New generace 20-"Ake tkanička !!" ... to jste řekli brzo !!

Sobota a neděle uběhly jako voda. A nikde jsme nebyly... to bylo řečí!
V pondělí ráno se probudim do krásného dne = čti čtrnáct stupňů pod nulou, skoro tornádo a povodně stupně tři. Ale já takový počasí miluju. Víte, déšť je nádherně uklidňující, osvěžující, inspirující, očišťující, ...sakra Ake, tys něco pila? Mno nic. Vylezu z postele. Jdu do koupelny, kde strávim snad dvě hodiny. Pak vylezu zase ven. Slyšim zvonění dole v předsíni. Chvilku čekam. Nic. Zvoní a zvoní. Maminka asi neslyší. Seběhnu dolů a zvednu to.
„Halooo? Tady Ake Haruno kdo tam? Hm,?“
„Ake? Tady Leila. Volám ti, páč matinka je nemocná, takže budeme mít na supla Kibu, takže si vezmi cvičební úbor, jo?“
„Jasně Leilo! Stavíte se pro mě?“
„Oki, za dvacet minut jsme tam, pá!“
Po těch slovech se seberu a vyběhnu nahoru. Natáhnu na sebe oblečení a zase seběhnu dolů. To je pohybu po ránu! No nic. Nejdřív chci začít řvát, kde mám snídani a svačinu, ale matinka měla včera noční a tak se rozhodnu ji nerušit. Obratně si namažu chleba = čti uřízla jsem si prst a k tomu zlomila nehet! O másle po cel´é kuchyni radši pomlčím! Naházím to do sebe a už jsem před domem. Holky už jsou na rohu ulice a zuřivě na mě mávaji. Hned k nim běžím. Společně dojdeme do školy. Jdeme po chodbě a Leila nám obrazně naznačuje, jak její matka včera celej den zvracela.
„Co když je v jináči?“ napadne mě.
„Ale houby !“z avrtí hlavou Leila.
„Ta neví ani co to znamená!“ ušklíbne se.
„Mno, zato ty bys jí mohla dávat lekce!“ přisadí si Sora. Chtě nechtě vyprsknu smíchy a začnu se v křečích svíjet na podlaze. Když se konečně uklidnim ucítím na rameni něčí ruku.
„Ahoj, Ake!“ řekne známý hlas. Vesele se otočím.
„Jé, ahoj Takumi!“ usměju se zářivě. „Co tu děláš?“ vyzvídám.
„Dneska budem dělat nějakej kurs pro budoucí senseie!“ řekne.
„Hele, kámo, nechceš nás představit?“ ozve se za námi. Takumi se otočí.
„Soráč! To je Ake Haruno, ta z nemocnice!“ usměje se Takumi a trošku poodstoupí, aby na mě pět jeho kámošů mělo co nejlepší výhled.
„Ake, to je Yori, Sachi, Eke, Haku a Kiro!“ usmál se a postupně ukázal na pár kluků, ehm... budoucích senseiů. Teda chudáci děti! Takový paka!
„Hm, pěkná kámoška Takumi!“ ušklíbne se jeden z nich, myslím ten Eke a zahledí se mi do výstřihu. Pak se mlsně olízne a sjede mi pohledem k nohám.
„Hm, zato ty moc pěkný kámoše nemáš!“ ušklíbnu se směrem k Takumimu. Jeho kámoši ztuhnou. On se začne šíleně smát.
„Ty jsi mi ale nevymáchaná držtička, ale seš roztomilá! Jsi z Akatsuki, viď? Tak to určitě chceš bejt drsná co? Neměla bys být drzá!“ šklebí se na mě ...Sachi?
„Jo? Nevim proč, nikoho důležitého tady nevidim!“ ušklíbnu se. Teď se smějou krom Sachiho i ostatní kluci.
„Měl jsi pravdu, Takumi´, je to fakt kus a ještě k tomu roztomilej!“ ušklíbne se Haku a poplácá Takumiho po rameni. Kouknu Takumimu do obličeje. Je rudej, jak mý vlasy, možná ještě víc!
„Už budem muset! Nechceš..., víš... to..., že bysme mohli to, ... víš...“ snaží se vysoukat Takumi.
„Jo, ráda s tebou někam zajdu!“ usměju se.
Je vidět že jsem mu ulevila.
„Tak fajn, co třeba dneska večer u Ichiraku ramen? Třeba v osm?“ usměje se. Já kývnu.
„Tak se uvidíme večer. Ahoj, Ake!“ usměje se a i s kámošem odejde.
