Co je to OSUD? Minulost,přítomnost, budoucnost … | 20. |

Unaveně se svezla do postele a v tu ránu jí zmohl spánek………………………………….

Slunce ozařovalo celou Konohu. Paprsky se leskly v oknech domů a dopadali i do nejtemnějších koutů ulic. Na ulici a v obchodech bylo rušno. Lidé nakupovali jídlo, občerstvovali se, mířili do práce, na akademii, k budově hokage nebo se jen tak poflakovali. Oteplovalo se a jedinou záchranou byli stíny a příjemně chladící vánek, který sem tam omýval jejich tváře.
„Dnes bude krásně …“ řekla si pro sebe nahlas Nano dívající se na krásu Konohy. Ráno se probudila brzy. Jako vždy sledovala vycházející slunce. Stála na hlavách Hokagů vytesaných do skály tyčící se nad vesnicí. Stála a rozhlížela se kolem. Kupodivu dneska spala tvrdě a cítila se pořádně vyspale. Měla plno energie. Ovšem její tvář nepokrýval úsměv. Tvářila se neutrálně. Přesídlila se ze skály na domy a z nic do ulic. Procházela se a jen tak se koukala do obchodů z venku. Pozdravila obsluhující v Ichiraku ramen, ale nezašla na jeden. Ráno si dala jen jablko. Neměla nějak chuť. Přemýšlela, co bude dělat po zbytek dne. Poštěstilo se jí jelikož se k ní připojil Kakashi.
„Dobré ráno,“ popřála mu.
„Dobrý … jak ti je?“ optal se jí sensei.
„Lépe … dostaneme nějakou misi?“
„Nějakou dobu ne. Hokage-sama říkala, že si po té poslední máme pořádně odpočinout a nabrat síly. Měli bychom jí poslechnout, tak nepřeháněj,“ mrknul na Nano a vypařil se v oblaku kouře.
„Hm …“ broukla si pro sebe Nano.
Jak se tak procházela, dorazila na most, pod nímž protékala řekla. Opřela se o zábradlí a pozorovala lesknoucí se hladinu. Zafoukal vítr. Její krásná kadeř zavlála spolu s ním. Obdivovala tu krásu přírody, ovšem nebyla sama.
„Kde se tu bereš strýčku ?“ broukla.
„Napadlo mě, že se za tebou staví. Dlouho jsme se neviděli.“ Usmál se na ní Jiraiya. Přistoupil k dívce opírající se o zábradlí. Jako ona, se zadíval na hladinu.
„Krása že jo?“ dodal. Nano přikývla. To obdivování přírody chytila od něj.
( Zvrhlý poustevník obdivuje přírodu … xD …. většinou to teda bývají ženy … xD )
„Slyšel jsem o vaší misi …“
„Kakashi-sensei se rozpovídal ,“ domyslela si kunochi.
„Jak se jmenuje?“ sannin odtrhnul pohled od hladiny přímo na ní.
„Kdo?“ optala se stále opřená o zábradlí zaujatá pohybem vody. Věděla koho myslí, ale zkusila to. Třeba by na toto téma přestal.
„Víš moc dobře koho mám na mysli…“ stále jí pozoroval.
Nano zvedla pohled od hladiny na něj a prohodila tiše : „Rogen …“ .
Při tom jménu jí zapíchlo u srdce. Pevně sevřela zábradlí a zachvěla se při vzpomínce na něj.
Jiraiya si toho nemohl nevšimnout. Bylo mu jí líto.
„Proč? Proč nezůstal se mnou … radši si vybral je …“ zašeptala a podívala se do vody. Možná čekala, že tam najde odpověď.
Po odmlce nakonec sannin promluvil:
„Víš … je s nimi nějakou dobu a asi je nedokáže opustit. Ale zase nemůže opustit tebe. I přes to, že je s nimi riskuje. Přišel se i s tebou rozloučit. Jiný by odešli bez toho, aniž by si o tom věděla. Rogen tě má rád. Je pro něj těžké se rozhodnout mezi rodinou, kterou zná zřejmě déle a mezi dívkou, která rozehřála jeho srdce v pár okamžicích nedávno,“ povzdechl si
„ … myslím, že by si měla zvážit, zda ti za to všechno on stojí. To čekání, ten risk, že díky němu půjdou po tobě, pokud by se to dozvěděli. Zda ho zvládneš vídat málo a potají… zvážit, jestli to není jen letní pobláznění. Někdy máme nasazené růžové brýle, aniž bychom si to sami uvědomili. Často se díváme okolo a přesto nám hodně věcí uniká. Je to na tobě jak se rozhodneš …“ dokončil to, co měl na srdci.

