New generace 2-Chachá, už vím kdo je moje mamka! Je to...

Sedím tady už přes dvě hodiny a ona tu pořád není. Já nechápu proč. Vždycky...., každej rok na ni čekam, a ona nikdy nepříjde. Sedím, koukám do dálky a přemýšlím. To už ani neví, kdy mám narozeniny? Nikdy o ní nemluvíme, ale... Já bych strašně chtěla. Chci vědět, jaká byla, jak vypadala, jak se chovala. Chci o mojí mamce vědět všechno! Ale vždycky, když o ní začnu, tak se táta naštve. Nikdy mi o ní nic neřekl. Ani nevím, jak se jmenuje. Třeba už nežije. Nebo neví, že já ještě žiju. Vlastně si na ni ani nepamatuju. Hned jak jsem se narodila, tak odešla. Starala se o mě Konan. Proto jí teď beru jako starší sestru. S ní si můžu pokecat o takovejch těch holčičích záležitostech, jako kde se berou děti, proč nemam prsa atd.

Pak mám asi nejradši Deidaru. Je s ním sranda a je tu jeden z nejmladších. Musíte brát ale, že mezi mnou a jím je asi patnáct let! Takže si představte, kolik roků je mezi mnou a Hidanem xDD. Deidara se ke mně chová jako k sobě rovnýmu. Ostatní mě berou jako malýho parchanta. Ale myslím, že mě mají všichni rádi.

Táta se o mě sice přehnaně stará, ale to bude asi tím, že se o mě bojí. Je na mě strašně hodnej a tak, ale... Oba rodiče mi zastat nemůže. Začíná mi být zima. Klepu se, ale nechce se mi zvedat. Jsem taková malátná a unavená. Někdo mi, ale přehodí černej plášť s mráčky přes ramena. Rychle se otočím.
„Děkuju, tati!“ usměju se.
On taky a sedne si.
„Na co myslíš, Ake?“ zeptá se a podívá se mi do očí.
Nejdřív vymejšlim nějakou výmluvu, ale pak mu to řeknu na rovinu.
„No víš..., na mamku.“ zahuhlám, že je mi sotva rozumět.
Jemu to ale neujde.
„Ale Ake, o tom jsme už mluvili!“ řekne a zamračí se.
Najednou jsem vážně čilá!
„Ale tati! Nikdy jsi mi nic o ní neřek. Je mi patnáct a ani nevím, jak se jmenoval někdo, kdo mi dal život! Nevim o ní nic! Ale já to chci vědět! Musíš mi to říct!“ rozeřvu se a vyskočim na nohy.
„Akako!“ zahromuje a taky se zvedne.
Asi mám problém. Akako mi říká, jen když je fakt naštvanej. Ví, že to jméno nesnáším. Kdo by se taky chtěl jmenovat červený dítě? No já teda ne. Ake se mi celkem líbí. I když to znamená červená. Jsem strašně zvědavá, co bude dál. Ale ono nic. Je zticha a civí na mě.
„Tati prosím!“ zaúpím a sepnu ruce k sobě.
„To stačí, Akako!“ řekne a odejde.
„To stačí? To stačí? Děláš si ze mě legraci?“ řvu za nim, ale on už je uvnitř.
„A stejně si to nějak zjistím!“ řvu dál a načuřeně si sedám zpět. Pak ale dostanu skvělej nápad a letim do kuchyně.

Tam si jen tak nenápadně dřepnu na linku a chvilku čekam. K mýmu štěstí příjde.
„Ahoj Konan!“ zářivý úsměv.
„Ahojky Ake, copak tu děláš?“ ptá se a jde něco hledat do lednice.
„Ále, jen tak tady sedim.“ odpovim a na chvíli ztichnu.
„Ty, Konan, jaká byla maminka?“ optám se jako by nic.
„Promiň Ake, ale tvůj táta mi zakázal o ní mluvit.“ řekne a dál se hrabe v jídle.
„Ale Konan, už je mi patnáct, já to chci vědět!“ řeknu a hodím na ní štěněčí výraz. Ona chvilku jen kouká.
„Tak dobře!“
Hurá, ten výraz fakt zabírá!
Sednem si do obýváku a ona začne.

„Tvoje mamka je ze Skryté Listové. Je taky ninja. S tvým tátou se potkali, když měl s Deidarou misi unést kazekageho Sabaku no Gaaru a vysát mu démona. Víš, Dei ho zabil a ona ho měla spolu se svými přáteli zachránit. Takže proti Deiovi bojoval Naruto Uzumaki a se Sasorim Tvoje maminka a prababička. Maminka tátu skoro zabila. Všichni si myslí, že je mrtvý, že ho zabila, ale on to přežil a vydal se do vesnice, protože jí chtěl zabít. Jenže... Trochu se to zvrtlo a oni se do sebe zamilovali. Mamka byla celkem hezká, takže... Byli spolu tajně asi dva roky. Jenže pak jsi přišla ty. Nikdo se nesměl dozvědět, že je těhotná. Nesměla by totiž už žít jako ninja, protože vesnici zradila. Takže jsme ji jako unesli. Ona tady byla celých devět měsíců. Pak, když jsi se narodila, tak odešla. Ne proto, že by tě neměla ráda, ale... Stýskalo se jí po kamarádech a rodině a nemoha se tam jen tak objevit s tebou v ruce. A tak tě tady nechala. S tátou se domluvili, že bude lepší, když nebudeš vědět, kdo je. A taky, kde žije. Měla jsi být krutá a nelítostná. Plánovali jsme, že až budeš starší, tak zabiješ někoho důležitého a že nikdo nebude vědět, kdo vlastně jsi. Mamka radši přetrhala všechny kontakty s tátou a vlastně s celou Akatsuki. Dala ti ale jméno. Víš, nejmenuješ se jen Akako z červeného písku. Jmenuješ se Akako Haruno z Červeného písku. V té době jí bylo sedmnáct let. Byla sama ještě dítě. Proto má o tebe táta pořád takovej srach. Bojí se, že mu taky odejdeš.“ usmála se na mě.
Já jen sedim a koukám.
„A jak se mamka jmenovala?“ optám se.
„Jmenovala se Sakura Haruno!“ řekne Konan a zadívá se mi do očí.
„Jsi jí strašně podobná Ake. Úplně stejná. Jen máš červené vlasy a oči. Ona měla růžové vlasy a zelené oči a...“ jenže mi někdo položí ruku na rameno.
„...a byla vážně hezká!“ usmívá se táta a podává mi balíček.
„Co to je?“ zajímám se a trošku s tím zatřesu.
„Ještě jeden dárek.“ řekne a pobídne mě abych ho rozbalila.
Dychtivě roztrhám ozdobný papír.
Je to rámeček a uvnitř je fotka.