New generace 4- A jde se do Konohy !!

V pokoji vyndám velkou tašku a naházím do ní všechny věci. Moc o tom nepřemýšlím. Házím jednu věc za druhou, ani nekoukám jaký. Myšlenky už mám dávno v Listový u mámy.
Jaká asi je? Je mi opravdu tak podobná? Bude mě mít ráda? Bude vůbec vědět že jsem to já, až přijdu? Co na mě asi řekne? Vzpomněla si na mě někdy?
To všechno mi lítá v hlavě a já to nedokážu potlačit. Přestanu s balením a sednu si na postel. Přitáhnu si kolena až k bradě a obejmu si je rukama. Zabořím do kolen obličej a dlouze si vzdychnu.
„Co se děje, Ake?“ znovu tedy obličej nepřítomně zvednu.
„Ne nic. Neboj, tati!“ pokusím se o úsměv.

„Ale no tak, Ake. Vychovávám tě patnáct let. Už na tobě poznám, že tě něco tíží!“ řekne a sedne si vedle mě.
Já se schoulím k němu a obejmu ho.
„Víš, tati, já se bojím!“ brouknu tiše a zabořím obličej do jeho pláště.
„Ale Ake, to nemusíš. Mamka ví, že přijedeš. Posílal jsem jí už zprávu a budeš bydlet u ní. Ty to zvládneš! Jsi přece moje velká holka, ne? A i kdyby to nevyšlo, tady máš dost lidí, kteří tě mají rádi! Sem se můžeš vždycky vrátit! A navíc, nesmíš nám dělat ostudu! Akatsuki jsou drsný, černý vrahové! A ty umíš být všechno, co jsem právě řekl. V boji jsi už lepší než já a jsi hezká a přátelská holka. Tak nevím, čeho ještě se bojíš!“ usměje se tatík a pohladí mě po vlasech.
„To si vážně chceš vzít tohle?“ a ukáže na tričko, který jsem nosila asi před sto lety, na kterém je růžově napsáno barbie. Vesele zakroutím hlavou.
„Díky tati! Máš pravdu, asi bych si to měla přebrat!“ usměju se.
On jen kývne a vyleze z pokoje. Teď už dávám pozor. Mám sebou snad všechno co potřebuju a můžu vyrazit!

„AKAKO! MAKEJ TROCHU, NEMÁME NA TO CELEJ DEN!“ slyším Itachiho, jak na mě ze zpoda řve.
„No jo, furt!“ zařvu, hodím na sebe plášť a slamák a s velkým dupáním seběhnu dolů.
„Princezna se uráčila slézt z věže?“ ušklíbne se.
Já jen povytáhnu obočí. Tenhle blbec mi nestojí ani za nadávky. Dám pusu tátovi a Konan, skočim na Deidaru, kterej mou váhu ale jaksi neunese a spadne, zamávám na Tobiho a pak už můžu vyrazit.

S Itachim běžíme vedle sebe po větvích. Ten inteligent mi ani nevzal tu stokilovou tašku. Jak máčo se tady s tim táhnu a on mi ještě nadává, že běžim pomalu! Jak řikám, zabít ho je málo!
„Ake, nechceš běžet ještě pomaleji?“ ušklíbne se a trošku popoběhne přede mě. Začíná se mi vařit krev.
„Klidně!“ zabručím a taky přidám do kroku. Pak už je zbytek cesty naštěstí zticha.

„Tak, jsme tady!“ řekne asi po deseti hodinách běhu.
„Tady kde?“ optám se a hodím tašku na zem.
„Tady, v Listový. Já už musím jít, no... chtěl jsem ti říct Ake, hodně štěstí!“ usměje se….
USMĚJE SE!
Já na něj jen koukám, jak kdyby spad z višně na znak.
„Jo, díky Itachi, měj se!“ špitnu a sklopím oči k zemi.
„Tak ahoj!“ vyhrkne a zmizí.
„Po...počkej! Já nevím, kam mám jít!“ řvu ale on už je dávno pryč.
„Super!“ zabručím, popadnu tašku a táhnu jí k vesnici.
Cestou hodně hlasitě nadávám nejen na tašku ale i na Itachiho, můj strašnej život, na to, jaká jsem a na to jaký jsou ostatní.

„Co tady tak řveš?“ ozve se za mnou.
Otočím se a uvidím fakt hezkého kluka. Sice vypadá jako největší frajírek na světě, ale jako dobrý, no.

„A co je ti do toho?“ vykřiknu naštvaně a sednu si na kufr.
„Tak to ty jsi ta Akatsuki, co má přijít? Táta o tom mluvil. Akatsuki….. taková trapárna!“ řekne a ušklíbne se.
Dál na něj koukám, ale jsem zticha.
„Hele, ty neměj kecy a radši mi poraď, jak se dostanu k vesnici!“ zahulákám.
„Tak všeobecně obávaná Akatsuki neví kudy do vesnice?“ usmívá se škodolibě.
„Když to bereš takhle, tak díky za pomoc a nazdar!“ zamračím se a udělám pár pečetí.
Přede mnou se objeví Angel, jedna z mích tisíců loutek. Má křidla a tak se díky ní vznesu do vzduchu. Porozhlídnu se po okolí a zjistím, že musím přes les, abych se dostala do vesnice. Odvolám ho tedy a ztěžka dopadnu na zem.
„Takže loutkařka? Zajímavý, ještě jsem nikdy neviděl loutkaře holku!“ přemýšlí ten kluk nahlas.
„Fajn, teď jsi jí viděl. Těšilo mě, sbohem!“ zakřením se, vezmu kufr a vydám se směrem k vesnici.

Páni, už jdu pěknou chvilku a začíná mi bejt pěkný vedro. Sundám si plášť a slamák, ale je to pořád stejný. Už abych tam byla...