„Díky …“ prohodila. Nevěděla, co na to říct. V hodně věcech měl pravdu, ale místy s ním nesouhlasila. Po odmlce se opět ozvala Nano.
„Jak se zjistí podstata chakry? Třeba jaký živel mohu ovládat a tak …?“
Jiraiya si jí se zájmem prohlížel.
„No tak poslouchej : Existuje 5 základných typů chakry používaných na Jutsu. Těchto 5 elementů je základem všech Jutsu a to je též důvod, proč pět nejhlavnějších zemí nese jejich jména. Voda, zem, oheň, vzduch a blesk. Chakra většiny lidí je přirozeně nakloněná k jednomu elementu.“
„Ty jo …“ ohromeně ho poslouchá dál.
„Naříkat Kakashi využívá blesk. Pokud sis všimla…“
„Ano … používá ho při chidori.“ Kývla hlavou Nano.
„Ale, jak se pozná jakou mám třeba já?“ ptala se dál.
„K tomu slouží chakrové kartičky. Jsou to unikátní papíry, reagující na nejmenší množství chakry. Vyrábí se ze stromů, do kterých se dlouho napouští chakra a potom se v nich nechává. Necháš proudit svou chakru papírem. Pokud máš bleskovou chakru, papír se zmačká. Voda promočí, zem roztrhá papír na kusy, oheň spálí a vítr ho roztrhne napůl,“ dokončil sannin.
„To je zajímavé … zajímalo by mě jakou mám já …“ zadívala se směrem na hladinu.
„Dříve nebo později se to dozvíš. Každopádně, teď už mě omluv. Musím letět.“ Rozloučil se Jiraiya-sama a zmizel.
Nano mířila směrem k lesu./ Mohla by začít trénovat. Stejně nemám co na práci. Zeptám se Naruta, jestli by nechtěl cvičit spolu se mnou. Pokud ho vůbec najdu./ Zastavila se u Ichiraku ramen, jelikož z něj slyšela vycházet dosti známí a hlučný hlas.
„Ahoj Naruto,“ pozdravila žlutovlasého chlapce, který právě platil ramen.
„Jé ahoj Nano! Kde se tu bereš ?“
„Mířím akorát trénovat. Půjdeš se mnou ?“
„To se ví, že jo! Jdeme!“ rozběhl se.
„Počkej !!! Nemusíš tak spěchat!“ vyřítila se za nim. /To je blázen…/

