New generace 19-"Já jsem Takumi a to je Aka !" Hm... jsi k sežrání !! xDD

Mno, tak a už tady v tý nemocnici tvrdnu skoro pět hodin! Už jsem stihla navštívit všechny seniory, ochutnat babičkovské sušenky a vyhrát nad dědulama šachy. Ale co mam dělat teď? Jsou tři hodiny ráno! Ještě pět hodin a začíná mi škola. To víte! Nějaká rvačka v hospodě a maminka má práce až až! Domů netrefim, zase! Asi si pořídim mapu! Co tu mám teď dělat? Už necejtím zadek! Líně se zvednu a začnu se procházet. Jdu kolem chirurgie, patologii radši přeběhnu a zakotvím na dětským.
„...jééé!“ uslyším z jednoho z pokojů. Uhm, návštěva ve tři ráno? To se musí prokouknout! Přilepím ucho na dveře. Ha, jsem šerlok holms!
„Pšš, tiše!“ řekne kdosi a já poznám zvuk zavírajícího se okna.
Mazec, někdo toho někoho chce unést! Bude bitka! Tiše, tichoulince vlezu dovnitř. Stěny jsou hnědé, koberec zelenej, vypadá skoro jako tráva. Na zemi sedí malá holčička. Okolo ní asi tři psi! Koukám na to jak spadlá z višně. Ta malá je strašně podobná Kibovi. Má jeden větší zoubek, červený značky a psy. Že by už Kiba-sensei měl dítě?
Už k ní chci jít, když v tom ucítím na ruce něco slizkého. Začnu ječet jak o závod. Fuj, co když je to třeba had? Ááá... Najednou mě někdo chytí za ruku.
„Nekřič! Aka ti nic neudělá! Já jsem Takumi a to je moje sestra Sakuko. A ty jsi?“ usměje se takovej móc pěknej kluk. Má narůžovělý vlasy, šibalskej úsměv a podobný červený čáry na obličeji jako Kiba. I jeho protáhlý panenky jsou stejný, jako ty Kibovy.
„No, já jsem Ake, Ake Haruno!“ opětuju mu úsměv. Teda, je Kibovi strašně podobnej! A ten jeho pes... je stejnej jako ten, jak to bylo? Akamaru? Jo, tak nějak.
„Tvůj pes se jmenuje jako já!“ poznamenám. Oba se začnem smát.
„Hele ty, nejsi náhodou něco příbuzného s Kibou Inuzukou a Akamarem?“ vyhrknu bez přemýšlení.
„Jo, Kiba je můj táta! A Akamaru zase otec tady Aka!“ usměje se.
„Co tu děláš?“ zeptám se.
„Chodim sem za ségrou pořád. Učili jsme ji běhat po střechách a ona spadla a měla otřes mozku. Víš, ona se tu nudí, tak ji chodim bavit a starám se o ni!“ ušklíbne se.
Začíná se mi líbit. Už vám nějakej týpek řek, že se stará o svou malou sestřičku? Mě ještě ne a příjde mi to strašně roztomilý! On celej... Ty oči..., ty vlasy..., ten úsměv! Holky, je k sežrání!
„Kolik ti je?“ zeptá se mě.
Chvilku na něj civím a nemůžu si uvědomit, co po mě chce. Úplně mě vyvedl z míry. Jsem jako v nějakým genjutsu, nějakým transu. Pořád jen civím. On pozvedne obočí a já se konečně proberu.
„Jo..., to..., no..., e..., to no..., kolik mi je? No, myslim, myslim..., no že jé..., no třináct, ne, počkat, patnáct? Jo, je mi patnáct!“ vysoukám ze sebe pracně.
„A tobě?“ vyleze ze mě.
„Sedmnáct. Ty jsi genin ?“ řekne opatrně.
Já jen kývnu.
„Jak to?“ nechápe.
„Protože jsem byla do patnácti let u Akatsuki a neměla jsem možnost udělat zkoušky. Jakou hodnost máš ty?“ zeptám se.
„Jsem jounin!“
„Páni, tak to seš dobrej!“
„Díky!“
„Máš nějakej tým?“
„Ne, ale teď nám je budou přidělovat, třeba, třeba by mi mohli dát tebe!“
„Proč mě?“
„No, líbíš se mi! Teda, jako že bych tě chtěl mít v týmu! Ne jako že se mi líbíš, ale jako že se mi líbíš! Chápeš?“
Já se neudržim a vyprsknu smíchy. Je roztomilej, když neví, co má říkat! Je šero, ale přesto vidím, jak se červená.
„Ty jsi byl vždycky z Konohy?“ odvedu téma.
„No, vlastně ne. Jsem z Písečný, ale pak jsme se sem přistěhovali.“
„Aha. No. A proč v Písečný?“
„Moje máma je z Písečný!“
„Kdo je tvoje máma?“
„Temari!“
„Jé, tu znam. Jejího bráchu můj táta unes, teda, jako, no to... On za to nemoh, ale jako víš, no...“
„Klídek! Strejda Gaara je v pohodě! Sice ho tvůj otec zabil, ale to se neřeší.“
„To nebyl otec, ale Deidara! Takový jedno pako, s kterým se bavim už od plenek!“
„To je jedno! Moment... Tys říkala, že tvůj otec zabil mýho strejdu, ale... Gaaru unesli jen Deidara a Akasuna no Sasori, ne? Takže...“
„Jo, můj otec je Sasori!“
„Kecáš! Ten mistr loutkař, kterého neporazil ani strejda Kankurou?“
„Jo, to je on.“
„Takže, ty jsi taky loutkař? Nebo spíš loutkařka?“
„Jo.“
„Páni, nikdy jsem neviděl holku loutkaře!“
Co s tim všichni maj? Nejdřív Minato a teď Takumi...
„Mno jo. Táta mě všechno naučil!“
„Fakt? Takže jsi stejně dobrá jako tvůj otec?“
„Ne.“
„Já si to myslel!“
„Jsem lepší!“
„Vždyť to, COŽE?“
„Už jsem ho několikrát porazila!“
„Tak to je drsný!“ oba se začneme smát.
Najednou slyšíme takový dutý zvuk. Oba se otočíme. Sakuko sebou třískne o zem. Oba na ní chvilku koukáme. Ona spí! Chápete to? Dá si takovou mega ďahu do hlavy a spí! Oba se rozesmějeme ještě víc. Takumi jí vezme do náruče a přenese do postele. Pak si dá ruce k sobě a odvolá psy. Mile se na mě usměje.
“No, Ake. Rád jsem tě poznal! Doufám, že se ještě uvidíme!“ ušklíbne se a oknem vyskočí ven.
Já se jen tak pro sebe usměju a tichounce vylezu z pokoje.
„Ake!“ vykřikne mamka, hned jak zavřu dveře.
„Hledám tě po celý nemocnici! Jdeme domů, pojď! Musíš se taky trochu vyspat!“
A tak se vydáme k domovu. Mamka odemkne, já vyletim nahoru, rychle se osprchnu a zahučim pod peřiny. Sotva zavřu oči, nevím o světě...