„Ake! Ty se znáš s Jouninem, navíc s Kibovým synem a k tomu s ním jdeš na rande?“ vyhrkne Sora, hned jak odejdou.
Já se jen uculím.
„Téda, ty se nezdáš!“ ušklíbne se Leila. Zřejmě by mě nejradši vyslýchaly do nekonečna, ale naštěstí zazvoní a já zdrhnu ke třídě. Pak se dozvíme, že budeme trénovat venku. S remcáním se rozejdeme k zahradě. Pak se dozvíme co budem dělat...
Hu, ten si ze mě dělá srandu, ne? V životě jsem neběhala! Nepotřebovala jsem to. Všichni se postaví na start a on prej...
„3...2...1 teď!“ A všichni vyběhnou. Já chvíli koukám, pak mi teda dojde, že bych asi taky měla běžet a rozhoupu se k činu. Kouknu na ty přede mnou. Hm, tak deset metrů. Kdybych chtěla, tak je asi doženu, ale na ty vepředu teda nemám! Nasadili tempo, že ani Schumacher s formulí by se nemusel stydět. Vepředu vidím smějící se Soru a hned vedle ní Minata. No dobře, musim uznat, že je to fakt kus! Asi v půlce vidim polomrtvou Leilu. Zřejmě si mě taky všimne, páč zpomaluje. Já naopak přidávám. Už jsme u sebe.
„Já ... já už nemůžu!“ funí a málem hodí hubu. Znovu se zahledím dopředu. Minato na mě civí. Chvilku koukám taky. Jeho rty se začnou hýbat. Přimhouřím oči abych líp viděla. Óóó, on mi říká lemro! No tak to teda počkej, ty sketo.
„Promiň!“ usměju se na Leilu a vyběhnu rychleji. Naženu si do nohou co nejvíc chakry a běžim. Takhle jsem ještě neletěla. Kdyby teď byla zatáčka a na druhý straně zeď, jsem v ní. Ale je mi to fuk. Běžim a už nejsem poslední. Předbíhám hlouček přede mnou a jsem tím pádem třetí. Pořád mi na ty dva ale zbývá dost velká vzdálenost. Znovu se do toho opřu a běžím ještě rychleji. Skoro nemůžu dýchat, ale pořád přidávám. Předbíhám udivenou Soru. A jsem vedle něho. On jen čučí.
„Kdo je lemra teď, hm?“ ušklíbnu se a běžím. Ještě kousek, ještě kousíček.
„Ake, tkanička!“ slyším za sebou.
Otočím se. A samozřejmě na ni šlápnu. V tý rychlosti zakopnu, udělám tak dvacet kotrmelců a skončim hlavou v nějakym sloupě. Kolem se mi všechno rozmaže. Zamrkám, abych se toho zbavila, ale nejde to. Vidím kolem sebe šmouhy obličejů spolužáků.
„Ake, jsi v pořádku?“ slyším jakoby vzdálený hlas Sory.
„Já... já...“ vykoktám.
Najednou se mi prudce zvedne žaludek. Už to nevydržim a hodim vedle sebe šavli. Slyčím zvuky jako
„odporný... fůj... pojďte od ní!“ ale je mi to fuk. Pořád je mi špatně. Cítím, že jednou vlnou to neskončí. Cítím něčí ruku na své hlavě.
„...má asi otřes mozku! Zavolejte záchranku!“ slyším. Znovu se mi zvedne žaludek. A je to tu zase a všechno to jde ven. Další půl hodinku chvílemi zvracím a usínám. Někdo se mnou vždycky zatřese a řekne mi, abych nespala.
„Kde je ta sanitka?“ optá se někdo.
„Říkali, že se stala nějaká nehoda a nemají volné vozy.“ odpovídá mu někdo jiný.
„Já nemůžu nikam odejít, mám tu studenty, nesmím je nechat samotné!“ odpovídá ten první.
„Já jí tam vezmu!“ řekne někdo. Známý hlas, ale čí, to nejsem schopna určit.
„Ale ty přece...“ odporuje ten někdo.
„Jsem tady ze všech nejrychlejší!“ odpovídá ten někdo druhej.
„Tak dobře, vem ji tam!“ řekne twen někdo první a já cítím, jak mě berou něčí ruce. Malátně se toho někoho chytím kolem krku a on i se mnou v náručí vyběhne někam pryč. Připadám si jak v kolíbce. Chce se mi tolik spát.
„Ake! Nespi!“ zatřese se mnou.
„Já nespím.“ odpovím, přesto že už zase usínám.
Slyším to známé zašoupání dveří. Slyším výkřik nějaké ženy a pak už usínám!