New generace 3-Mám návrh !!

Je na ní táta, miminko a nějaká žena.
„To je tvoje mamka, já a ty!“ usmívá se táta a ukazuje na ni.
„Já jsem ten špunt tam??“ divím se a koukám na malé. Ale jo. Má to stejnou barvu vlasů. To budu já. Koukám na mámu. Já jsem vážně úplně stejná. Mám jen krátké vlasy na mikádo. A jinou barvu. Jinak jsme úplně stejné.
"Víš, Ake... Je mi líto, že jsem ti to nikdy neřekl, ale bál jsem se, že mi odejdeš jako ona.“ usmívá se otčík nevinně.
„Neboj, tati!“ usměju se a obejmu ho. I on si mě přivine k sobě a hladí mě po vlasech.

O týden později….
„Mistře Sasori! Ake! Volá vás šéfíček Peiníček!“ ušklíbne se Deidara a mrkne na mě. Já na něj jen vypláznu jazyk a běžím ke kanclu.
„Ake! Co jsi zase provedla, že musíme k Peinovi?“ vyhrkne táta a vražedně se na mě podívá.
„Tentokrát fakt nevim, tati!“ zase mě vraždí pohledem.
„Ale jako fakt! Nevim, proč si nás volá na kobereček!“ nasadim andělskej kukuč.
On se ode mě radši odvrátí. Ví totiž, že mým psím očkům nedokáže odolat. Pro sebe se uspokojeně usměju a bez zaklepání vtrhnu do kanceláře.
„Akako! Klepe se!“ zahromuje otčík s Peinikem naráz.
Já se jen uculuju, jako malá nevinná holčička.
„Fajn. Přejdeme hned k věci!“ řekne Pein a ukáže na dvě židle.
Já si samozřejmě dřepnu hned. Otčík jen zakroutí hlavou, ale taky se posadí.
„Takže... Chci s vámi probrat tebe, Ake.“ řekne a ukáže na mě.
„Mě? Co je se mnou? Já nic neprovedla, čestně! Jestli je to kvůli těm sežranejm tyčinkám, tak ty sblajznul Deidara a jestli je to kvůli tý prasklý sprše, tak to byla nehoda a okno jsem taky rozbila náhodou!“ vychrlím.
Oni na mě, ale koukaji, jak na blázna.
„Mno... To jsem zrovna nemyslel. Víš, je ti patnáct a ještě nejsi ani chunnin. Chci tě na pár dnů poslat do nějaké vesnice, kde bys složila zkoušky.“ řekne Pein a uvelebí se v křesle.
„Tak to je... krutý!“ zavýsknu si a už v duchu balím.
„Moment, do které vesnice ji chceš poslat?“ vloží se do toho otčík.
„Do Listový, prosíííím!“ žadoním. Mám super mega, ultra příležitost vidět mamku.
„Ne, tam určitě ne!“ oni to zase řekli spolu.
To je divný, jak kdyby byli propojený nebo co.
„Ale no ták!“ ha, musím to dokázat. Tuhle příležitost už mít nebudu. Nasadim těžkej kalibr. Andělskej kukuč, k tomu se dětsky culim a navíc začnu popotahovat. Oni na mě chvilku koukaj.
„Prosím!“ pípnu.
Tak. A mám je.
„No tak dobře!“ vzdá to Pein.
Jó, mam to!! Už abych tam byla.
„Ale Peine, to přece...! Podívej se na ni! Je jí strašně podobná! Každej to pozná!“ vyhrkne táta.
„Jestli z ní jednou bude právoplatný člen, stejně bude mít stoprocentně nějakou misi v Listový! Bude lepší, když jí uviděj takhle! A ne jinak!“ řekne Pein a zamračeným pohledem naznačí, že neočekává žádné námitky.
„No, Peine, ale..., co já vim, tak jsme jejich úhlavní nepřátele, jak mě tam chceš dostat?“ divím se.
„Jednoduše. Nejsi ještě Akatsuki, jsi jen námi vychovaná a to ti nezaručuje, že se jednou Akatsuki staneš. Teď jsi úplně normální dítě!“ při slově dítě se mi naježí chlupy.
