychom akorát Madaru s Akatsuki. Určitě po mě půjdou.“
„To máš pravdu,“ kývl Itachi a ukousl si kousek ryby. „A mě by taky asi rádi neviděli.“
„Mě taky ne,“ ušklíbl se Sasuke.
„Až na Sakuru,“ zašklebil se na něho Naruto, až Sasuke celý zrudnul.
„Sakura,“ zamyslel se Itachi. „To je ta dívka z vašeho týmu?“
„Jo,“ odvětil Naruto prostě a dál pojídal svůj příděl. „A tady do našeho Sasukeho je celá blázen.“
„Ale, to ses nepochlubil,“ zašklebil se teď pro změnu Itachi.
„To je teď vedlejší,“ snažil se to Sasuke zamluvit. „Ve vesnici nemůžeme zůstat, na tom se shodneme. Budeme muset přetrhat veškerá pouta, co s nimi máme.“
„Všechny přesvědčit, že je nám osud Konohy ukradený,“ přidal se smutně Naruto. „Bude to tak pro všechny nejlepší!“
„To jo,“ souhlasil Itachi.
„Takže vy mě tam chcete nechat samotnou,“ ozvala se za jejich zády Sunako. Všichni tři se otočili a hleděli do jejich smutných očí.
„Budeš tam v bezpečí,“ snažil se Naruto zachránit situaci.
„Přesně, s námi můžeš akorát umřít,“ přidal se Sasuke, ale věděl, že se svou troškou moc neuspěl.
„Sunako, pochop nás,“ promluvil Itachi a věnoval jí jeden ze svých vážných pohledů. „Snažíme se tě ochránit.“
„Tím, že mě necháte v nějaké vesnici,“ rozčílila se.
„Jsou v ní naší přátelé. Postarají se o tebe,“ řekl Naruto.
„Aha,“ zamumlala, se slzami v očích se otočila a utekla.
„Sunako,“ křikl na ní Sasuke, ale Itachi ho zarazil se slovy, že teď musí být sama.

Po hodně dlouhé době se Sunako vrátila do tábora, přeletěla všechny tři pohledem a nakonec řekla: „Dobrá, zůstanu ve vesnici, ale vy mi musíte něco slíbit.“
„Co,“ zajímal se Naruto.
„Že na sebe dáte pozor,“ odvětila Sunako. „Protože chtít po vás slib, že se nenecháte zabít, je asi scestné.“
„Dobře,“ promluvil nakonec Itachi a tím to slíbil za všechny tři.
„Takže vzhůru do vesnice,“ zasmál se Naruto. „Už se těším na ten poprask.“
„Jaký,“ nechápal Sasuke.
„Až se tam my tři zjevíme,“ smál se Naruto při té představě. „Jen si to představ. Vrah klanu Uchiha, jeho bratr, který ho chtěl vždycky zabít a teď stojí klidně vedle něho a v neposlední řadě já.“
„Nevidím v tom nic vtipného,“ odtušil ledově Itachi.
„Já jo,“ usmíval se Naruto a za chvíli tím nakazil všechny kolem.
„Něco na tom bude,“ utíral si Sasuke slzy.

Bylo pravé poledne, když se ti čtyři objevili před severní bránou vedoucí do Konohy.
„Tak a teď začne ten pravý cirkus,“ ušklíbl se Naruto a rozhlédl se po svých společnících.
„Sunako, můžeme,“ zeptal se jí Itachi.
„Jo, než si to rozmyslím,“ souhlasila nakonec.
Všichni ještě postoupili o pár metrů, přesto se drželi v bezpečné vzdálenosti, ale přeci jen na dohled, aby je stráž brány poznala.
Naruto se nadechl a z plných plic zakřičel: „Halo straže!“
„To jsi nemohl aspoň varovat,“ rozčiloval se Sasuke, který byl na jedno ucho hluchý.
Ten se na něho jenom zašklebil a řekl: „Ale funguje to!“
A opravdu. Stráže, které hlídali vchod, stáli ztuhle mezi dveřmi a nevěřícně zírali na obrázek, který se jim naskytnul.
„Chceme mluvit s Pátou,“ řekl nahlas Itachi.
„A teď to začne,“ zašeptal Naruto svým společníkům, když jeden ze strážců zmizel.