Dorazili na mýtinu, kde se odehrával jejich první trénink. Postavili se do bojovné pozice a začali trénovat. Probíhalo to jako minule. Teďko byli už zvyklí na sebe, věděli kam soupeř udeří a navíc se díky misím zlepšili. Naruto se v boji víc soustřeďoval a Nano taktéž. Byl to rovnocenné. Oba dva se unaveně svezli do trávy …
„Tak to bylo dobrý …“ sdělil nadšeně modrooký kluk.
„Jo … zlepšili jsem se od té doby, co jsme spolu trénovali. Když to takhle půjde dál, tak to bude skvělí.“ Nano zavřela oči, jelikož jí sluníčko pražilo přímo do nich.
„To teda … konečně budu moci přivést Sasukeho zpět,“ promluvil potichu.
„Naruto, chtěl by si mít sourozence?“ narážela zase Nano. Pořád se mu snažila naznačit, kdo je. Třeba se jí to konečně podaří. Naruta tahle otázka celkem překvapila.
„Nevím. Když o tom tak uvažuji, mohlo by to být úžasný!!! Ale není to tak …“ posmutněl.
„Třeba je … třeba na světě máš někde svého sourozence o kterým ani nevíš,“ podívala se na něj.
„To ne … musel bych si ho nebo jí pamatovat. Některé vzpomínky z minulosti mám a v nich nikde není, že bych měl nějakého sourozence. Vždyť ty si něco jako moje sestra. Bavíme se spolu o všem, trénujeme spolu …“ zasmál se Naruto. Její pocity se zrovna teď nedali vyjádřit. Sama nevěděla, co čekala za odpověď. Dalo se čekat, že jí tohle řekne. Odvrátila pohled a opět zavřela oči.
„Co ty?“ optal se jí na oplátku.
„Mám sourozence … neví o mě,“ řekla slabím hlasem.
„Fakt??? Tak mu to řekni ne??“ nadšeně se posadil a zadíval se s úsměvem na ní.
„No ono to není jen tak jednoduchý. Po tak dlouhé době přijít k němu a říct, že jsem pokrevní sestra, když celou tu dobu o mě nevěděl.“
„Ale určitě by byl šťastný … sice třeba v šoku, ale měl by ohromnou radost! Vždyť byl celou tu dobu jedináček a teď by měl takovou hodnou sestru jako si ty…“ usmál se na ní.
„Díky … ale stejně nevím … zkusím mu to později nějak říct,“ odpověděla mu na to. Byla strašně ráda za to, co řekl, jak jí podporoval a že jí pověděl že je hodná a že je jako jeho sestra. Tohle jí zahřálo u srdíčka. Rozhodla se. Počká tak týden a pak mu to řekne. Nepůjde oklikou, ale poví mu to přímo. Je pevně rozhodnutá.
Jak tam tak leželi, rozkecali se oba dva. Povídali si snad o všem možném a ona se za tu celou dobu smála … upřímně a šťastně, jakoby se jí vrátil život.
„Hele … slyšel jsem něco o tom, co se tehdy stalo mezi tebou a Nejim,“ opatrně nakousl téma. V Nano to trochu poskočila. Celé se jí to vybavilo.
„No …“ posadila se a upřela pohled mezi stromy.
„Možná vypadám, že jsem úplně tupý ( TEDA BLIK… xD), ale na to co si říkala Nejimu a Kakashi-senseiovi ti neskončím. Vím jak ses chovala od první chvíle setkání s Akatsuki. I to jak se chováš teď je jinačí. Může za to ten kluk a to mi nevymluvíš. Jen mě zajímá proč ... ?“
Podíval se na ní s otázkou v očích. Zajímalo ho to. Měl o ní starost, když jí viděl tehdy plakat uprostřed deště. Nano si povzdechla. /Nemá cenu to zapírat …/
„Zamilovala jsem se do něj a on do mě taktéž. Potíž je v tom, že patří k nim. Teď o tom kromě nás dvou víš jen ty. Nech si to prosím pro sebe. Když jsme byli na cestě zpátky do Konohy, večer vždy přišel. Noc před tím než jsem bojovala s Nejim, mi přišel sdělit to, co jsem řekla i senseiovi a kluku z klanu Hyuuga. Prosila jsem ho ať nechodí… pohádali jsme se, ale nakonec usmířili. Jenže ve mně to přeci jen zůstalo. Něco se ve mně zlomilo. Nechtěla jsem, aby mě opouštěl zrovna, když jsme se našli. Jenže on se rozhodl pro ně … pro vraždění.
Mě tu nechal samotnou s tím, že se za nějaký čas vrátí.“ Nano se stáhlo srdce úzkostí. Vzpomínky bolí … nezačala brečet. Za to už jí to nestálo. Slzy by jí nepomohli. Na tváři se jí zračil pouze smutný a utrápený výraz. Povzdechla si a zavřela oči.
„Myslel jsem si něco takového, ale tohle přesně ne. Je mi to líto,“ položil jí ruku na rameno.
„Jenže víš, teď tu máš mě … něco jako bratra a přátele …dobré přátele. Nemá cenu se kvůli němu trápit. Nebude jediný ne? Si ještě mladá …“ usmál se na ní vesele.
Podívala se na něj. Měl pravdu. Jiraiya taky… v srdci jí Rogen zůstane a vždy ho bude mít ráda. Ovšem on už si zvolil svou cestu a ona má svou. Půjde dál a bude čekat co jí osud přinese. Ať je to cokoliv … vypořádá se s tím. Jenže to ještě netušila co jí OSUD vlastně připraví …
„Díky … máš pravdu.“ Usmála se na něj a vydali se spolu zpátky do vesnice.
Celý týden pilně trénovali, lepšili se chodili se bavit s přáteli a Nano s Nejim už na poslední boj zapomněli. Bavili se normálně a každý s každým. Občas si s přáteli zatrénovala. Žila se svou druhou rodinou.

Konec týdne přišel a sním i spousty dalšího ……. Den, kdy měla říct pravdu Narutovi a den další mise …. Mise, pro ní dost těžkou ….. a to hlavně psychicky …………………………. .