„Já nejsem žádný dítě!“ procedím skrze zuby a bouchnu pěstí do stolu.
„Máš pravdu. Už začínáš mít celkem páru!“ zazubí se nově příchozící Deidara.
„Hahaha, to je vtipný! Jestli chceš, tak tě zmlátim, abys zjistil, jakou mám páru!“ nafouknu se.
Samozřejmě, vím že jeho neporazím. Ale stejně..., jsem strašně tvrdohlavá a radši bych se zabila, kdybych neměla splnit to, co jsem někomu slíbila.
„Myslíš, že mě porazíš?“ ušklíbne se Dei a dloubne do mě.
Já na něj jen pobaveně koukám.
„Jo!“ usměju se a nenápadně zkřížím prsty.
Za ním se objeví moje oblíbené loutky. Abekku neboli zamilovaný pár. Je to dívka a chlapec. Jsou vážně super, moc se mi líbí. Dostala jsem je k desetinám od táty. Dívce říkám Ai a chlapci Kai. Trapný jména, ale když jim tak říkáte pět let, už vám to nepřijde. Trošku hnu prsty a Kai poklepe Deiovi na rameno. Ten se otočí a nadskočí, jak se lekne. Pak chce asi zdrhnout, páč se otočí. Tam na něj už čeká Ai. Jeho druhý skok a já se klátim k zemi smíchy.
„Hele! To je podvod!“ řve naštvaně Dei, ale já si ho nevšímám a dál se tlemim.
„Nesměj se !“ zavrčí na mě, načež se začnu smát ještě hlasitěji.
„Řikam ti, nesměj se!“ zavrčí na mě znova tentokrát ostřeji.
„Nebo co?“ řeknu vyzývavě a postavím se.
„Nebo uvidíš!“ řekne Dei a přes ústa mu přejede šibalský úšklebek.
„Vážně?“ usměju se tajemně a vyběhnu z kanclu.
„Jo!“ vykřikne a vyběhne za mnou.
„To se ještě uvidí!“ křičím mezi smíchem.
Doběhnu až ke schodům, tam se chytnu zábradlí a sjedu po něm až dolů. Tam to jen taktak zabrzdím, abych nenarazila do chudáka Tobiho.
„Sorrrýýýý!“ usmívám se a zdrham dál.
Dei je daleko za mnou. Konečně se to běhání po ránu vyplácí! Otočím se, abych zjistila jeho polohu, bohužel si ale nevšimnu Konan, která právě vytírá. Jak jsem otočená, nevšimnu si kýblu s vodou a *bum*, dřepim v louži a mžourám kolem sebe.
Dei ke mně doběhne a začne se nepředstavitelně gebit. Já sedim na zemi a nevím, jestli mam brečet nebo se smát. Když už tam sedím pěknou chvilku a Deidara se asi nehodlá přestat smát, trošku se natáhnu a podrazim mu nohy. Ozve se další rána, výkřik a Dei dřepí ve vodě vedle mě.
„Tak a máš to!“ ušklíbnu se.
On se taky zašklebí a začne mě ve vodě co nejvíc máčet. Řev, nadávky ani prosby mi nejsou k ničemu.
„Chováte se jak malí!“
Tak to je poprvé, kdy Itachiho ráda vidim.
„Nechte toho, vy dva!“ ozve se příchozí otčík v závěsu s Peinem.
„Deidaro, myslel jsem, že jsi už dospělý!“ napomene ho tatík.
„A...ano mistře, omlouvám se!“ řekne Dei a zvedne se. Bohužel, už nikdo nevidí jeho vypláznutý jazyk směrem na mě.
Ccccccccccccc……. Já se teda taky zvednu i když se mi v tý kaluži celkem líbilo.
„Za tři hodiny odcházíš Ake, doprovodí tě Itachi!“ řekne Pein a odejde.
„Co? Proč Itachi?“ vyjeknu.
„Protože má poblíž misi! Jdi si zabalit!“ odpoví mi táta a já nasupeně oddupu do svého pokoje.